ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.562.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 562/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2010 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném ve prospěch obviněné J. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2010, č. j. 6 To 91/2009-1217, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 5/2008, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2010, č. j. 6 To 91/2009-1217.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněná J. M. nebere do vazby.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 11. 2009, č. j. 3 T 5/2008-1199, byla obviněná J. M. za současného zrušení výroku o vině a trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2009, č. j. 6 To 90/2008-1155, jakož i dalších výroků, které měly ve zrušeném výroku svůj podklad podle §37a trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a podle téhož ustanovení za použití §37a tr. zák. odsouzena ke společnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí soud současně uložil povinnost zaplatit čtyřem poškozeným škodu způsobenou trestnou činností popsanou pod body 1) – 4) výroku o vině.
Trestná činnost obviněné spočívala po skutkové stránce v tom, že:
1/ „ve dnech 6. 4. 2006, 9. 6. 2006, 1. 9. 2006, 22. 9. 2006, 27. 9. 2006, 30. 10. 2006, 23. 11. 2006, 30. 11. 2006, 14. 2. 2007, 1. 4. 2007, 24. 5. 2007 a 1. 6. 2007 v Ú., L., L. a na dalších místech v úmyslu sebe obohatit postupně vylákala od poškozené J. J., peněžní prostředky v celkové výši 4.750.000,- Kč, přičemž tak učinila pod různými záminkami, zejména však pod záminkou investice do stavebního projektu obchodní společnosti UM Plus, s. r. o., a vkladu a následného zhodnocení peněžních prostředků v „Měnovém prémiovém vkladu EUR 97“ vedeném u České spořitelny, a. s., a ačkoliv již v době převzetí peněžních prostředků věděla, že uvedené záminky jsou smyšlené a že peníze řádně a včas nevrátí a ponechá si je pro vlastní potřebu, čímž poškozené J. J. způsobila škodu ve výši 4.750.000,- Kč,“
2/ „ve dnech 22. 9. 2006 až 25. 9. 2006, 20. 10. 2006, 25. 10. 2006, 28. 11. 2006 až 1. 12. 2006, 15. 1. 2007 až 19. 1. 2007, 22. 1. 2007, 23. 1. 2007 a 5. 4. 2007 v T. v úmyslu sebe obohatit postupně vylákala na podkladě písemné smlouvy o půjčce ze dne 15. 9. 2006 od poškozeného Ing. R. L., peněžní prostředky v celkové výši 6.775.000,- Kč, přičemž tak učinila pod záminkou vkladu a následného zhodnocení peněžních prostředků v projektu stavební společnosti UM Plus, s. r. o., a výhodné krátkodobé investice pro blíže neurčeného podnikatele v oboru topenářství, ačkoliv již v době převzetí prostředků věděla, že je poškozenému řádně a včas nevrátí a ponechá si je pro vlastní potřebu, čímž poškozenému Ing. R. L. způsobila škodu ve výši 6.775.000,- Kč,“
3/ „ve dnech 20. 4., 30. 4., 7. 5. a nejpozději 23. 5. 2007 v J., okres D., v úmyslu sebe obohatit postupně vylákala od poškozeného J. S., peněžní prostředky v celkové výši 2.700.000,- Kč a 10.000,- EUR (281.650 Kč), přičemž tak učinila pod záminkou vkladu a následného zhodnocení peněžních prostředků v „Měnovém prémiovém vkladu EUR 97“ vedeném u České spořitelny, a. s., a investice do projektu stavební společnosti UM Plus, s. r. o., ačkoliv již v době převzetí půjčených peněžních prostředků věděla, že se jedná o smyšlené záminky a poškozenému peníze řádně a včas nevrátí a ponechá si je pro vlastní potřebu, čímž mu způsobila škodu ve výši 2.981.650,- Kč,“
4/ „ve dnech 31. 5. 2007 a 14. 6. 2007 v Ú. v úmyslu sebe obohatit postupně vylákala od poškozeného P. P., peněžní prostředky v celkové výši 300.000,- Kč, přičemž tak učinila pod záminkou úhrady nákladů stavebního materiálu na opravu rodinného domu v L., ačkoliv již v době převzetí peněžních prostředků věděla, že je poškozenému řádně a včas nevrátí a ponechá si je pro vlastní potřebu, čímž poškozenému způsobila škodu ve výši 300.000,- Kč,“
5/ „dne 22. 6. 2007 v D. v úmyslu sebe obohatit vylákala od poškozeného J. G., peněžní prostředky ve výši 300.000,- Kč, přičemž tak učinila pod záminkou investice do obchodu s dlažbou, ačkoliv již v době převzetí peněžních prostředků věděla, že je poškozenému řádně a včas nevrátí a ponechá si je pro vlastní potřebu, čímž poškozenému J. G. způsobila škodu ve výši 300.000,- Kč,“
6/ „v listopadu 2006 a lednu 2007 v Ú. v úmyslu sebe obohatit postupně vylákala prostřednictvím J. J., od poškozeného V. G., peněžní prostředky v celkové výši 150.000,- Kč, přičemž tak učinila pod záminkou vkladu a následného zhodnocení peněžních prostředků v „Měnovém prémiovém vkladu EUR 97“ vedeném u České spořitelny, a. s., ačkoliv již v době převzetí půjčených peněžních prostředků věděla, že je poškozenému řádně a včas nevrátí a ponechá si je pro vlastní potřebu, čímž poškozenému V. G. způsobila škodu ve výši 150.000,- Kč“.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 2. 2010, č. j. 6 To 91/2009-1217, jímž podané odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek prvního stupně tak nabyl právní moci dne 8. 2. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podala následně dovolání nejvyšší státní zástupkyně, a to ve prospěch obviněné J. M. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka nejprve popsala genezi rozhodování obecných soudů v předmětné trestní věci až po dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který podle jejího názoru zcela správně k argumentaci obviněné uplatněné v odvolání konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou úplná a správná. Naplnění zákonného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud, který ve věci rozhodoval naposledy dne 8. 2. 2010, tedy již za účinnosti trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.), právně nekvalifikoval jednání obviněné jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, ač tak učinit měl. V této souvislosti dovolatelka poukázala na znění ustanovení §2 odst. 1 téhož předpisu, podle nějž se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; avšak podle pozdějšího zákona se posuzuje tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Připomněla, že odvolací soud se otázkou časové působnosti trestních předpisů sice zabýval, avšak s nesprávným závěrem, že použití pozdější trestněprávní normy by nebylo pro obviněnou příznivější.
Zásada uvedená v §2 odst. 1 trestního zákoníku se podle názoru dovolatelky měla v daném případě uplatnit proto, že trestní zákoník na zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) stanoví sazbu trestu odnětí svobody od pěti do deseti roků, zatímco dříve účinný trestní zákon stanovil za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 sazbu od pěti do dvanácti let. Novou právní úpravou tedy došlo ke snížení horní hranice zákonné trestní sazby o dva roky a pozdější trestní zákoník tedy měl být aplikován jako zákon, který je pro obviněnou v konkrétním případě (při shodných znacích skutkové podstaty) příznivější.
S ohledem na výše uvedené důvody nejvyšší státní zástupkyně v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. 6 To 91/2009, jakož i případná další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle §265l odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se věc přikazuje Vrchnímu soudu Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhla, aby Nejvyšší soud o zrušení a přikázání napadeného rozhodnutí rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovila i pro případ, že by dovolací soud hodlal ve věci rozhodnout jiným způsobem, než jsou rozhodnutí uvedená v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněné, která jej obdržela dne 8. 4. 2010, a jejímu obhájci, který jej obdržel dne 9. 4. 2010. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření obviněné k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k podanému dovolání a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání obviněné) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupkyně dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S přihlédnutím k obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak jej Nejvyšší soud vyložil shora, je zřejmé, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu právně relevantní . Poněvadž Nejvyšší soud zároveň neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Ustanovení §2 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoníku“) vymezující časovou působnost trestních zákonů vychází ze zákazu retroaktivity k tíži pachatele. Je v něm tedy vyjádřena ústavní zásada obsažená v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž trestní zákony nepůsobí nazpět, a proto se použije toho zákona, který byl účinný v době spáchání trestného činu, přičemž podle pozdějšího zákona se trestnost činu posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější .
Dále je zapotřebí uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. se dopustil ten, kdo ke škodě cizího majetku obohatil sebe nebo jiného tím, že uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Veškeré uvedené znaky skutkové podstaty jsou nyní obsaženy v ustanovení §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010. Škodou velkého rozsahu podle obou citovaných předpisů je třeba rozumět škodu dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč (srov. §89 odst. 11 tr. zák. a §138 odst. 1 tr. zákoníku). Zatímco pachatel trestného činu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. byl ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí pět až dvanáct let, pachateli zvlášť závažného zločinu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody v rozmezí od pěti do deseti let.
Vrchní soud v Praze při rozhodování o odvolání obviněné otázku případné aplikace §2 odst. 1 tr. zákoníku neponechal bez povšimnutí. Důvod pro právní posouzení stíhaného jednání podle nového trestního zákoníku však v daném případě neshledal, když dospěl k závěru, že tento „není pro obžalovanou nejpříznivější, byť u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. dříve, dnes podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku došlo ke snížení horní hranice trestní sazby o dva roky“ . Svůj názor odůvodnil tím, že obviněné je ukládán společný trest za pokračování v trestném činu a jiný než nepodmíněný trest odnětí svobody nepřichází v úvahu. Pokud jde o konkrétní výměru trestu, soud konstatoval, že obviněná by příznivějšího výsledku dosáhnout nemohla, neboť trest odnětí svobody ve výměře sedmi roků, uložený jí rozsudkem soudu prvního stupně, byl spíše mírný, zatímco dnes ho lze označit za trest přiměřený i v rámci sazby od pěti do deseti let, neboť jde stále o trest uložený ještě v dolní polovině trestní sazby. Zdůraznil také, že obviněné nic nepolehčuje, svým jednáním způsobila škodu přesahující výši 15.000.000,- Kč a má zjevně sklony k páchání majetkové trestné činnosti (viz str. 4/5 odůvodnění napadeného usnesení).
Názor odvolacího soudu, že v případě obviněné nepřicházela v úvahu aplikace ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, však Nejvyšší soud nesdílí.
Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti činu , jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, a to s přihlédnutím ke všem právně významným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení, posuzována jako celek, skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 12 ve svazku 21). Při úvahách o větší či menší příznivosti posouzení činu v případě, kde přichází v úvahu pouze uložení trestu odnětí svobody, bude hrát roli především horní a dolní hranice jeho zákonné trestní sazby. Při zásadně stejné povaze a závažnosti činu, jako je tomu v nyní posuzované věci, je příznivějším právním posouzením takové, které má nižší horní i dolní hranici zákonné trestní sazby, nebo alespoň nižší horní hranici trestní sazby (k tomu srov. P. Šámal a kol.: Trestní zákoník I, komentář, 1. vydání, nakladatelství C. H. Beck., Praha 2009, str. 43).
Výše uvedenými východisky se však Vrchní soud v Praze, který napadeným usnesením rozhodl dne 8. 2. 2010, důsledně neřídil. Jestliže oproti trestnímu zákonu účinnému do 31. 12. 2009 došlo úpravou obsaženou v novém trestním zákoníku s účinností od 1. 1. 2010 ke snížení horní hranice sazby trestu odnětí svobody u trestného činu (nyní zvlášť závažného zločinu), pro který byla obviněná odsouzena, a to o dva roky, byla aplikace §2 odst. 1 tr. zákoníku a tím i právní posouzení jejího jednání podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) téhož předpisu zcela namístě.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně, důvodně podaného ve prospěch obviněné J. M., podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2010, č. j. 6 To 91/2009-1217, a zrušil i všechna další na ně navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy se Vrchní soud v Praze bude muset odvolání obviněné J. M. znovu projednat a zabývat se v intencích zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu otázkou aplikace hmotného práva trestního na jednání obviněné, a zároveň otázkou uložení - v proporcionálním smyslu - odpovídajícího trestu v rámci nové trestní sazby. Nejvyšší soud zvlášť zdůrazňuje, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí řádně zdůvodnil, proč obviněné za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., na který tehdy účinný trestní zákon stanovil sazbu trestu odnětí svobody v rozmezí od pěti do dvanácti let, uložil jako dostatečný a svému účelu odpovídající trest odnětí svobody v trvání sedmi let. Jakkoli vzhledem ke skutečnostem vztahujícím se k osobě obviněné a výši škody, kterou inkriminovaným jednáním způsobila, se tento trest odvolacímu soudu jevil spíše jako mírný, je nutno brát zřetel na skutečnost, že proti výroku o trestu nepodal státní zástupce odvolání v neprospěch obviněné, ač tak učinit mohl. Z tohoto hlediska je úvaha odvolacího soudu o „mírnosti“ uloženého trestu nepochybně irelevantní. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně pak bylo podáno výlučně ve prospěch obviněné. To znamená, že za stavu, kdy jednání obviněné bude v její prospěch - vzhledem k ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku - nutno nově právně kvalifikovat jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, nelze v rámci mírnější trestní sazby od pěti do deseti let uložit obviněné naprosto shodný trest (tj. ve výši sedmi let) jako za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 odst. 4 tr. zák., kde zákon stanovil trestní sazbu pět až dvanáct let, byť se obě trestní sazby - pokud jde o výměru trestu uloženého soudem prvního stupně - navzájem překrývají. Takový postup bez určitého proporcionálního zásahu do výměry trestu by totiž nepochybně znamenal jen zcela formální nápravu zjištěného pochybení a ve svém důsledku by nevedl k žádnému prospěchu obviněné, ačkoliv se jej nejvyšší státní zástupkyně (dovolatelka) ve svém úspěšně podaném mimořádném opravném prostředku domáhala.
V novém řízení o této věci bude Vrchní soud v Praze povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci učinil Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř., vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Podle zjištění Nejvyššího soudu obviněná J. M. tento trest k dnešnímu dni (tj. 19. 5. 2010) vykonává ve Věznici. Protože Nejvyšší soud neshledal v nynějším stadiu řízení u obviněné žádný z důvodů vazby podle §67 tr. ř., rozhodl podle §265 l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněná nebere do vazby .
Závěrem je třeba poznamenat, že zrušením napadeného rozhodnutí – usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2010, č. j. 6 To 91/2009-1217, pozbyl právní moci též odsuzující rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 11. 2009, č. j. 3 T 5/2008-1199, kterým byl podle §37a tr. zák. zrušen ve výroku o vině i trestu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2009, č. j. 6 To 90/2008-1155. To znamená, že posledně citovaný rozsudek by za popsaného stavu věci znovu nabyl účinnosti a jím uložený trest by bylo možno vykonat, resp. v jeho výkonu pokračovat.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler