ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.380.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 380/2017-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2017 o dovoláních, která podali obvinění J. Z., P. K., a R. L., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 7 To 294/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 99/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 věta první trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 7 To 294/2016, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 89 T 99/2015, zrušují , v části týkající se obviněného J. Z.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných P. K. a R. L. odmítají .
Odůvodnění:
Podle rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 89 T 99/2015, spáchal obviněný J. Z. přečin účast na sebevraždě podle §144 odst. 1 trestního zákoníku a přečin porušení povinnosti strážní služby podle §389 odst. 1 trestního zákoníku tím, že
„1) dne 18. září 2014 v době od 20:07 hod. do 20:30 hod. v 5. patře budovy Policie ČR, na R. ... v B., při střežení R. T., v té době zadrženého podle §76 odst. 1 trestního řádu v jiné trestní věci, v rozporu s čl. 7 Závazného pokynu číslo 159, policejního prezidenta ze dne 2. 12. 2009, o eskortách, střežení osob a o policejních celách, po ukončení procesního úkonu tohoto usadil na židli k zábradlí na chodbě, za levé zápěstí ho záměrně volně připoutal k zábradlí schodiště, a řekl mu: ‚buď se ke všemu přiznáš, anebo bude lepší, když se zabiješ, okrádáš slušné lidi a bude lepší, když se zabiješ‘, následně R. T. ponechal na několik minut bez dozoru, kdy odešel do kanceláře č. ... a zavřel za sebou dveře, přičemž R. T. v pohnutí způsobeném doporučením, aby se raději zabil, a dále tím, že byl Policií České Republiky zadržen, po vysunutí levé ruky z pout, odešel směrem do kuchyňky v 5. patře, zde si otevřel okno dokořán a s úmyslem se zabít vyskočil, kdy dopadl na střechu budovy v úrovni 2. patra, a způsobil si zlomeninu holenní kosti,“
a obvinění P. K. a R. L. zločin mučení a jiné nelidské a kruté zacházení podle §149 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku tím, že
„2) dne 18. září 2014 v době od 20:30 hod. do 20:44 hod., po událostech popsaných v bodě 1) tohoto rozsudku, v budově Policie ČR, na R. ... v B., v rozporu s povinnostmi příslušníků Policie České Republiky, během výkonu služby, nelidským způsobem úmyslně způsobili silnou bolest, a těžké psychické příkoří R. T., v té době zadrženému podle §76 odst. 1 trestního řádu v jiné trestní věci, tím, že poté co byl R. T. uniformovanými policisty s ohledem na jeho zranění způsobené skokem z 5. patra, šetrně usazen na zem u schodiště na chodbě v 2. patře k němu přiběhli, obžalovaný P. K. udeřil R. T. nejméně dvakrát pravou rukou sevřenou v pěst do obličeje, řval na něj, následně mu i přesto, že byli upozorněni na jeho bolestivé zranění vleže na břiše společně přiložili pevně pouta rukama dozadu a následně ho začali zvedat pod jeho pažemi o zeď směrem nahoru tak, aby se postavil, R. T. se při tomto jednání zraněná noha několikrát podlomila, důsledkem čehož začal silně řvát bolestí, i přes toto se ho rozhodli přemístit po schodech do 5. patra, a to tak, že ho spoutaného s rukama za zády, částečně s podpěrou, táhli v ohnuté poloze těla, hlavou dopředu, po jedné noze, a to i tehdy, že bolestí nohy nemohl došlápnout a slovně a i citoslovci vyjadřujícími bolest upozorňoval na své zranění, následně R. T. zanechali ležícího na břiše na chodbě u schodiště před kanceláří č. ..., s rukama za zády ho připoutali k zábradlí u schodiště, následně ho obžalovaný R. L. udeřil pěstí a nejméně dvakrát za pravé ucho, obžalovaný P. K. ho kopl nohou do levé strany žeber a do pravé strany obličeje na lícní kost, vulgárně mu nadávali, následně si obžalovaný R. L. klekl jednou nohou na jeho záda, chytl ho za zraněnou nohu, řekl mu: ‚ty zmrde, já ti ji hned narovnám‘, poté ji pokrčil a lámavým pohybem vytočil do levého boku, čímž R. T. způsobil úmyslně ještě větší bolest, načež z důvodu obav o svůj život a zdraví, ale i z důvodu zhoršujícího se zdravotního stavu způsobeného jednáním policistů, začal R. T. volat hlasitě o pomoc, oba obžalovaní svého jednání zanechali až při příchodu P. H., který na místě s poškozeným R. T. setrval až do doby příjezdu lékaře, přičemž v důsledku jejich jednání poškozenému šla pěna od úst, mělce dýchal a nebyl schopen mluvit.“
Za to byl obviněný J. Z. podle §144 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti osmi měsíců. Obviněný P. K. byl podle §149 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyřiceti osmi měsíců. Obviněný R. L. byl rovněž podle §149 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyřiceti osmi měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných nahradit způsobenou újmu, kdy se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 7 To 294/2016 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek z podnětu všech podaných odvolání zrušil ohledně obviněného J. Z. ve výroku o vině přečinem účasti na sebevraždě podle §144 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem porušení povinnosti strážní služby podle §389 odst. 1 trestního zákoníku a ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, a dále ohledně všech obviněných ve výrocích o náhradě škody a náhradě nemajetkové újmy podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 trestního řádu, a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že na upraveném skutkovém základě, že
„ dne 18. září 2014 v době od 20:07 hod. do 20:30 hod. v 5. patře budovy Policie ČR, na R. ul. č. ... v B., při střežení R. T., v té době zadrženého podle §76 odst. 1 trestního řádu v jiné trestní věci, v rozporu s čl. 7 Závazného pokynu číslo 159 ze dne 2. 12. 2009, o eskortách, střežení osob a o policejních celách, po ukončení procesního úkonu tohoto usadil na židli k zábradlí na chodbě, za levé zápěstí ho připoutal k zábradlí schodiště, následně R. T. ponechal na několik minut bez dozoru, kdy odešel do kanceláře č. ... a zavřel za sebou dveře, přičemž R. T. po vysunutí levé ruky z pout, odešel směrem do kuchyňky v 5. patře, zde si otevřel okno dokořán a s úmyslem se zabít vyskočil, kdy dopadl na střechu budovy v úrovni 2. patra, a způsobil si zlomeninu holenní kosti,“
uznal obviněného J. Z. vinným ze spáchání přečinu porušení povinnosti strážní služby podle §389 odst. 1 trestního zákoníku, za což jej podle §389 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu rozhodl o povinnosti obviněných nahradit způsobenou újmu, kdy se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázal poškozeného podle §229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli všichni obvinění dovoláními.
Obviněný J. Z. v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Namítl, že právní kvalifikace skutku byla provedena na podkladě skutkového stavu, který je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a je výsledkem svévolného hodnocení důkazů. Poukázal na to, že v popisu jeho služebního místa není uveden výkon strážní služby nebo jiné služby obdobné strážní službě. Současně nebyl určen ani mu ze strany nadřízeného policisty nebyl udělen pokyn ke střežení zadrženého R. T. ve smyslu čl. 1 písm. b) Závazného pokynu policejního prezidenta č. 159 ze dne 2. 12. 2009, o eskortách, střežení osob a o policejních celách. V rozhodné době prováděl s poškozeným pouze úkon podání vysvětlení podle §158 odst. 6 trestního řádu. Z těchto důvodů nemohl být pachatelem předmětného přečinu. Obviněný dále namítl, že časový údaj o době, po kterou měl být poškozený připoután k zábradlí schodiště je v extrémním nesouladu s výpovědí poškozeného a svědka P. H. Poškozený byl bez dozoru připoután pouze několik málo minut, rozhodně ne po dobu dvaceti tří minut, jak je uvedeno ve výroku rozsudku. Poslední, kdo před událostí hovořil s poškozeným a ponechal jej poté bez dozoru, byl svědek P. H., který nebyl za své jednání nijak postižen. Obviněný konečně nesouhlasí ani se závěrem soudu, že poškozený vyskočil z okna se záměrem se zabít, když provedené důkazy nasvědčují tomu, že šlo o pokus o útěk.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2016, č. j. 7 To 294/2016-1354, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 89 T 99/2015, ohledně obviněného J. Z. v odsuzující části, podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil současně také další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný P. K. v dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje obviněný v tom, že bylo provedeno na podkladě skutkového stavu, který je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a důsledkem svévolného hodnocení provedených důkazů. Soudům vytkl, že neprovedly důkaz odborným vyjádřením k psychologickému posudku PhDr. Jiřího Mezníka. Dále namítl, že zjištění soudů o rozsahu a brutalitě jednání obviněných stojí toliko na výpovědi poškozeného. V lékařských zprávách založených ve spise nejsou popsána žádná objektivní zranění poškozeného, která by byla důkazem jeho opakovaného fyzického napadení. To podle dovolatele potvrzují i znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Zjištěný zdravotní stav a psychické rozpoložení poškozené mohlo být reálně způsobeno použitím donucovacích prostředků ve 2. nadzemním podlaží. Rovněž závěr soudů, že pěna u úst, mělké dýchání a neschopnost souvisle mluvit jsou důsledkem nesnesitelného utrpení a bolestí, které byly poškozenému způsobeny obviněnými, neodpovídá závěrům znalců, kteří nepotvrdili, že by uvedené projevy měly být důsledkem poškozeným tvrzeného násilí ze strany obviněných, jehož existenci sami z důkazů založených ve spise nezjistili. Podle obviněného tak nebylo prokázáno naplnění subjektivní ani objektivní stránky předmětného zločinu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2016, č. j. 7 To 294/2016-1354, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 89 T 99/2015, ohledně obviněného P. K. v odsuzující části, podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil současně také další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný R. L. uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V dovolání sepsaném stejným obhájcem uvedl totožné námitky jako obviněný P. K., kdy navíc poukázal na to, že závěr soudů o zcela nedůvodném použití donucovacích prostředků včetně úderů a kopů je důkazně nepodložený, jelikož v úředních záznamech o použití donucovacích prostředků sepsaných dovolatelem byl pouze souhrnně uveden název příslušného §52 zákona o Policii České republiky, aniž by skutečně byly všechny tyto prostředky proti poškozenému použity.
Obviněný obdobně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2016, č. j. 7 To 294/2016-1354, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 89 T 99/2015, ohledně obviněného R. L. v odsuzující části, podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil současně také další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opisy dovolání obviněných byly předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním uvedl, že dovolatelé Bc. K. a Mgr. L. v závěru svých dovolání výslovně uvedli, že nenamítají a ani se nedomáhají přezkoumání a hodnocení správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu nebo hodnocení provedených důkazů. V tomto světle se předchozí text jejich dovolání jeví poněkud zmatečný, neboť oba v bodech 6 až 10 svých dovolání činí námitky právě proti učiněným skutkovým zjištěním a z toho dovozují porušení práva na spravedlivý proces. K tomu státní zástupce připomněl, že dokonce ani porušení zásady in dubio pro reo nemůže založit žádný z dovolacích důvodů, pokud k němu nepřistoupí existence extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. V takovém případě by se muselo jednat o „případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu“. Dovolatel tedy by musel namítnout nikoliv jen to, že k logickému skutkovému zjištění učiněnému soudem existuje stejně logická alternativa tvrzená obviněným, nýbrž že skutkové zjištění učiněné soudem zcela postrádá jakýkoliv logický základ. Nic takového však jmenovaní dovolatelé neuvedli. Zejména neuvedli u jednotlivých důkazů, v čemž bylo jejich hodnocení soudem zcela nesmyslné a v čem tedy spočívá shora uvedený „extrémní nesoulad“. Jejich námitky spočívají pouze v předkládání alternativních skutkových zjištění. Dovolatelé současně neuvedli žádnou argumentaci ke svým tvrzením o nesprávném právním posouzení skutku. Konkrétní důvody uvedené oběma dovolateli proto neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani podle jiného ustanovení trestního řádu.
Ve vztahu k dovolání obviněného J. Z. státní zástupce uvedl, že jej považuje za vcelku důvodné. Skutkové zjištění uvedené v rozsudku nalézacího soudu, že předvedený nejprve hovořil se svědkem H. a teprve poté s dovolatelem Z. a že doba nestřežení trvala 23 minut, postrádá jakýkoliv akceptovatelný racionální logický základ a je svévolné ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Ohledně délky nestřežení se odvolací soud k námitce dovolatele konkrétně nevyjádřil a odkázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. V této části tak nebylo shora uvedené svévolné hodnocení důkazů nalézacím soudem napraveno. Také námitku dovolatele, ohledně samotné povinnosti střežit předvedeného, považuje státní zástupce za důvodnou. Z výroku ani odůvodnění rozsudků nalézacího ani odvolacího soudu není patrno, zda bylo vedeno dokazování k obsahu interního předpisu a co bylo zjištěno. Není uvedeno, jakou konkrétní povinnost obviněný porušil a které jeho jednání založilo jeho trestní odpovědnost – zda to, že předvedeného ne dosti těsně připoutal (což bylo jednání spíše nedbalostní) nebo to, že z místa odešel, což však bylo stejné jednání jako svědka H. Žádný ze soudů dále neodůvodnil, na čem byla založena dovolateli povinnost předvedeného střežit. Podle svědků i poškozeného předal dovolatel střežení předvedeného T. spoluobviněnému K. Podle svědka H. převzal střežení předvedeného T. obviněný L. a jeho kolegové, tedy ostatní dovolatelé a svědek H. Jelikož žádný další důkaz ohledně osoby odpovědné za střežení T. soudy neuvedly, není patrno, z čeho dovodily, že T. střežil právě obviněný Z. Z obsahu napadeného rozsudku odvolacího soudu není podle státního zástupce patrno ani, které skutečnosti považuje soud za rozhodné pro vznik povinnosti dovolatele předvedeného T. střežit.
Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání Bc. P. K. a Mgr. R. L. odmítl, neboť tato dovolání byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, a aby podle §265k odst. 1 trestního řádu napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu nalézacího zrušil ve všech výrocích, které se týkají odsouzeného J. Z., aby současně podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obvinění J. Z., P. K. a R. L. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, resp. podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Pokud jde o obviněné P. K. a R. L. , pak z obsahu jejich dovolání je zřejmé, že zpochybňovali toliko hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Jejich námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se jejich prostřednictvím snažili prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnili. Nezaložili tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů vycházejí ve vztahu ke skutku popsanému ve výroku soudu prvního stupně pod bodem 2) důsledně z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Dovolací námitky obviněných jsou v podstatě opakováním obhajoby uplatněné již v předchozích stadiích řízení, se kterou se soudy již podrobně a přesvědčivě vypořádaly. Jejich výhrady navíc směřují pouze k dílčím aspektům dokazování, aniž by obvinění reflektovali i ostatní usvědčující důkazy, zejména výpovědi řady svědků (R. T., M. V., M. B., L. S., S. V. a P. H.), listinné důkazy, kamerový záznam poškozeného ze sanitky či zvukové záznamy telefonních hovorů jednotlivých svědků policistů. Dovolání obviněných proto neodpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Naproti tomu obviněný J. Z. odůvodnil dovolání z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu relevantně, když namítal, že nemohl být pachatelem trestného činu porušení povinnosti strážní služby podle §389 trestního zákoníku, a dále namítal extrémní nesoulad zjištěného skutkového stavu s provedenými důkazy.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal ve vztahu k obviněnému J. Z. žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné.
V souvislosti s námitkou obviněného, že poškozený byl bez dozoru pouze několik málo minut, nikoliv dvacet tři minut, jak je uvedeno ve výroku rozsudku, je třeba uvést, že dovolací soud nesdílí názor dovolatele, podpořený i vyjádřením státního zástupce, že doba, kdy nebyl poškozený střežen, je ve skutkové větě vymezena dobou od 20:07 hod. do 20:30 hod. Ze skutkové věty naopak plyne, že obviněný poškozeného „ponechal na několik minut bez dozoru“ . Časový údaj od 20:07 hod. do 20:30 hod. nepochybně vyjadřuje v původní verzi skutkové věty odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu dobu od skončení podání vysvětlení poškozeného (viz úřední záznam o podaném vysvětlení na č. l. 808), do okamžiku, kdy svědci zaslechli zvuk dopadu poškozeného na střechu, což mělo být přesně ve 20:30 hod. (např. výpověď svědka M. V.). Ze skutkové věty se nepodává, že by po celou tuto dobu nebyl poškozený střežen. Naopak lze předpokládat, že poté, kdy byl ve 20:07 hod. příslušný formulář záznamu o podaném vysvětlení uložen v počítači do ETŘ, muselo dojít nejméně k jeho vytištění a následnému přečtení a podpisu ze strany poškozeného a policistů, což obvykle představuje rovněž dobu více minut. Teprve následně mohl být poškozený odveden dovolatelem na chodbu, kde měl ještě proběhnout jejich rozhovor, a až poté obviněný ponechal poškozeného na několik minut bez dozoru. Přestože si lze představit výstižnější formulaci skutkové věty, nelze shledat námitku obviněného v tomto směru opodstatněnou.
Dovolateli je třeba naopak přisvědčit v tom, že zásadní skutková zjištění ohledně toho, co se dělo v době mezi 20.07 hod. a 20:30 hod. nemají vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, resp. v odůvodnění napadených rozhodnutí nejsou odpovídající hodnotící úvahy soudu přesvědčivě zachyceny. Jde především o to, kdo z policistů byl u poškozeného v předmětné době přítomen, v jakém sledu a z jakého důvodu.
Poškozený R. T. situaci při své výpovědi u hlavního líčení (č. l. 114 a násl.) popsal tak, že obviněný J. Z. jej posadil na židli na chodbě, připoutal, řekl mu, aby se přiznal nebo skočil z okna, a pak odešel a nechal jej o samotě, kdy se poškozený následně vymanil z pout a vyskočil z okna. Celé to trvalo asi pět minut. V téže výpovědi posléze upřesnil, že od přikurtování do skoku z okna uplynula minuta a po tuto dobu s ním nehovořila žádná osoba. Obdobně ve výpovědi z přípravného řízení poškozený uvedl (č. l. 97), že od připoutání do skoku z okna s ním nebyla kromě J. Z. žádná jiná osoba a s nikým nemluvil. U hlavního líčení byla poškozenému předestřena výpověď svědka P. H., ke které poškozený uvedl, že výpověď svědka se zakládá na pravdě, že s ním hovořil v době připoutání a že od připoutání do skoku z okna uběhla asi minuta.
Obviněný J. Z. u hlavního líčení uvedl (č. l. 1064), že po skončení podání vysvětlení posadil poškozeného na židli, připoutal ho, odešel na záchod, do pěti minut se vrátil, odpoutal ho, na chodbě předal střežení obviněnému P. K. a poté odešel.
Obviněný P. K. u hlavního líčení (č. l. 1071) uvedl, že někdy kolem 20:16 hod. jel do spodních pater budovy, kdy tento čas je zaznamenaný v elektronické docházce v budově, a když se vracel nahoru, potkal na chodbě obviněného Z., který jej požádal, jestli by poškozeného nepohlídal. Obviněný K. s tím souhlasil a poškozeného, který nebyl připoután, hlídal. Hlídal ho několik minut a ve chvíli, kdy zhaslo světlo, ucítil náraz do horní poloviny těla a poškozený utekl.
Obviněný R. L. u hlavního líčení (č. l. 1077) vypověděl, že v inkriminovanou dobu byl v kanceláři společně s K., K. pobíhal někde po baráku, H. odešel, potom přišla M., za chvilku přišel Z. Ptal se, proč poškozeného hlídá obviněný K., a když vyšel na chodbu, rozsvítil a viděl obviněného K., jak se snaží zvednout ze země.
Rovněž svědek T. K. na č. l. 1158 vypověděl, že po příchodu do kanceláře jim obviněný J. Z. sdělil, že střežení poškozeného na chodbě předal obviněnému P. K. Obdobně vypovídala i svědkyně D. M. na č. l. 1163, podle které střežil poškozeného na chodbě nejprve obviněný J. Z., který však později přišel za nimi do kanceláře s tím, že poškozeného střeží na chodbě P. K.
Na základě těchto výpovědí soud prvního stupně uzavřel (srov. odůvodnění prvostupňového rozsudku na str. 26 a 27), že poškozeného nejprve střežil obviněný J. Z., který jej po skončení procesního úkonu nechal na chodbě připoutaného bez dozoru, následně byl u poškozeného policista P. H., který jej nestřežil, ale bez přítomnosti dalších osob s ním krátce rozmlouval, poté byl u poškozeného opět obviněný J. Z., který měl ve vztahu k poškozenému učinit nějaká zásadní prohlášení, jež poškozeného silně rozrušila, aby nakonec i obviněný J. Z. znovu odešel a nechal poškozeného bez dozoru, což vyústilo ve vysmeknutí se z pout a skok z okna. Své závěry opřel soud pouze o výpověď poškozeného T., aniž by se ovšem konkrétně vypořádal s ostatními výpověďmi, které všechny svědčí o tom, že střežení od obviněného Z. převzal obviněný K. Žádnou pozornost pak nevěnoval ani záznamu z elektronické docházky, která by takovou verzi mohla podporovat.
Nehledě na uvedené nalézací soud zcela rezignoval na dokazování skutečností zakládajících samotnou povinnost střežit poškozeného, který se nacházel v režimu zadržení, a upravujících způsob střežení. Tyto povinnosti měly vycházet z interních policejních předpisů, které nejsou obecně závaznými normativními právními akty, a proto je třeba jejich obsah v trestním řízení dokazovat. Podle skutkové věty sice měl obviněný jednat v rozporu s čl. 7 závazného pokynu policejního prezidenta ze dne 2. 12. 2009 číslo 159/2009, o eskortách, střežení osob a o policejních celách, který upravuje zásady pro provádění střežení osob, v rozsudku ovšem není uvedeno nic k tomu, čím konkrétně byla povinnost obviněného střežit poškozeného založena. Zda byla založena podle některého ustanovení citovaného závazného pokynu policejního prezidenta či eventuálně vyplývala z jiného závazného pokynu policejního prezidenta upravujícího postup policistů při plnění úkolů v trestním řízení v souvislosti se zadržením podezřelého (viz např. závazný pokyn policejního prezidenta ze dne 21. dubna 2009, čl. 47, odst. 4 o plnění úkolů v trestním řízení). Současně neučinil ani závěr o tom, zda si jednotliví policisté mohli či nemohli předávat povinnost střežení libovolně mezi sebou.
V této souvislosti a v návaznosti na námitku dovolatele, podle které nebyl vzhledem k popisu svého služebního místa oprávněn provádět střežení osob, Nejvyšší soud poukazuje na čísla listů 798 a 799, z nichž je patrné, že poškozeného jako podezřelého v jiné trestní věci zadržela hlídka OOP Brno – Výstaviště, která inkriminovaného dne v 19:50 hod. předala zadrženého ke střežení právě dovolateli J. Z. Dovolatel bez dalšího zadrženého převzal a prováděl s ním úkony podle trestního řádu, je tudíž zjevné, že měl také povinnost zadrženého střežit.
Lze tak shrnout, že nalézací soud neučinil dokazování v rozsahu nezbytném pro přijetí zásadních skutkových závěrů, na nichž by teprve mohlo být vystavěno právní posouzení věci, přičemž ani stávající rozsah provedených důkazů dosud nehodnotil v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu, resp. své úvahy dostatečně nezachytil v odsuzujícím rozsudku. Odvolací soud tato pochybení nenapravil, když pouze konstatoval, že soud prvního stupně postupoval správně a odkázal na důkazy podrobně rozvedené v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že považuje za správný postup (i úvahy) odvolacího soudu, kterým vypustil právní kvalifikaci jednání obviněného J. Z. jakožto přečin účast na sebevraždě podle §144 odst. 1 trestního zákoníku, kdy na příslušnou pasáž rozhodnutí lze plně odkázat.
Protože Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného J. Z. částečně důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 věta první trestního řádu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 7 To 294/2016, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 89 T 99/2015, v části týkající se obviněného J. Z. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 trestního řádu pak přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Brně bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu). Jde v podstatě o to, aby se náležitě vypořádal se všemi důkazy vztahujícími se ke skutkovému ději v časovém období od usazení poškozeného na chodbě policejní budovy do okamžiku, kdy byl poškozený nalezen uniformovanými policisty ve druhém patře budovy. Soud by měl v této souvislosti rovněž zvážit vyžádání doplnění rozhodujících výpovědí, zejména zda by nebylo vhodné položit poškozenému přímý dotaz, zda a případně kdo byl v jeho přítomnosti poté, kdy jej obviněný Z. zanechal na chodbě samotného. Dále by měl soud zaměřit svou pozornost na dokazování jednotlivých interních policejních předpisů, aby vůbec bylo možné posoudit otázku, kdo byl povinen poškozeného v rozhodnou dobu střežit, jakým způsobem a čím byla taková povinnost založena. Teprve na tomto skutkovém základě bude moci soud přistoupit k právnímu posouzení věci.
Poněvadž ohledně dovolání obviněných P. K. a R. L. dospěl k závěru, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl pod bodem IV. výroku v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 24. 5. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu