ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.546.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 546/2016 -37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 6. 2016 o dovolání, která podal obviněný kpt. Mgr. J. K. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 13 To 469/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 182/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 13 To 469/2015, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 1 T 182/2014, zrušují .
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 1 T 182/2014 , byl obviněný kpt. Mgr. J. K. uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„od dubna roku 2013 do konce roku 2013, ve své kanceláři na Policii ČR, Územní odbor S., ve více případech, neoprávněně zjišťoval informace z evidencí Policie ČR a Ministerstva vnitra, které poté předával neoprávněným civilním osobám, případně je použil pro vlastní potřebu v následujících případech:
a) dne 07.08.2013 v 07:58 hodin si neoprávněně nechal na Skupině informační techniky ÚO PČR S., nprap. H. S., provést lustraci v IS MV na osobu F. Ch., , a následně jeho osobní údaje předal neoprávněně civilní osobě S. V., , tr. bytem M. H., S.,
b) dne 17.09.2013 od 08:16 do 08:24 hodin neoprávněně provedl lustraci v systému ETŘ, přístupem do č. j. KRPE-580089/TČ-2013-170971, na osobu D. H., a osobní údaje jmenovaného předal neoprávněně civilní osobě M. N., tr. bytem N. R., S.,
c) dne 18.09.2013 od 11:32 do 11:35 hodin provedl neoprávněnou lustraci v systému ETŘ, přístupem do spisu, č. j. KRPE-34739/TČ-2013-170981, kdy informace z tohoto spisu předal neoprávněné civilní osobě II. místostarosty Obecního úřadu K., Ing. M. B., tr. bytem K.,
d) dne 23.09.2013 v 09:06 hodin a v 11:26-11:28 hodin provedl neoprávněnou lustraci v systému ETŘ do spisových materiálů, č. j. ORSY-1311/PŘ-2008-16 a č. j. KRPE-44255/ČJ-2011-170916, na osoby M. S., tr. bytem B. N., M. T. a P. S., tr. bytem U., M. T., a to bez jakéhokoliv služebního důvodu, kdy následně tyto služební informace neoprávněně použil pro svoji potřebu,
e) dne 07.10.2013 od 14:11 do 14:12 hodin a následně i dne 21.10.2013 ve 13:30 hodin provedl neoprávněnou lustraci v systému ETŘ, přístupem do tehdy otevřeného spisového materiálu, č. j. KRPE-82525/PŘ-2013-170906, týkající se dopravní nehody osoby M. N., kdy informace ze spisu předal neoprávněným civilním osobám MUDr. A. K., tr. bytem G., S. a následně i I. N., tr. bytem F., S.,
f) dne 16.10.2013 od 14:19 do 14:21 hodin neoprávněně provedl lustraci v systému ETŘ, přístupem do č. j. KRPE-84456/PŘ-2013-170906, týkající se dopravní nehody osoby Š. B., ze spisového materiálu získal fotografii z fotodokumentace spisu k dopravní nehodě a tuto předal neoprávněné civilní osobě J. B., tr. bytem S.,
g) na přelomu roku 2013/2014 jménem Policie ČR S., vymáhal na osobě V. S., tr. bytem Z., okr. B.-v., dlužné peníze pro svoji snachu H. K., tr. bytem K., přičemž v dané věci nebylo z její strany na PČR učiněno žádné oficiální oznámení a věc nebyla žádnou součástí PČR S. prošetřována, jednalo se pouze o soukromou aktivitu kpt. K., který tímto způsobem neoprávněně jednal jménem Policie ČR,
čímž jednal v rozporu s článkem 1 odst. 2 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 168/2009 o programu „Dotazy do informačních systémů“ a v rozporu s článkem 8 odst. 5 písm. c) Závazného pokynu policejního prezidenta č. 215/2008, kterým se stanoví některé bližší podmínky a postupy pro zpracování osobních údajů (o ochraně osobních údajů) a v rozporu s §45 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ve znění pozdějších předpisů“.
Za to byl podle §329 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků a šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby v ozbrojených sborech na tři roky.
Podle §226 písm. b) trestního řádu byl obviněný současně zproštěn obžaloby pro jednání spočívající v tom, že
„a) dne 16.07.2013 od 07:16 do 07:17 hodin provedl neoprávněnou lustraci v systému ETŘ na osobu R. P., přístupem do spisových materiálů vedených pod č. j. KRPE-5401/PŘ-2010-170918, KRPE-5001/PŘ-2011-170918, KRPE-36978/PŘ-2011-170918, a to bez jakéhokoliv služebního důvodu, kdy tyto služební informace neoprávněně použil pro svoji potřebu,
b) dne 07.08.2013 od 10:18 do 10:27 hodin provedl neoprávněně lustraci v systému ETŘ na osobu Z. P., přístupem do spisových materiálů, vedených pod č. j. KRPE-91054/PŘ-2012-1700VE, KRPE-35056/PŘ-2013-1700VE a KRPE-50850/TČ-2013-170616, a to bez jakéhokoliv služebního důvodu, kdy tyto služební informace neoprávněně použil pro svoji potřebu,“
kvalifikované jako dílčí útoky pokračujícího přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 13 To 469/2015 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněného skutek zjištěný v rozsahu jeho popisu pod body a) až g) výrokové části rozsudku a skutková zjištění rozvedená v jejich odůvodnění neskýtají dostatečný podklad pro to, aby mohl být uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Nelze totiž dovodit naplnění formálních znaků předmětného přečinu. Naopak mohlo dojít k naplnění znaků kázeňského přestupku podle §50 zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Namítl především absenci obligatorních znaků objektivní stránky jednání, tj. „v opatření sobě nebo jinému neoprávněného prospěchu“ a nedostatek subjektivní stránky přečinu. Poukázal současně na nedostatečnou společenskou škodlivost jeho jednání a zásadu subsidiarity trestní represe. Dovolací důvod spatřoval dále v jiném nesprávném právním posouzení procesní použitelnosti důkazů, tj. sledování osob a věcí podle §158d trestního řádu ve formě pořizování zvukových, obrazových či jiných záznamů a odposlechu a důkazu – záznamu telekomunikačního provozu podle §88 trestního řádu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí za dne 20. 10. 2015, sp. zn. 1 T 182/2014, ve spojení s usnesením Krajského soud v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 13 To 469/2015, podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí, aby v potřebném rozsahu trestní věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že dovolateli lze dát za pravdu, pokud namítá, že v popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu nejsou uvedeny skutečnosti, z nichž uvedený soud dovodil úmysl dovolatele opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Nalézací soud uvedl tyto skutkové okolnosti až v odůvodnění na str. 9 svého rozsudku, kde podrobně popsal jak prospěch plynoucí konkrétním osobám z jednotlivých útoků, tak i skutkový základ pro naplnění nepřímého úmyslu dovolatele. Náprava uvedeného nedostatku by podle státního zástupce spočívala pouze v přesunutí podstaty citované části odůvodnění rozsudku do jeho výroku. V této části proto nemůže projednání dovolání zásadně ovlivnit postavení obviněného, přičemž otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Pokud jde o námitku dovolatele ohledně subsidiarity trestní represe, státní zástupce se domnívá, že jeho čin nemá žádné výjimečné znaky, pro které by bylo její uplatnění namístě. Obviněný žádné takové okolnosti ani neuvádí. Ve vztahu k namítané nezákonnosti použitých důkazů státní zástupce poukázal na skutečnost, že takové námitky dovolatel uplatnil již před soudem nalézacím i odvolacím. Oba soudy se jimi zabývaly a státní zástupce se s jejich stanoviskem ztotožňuje.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu dovolání odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Obviněný kpt. Mgr. J. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jelikož obviněný především argumentoval tím, že v tzv. skutkové větě nejsou vyjádřeny všechny znaky objektivní a subjektivní stránky předmětného přečinu, lze jeho námitky ve vztahu k uplatněnému důvodu dovolání považovat za relevantní.
Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 trestního řádu), přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodu, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle §120 odst. 3 trestního řádu musí výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Pokud jde o znaky subjektivní stránky trestného činu, je třeba ve skutkové větě vyjádřit ty, které jsou důležité z hlediska příslušné skutkové podstaty žalovaného trestného činu, a dále v těch případech, kdy pohnutka (motiv) je relevantním rozlišujícím znakem. Přitom nerespektování §120 odst. 3 trestního řádu spočívající v absenci jakéhokoli údaje vyjadřujícího ve skutkové větě rozsudečného výroku subjektivní stránku úmyslného trestného činu, na jehož vinu bylo soudem uznáno, nelze nahradit ani právní větou rozsudečného výroku, ani odůvodněním rozsudku.
Přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Podle právní věty odsuzujícího rozsudku představovala pohnutka obviněného úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch . Přesto skutková věta ani v jednom z případů popsaných pod písmeny a) až g) neobsahuje žádné skutkové okolnosti, na základě kterých by právní závěr o naplnění uvedeného konkrétně obligatorního znaku skutkové podstaty mohl být dovozován.
Nalézací soud se pohnutce obviněného věnoval pouze na straně 9 odůvodnění svého rozhodnutí. Podle Nejvyššího soudu tak navíc činil nedostatečně, když jeho obecné úvahy vícekrát nekorespondovaly se zjištěnými skutkovými okolnostmi. Soud prvního stupně sice svou argumentaci příhodně uvedl citací z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015, podle kterého pokud byl účel informací opatřených neoprávněnou lustrací takové povahy, že z něho nemohli mít pachatel ani jiné osoby žádný prospěch, nelze uvažovat o naplnění zákonných znaků trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku; prospěch pachatele a jiných osob by totiž musel vyplývat ze způsobu použití předmětných informací, nikoli ze způsobu jejich získání, byť šlo o způsob protiprávní. Následně však v podstatě rezignoval na posouzení účelu opatřených informací a možnosti obviněného či jiných osob mít z neoprávněně získaných informací nějaký reálný prospěch.
Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem a) výroku není z rozhodnutí soudu zřejmé, zda poskytnutý údaj o bydlišti F. Ch. byl pro S. V. jakožto bývalého zaměstnavatele vůbec informací novou, zejména se však nalézací soud nijak nevypořádal s tím, zda obviněným označený důvod dotazu do informačního systému policie označený jako „zpronevěra“ měl nějaký reálný základ, což by korespondovalo s jeho obhajobou, že se na něj S. V. obracel v souvislosti s trestním oznámením. Tento nedostatek nemohla zhojit ani úvaha odvolacího soudu, že vše nasvědčuje tomu, že šlo o relativně běžné vymáhání dluhu a že označením důvodu dotazu obviněný jen zastíral vyřízení žádosti pro svého známého. Pouhé podezření nemůže být dostatečným podkladem pro závěr o vině, a proto úvaha nalézacího soudu, že úmyslem obviněného bylo pomoci známému k účinnějšímu vymáhání pohledávky osobní návštěvou dlužníka či podáním soudu v civilní věci, je přinejmenším předčasná.
Pokud jde o jednání uvedené pod písmenem b) výroku, nalézací soud sice v odůvodnění zmínil, že M. N. již předtím podal na D. H. trestní oznámení, tuto skutečnost však do svých úvah nijak nepromítl. Nelze přitom přehlédnout, že pokud byl M. N. skutečně poškozeným ve věci vedené policejním orgánem, mohl patrně veškeré obviněným předané údaje získat i nahlédnutím do předmětného spisu, a pak by se jednání obviněného vztahovalo pouze ke snazšímu způsobu získání informace, rozhodně ne k prospěchu plynoucímu z povahy informace a jejího použití.
Zcela nepřesvědčivý je závěr soudu prvního stupně ohledně neoprávněného prospěchu obviněného v případě popsaném pod písmenem d) výroku, který měl spočívat v imateriální výhodě, vědomosti o záznamu v policejní databázi o určité osobě. Tím spíše, že pro obdobná jednání v obžalobě označená písmeny b) a c) soud obviněného zprostil obžaloby s konstatováním, že nenaplňují všechny zákonné znaky skutkové podstaty stíhaného přečinu. Rovněž v tomto případě obviněný zjišťoval informace ze spisů vedených v ETŘ orgány policie v rámci stejného územního odboru. Odvolacím soudem zmiňovaná schůzka obviněného s P. S., na níž rozebírali její osobní záležitosti, nemá pro právní posouzení sama o sobě žádný význam.
K případu uvedenému pod písmenem e) výroku není specifikováno, jaké informace měl obviněný z příslušného spisu zjišťovat ani jaké informace skutečně neoprávněným osobám předal. V odůvodnění rozsudku je posléze pouze uvedeno, že měl sdělit informaci, že se M. N. „z té viny asi nevyváže“. Přesto je dále v odůvodnění k pohnutce obviněného uvedeno, že informace měl neoprávněným osobám sdělovat v úmyslu napomoci M. N. uniknout správní nebo trestní odpovědnosti. Není ovšem zřejmé, jak reálně mohlo uvedené sdělení jmenovanému pomoci. Ostatně i odvolací soud k tomuto bodu uvedl pouze pravděpodobnostní úsudek, že poskytnutí neoprávněného prospěchu nemusí být vyloučeno.
Charakter a způsob použití neoprávněně získané informace [fotografie k dopravní nehodě] soudy nezjišťovaly v případě pod písmenem f) výroku, a proto ani zde nelze k subjektivní stránce předmětného přečinu dosud činit odpovídající závěry. Lze si stěží představit, jaký skutečný obsah měla mít imateriální výhoda J. B., spočívající v získání informace o havárii jejího syna.
Pokud jde o jednání obviněného popsané pod písmenem g) výroku rozhodnutí, mělo spočívat ve vymáhání dlužných peněz pro snachu obviněného jménem policie. Pohnutka obviněného měla zahrnovat neoprávněný prospěch H. K. spočívající v rychlejší úhradě dluhu ze strany V. S. z neuskutečněné koupě psa. V. S. ani H. K. nebyly ve věci procesně použitelným způsobem vyslechnuty, přitom z rozhodnutí nalézacího ani odvolacího soudu se nepodává, že by obviněný v této souvislosti disponoval s jakýmikoli informacemi získanými v souvislosti s výkonem své funkce, např. z informačních systémů policie. Z hlediska právního posouzení není pak zřejmé, v čem konkrétně měl spočívat rozpor s jiným právním předpisem ve způsobu výkonu pravomoci obviněného, pokud nalézací soud odkázal na §115 zákona č. 273/2008 Sb., o policii, a §45 odst. 1 písm. b), c), zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, s tím, že měl obviněný zneužívat ve prospěch vlastní nebo ve prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby. Obdobně odvolací soud hovoří ve vztahu i k tomuto dílčímu útoku o porušení povinnosti mlčenlivosti podle §45 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Se skutkovou podstatou přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku pak plně nekonvenuje ani závěr soudu prvního stupně, že v daném případě pro vymáhání dluhu nemohla být vůbec založena pravomoc orgánů činných v trestním řízení ani obviněného samotného.
Soudy v předchozím řízení se tak nezabývaly otázkou účelu a charakteru zjištěných a předaných informací ani (možným) způsobem jejich použití, nýbrž se omezily pouze na otázku jejich neoprávněného získání. Skutečnosti popsané ve skutkové větě výroku (a to ani s přihlédnutím k obsahu odůvodnění) neodpovídají použité právní kvalifikaci činu. Soudy se rovněž vůbec nezabývaly otázkou společenské škodlivosti jednotlivých jednání obviněného, zejména ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku nevysvětlily, proč by v některých případech nepostačovalo uplatnění odpovědnosti za kázeňský přestupek.
Pokud jde o další část dovolacích námitek obviněného směřujících k procesní nepoužitelnosti některých důkazů (sledování osob a věcí podle §158d trestního řádu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 trestního řádu), považuje je dovolací soud za zjevně neopodstatněné, když se soudy v předchozím řízení s těmito výhradami dostatečně a přesvědčivě vypořádaly.
Protože Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného částečně důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 13 To 469/2015, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 1 T 182/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 trestního řádu Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Ústí nad Orlicí ji bude znovu projednávat a o ní rozhodovat. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 8. 6. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu