ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.29.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 29/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2009 o dovolání, které podal obviněný J. Č., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2008, č. j. 11 To 366/2008-135, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 54/2008, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2008, č. j. 11 To 366/2008-135, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 7. 2008, č. j. 3 T 54/2008-120.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Hradci Králové přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 7. 2008, č. j. 3 T 54/2008-120, byl obviněný J. Č. uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 22. listopadu 2007 kolem 23.30 hod. před provozovnou A s. B. v M. ul. v H. K. v přítomnosti dalších hostů restaurace po předchozí slovní potyčce fyzicky napadl R. D., tak, že ho uchopil za ruku a shodil ho na zem, přičemž R. D. v důsledku pádu na betonový chodník utrpěl zhmoždění měkkých tkání v pravé týlní krajině a otřes mozku středně těžkého stupně, což si vyžádalo jeho hospitalizaci v době od 23. listopadu 2007 do 28. listopadu 2007 a pracovní neschopnost do konce května 2008“. Za to byl podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla současně uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, náklady léčení poškozeného R. D. ve výši 36.485,- Kč a poškozenému R. D. škodu ve výši 103.537,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 9. 2008, č. j. 11 To 366/2008-135, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 30. 9. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání směřující současně proti všem výrokům z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soudy náležitě nevyhodnotily a ani řádně neodůvodnily, proč neposoudily jeho jednání jako jednání v nutné obraně („pomoc v nutné obraně“). V této souvislosti opětovně poukázal na výpověď svědka J. B., který v hlavním líčení před soudem uvedl, že z poškozeného R. D., který konflikt vyvolal a choval se agresivně, měl strach, nijak se s ním prát nechtěl a jen se mu odstrkováním bránil. Soudy však přesto dovodily, že ze strany dovolatele, který šel J. B. na pomoc, o obranu této osoby vůbec nešlo. To znamená, že nepřipustily ani případný exces (vybočení) z mezí nutné obrany, který by v daném případě zřejmě nedovoloval kvalifikovat inkriminované jednání též jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Dovolatel současně vyslovil názor, že pokud soudy dospěly k závěru, že se ze strany poškozeného nejednalo o skutečný útok na J. B., měly vycházet z toho, že dovolatel zasahoval proti domnělému útoku. V takovém případě bylo zapotřebí dovodit, že dovolatel jednal v tzv. putativní obraně, kterou je vždy třeba posuzovat podle zásad o skutkovém omylu. Bez významu není podle dovolatele ani skutečnost, že poškozený je znám jako agresivní osoba.
K otázce posuzování přiměřenosti nutné obrany dovolatel rovněž namítl, že poškozeného toliko zneškodnil tím, že jej povalil na zem, aniž by proti němu použil nějakou zbraň či nějaký chvat, který by ho za normálních okolností mohl poškodit na zdraví. Poškození zdraví R. D. přitom nemohl vůbec předpokládat, protože u většiny osob by způsob, jakým jednal, nemohl mít žádné následky. Pokud měl poškozený závažné zdravotní potíže, resp. byl po operaci páteře, neměl vyvolávat konflikt, na který by mohlo být a bylo reagováno způsobem, jak dovolatel učinil.
Své dovolání obviněný shrnul tak, že ohledem na právní posouzení svého jednání oběma soudy, ač toto jednání bylo vedeno úmyslem pomoci svědku J. B., nepochybně již nikdy na aktivní obranu kohokoliv, vůči němuž by byl veden útok, nevystoupí, neboť právní riziko, že jednání nejspíše nebude vůbec posuzováno jako nutná obrana, je příliš vysoké. Vzhledem k výše uvedenému pak navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2008, č. j. 11 To 366/2008-135, zrušil a přikázal, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že obviněný v dovolání především předkládá svoji vlastní verzi skutkového děje zcela odlišnou od skutečností zjištěných soudem prvního stupně a v návaznosti na ni namítá nesprávné právní posouzení svého jednání. Jeho dovolací argumentace tak koresponduje s hmotně právním dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen zdánlivě, neboť v rozporu s hmotně právní povahou tohoto důvodu dovolání obviněný de facto tvrdí, že soudy obou stupňů při zajišťování a hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., a domáhá se toho, aby dovolací soud hodnotil důkazy jiným způsobem, pro něj příznivějším. Oběma napadeným rozhodnutím tak jen zcela formálně vytkl vadu, jež má zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný J. Č. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou dovolacího přezkumu (§265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci de facto polemizuje se správností, resp. nesprávností postupu soudu při hodnocení jednotlivých důkazů. Soudy obou stupňů měly totiž podle něj ignorovat především skutečnost, že v inkriminovanou dobu údajně bránil svědka J. B. před útokem ze strany údajně agresivnějšího poškozeného R. D. S výše uvedenou vlastní skutkovou verzí pak dovolatel spojoval námitku nesprávného právního posouzení svého jednání jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestného činu ublížení na zdraví podle 221 odst. 1 tr. zák., ačkoliv ve skutečnosti měl jednat v nutné obraně podle §13 tr. zák., která by protiprávnost jeho činu vylučovala, či minimálně ve skutkovém omylu (putativní obrana). Tato část jeho námitek se však ve skutečnosti týká primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřuje k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky dokazování měly správně dospět k závěru, že obviněný toliko odvracel ať už skutečný nebo domnělý útok poškozeného R. D. na svědka J. B. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy - z hlediska případné nutné obrany obviněného - náležité zabýval a v rámci řešení této otázky vycházel ze skutkových zjištění, podle nichž mezi původními aktéry konfliktu probíhalo toliko vzájemné verbální napadání a strkání; s ohledem na tělesné proporce obou aktérů šlo o potyčku vyrovnanou a rozhodně jednání poškozeného nevykazovalo takovou intenzitu, aby představovalo útok na zájem chráněný trestním zákonem ve smyslu ustanovení §13 tr. zák. (viz rozsudek zejména na str. 5). Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zároveň patrné, proč vzal tuto variantu skutkového děje za prokázanou a z jakých důvodů. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl ve věci všechny potřebné důkazy k tomu, aby byl náležitým způsobem zjištěn skutkový stav, a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. provedené důkazy též řádně vyhodnotil. Při svém rozhodování pak na skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně navázal, což také v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. ve svém rozhodnutí odůvodnil (viz str. 2 napadeného usnesení).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že vzhledem k povaze činu nemohl očekávat (předpokládat), že bude mít u poškozeného za následek způsobení újmy na zdraví, resp. že soudy zjištěný způsob jeho jednání, především pak charakter použitého fyzického násilí, ani mechanismus vzniku zranění poškozeného nedovolovaly právní závěr o jeho úmyslu (§4 tr. zák.) ublížit poškozenému na zdraví. Z tohoto důvodu pak nebylo možno jeho čin (skutek) právně kvalifikovat též jako sbíhající se trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Poněvadž Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (jako celku), přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání relevantně podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení této části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Se zřetelem k projednávanému případu je v obecné rovině nejprve třeba uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému úmyslně ublíží na zdraví. Protože trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným (§3 odst. 3 tr. zák.), je nezbytné, aby zavinění pachatele ve formě úmyslu (§4 tr. zák.) zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky jeho skutkové podstaty, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Jinými slovy, k naplnění subjektivní stránky výše uvedeného trestného činu nestačí, že pachatel jednal úmyslně, tj. vykonal něco, co způsobilo ublížení na zdraví, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku uvedeného v ustanovení §221 odst. 1 tr. zák., tj. ke způsobení ublížení na zdraví (srov. Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/ C. H. BECK, Svazek 2/2001, T 49, dále rozhodnutí č. 22/1968/I SbRt. a rozhodnutí č. 19/1963 SbRt.). To znamená, že soud musí mít k dispozici taková skutková zjištění, na jejichž základě lze dovodit, že pachatel jinému ublížit na zdraví chtěl a s tímto cílem jednal (§4 písm. a/ tr. zák.), anebo zákonem předpokládaný následek (účinek) sice přímo způsobit nechtěl, ale počínal si způsobem, z něhož bylo dostatečně zřejmé, že je s takovým následkem srozuměn (nepřímý úmysl, §4 písm. b/ tr. zák.).
V posuzovaném případě však soudy podle výše uvedených hledisek nepostupovaly.
Z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný (dovolatel) J. Č. inkriminovaného dne 22. 11. 2007 kolem 23.30 hod. před restaurací A s. B. v M. ulici v H. K., za přítomnosti dalších hostů této restaurace, po předchozí slovní potyčce fyzicky napadl poškozeného tak, že ho uchopil za ruku a shodil ho na zem, přičemž poškozený v důsledku pádu na betonový chodník utrpěl zhmoždění měkkých tkání v pravé tylní krajině a otřes mozku středně těžkého stupně s následnou hospitalizací od 23. 11. do 28. 11. 2007 a pracovní neschopností do konce května 2008.
Takto formulovaná skutková zjištění svědčí o tom, že obviněný (dovolatel) úmyslně jednal, neboť poškozeného shora popsaným způsobem napadl, avšak na daném skutkovém základě je sotva - bez dalšího - možno dovodit, že zároveň chtěl poškozenému způsobit zranění v kvalitě předpokládané v ustanovení §221 odst. 1 tr. zák., anebo že s tím byl alespoň srozuměn. Pouhé uchopení poškozeného za ruku a vyvolání jeho pádu na zem, byť pak dojde k nárazu na pevnou překážku (zde betonový chodník), lze sotva považovat za jednání vykonané takovým způsobem a v takové intenzitě, aby bylo obviněnému možno přisuzovat znalost konkrétních (rozhodných) skutečností, na jejichž základě by musel vědět, že zranění poškozeného bude buď nutným nebo přinejmenším možným následkem jeho jednání.
Soud prvního stupně sice zjistil, že obviněný (dovolatel) v minulosti aktivně provozoval judo a v tomto sportu dosáhl jisté dovednosti, a v odůvodnění rozsudku zdůraznil, že „pokud by nepoužil příslušný chvat, nemohlo by dojít k tak prudkému pádu poškozeného na zem a ke vzniku jeho zranění. Poškozený jeho útok navíc ani nečekal, nebyl na něj připraven a navíc byl v podnapilém stavu“ (str. 5). Tato skutková zjištění však ve výroku rozsudku chybí a jsou do značné míry založena jen na hypotéze soudu, která nebyla provedenými důkazy náležitě podložena. Přibraný znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. P. L., nebyl soudem vyslechnut a ve svém písemném posudku se mechanismem vzniku zranění poškozeného blíže nezabýval, když se omezil toliko na konstatování, že poranění poškozeného mohlo „velmi dobře vzniknout prudkým nárazem pravé týlní krajiny na pevnou tvrdou podložku“ (čl. l. 7 spisu). Takový náraz si lze ovšem velmi dobře představit i jako následek tzv. prostého pádu, zejména byl-li poškozený v podnapilém stavu a měl-li vyšší hmotnost. Na tuto okolnost měl být ovšem znalec dotázán. Předmětem znaleckého zkoumání (doplnění posudku) pak mělo být především to, zda k pádu poškozeného mohlo dojít za užití chvatu juda, tj. zda intenzita dopadu poškozeného na zem svědčí o tom, že jeho tělu byla udělena určitá vyšší počáteční rychlost, která by posléze mohla zvýšit intenzitu samotného nárazu i pravděpodobnost vzniku zranění poškozeného, zvláště byl-li místem dopadu betonový chodník. Z hlediska úmyslného zavinění obviněného jde pak o základní skutečnosti. S otázkou úmyslu (§4 tr. zák.) se oba soudy přesvědčivě nevypořádaly. V rozsudku soudu prvního stupně se dokonce připouští, že obviněný (dovolatel) použil některou z technik juda „podvědomě“ (str. 5). To by však svědčilo spíše o nedbalostním zavinění (§5 tr. zák.).
V posuzovaném případě si soudy neujasnily ani to, jaký následek (účinek) vznikl z jednání dovolatele bezprostředně a jaký zprostředkovaně, když podle znalce poranění hlavy, která utrpěl poškozený, bývá spojeno s výraznějšími obtížemi po dobu několika málo dnů, např. tří až čtyř dnů po vzniku úrazu. Přibližně po tuto dobu mohla podle znalce nastat taková porucha zdraví, kterou je možno považovat za vážnou a podstatným způsobem omezující poškozeného v obvyklém způsobu života. Tato doba se pak mohla přibližně krýt s dobou hospitalizace (viz posudek na č. l. 7 spisu). Vzhledem k tomu, že poškozený (který předtím absolvoval operaci krční páteře) byl ve skutečnosti práce neschopen po dobu cca půl roku, nabízí se úvaha, do jaké míry bylo možno přičítat vzniklé zdravotní komplikace poškozeného jednání dovolatele, a je-li mu kladeno za vinu spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., v jaké míře či zda vůbec mohly být zahrnuty jeho případným úmyslným zaviněním. Tím se však soudy nijak blíže nezabývaly. Vyřešení této otázky přitom může mít nepochybně i dopad na správnost výroku o náhradě škody.
S ohledem na skutečnosti, jež Nejvyšší soud rozvedl v předcházejících odstavcích, je možno uzavřít, že popis skutku ve výroku soudu prvního stupně ani skutková zjištění, ze kterých soudy při právním posouzení věci vycházely, neumožňují dovodit, že dovolatel svým jednáním vedle trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. naplnil též zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Relevantně uplatněné části dovolání obviněného lze proto plně přisvědčit, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jsou založeny na nesprávném hmotně právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde přitom o vady natolik závažné, že pro ně nemohou rozhodnutí obou soudů obstát a na jejich právní moci nelze spravedlivě trvat.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání (v jeho právně relevantní části) podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2008, č. j. 11 To 366/2008-135, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 7. 2008, č. j. 3 T 54/2008-120, z r u š i l . Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil Nejvyšší soud za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy ji Okresní soud v Hradci Králové bude muset znovu projednat a v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu se jí znovu zabývat. V novém řízení o této věci bude soud zároveň povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.), a bude povinen odstranit všechny zjištěné vady, na které Nejvyšší soud jednotlivě poukázal v předcházejících odstavcích. Především pak bude zapotřebí, aby náležitě posoudil otázku zavinění obviněného ve vztahu ke způsobenému následku (účinku), tj. zda a v jakém rozsahu jej způsobil úmyslně (§4 tr. zák.) či z nedbalosti (§5 tr. zák.). Při úvahách o tom, zda u obviněného lze vůbec dovodit úmyslné zavinění, bude soud muset blíže objasnit mechanismus napadení poškozeného R. D., především to, zda lze skutečně vzít za prokázáno, že obviněný použil judistického chvatu. V kladném případě by mělo být dále zjišťováno, zda právě tato technika napadení udělila tělu poškozeného vyšší rychlost než jaká je obvyklá při tzv. prostém pádu, a zda přímo ovlivnila vznik způsobeného následku (účinku). Soud se přitom neobejde bez doplnění stávajícího posudku znalce MUDr. P. L.. Pokud by ani takto doplněné dokazování nevedlo k výsledku, bylo by zřejmě nutno přibrat dalšího znalce, jenž se specializuje na bojové a obranné sporty. Uvedený znalec by se přitom mohl vyjádřit i k otázce nebezpečí spojeného s užitím judistických chvatů, zejména chvatu, který měl použít obviněný jako bývalý aktivní judista, proti osobám v těchto technikách neškoleným a k pravděpodobnosti vzniku následků spojených se zraněním takových osob. Teprve na výše uvedeném doplněném skutkovém základě bude mít soud vytvořen základní prostor pro to, aby mohl objektivně posoudit, zda obviněný (dovolatel) J. Č. vědomě (nikoliv „podvědomě“, jak se naznačuje na str. 5 rozsudku) jednal, a to dostatečně intenzivně a se znalostí všech rozhodných skutečností (zejména nebezpečí hrozícího z použitého chvatu), aby bylo možno dovodit jeho úmyslné zavinění (§4 tr. zák.). V opačném případě by mu bylo možno přičítat toliko zavinění z nedbalosti (§5 tr. zák.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostřede přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler