ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.376.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 376/2015 -32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2015 o dovoláních podaných JUDr. D. N. , a P. U. , proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 110/2014 ze dne 14. srpna 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 85/2013 ze dne 15. října 2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 110/2014 ze dne 14. srpna 2014 a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 18 T 85/2013 ze dne 15. října 2013 zrušují , a to v části týkající se obviněného JUDr. D. N.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu ve Znojmě přikazuje , aby věc obviněného JUDr. D. N. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného P. U. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 18 T 85/2013 ze dne 15. října 2013 byl JUDr. D. N. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku a zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. P. U. byl napadeným rozsudkem uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku a zločinem podplácení podle §332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedenou trestnou činnost byl JUDr. D. N. podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 40 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu volené funkce v obecní samosprávě na dobu 3 let. P. U. byl uložen za výše uvedenou trestnou činnost a dále za sbíhající se přečiny nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního osudu v Břeclavi ze dne 2. října 2012, sp. zn. 21 T 102/2012, který nabyl právní moci dne 9. ledna 2013 ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2013, sp. zn. 5 To 498/2012 a za sbíhající se přečiny nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a přečin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. prosince 2011, sp. zn. 21 T 143/2011, který nabyl právní moci dne 13. prosince 2011, podle §332 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 58 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obžalovaný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku byl P. U. dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí citovaných ve výroku napadeného rozsudku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudků Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. října 2012, sp. zn. 21 T 102/2012, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2013, sp. zn. 5 To 498/2012, a dále ze dne 13. prosince 2011, sp. zn. 21 T 143/2011.
O odvoláních JUDr. D. N. a P. U. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 9 To 110/2014 ze dne 14. srpna 2014 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil ve výroku, kterým byl obžalovanému JUDr. D. N. uložen trest zákazu činnosti, a odvolání P. U. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podali JUDr. D. N. a P. U. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných, náležitostí.
Obviněný P. U. jako důvod dovolání označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadenému rozhodnutí vytkl, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazuje přitom na skutečnost, že odposlechy telekomunikačního provozu jsou mimořádným prostředkem sloužícím ke zjišťování poznatků o protispolečenské činnosti, jejich použití má přísné zásady a je chráněno ústavními právy hovořících osob a k takovému zásahu je potřeba souhlasu soudce. Podle dovolatele přitom souhlas soudce absentuje, jelikož souhlasy prezentované v trestním spise byly dány soudci v jiné věci. Dovolatel dále uvedl, že pochybnosti, které vyvstaly v případě lokalizace pohybů jeho osoby, měly být vyloženy v jeho prospěch. Dle názoru dovolatele byly zmíněné skutečnosti z jeho strany dostatečně vysvětleny, avšak soudem nebyly reflektovány. Mělo tak dojít k nesprávnému právnímu posouzení skutku, který je mu kladen za vinu. Obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a aby ve smyslu ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. obviněného sám zprostil obžaloby. Konečně požádal, aby dovolací soud ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného (citovaného) rozhodnutí.
Obviněný D. N. v důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. V důvodech dovolání uvedl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho věci, neboť nebyl v pozici úřední osoby, která by mohla opatřit sobě neoprávněný prospěch anebo vykonávat pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, neboť v dané věci vystupoval toliko v pozici zástupce poskytovatele místa pro výkon trestu obecně prospěšných prací, nikoli však v postavení úřední osoby nadané nezbytnou pravomocí a s tím souvisejícími prostředky k jejímu prosazení. Obviněný dále namítal, že předmětné skutkové okolnosti byly posouzeny podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ně dopadalo, což obviněný spatřuje v nesprávném použití ustanovení o časové působnosti trestních zákonů podle ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, zejména vztah trestnosti činu k době jeho spáchání. Obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského osudu v Brně ze dne 14. 8. 20114 sp. zn. 9 To 110/2014 zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř., dále aby podle §265k odst. 2 tr. ř. byla zrušena další rozhodnutí, která na tyto rozsudky obsahově navazují (pokud pozbyla podkladu) a aby Nejvyšší soud na základě §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.
K takto podaným dovoláním se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření uvedla, že v případě JUDr. D. N. byly jeho námitky řešeny již v rámci řízení před soudem prvého i druhého stupně. Pokud jde o námitku týkající se skutečnosti, že nebyl v postavení úřední osoby, lze v tomto směru jednoznačně poukázat na ustanovení §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, kdy úřední osobou je třeba rozumět člena zastupitelstva nebo odpovědného úředníka územní samosprávy, kterým jednoznačně je starosta obce. Členem zastupitelstva se poté rozumí člen obecního zastupitelstva a člen zastupitelstva kraje. Obviněnému přitom byla svěřena pravomoc dohledu nad výkonem trestu obecně prospěšných prací u obviněného P. U. Státní zástupkyně dále uvedla, že meritorní rozhodnutí dle jejího názoru není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné. Ve vyjádření k dovolání P. U. státní zástupkyně uvedla, že ten, stejně jako JUDr. D. N., byl z trestné činnosti usvědčen jak listinnými důkazy, tak i jednotlivými záznamy odposlechů telefonních hovorů. Skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními trestního práva hmotného. Státní zástupkyně dále připomenula, že dovolání, jakožto mimořádný opravný prostředek, je do značné míry formalizovaný a jeho účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, ale jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Námitkami vyjádřenými v dovolání se přitom podrobně zabýval již soud druhého stupně, kdy dle názoru státní zástupkyně jsou závěry tohoto soudu logické a vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Uplatněné výhrady navíc nesměřují proti právnímu posouzení věci, ale proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
Z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Ostatně s tímto závěrem se ztotožnil sám obviněný ve svém dovolání. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
I. K dovolání obviněného P. U.
K dovolání P. U. lze uvést, že užití policejních odposlechů při dokazování u soudů prvního a druhého stupně po právní stránce netrpělo žádným nedostatkem. V tomto lze opětovně poukázat na §88 odst. 6 tr. ř., podle kterého lze provedený odposlech a záznam telekomunikačního provozu užít i v jiné věci, než je ta, ve které byl proveden, za splnění dalších podmínek s odkazem na §88 odst. 1 tr. ř. Tyto podmínky přitom byly splněny, jelikož trestní řízení bylo mimo jiné vedeno pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let .
Dovolatel dále namítá nesprávný postup soudů, které měly jednat v rozporu se zásadou vyjádřenou v §2 odst. 6 tr. ř. – zásada volného hodnocení důkazů. Nicméně v projednávaném případě je zřejmé, že byť se jedná o důkazy nepřímé, tvoří ve svém celku nepřerušený řetězec, na jehož základě lze přesvědčivě dospět k závěru o vině dovolatele. Trestní řád obecně nepovažuje některý druh důkazních prostředků za průkaznější než jiný. Důkazní význam každého z nich závisí na druhu, povaze a důkazní hodnotě ostatních získaných důkazních prostředků v konkrétní věci. Navíc lze použít každého důkazního prostředku k dokazování jakékoliv skutečnosti, která je důležitá pro trestní řízení, protože trestní řád nestanoví, kterým konkrétním důkazním prostředkem by určitá relevantní skutečnost měla být dokazována.
Z hlediska předmětného dovolacího důvodu je dále zřejmé, že námitky, tak jak je uplatnil ve svém podání dovolatel, nejsou způsobilé být právně relevantně uplatněny nejen pod uvedeným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným dalším ze zákonem taxativně vymezených důvodů dovolání. Dovolatel totiž jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Soudy přitom (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly dovolatele vinným právě výše uvedenými trestnými činy, v důsledku čehož není možné shledat rozpor mezi postupem soudů a argumentem dovolatele, že „v pochybnostech je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného“, neboť v předmětné věci takový rozpor není dán.
Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího. Z uvedeného je potom zjevné, že námitky dovolatele P. U. z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou výlučně skutkového charakteru a nemohou obstát.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání P. U. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval.
II. K dovolání obviněného JUDr. D. N.
Ohledně námitky JUDr. D. N. spočívající v tom, že jej nelze posuzovat jako úřední osobu, lze uvést následující. Podle §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku pod pojem „úřední osoba“ spadá rovněž člen zastupitelstva nebo odpovědný úředník územní samosprávy. Podle §127 odst. 2 tr. zákoníku se poté k trestní odpovědnosti úřední osoby vyžaduje, aby byl trestný čin spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností. Úředním osobám je sice zákonem poskytnuta zvýšená ochrana, avšak s tímto na druhou stranu souvisí jejich zvýšená odpovědnost. Úřední osoba musí splňovat následující znaky:
a) jde o některou osobu vyjmenovanou v §127 odst. 1 písm. a) až i), která
b) plní úkoly státu nebo společnosti a
c) používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů.
Obviněný JUDr. D. N. v době, kdy došlo ke spáchání trestného činu, vykonával funkci starosty obce a byl členem obecního zastupitelstva [srov. §67 a násl. zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)]. V souvislosti s plněním úkolů společnosti nebo státu se jedná o takové činnosti, které mají celospolečenský význam. Přitom potvrzení o řádném vykonání soudem uloženého trestu, v tomto konkrétním případě trestu obecně prospěšných prací, má celospolečenský význam, neboť společnost má zájem na tom, aby pachatelé trestné činnosti byli dopadeni, potrestáni a uložený trest vykonali. Právě vykonáním trestu je sledována nejen represivní část reakce státu na protiprávní jednání, ale i část preventivní, která má napomoci zabránit dalšímu páchání trestné činnosti téhož pachatele v budoucnu. Úřední osoba, již ze své podstaty, musí být odpovědná za plnění úkolů státu nebo společnosti, k čemuž musí být vybavena potřebnou pravomocí. Taková pravomoc spočívá v oprávnění orgánu vykonávat veřejnou moc, v rámci které je autoritativně rozhodováno o právech a povinnostech jiných osob. Přitom není rozhodné, zda je takto rozhodováno přímo anebo zprostředkovaně. Mezi P. U. a Obecním úřadem H. byla uzavřena Dohoda o realizaci výkonu trestu obecně prospěšných prací, spočívající v pomocné práci při úklidu a údržbě majetku obce. P. U. přitom uložený trest nevykonal, avšak JUDr. D. N. řádný výkon tohoto trestu nepravdivě potvrdil, když dne 19. května 2011 oznámil Probační a mediační službě ČR ve Znojmě, že odsouzený P. U. ukončil a splnil dne 14. 5. 2011 výkon trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin, ke kterému byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi.
Na tomto místě lze zmínit i názor, který lze nalézt v komentáři k příslušnému ustanovení trestního zákoníku. Podle něj je úřední osobou nejen osoba, která přímo vydává nebo učiní konkrétní rozhodnutí, ale i úřední osoba, která věcně připravuje takové rozhodnutí za podmínky, že bez této přípravy by předmětné rozhodnutí nemohlo být učiněno, anebo která takové rozhodnutí vykonává, tedy zabezpečuje výkon rozhodnutí, a to bez ohledu na to, zda se jedná o rozhodnutí věcně správné či nesprávné (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 - 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. s. 1362.).
Přitom vycházet z restriktivně pojaté interpretace zákonných znaků ustanovení §127 tr. zákoníku, tak jak jsou popsány v dovolání, by zjevně odporovalo i jeho smyslu. S přihlédnutím k takto vyslovenému závěru je nezbytné dovodit, že i starostu obce v projednávané věci je třeba pokládat za úřední osobu ve smyslu jejího vymezení obsaženého v ustanovení §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť mu je takto svěřena kvalifikovaná příprava rozhodnutí, které následně – na podkladě jeho potvrzení o řádném výkonu trestu – činí Probační a mediační služba.
Pokud by obsahem dovolání byly pouze tyto námitky, pak by s poukazem na výše uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
JUDr. D. N. ve svém dovolání však dále namítá nesprávné použití ustanovení o časové působnosti trestních zákonů, a to zejména co se týče vztahu trestnosti činu k době jeho spáchání.
Na tomto místě lze uvést, že podle ustanovení o časové působnosti trestních zákonů se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější (§2 odst. 1 tr. zákoníku).
Jednání, za které pachatel může být uznán vinným a uložen mu trest, musí být posouzeno podle souhrnu všech trestněprávních norem, které jsou relevantní pro výrok o vině a o trestu. Podle toho, zda je souhrn takovýchto norem podle pozdějšího zákona, ve srovnání se souhrnem norem dřívějšího zákona, jako celek pro pachatele příznivější, či nikoliv, lze rozhodnout o aplikaci pozdějšího zákona. Jak bylo uvedeno např. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 22/13 ze dne 12. listopadu 2013, zákaz zpětné účinnosti trestního práva je uznáván ve všech novodobých právních úpravách a je považován za stěžejní princip trestního práva. Znamená, že čin je trestný, jen pokud byla trestnost zákonem stanovena dříve, než byl spáchán (§1 tr. zákoníku). Tento zákaz v českém právním řádu nachází svůj odraz zejména v tzv. časové působnosti trestního zákona, upravené v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, resp. §2 tr. zákoníku. Jedná se tak o projev zásady zákonnosti trestního práva – nullum crimen sine lege , nulla poena sine lege .
Podle dosavadní ustálené judikatury obecných soudů týkající se časové působnosti trestního zákona je rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu, resp. závěr, že použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení (posuzována jako celek) skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. Nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 444/01 ze dne 13. listopadu 2003; Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 158/2000 ze dne 22. ledna 2001).
Jestliže se zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán (§2 odst. 2 tr. zákoníku). Jestliže tedy skutek je popsán tak, že k dokončení jednání došlo v květnu roku 2011 pak k dokončení jednání došlo za účinnosti tr. zákoníku po novelizaci provedenou zákonem č. 306/2009 Sb., resp. před novelizací tr. zákoníku provedenou zákonem č. 330/2011 Sb.
Podle úpravy platné a účinné v době dokončení jednání, pro které byl JUDr. D. N. stíhán, byla trestní sazba při spáchání trestného činu přijetí úplatku podle §331 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku stanovena v rozmezí „dvě léta až osm let“. Podle novější úpravy se jedná o trestní sazbu „tři léta až deset let.“ U trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byla trestní sazba stanovena na „šest měsíců až tři léta“. Podle novější úpravy pak na „jeden rok až pět let“. V případě trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku ve znění novely č. 306/2009 Sb. byla trestní sazba stanovena „až na tři léta“, zatímco podle novější úpravy [nyní §337 odst. 1 písm. g)] se jedná o trest odnětí svobody „až na dvě léta“.
Okresní i krajský soud přitom nesprávně vycházely z časové působnosti trestního zákona a jednání obžalovaného posoudily podle novějšího, resp. posledního znění tr. zákoníku. Lze tak dovodit z textu rozhodnutí nalézacího soudu na str. 10: „ V této trestní věci je vedeno trestní řízení mimo jiné pro zločin přijetí úplatku dle §331 odst. 1, odst. 3 písmeno b) trestního zákoníku, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí až na deset let “, resp. na str. 14: „ Obžalovaný N. je ohrožen trestní sazbou odnětí svobody na tři léta až deset let “ a dále pak na str. 5 usnesení Krajského sudu v Brně: „ Obžalovaný JUDr. D. N. byl ohrožen uložením trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby od 3 do 10 let “.
Jak již bylo uvedeno, trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější ( §2 odst. 1 tr. zákoníku). Přitom při srovnání především celkové výše trestních sazeb trestů odnětí svobody u trestných činů, které jsou dovolateli kladeny za vinu, nižšími soudy aplikovaná pozdější úprava (s výjimkou ustanovení §337 odst. 1 tr. zákoníku) není pro dovolatele příznivější. Oproti tomu v případě P. U. soudy použily pozdějšího zákona, čímž byl naplněn požadavek „jestliže to je pro pachatele příznivější“.
A přestože nalézací i odvolací soud hodnotily osobu obžalovaného, jeho soudní minulost, poměry, stupeň narušenosti, možnosti nápravy, polehčující a přitěžující okolnosti, tak tyto znaky nemohou dostatečně vyvážit aplikaci právní úpravy, která je pro dotyčného méně příznivá.
Lze poznamenat, že při úvaze o použitelnosti záznamů z odposlechů by §88 odst. 6 tr. ř. splňoval podmínky pro aplikaci i v rámci starší úpravy před novelizací tr. zákoníku provedenou zákonem č. 330/2011 Sb., protože horní hranice trestní sazby nejméně osm let by i tak byla splněna.
Z uvedeného je tak zřejmé, že napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího trpí hmotněprávními vadami předpokládanými v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obě uvedená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, jak dovolatel oprávněně namítá. Uvedené nedostatky obsažené v rozsudku soudu prvního stupně představují závažné pochybení, které měl odstranit již soud odvolací, který ovšem podané odvolání zamítl jako nedůvodné. Tato vada potom odpovídá i důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil.
Rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu je tedy zatíženo takovou vadou, že dovolací soud musel v rámci rozhodnutí o dovolání tato rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušit, a to v části týkající se obviněného JUDr. D. N. Podle §265k odst. 2 tr. ř. také zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě, aby věc obviněného JUDr. D. N. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s přihlédnutím k závěrům, které učinil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, je soud povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka