ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.493.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 493/2011 -17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. května 2011 dovolání, které podal obviněný prap. P. M. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 6 To 92/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 308/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného prap. P. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 12. 2008, sp. zn. 4 T 308/2007 , byl obviněný prap. P. M. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustil tím, že „ že dne 12. 5. 2007 kolem 23.30 hod. v době mimo službu v katastru obce V., okr. D., po předchozím úmyslném požití alkoholických nápojů, řídil osobní motorové vozidlo zn. Fiat Tipo, ve směru od V. na V., avšak na volném úseku silnice II. třídy v km 74,1 nezvládl řízení, s vozidlem vyjel vpravo mimo vozovku, kde přední částí vozidla narazil do travnatého svahu, v důsledku čehož se s vozidlem několikrát převrátil přes střechu, kdy z vozidla vypadl a způsobil si zranění, přičemž znaleckým zkoumáním na základě laboratorního vyšetření krve byla stanovena hladina alkoholu v krvi obžalovaného v době dopravní nehody 1,33 g/kg “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §201 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků. Současně byl obviněnému podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 2 (dvou) roků.
Proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině i výroku do trestu. O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 6 To 92/2009 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 6 To 92/2009, podal obviněný dovolání (č. l. 136 - 137), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř ., s tím, že daný dovolací důvod rozšiřuje možnosti dovolání na všechny dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř., a dále na důvody spočívající v nesplnění procesních podmínek v nalézacím řízení.
Obviněný porušení procesních podmínek spatřuje ve skutečnostech, které již uvedl v odvolání, v rámci něhož poukázal na řadu pochybení orgánů činných v trestním řízení a především v rámci soudního jednání, kdy byly po procesní stránce prováděny důkazy, které neměly žádnou důkazní hodnotu pro danou věc a soud přesto tyto důkazy jednostranně vyhodnotil, pokud se mu tyto důkazy hodily, jako důkazy označující vinu obviněného a naopak důkazy, které jeho vinu zpochybňovaly či nepotvrzovaly, tak se jimi nezabýval nebo je hodnotil předem daným úhlem pohledu. Soud zde tak podle názoru obviněného postupoval v rozporu s procesním právem a především zásadou uvedenou v §89 odst. 2 tr. ř., tj. kontradiktorností řízení. Obviněný dále namítá, že se jemu za vinu kladeného skutku nedopustil, že předmětné vozidlo v okamžiku dopravní nehody neřídil, ale jel toliko ve stejném vozidle a následně byl nalezen na místě dopravní nehody. Policie ČR jej označila za řidiče jen proto, že je vlastníkem předmětného vozidla a že byl nalezen na místě dopravní nehody, ačkoli se nacházel ve značné vzdálenosti od vozidla. Z tohoto nesprávného závěru vychází veškeré další dokazování a odůvodnění vydaných rozhodnutí, včetně vypracovaného znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví doprava městská a silniční, kdy znalec na otázku, aby popsal průběh dopravní nehody, vychází pouze z varianty, kdy je obviněný řidičem a vůbec nepočítá s možností, že ve voze jely dvě osoby. Obviněný je přesvědčen, že jsou tímto porušena jeho procesní práva a řízení je tak postiženo vadou, která může mít za následek nejen nesprávné hodnocení důkazů a z toho rezultující chybné hmotněprávní posouzení skutku, kdy by mohl být shledán vinným např. z toho, že umožnil nakládání se svým osobním vozidlem osobě, která k tomuto řízení mohla být nezpůsobilá, ale těžko mohl být jenom na základě počáteční chybné premisy, která stojí na počátku důkazního řetězce, právoplatně uznán vinným a odsouzen k trestu kvůli jednání, které mu nebylo nijak dokázáno.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 12. 2008, sp. zn. 4 T 308/2007, ve znění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 6 To 92/2009, a věc vrátil nalézacímu soudu k novému řízení a doplnění dokazování.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 11. 8. 2010. Dne 11. 3. 2011 byl Nejvyššímu soudu doručen přípis ze dne 9. 3. 2011, v němž Nejvyšší státní zastupitelství oznámilo, že se k dané věci nebude věcně vyjadřovat. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech:
1. řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. (u stížnosti) nebo podle §253 odst. 1 tr. ř. (u dovolání), přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (např. stížnost nebo odvolání podala oprávněná osoba nikoli opožděně, ale včas, odvolání podal obviněný sice opožděně, ale jen v důsledku nesprávného poučení, apod.),
2. odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (srovnej §253 odst. 4 tr. ř.),
3. řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše pod bodem 1., ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky uvedené v odvolání obviněného za nedůvodné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této části nemohl být naplněn.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. - přezkoumával-li soud druhého stupně napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z jiných důvodů nelze takové zamítavé rozhodnutí soudu druhého stupně napadat (výjimkou je jen důvod podle §265b odst. 2 tr. ř., kterým je uložení trestu odnětí svobody na doživotí).
Obviněný se nesprávně domnívá, že odkaz na ustanovení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. znamená automatický odkaz na všechny dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 tr. zák. pod písm. a) – k). Nutno poznamenat, že toliko obecný odkaz na některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. zák. sám o sobě nepostačuje. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá .
Namítá-li obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tedy že řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které samy o sobě naplňují některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., pak je třeba tyto dovolací důvody označit, resp. konkrétní námitky podřadit pod některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Obviněný v rámci dovolání sice vznesl námitky s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., nicméně tyto nepodřadil pod žádný z dovolacích důvodů podle odst. 1. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké konkrétní vady rozhodnutí vytýká .
I tak lze k obsahu dovolání obviněného uvést, že jeho námitky směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (kdy namítá, že soud důkazy hodnotil jednostranně; a poukazuje i na obsah znaleckého posudku a záznamu o dopravní nehodě) a vadná skutková zjištění (námitka, že se za vinu mu kladeného skutku nedopustil, resp. že vozidlo neřídil), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, kdy obviněný uvedl, že v rámci řízení byly prováděny důkazy, které neměly žádnou důkazní hodnotu) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že vozidlo neřídil, ale byl toliko spolujezdec). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Při posuzování je tak dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, který ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil. Obviněný v rámci podaného dovolání žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Děčíně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud odkázal a plně se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu nalézacího, kterýžto řádně odůvodnil, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.
Obviněný v rámci podaného dovolání taktéž uvedl, že tímto podává podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. K podání stížnosti pro porušení zákona je oprávněn pouze ministr spravedlnosti. Ministr spravedlnosti může podat stížnost pro porušení zákona, ale také ji podat nemusí; podání stížnosti pro porušení zákona je tedy fakultativní a záleží jen na uvážení ministra spravedlnosti. Podle ustanovení §389a tr. ř. státní zastupitelství prošetřuje podněty k podání stížnosti pro porušení zákona, které mu jsou adresovány nebo které mu postoupí ministr spravedlnosti. O stížnosti pro porušení zákona pak rozhoduje Nejvyšší soud.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata