ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.479.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 479/2019-3008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 9. 2019 o dovolání, které podali obviněný V. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, obviněný M. B., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a obviněný M. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 6 To 57/2017, jako soudu odvolacího v trestních věcech vedených u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 32/2015 a pod sp. zn. 17 T 11/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného V. H. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. K. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. B. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 17 T 32/2015 , kde je podrobně popsán skutkový děj, na který tímto Nejvyšší soud odkazuje, byl obviněný V. H. a obviněný M. B. uznáni vinnými ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl obviněný V. H. odsouzen podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za užití §58 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku do věznice s dozorem. Obviněný M. B. byl za tento zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 6 T 172/2016, jež nabyl právní moci dne 20. 4. 2017, odsouzen podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za užití §43 odst. 2 trestního zákoníku a §58 odst. 5 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen se stanovením zkušební doby v trvání 4 let. Dále mu byl podle §67 odst. 1 trestního zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 50 denních sazeb po 300 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání 1 roku. Současně byl podle §43 odst. 2 trestního zákoníku zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému M. B. rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 6 T 172/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo daným rozhodnutím, pozbyla podkladu. Tímto rozsudkem bylo taktéž rozhodnuto o vině a trestu obviněného V. T. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo současně rozhodnuto o náhradě škody, kdy byla všem třem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené Penzijní společnosti České pojišťovny, a. s., částku 794.527 Kč.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 17 T 11/2017 byl obviněný M. K. uznán vinným ze spáchání dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za užití §58 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla dále obviněnému stanovena povinnost zaplatit poškozené Penzijní společnosti České pojišťovny, a. s., částku 794.527 Kč, a to společně a nerozdílně s V. T., V. H. a M. B., jimž tato povinnost byla uložena rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 17 T 32/2015.
O odvoláních obviněných V. T., V. H., M. B., M. K. a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 17 T 32/2015, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 17 T 11/2017, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 6 To 57/2017 , jímž z podnětu podaných odvolání podle §258 odst. 1 písm. d), e) trestního řádu napadané rozsudky zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněné V. H., M. B. a M. K. uznal vinnými ze spáchání pokusu trestného činu podvodu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl obviněný V. H. odsouzen podle §209 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výši 100 denních sazeb po 1.000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obviněný M. B. byl za daný a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 6 T 172/2016, odsouzen podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za užití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 50 denních sazeb po 300 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání 1 roku. Současně byl podle §43 odst. 2 trestního zákoníku zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému M. B. rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 6 T 172/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný M. K. byl podle §209 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem bylo taktéž rozhodnuto o vině a trestu obviněného V. T. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo současně rozhodnuto o náhradě škody, kdy byla všem čtyřem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené Penzijní společnosti České pojišťovny, a. s., částku 794.527 Kč.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění V. H., M. B. a M. K. svými dovoláními. Obviněný M. B. své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Namítl, že soud v rozporu se skutkovými zjištěními hodnotil útoky pod body 1. a 2. jako pokračující trestný čin spáchaný ve spolupachatelství. Spolupachatelství však podle jeho mínění vyžaduje společný úmysl pachatelů, který v daném případě absentoval. Obviněný se o prvních dvou útocích dozvěděl až zpětně po jejich spáchání. Uvedl, že je třeba útoky popsané pod body 1. a 2. považovat za samostatný pokračující trestný čin spáchaný pouze obviněným K. a obviněným T. Dále namítl, že jeho účast na útocích popsaných pod body 38. a 39. nemá oporu v provedeném dokazování. Tyto útoky soud nesprávně posoudil jako pokračování v trestném činu ve vztahu k ostatním útokům, přestože nebyly spojeny s předchozími útoky (pod body 3. – 37.) stejným nebo podobným způsobem provedení, ani blízkou časovou sousledností. Měly by proto být posuzovány jako samostatné trestné činy. Právní hodnocení odvolacího soudu ve vztahu k útokům popsaným pod body 1., 2., 38. a 39. označil za nesprávné. Dále uvedl, že úvaha soudu o nepřiměřenosti odměny 1.000 Kč za kompletní přípravu formuláře postrádá oporu v dokazování. Namítl, že závěr soudu prvního stupně o nestandardnosti použití papírových formulářů představuje volnou úvahu soudu, která je v přímém rozporu s provedenými důkazy. Takováto příprava smluv je běžná, jak ostatně popsal svědek Ch. Závěry soudu prvního stupně o jeho účasti na dohodě o trestné činnosti postrádají taktéž oporu v provedeném dokazování, jelikož on do schůzky zasahoval pouze nepatrně a k dohodě o vyplňování smluv došlo až mimo cukrárnu a bez jeho přítomnosti, což potvrdil i obviněný T. Závěr o tom, že obviněný jel z T. bytu pro falešná razítka a měl proto být vědomým a aktivním účastníkem trestné činnosti rovněž podle jeho mínění odporuje provedeným důkazům. V průběhu dokazování nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval souvislost obviněného B. s úkony popsanými v bodech 38. a 39. Namítl, že odvolací soud se jeho námitkami nezabýval a pouze přejal skutkové závěry soudu prvního stupně. Rozpor skutkových závěrů s provedenými důkazy označil za extrémní, protože skutková zjištění ve vztahu k němu dílem z provedených důkazů nevyplývají, dílem k nim žádné dokazování nebylo provedeno a dílem jsou s nimi v přímém rozporu.
Proto obviněný M. B. navrhl, aby Nejvyšší soud po přezkoumání celé věci zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 6 To 57/2017, a přikázal mu věc k novému projednání. Rovněž navrhl, aby před samotným rozhodnutím o dovolání předseda Nejvyššího soudu přerušil výkon napadeného rozhodnutí.
Obviněný M. K. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ve vztahu k výroku o vině namítl nesprávné právní posouzení skutku spočívající v porušení právní povinnosti jakožto pojmového znaku trestného činu. Dále namítl nesprávné hodnocení otázky zavinění a příčinné souvislosti. Pochybení shledal také v porušení práva na spravedlivý proces a v extrémním nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. Podle jeho mínění soudy porušily jeho právo na řádnou obhajobu a na nestranné posouzení věci. Jednostranně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly navrhované doplnění dokazování. Obviněný ve svém dovolání popřel svou vinu a setrval na tvrzení, že se vše událo tak, jak vypověděl v předchozím řízení. Soudy se bez opory v dokazování přiklonily k verzi tvrzení obviněného T., nijak se však nevypořádaly s tím, že tento obviněný byl od počátku iniciátorem trestné činnosti. Taktéž se dopustily pochybení, když opačným způsobem aplikovaly pravidlo, že nedokázaná vina má tentýž význam jako dokázaná nevina. Ve svých rozhodnutích se opomněly vypořádat se zásadou materiální pravdy. Obviněný je přesvědčen, že skutková verze obžaloby nebyla zcela prokázána. Sám obviněný předmětné formuláře nevyplňoval a neúčastnil se žádné jiné obdobné činnosti ani jejich odesílání. Dále namítl špatnou aplikaci §23 trestního zákoníku, jelikož nebyl dán společný úmysl spáchat trestný čin. Soudy svým postupem porušily zásadu in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny. V souvislosti s tím se odkázal na judikaturu Ústavního soudu a uvedl, že trestní řízení vyžaduje nejvyšší možný stupeň jistoty pro prokázání viny. K porušení práva na spravedlivý proces blíže uvedl, že v odůvodnění soudního rozhodnutí bylo třeba náležitým způsobem rozebrat všechny jeho odvolací námitky, to se však nestalo. V odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo jasně, logicky a přesvědčivě popsány právní závěry soudu. Provedené důkazy nebyly hodnoceny jednotlivě a ve vzájemných souvislostech a věc nebyla řádně a bez pochybností objasněna. To vše mělo vliv na správnost a zákonnost napadených rozsudků. Obviněný dále namítl, že soudy nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Soud podle něj hodnotil důkazy svědčící v jeho prospěch nedostatečně, zatímco důkazy svědčící v jeho neprospěch přeceňoval. Z většiny provedených důkazů navíc soudy dovodily nesprávná skutková zjištění. Obviněný má za to, že trest mu uložený je ve zřejmém nepoměru ke stupnici nebezpečnosti činu pro společnost a v rozporu s účelem trestu. Trest mu uložený označil za nepřiměřený, aniž soud řádně odůvodnil, které skutečnosti ho vedly k jeho uložení. Soud nepřihlédl ani k polehčujícím okolnostem.
Proto obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí, a to rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 6 To 57/2017, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 17 T 11/2017, zrušil a dále postupoval podle §265l a násl. trestního řádu. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž obviněný podal dovolání. Nelze totiž vyloučit, že dovolání může být po projednání shledáno důvodným.
Obviněný V. H. své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný nejdříve uvedl, že restriktivní interpretace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nereflektuje hlavní účel institutu dovolání, což je náprava nejzávažnějších právních a procesních vad. Podle jeho mínění trestní řízení nesmí vzbuzovat, byť jen hypotetické podezření o projevu libovůle. Obviněný je přesvědčen, že právě nesprávné a neúplné zjištění skutkového stavu vedly soudy k nesprávnému závěru o jeho vině. Dále namítl extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudů, v důsledku čehož došlo k jejich svévolnému hodnocení, a to vedlo k porušení práva na spravedlivý proces a k nerespektování zásady in dubio pro reo. Obviněný namítl, že k prokázání jeho obhajoby nebyly provedeny výslechy celé řady navrhovaných svědků. Z důvodu procesního pochybení nalézacího soudu navíc nebylo možné klást dotazy spoluobviněnému K., jehož věc byla v poslední den hlavního líčení vyloučena k samostatnému projednání. Jeho výpověď přitom byla pro obviněného důležitá, protože již v přípravném řízení vyjádřil obviněný K. přesvědčení, že obviněný T. a svědek K. se celou věc na ně snaží hodit. Ověření této informace přitom bylo velmi důležité. Pochybení shledal také v tom, že až do vyhlášení usnesení o vyloučení trestní věci K. ze společného řízení nebylo nalézacím soudem rozhodnuto o konání hlavního líčení v ten den v jeho nepřítomnosti. V důsledku těchto procesních pochybení byl obviněný zkrácen na svém právu na obhajobu. Státní zástupce ve svém vyjádření rovněž popsal určité pochybnosti ohledně potřeby doplnění dokazování, když se připojil k návrhu na předvolání svědka M. Z. a k potřebě vyslechnout svědky Ch. a K. Obviněný navrhoval provedení dalších výslechů, ale tyto důkazní návrhy soudy bagatelizovaly a odmítaly je s nepodloženými úvahami, že navrhovaní svědci by mohli říci toliko něco z doslechu. Dále namítl nevěrohodnost svědka M. H. Problematičnost shledal také v tom, že nebyla dohledána a vyslechnuta osoba jménem W., která mohla být klíčovým svědkem. Obviněný též namítl, že soudy podrobněji nevyhodnotily výpověď svědka J. H., který je manipulativní. Na závěr obviněný shrnul, že veškeré jeho důkazní návrhy byly důvodné pro řádné zjištění skutkového stavu věci, ověření zákonnosti a použitelnosti některých důkazních prostředků, zejména pokud jde o prováděnou rekognici.
Proto obviněný V. H. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 6 To 57/2017, a podle §265l odst. 1 trestního řádu tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněných byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se nejdříve vyjádřil k dovolání obviněného M. B. a obviněného V. H. K těm uvedl, že obvinění uplatnili výtky, které nelze přiřadit pod uplatněný dovolací důvod. Za výjimku označil námitku obviněného B., která se týkala posouzení jeho činu jako pokračujícího deliktu. Obviněný B. se však na základě této výtky domáhal právního posouzení, které by pro něj bylo méně příznivé. Pokud by totiž byl uznán vinným více skutky a v důsledku toho i více trestnými činy, jednalo by se o změnu v jeho neprospěch. Uvedl, že danou výhradu proto není možné akceptovat. Námitku opomenutých důkazů označil za neopodstatněnou, neboť neprovedené důkazní návrhy nejsou opomenutými důkazy. Odvolací soud se s důkazními návrhy v návaznosti na argumentaci nalézacího soudu vypořádal a správně je označil za nadbytečné. Státní zástupce neshledal žádné vady ani ve vztahu ke spoluobviněnému K. Pokud nicméně došlo k určitému formálnímu pochybení, nemělo to žádný vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé. I bez výslechu a přítomnosti K. při hlavním líčení, byla totiž vina obviněných bez důvodných pochybností prokázána dalšími důkazy. K námitkám, že obvinění trestnou činnost nespáchali, že se neúčastnili na ní vědomě, že rozhodnutí trpí extrémními vnitřními rozpory, že důkazy byly hodnoceny svévolně a že byla porušena zásada in dubio pro reo státní zástupce uvedl, že se jedná o výhrady, které nelze přiřadit pod uplatněný dovolací důvod, navíc tyto námitky nebyly ani v obecné rovině důvodné. Dále státní zástupce popsal, kterými důkazy byla vina obviněných prokázána. Závěr, že se obvinění skutku nedopustili, proto není s provedenými důkazy v žádném, natož extrémním rozporu. Z provedených důkazů ho naopak bylo možné dovodit.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání obviněného B. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolání obviněného H. navrhl jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, protože bylo podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b trestního řádu. Následně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného M. K. státní zástupce uvedl, že první skupina jeho námitek směřuje proti správnosti a úplnosti provedeného dokazování a skutkových zjištění. Tyto námitky včetně těch, že se trestné činnosti nedopustil a měl být obžaloby zproštěn, a že došlo k porušení principu presumpce neviny a principu in dubio pro reo, nelze uplatnit pod dovolacím důvodem podle §265 odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nesměřují totiž proti právnímu posouzení skutku ani jinému hmotněprávnímu posouzení. Státní zástupce uvedl, že tyto námitky nejsou důvodné ani v obecné rovině, protože hodnocení důkazů provedené soudy netrpí žádnými vadami. Skutková zjištění nalézacího soudu označil za správná a konstatoval, že mají oporu v provedených důkazech. Dále uvedl, že námitky směřující proti nepřiměřenosti trestu, včetně namítaného pochybení při aplikaci polehčujících a přitěžujících okolností, nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Státní zástupce neshledal ani existenci extrémních vnitřních rozporů v dotčených rozhodnutích.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání obviněného M. K. odmítl. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Všichni obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozsudkům, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, a byly jim uloženy tresty.
Vzhledem k tomu, že dovolací námitky se v jednotlivých dovoláních opakují, považuje Nejvyšší soud za vhodné tyto námitky vypořádat společně. Uplatněné námitky navíc obvinění již uplatnili v předchozím řízení a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění opírají svá dovolání, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který všechna dovolání odkazují. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ani Vrchního soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svých rozsudcích s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrady. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněných. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Většina dovolacích námitek všech obviněných byla založena především na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů a napadání správnosti a úplnosti provedeného dokazování. Tyto námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se jejich prostřednictvím obvinění snažili prosadit jejich vlastní pohled na hodnocení důkazů, přičemž výsledkem byly odlišné skutkové závěry. Konkrétně se jednalo o námitky nesprávného právního posouzení skutku spočívající v porušení právní povinnosti jakožto pojmového znaku trestného činu, nesprávného hodnocení otázky zavinění a příčinné souvislosti, nebo námitky, že obviněný T. byl od počátku iniciátorem trestné činnosti, že obviněný K. formuláře nevyplňoval a neúčastnil se žádné jiné obdobné činnosti ani jejich odesílání, nebo že byl špatně aplikován §23 trestního zákoníku, jelikož nebyl dán společný úmysl spáchat trestný čin, nebo že soud nesprávně hodnotil útoky pod body 1. a 2. jako pokračující trestný čin spáchaný ve spolupachatelství, avšak mělo se jednat o samostatný pokračující trestný čin spáchaný pouze obviněným K. a obviněným T., nebo námitku o běžnosti používání papírových formulářů. Pod dovolací důvod nebylo možné podřadit ani námitky, že obvinění trestnou činnost nespáchali, že se jí neúčastnili vědomě, nebo že důkazy byly hodnoceny svévolně.
Námitka opomenutých důkazů není v daném případě opodstatněná, jelikož neprovedené důkazní návrhy nejsou opomenutými důkazy. Soud není povinen provést každý navržený důkaz, musí se však k němu ve svém odůvodnění vyjádřit a zdůvodnit, proč jej neprovedl. Této povinnost nalézací soud plně dostál a skutkový stav zjistil v obou svých rozhodnutích náležitě tak, aby bylo možné spolehlivě rozhodnout. V řízení nebyly opomenuty žádné důkazy, a pokud některé důkazy nebyly provedeny, tak soud odůvodnil, proč tak učinil (například z důvodu nadbytečnosti důkazního návrhu). V tomto směru pak nepochybil ani odvolací soud. Rovněž nebylo možné akceptovat námitky týkající se provádění dokazování, a to například, že soudy podrobněji nevyhodnotily výpověď svědka J. H., který je manipulativní, nebo že důkazní návrhy obviněných byly důvodné pro řádné zjištění skutkového stavu věci, ověření zákonnosti a použitelnosti některých důkazních prostředků, zejména rekognice, nebo že účast obviněného B. na útocích popsaných pod body 38. a 39. nemá oporu v provedeném dokazování, že byly jednostranně hodnoceny provedené důkazy, byla opomenuta zásada materiální pravdy, že provedené důkazy nebyly hodnoceny jednotlivě a ve vzájemných souvislostech a věc nebyla řádně a bez pochybností objasněna, nebo že soudy hodnotily důkazy svědčící v jejich prospěch nedostatečně.
Ve vztahu ke všem výše popsaným námitkám je třeba uvést, že nejsou důvodné. Nejvyšší soud neshledal pochybení ve smyslu žádné z těchto námitek. Rovněž nebyl v dané věci shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy ani nebylo porušeno právo na spravedlivý proces, jak bylo ve vztahu k provedenému dokazování namítáno. Z provedených důkazů lze naopak plně dovodit, že obvinění trestný čin spáchali tak, jak je pospáno ve skutkových větách nalézacích soudů. Je tedy třeba uzavřít, že námitkami tohoto typu nebyl deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu naplněn. Obvinění těmito námitkami nezaložily ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Za relevantně uplatněnou lze považovat námitku obviněného B., která se týkala posouzení jeho činu jako pokračujícího deliktu. Obviněný B. se ale na základě této výtky domáhal právního posouzení, které by pro něj bylo méně příznivé. Pokud by byl totiž uznán vinným více skutky a v důsledku toho i více trestnými činy, jednalo by se o změnu, která by byla v jeho neprospěch. Danou námitku proto není možné akceptovat.
K namítané vadě ve vztahu ke spoluobviněnému K. je třeba uvést, že pokud došlo k určitému formálnímu pochybení, nemělo to žádný vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé. I bez výslechu a přítomnosti K. při hlavním líčení, byla vina obou obviněných bez důvodných pochybností prokázána dalšími důkazy.
Zásada in dubio pro reo je ryze procesní zásadou, která se pojí se zjišťováním skutkového stavu. Porušení této zásady nelze podřadit pod kategorii nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Tuto námitku nelze uplatňovat ani v rámci jiného zákonem stanoveného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud tedy zpravidla nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Její porušení by bylo možno konstatovat pouze tehdy, pokud by vedlo k extrémnímu rozporu s obsahem provedených důkazů, taková situace však v této věci nenastala. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani námitku porušení principu presumpce neviny, přičemž ani tato námitka není důvodná.
K námitkám směřujícím proti nepřiměřenosti trestu, je nutno pouze zdůraznit, že ji lze primárně úspěšně namítat s odkazem na §265b odst. 1 písm. h ) trestního řádu, a to navíc pouze pokud byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo byl uložen ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. V daném případě však druh i výměra uloženého trestu plně odpovídají kritériím, která stanovuje §37 a násl. trestního zákoníku. Uložené tresty navíc nebyly ani ve zřejmém nepoměru ke stupnici nebezpečnosti činu pro společnost ani v rozporu s účelem trestu. Námitky týkající se nepřiměřenosti trestu a pochybení při aplikaci polehčujících a přitěžujících okolností nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného V. H. a M. K. dospěl k závěru, že jejich dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Dovolání M. B. je třeba posoudit tak, že jeho relevantně uplatněné dovolací námitky nebyly shledány opodstatněnými, a proto Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že bylo rozhodnuto o dovoláních obviněných, nebylo již nutné rozhodovat o odložení nebo přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, proti kterému byla dovolání podána. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 9. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Daniel Broukal