ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.345.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 345/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2018 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného O. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. 6 To 387/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 1 T 147/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. 6 To 387/2017 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 9. 10. 2017 sp. zn. 1 T 147/2017.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 9. 10. 2017 sp. zn. 1 T 147/2017 byla podle §314c odst. 1 písm. a) trestního řádu za použití §188 odst. 1 písm. b) trestního řádu z důvodů uvedených v §171 odst. 1 trestního řádu trestní věc obviněného O. B., stíhaného pro skutek spočívající v tom, že
„dne 2.5.2017 v době kolem 21.25 hodin v obci D. D., okres F.-M., řídil pod vlivem omamné a psychotropní látky po silnici III. třídy osobní motorové vozidlo tovární značky Fiat Punto šedé metalízy, kdy byl poblíž domu zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR obvodního oddělení Hnojník, když se z důvodu podezření ovlivnění návykovou látkou podrobil odběru krve, kde znaleckým zkoumáním z oboru soudního lékařství, odvětví toxikologie byla zjištěna v jeho krvi hladina metamfetaminu ve výši 32 ng/ml a amfetaminu ve výši 5 ng/ml, což je dle znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie stav neslučitelný s bezpečným řízením motorového vozidla,“
právně kvalifikovaný jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku, postoupena k projednání Městskému úřadu Třinec, neboť nejde o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být uvedeným orgánem posouzen jako přestupek.
O stížnosti státního zástupce proti předmětnému usnesení rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. 6 To 387/2017 , jímž ji podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.
Shora citované rozhodnutí stížnostního soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním podaným v neprospěch obviněného, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu s odkazem na §265b odst. 1 písm. f) a g) trestního řádu. Dovolatel namítl, že pro stav vylučující způsobilost neexistuje žádná konkrétní definice, neboť různé návykové látky působí na člověka odlišně a rozdílně ho ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti. V případech ovlivnění řidiče motorového vozidla jinou návykovou látkou nežli alkoholem se dosud rozhodovací praxe nesjednotila na obecně akceptované hranici množství jednotlivých druhů těchto látek v tělních tekutinách pachatele, při kterém by již žádný řidič bez ohledu na individuální vlastnosti a schopnosti nebyl schopen motorové vozidlo bezpečně ovládnout. Proto je pro účely trestního řízení nutné v každém jednotlivém případě zjistit, jakou měrou byla užitou návykovou látkou ovlivněna schopnost vykonávat pachatelem provozovanou činnost.
Ve věci byl opatřen znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, ze kterého jednoznačně vyplynulo, že v krvi obviněného se v době jejího odběru, tj. cca o půl hodiny později oproti době řízení motorového vozidla, nacházelo 32 ng/ml metamfetaminu a 5 ng/ml amfetaminu. Opatřen byl rovněž znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, přičemž znalec v něm uvedl, že při prokázané hladině metamfetaminu byly z objektivního hlediska narušeny schopnosti řidiče racionálně vnímat realitu, adekvátně reagovat na situaci a koordinovat vlastní chování, a proto se obviněný v době řízení motorového vozidla podle znalce nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost řídit bezpečně motorové vozidlo.
Dovolatel souhlasí s tím, že znalecký posudek podléhá jako každý jiný důkaz hodnotícímu procesu podle §2 odst. 6 trestního řádu. Jestliže však soud nabude pochybnosti o správnosti znaleckých závěrů, neopravňuje ho to k tomu, aby sám řešil odborné otázky. V takovém případě je namístě postup naznačený v §109 až 110 trestního řádu. Takto však soudy v předmětné věci nepostupovaly a ve stadiu přezkoumání obžaloby podle §314c trestního řádu ani postupovat nemohly. Jestliže přesto soudy toliko na základě vlastních hodnotících úvah dospěly k závěru, že obviněný v době řízení motorového vozidla nebyl, resp. nemusel být natolik ovlivněn návykovou látkou, aby to zcela vylučovalo bezpečné řízení motorového vozidla, pak učinily opačné skutkové zjištění, než jaké bylo obsahem provedených důkazů, konkrétně znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Pokud za této situace dospěly soudy k závěru, že stíhaným skutkem nebyly naplněny zákonné znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku, dostaly se jejich právní závěry do extrémního rozporu s provedenými důkazy.
Podle dovolatele je proto zřejmé, že rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, a bylo jím rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Šlo tedy o rozhodnutí zatížené vadami uvedenými v §265b odst. 1 písm. f) a g) trestního řádu. Krajský soud v Ostravě, který jako soud stížnostní toto pochybení nenapravil a stížnost státního zástupce zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou, pak své rozhodnutí zatížil též vadou uvedenou v §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu, za podmínky uvedené v §265p odst. 1 trestního řádu, zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.11.2017 sp. zn. 6 To 387/2017 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9.10.2017 sp. zn. 1 T 147/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, aby podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a aby v souladu s §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření obviněnému . Obviněný ve svém vyjádření odkázal na provedené důkazy, zejména výslech policistů a záznam o provedené kontrole. Zdůraznil, že byl schopen naprosto normálně reagovat a racionálně uvažovat, dobrovolně se podrobil odběru krve i moči. Vzhledem ke zjištěným hodnotám návykových látek v krvi je namístě uvažovat maximálně o spáchání přestupku. Poukázal rovněž na to, že hodnocení stavu vylučujícího způsobilost řídit motorové vozidlo a hodnocení důkazů obecně přísluší pouze soudu, nikoliv znalci. Z těchto důvodů považuje rozhodnutí obou soudů za správná.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (stížnost) proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. d) trestního řádu o postoupení věci jinému orgánu.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu s odkazem na §265b odst. 1 písm. f) a g) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. Nejvyšší státní zástupce uplatnil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, která by v posuzovaném případě byla naplněna za předpokladu, že by napadené rozhodnutí stížnostního soudu, jakož i řízení mu předcházející, byly skutečně zatíženy vadami zakládajícími dovolací důvody (či alespoň jeden z nich) podle §265b odst. 1 písm. f), g) trestního řádu, na které rovněž odkázal.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) trestního řádu lze relevantně uplatnit tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud jde o postoupení věci jinému orgánu, lze tento důvod dovolání spatřovat mimo jiné v tom, že soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci orgánu příslušnému k rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože se jednalo o trestný čin.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v každé konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
S ohledem na shora rozvedená výkladová východiska je zřejmé, že nejvyšší státní zástupce opřel své dovolání o argumentaci, která je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů právně relevantní. Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
V obecné rovině je vhodné nejprve připomenout, že prozatím neexistuje žádná obecně přijímaná definice zákonného znaku „stav vylučující způsobilost“ ve smyslu §274 odst. 1 trestního zákoníku. Stav vylučující způsobilost je podle dosud platné judikatury nutno vždy zjišťovat a dokazovat v každém konkrétním případě a při posuzování této otázky je třeba důsledně přihlédnout zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost pachatel pod vlivem návykové látky vykonával. Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti i nadále vychází z judikatorního závěru, podle nějž pouhé zjištění, že řidič motorového vozidla byl v době řízení pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, samo o sobě nepostačuje pro závěr, že v důsledku toho byl ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu této činnosti ve smyslu §274 odst. 1 trestního zákoníku. V takových případech je zásadně třeba, aby byl stanoven druh a množství takové návykové látky a míra ovlivnění pachatele jejím požitím v době řízení motorového vozidla. Přitom se zpravidla nelze obejít bez odborného vyjádření či posudku znalce toxikologa, jehož závěry se opírají o výsledky laboratorního zkoumání odebraného vzorku krve nebo moči vyšetřované osoby. Na základě poznatků o druhu a množství (eventuelně koncentraci) návykové látky, kterou měl pachatel v těle, a o zjištěných reakcích a jeho jednání například během prováděné silniční kontroly, pak znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, určí, zda a jak byl pachatel ovlivněn návykovou látkou v době řízení motorového vozidla (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 23/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výše uvedený důkazní postup orgány činné v přípravném řízení v posuzované věci respektovaly.
Právní závěry, k nimž na podkladě spisového materiálu dospěly soudy obou stupňů ve stádiu přezkoumání obžaloby podle §314c trestního řádu, však dovolací soud pokládá minimálně za předčasné.
Dovolateli je nutno přisvědčit, že naplnění skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku nevyžaduje stav, kdy pachatel například vůbec není schopen komunikovat nebo řádně artikulovat anebo chování či motorika vykazují „na první pohled“ patrné abnormality svědčící o předchozím požití návykové látky. Postačí ovlivnění jeho fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při nichž by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku. Takovou činností je bezesporu i řízení motorového vozidla, jehož nezvládnutí může vést a v praxi také často vede k fatálním následkům na životech a zdraví účastníků silničního provozu nebo k významným majetkovým škodám. Způsobilým k výkonu této činnosti je tedy zásadně řidič, který v danou chvíli disponuje schopností náležitě vnímat situaci v silničním provozu, anticipovat její vývoj a případně adekvátně a dostatečně rychle reagovat na její náhlé změny, tak aby riziku vzniku těchto škodlivých následků aktivně předcházel a snížil je na nejnižší možnou úroveň. Závěr o plné či jen nepodstatně snížené způsobilosti pachatele, který je ovlivněn jinou návykovou látkou, bezpečně řídit motorové vozidlo tak nelze dovozovat ani ze zjištění, že bezprostředně před silniční kontrolou neporušil žádný dopravní předpis, nebo že jeho jízda nevykazovala patrné známky hazardu či nejistoty, jak v odůvodněních napadených usnesení akcentovaly soudy obou stupňů.
Vedle poukazu na to, že se ovlivnění návykovou látkou u obviněného O. B. neprojevovalo navenek, a to ani na jeho chování při samotné silniční kontrole ani ve způsobu jeho jízdy před ní, když způsob jízdy obviněného nebyl důvodem k silniční kontrole, opřely soudy svá rozhodnutí také o konstatování výsledku krevního rozboru. Zjištěnou koncentraci 32 ng/ml metamfetaminu a 5 ng/ml amfetaminu v krvi obviněného přitom zjevně nepovažovaly z hlediska naplnění znaku „stav vylučující způsobilost“ ve smyslu §274 odst. 1 trestního zákoníku za dostačující, bez ohledu na závěry posudku znalce z odvětví psychiatrie MUDr. Milana Karase.
Nejvyšší soud v žádném ze svých dosavadních rozhodnutí nedovodil, že by pro členění typizovaných drogových deliktů řidičů na přestupky a trestné činy měla koncentrace jiných návykových látek (zde metamfetaminu a amfetaminu) v krvi pachatele odpovídat několikanásobku hodnoty stanovené nařízením vlády č. 41/2014 Sb. Na tomto pojetí prozatím nemá důvod cokoli měnit. Jestliže se v případech ovlivnění řidiče motorového vozidla jinou návykovou látkou nežli alkoholem soudní praxe dosud neustálila na obecně akceptované hranici množství jednotlivých druhů těchto látek v tělních tekutinách pachatele, při kterém by již žádný řidič bez ohledu na individuální vlastnosti a schopnosti nebyl schopen motorové vozidlo bezpečně ovládat, nemá logicky žádnou oporu ani argument nalézacího soudu, podle kterého vymezuje hranici mezi přestupkem a trestným činem podle §274 trestního zákoníku až na trojnásobek koncentrace té které návykové látky naměřené v krvi pachatele (zde řidiče), než je hodnota, při níž se podle nařízení vlády č. 41/2014 Sb. považuje člověk za ovlivněného touto látkou. Za správnou rovněž nelze bez dalšího považovat úvahu stížnostního soudu, že limitní hodnoty jiných návykových látek stanovené nařízením vlády č. 41/2014 Sb. de facto vymezují mantinely pro úvahu soudu o společenské škodlivosti jednání pachatele. V případě posuzování míry ovlivnění řidiče jinou návykovou látkou nelze postupovat analogicky jako při ovlivnění řidiče alkoholem, tedy určit stupeň ovlivnění na základě stanovené koncentrace návykové látky v krevním vzorku. Stanovená koncentrace jiné návykové látky totiž nekoreluje se stavem řidiče, jako je tomu u alkoholu. Při posuzovaní ovlivnění řidiče návykovou látkou se vychází z tzv. analytického principu, který je založen na aktuálních poznatcích soudních lékařů a soudních toxikologů, že minimálně u některých návykových látek, včetně všech nejběžněji zneužívaných drog, lze jasně specifikovat, od kterého množství je možné na řidiče pohlížet jako na ovlivněného návykovou látkou, a to při zohlednění možné odchylky prováděného měření . Přitom například podle stanoviska Výboru psychiatrické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně ze dne 6. září 2017 jakákoliv hladina návykové látky v krvi vylučuje bezpečné řízení motorových vozidel.
Nejvyšší soud v minulosti zdůraznil potřebu v typově obdobných kauzách opatřit znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, pro účely posouzení vlivu požité návykové látky na stav obviněného v každém individuálním případě (k tomu již zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 23/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudy obou stupňů měly v posuzované trestní věci k dispozici znalecký psychiatrický posudek MUDr. Milana Karase, který jednoznačně konstatoval, že obviněný O. B. se v době řízení motorového vozidla při zjištěné koncentraci metamfetaminu a amfetaminu v krvi nacházel ve stavu akutního působení této látky, a tedy ve stavu vylučujícím způsobilost řídit bezpečně motorové vozidlo. Z objektivního hlediska u něj byly narušeny schopnosti racionálně vnímat realitu, adekvátně reagovat na situaci a koordinovat své chování. Zde je potřeba připomenout, že okresní soud, ačkoli zmíněný znalecký posudek jako důkaz v řízení před soudem neprovedl, tak jej přesto hodnotil, přičemž dospěl k závěru opačnému, tedy že ovlivnění obviněného bylo jen mírné a nevylučovalo jeho schopnost bezpečně řídit motorové vozidlo. Přitom okolnost, že policisté při jízdě obviněného vozidlem ani z jeho chování při kontrole nepozorovali ovlivnění obviněného návykovou látkou, není způsobilá zpochybnit znalecké závěry. Ovlivnění návykovou látkou se totiž nemusí neustále a zjevně projevovat v chování obviněného, a to na rozdíl od typických projevů požití alkoholu.
Postup soudů tudíž nelze akceptovat. Z povahy věci je schopnost řidiče bezpečně ovládat motorové vozidlo esenciálním předpokladem k výkonu této činnosti. V tomto smyslu jde ve své podstatě o „spojité nádoby“, kdy lze na stav vylučující způsobilost k řízení motorového vozidla u obviněného usuzovat právě v závislosti na zjištění, do jaké míry u něj byly sníženy schopnosti k jeho bezpečnému ovládání v silničním provozu. Pakliže tyto schopnosti byly podle znaleckého zjištění u pachatele prakticky vymizelé, resp. zcela vyloučeny, lze jen stěží uvažovat o tom, že by byl přesto (byť i jen částečně) způsobilý k výkonu této činnosti, jak dovodily soudy obou stupňů.
Již v tom je nutno spatřovat vadu právního posouzení, pro kterou rozhodnutí soudů nemohou obstát a na jejich právní moci tak nelze spravedlivě trvat. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto kasačního usnesení, neboť Nejvyšší soud shledal, že nejvyšším státním zástupcem uplatněné dovolací důvody [§265b odst. 1 písm. f), g), l) trestního řádu] byly vzneseny důvodně. Věc se tím vrací do stadia, kdy se soud prvního stupně bude muset znovu zabývat podanou obžalobou a v hlavním líčení provést patřičné dokazování. Jde v podstatě o to, aby se soud znovu a podrobněji zabýval obsahem opatřeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného MUDr. Milanem Karasem, a důsledněji se vypořádal s tam obsaženými závěry. To však bude možné pouze za předpokladu, že znalecký posudek bude proveden jako důkaz v hlavním líčení, k němuž bude rovněž předvolán jmenovaný znalec, aby jasně a srozumitelně vysvětlil v něm obsažené závěry (§109 trestního řádu), především pak tvrzení o stavu akutního působení metamfetaminu a amfetaminu na obviněného v době řízení motorového vozidla a vyloučení jeho schopnosti potřebné k bezpečnému ovládání motorového vozidla. Jedině tímto postupem pak bude možno předejít případným nejasnostem při výkladu obsahu podaného znaleckého psychiatrického posudku, a současně z něho vyvodit závěry, které nebudou vzbuzovat pochybnosti vůči přijatému rozhodnutí ohledně výsledné povahy a závažnosti deliktního jednání obviněného. Při dalším postupu bude soud vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 trestního řádu).
Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo učiněno za splnění podmínek obsažených v ustanovení §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 28. 3. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu