ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.602.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 602/2015 -20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. června 2015 o dovolání podaném P. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 65/2014 ze dne 5. 3. 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 91/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 9 T 91/2013 ze dne 21. 1. 2014 byl P. K. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let. Stejným rozsudkem mu bylo podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) uloženo, že je povinen zaplatit České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava-Vítkovice, škodu ve výši 20.891,- Kč a poškozenému J. J., bytem O., T., škodu ve výši 44.087,- Kč.
V předmětné věci podal P. K. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 6 To 65/2014 ze dne 5. 3. 2014 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že P. K. uznal vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Česká průmyslová zdravotní pojišťovna a J. J. s nárokem na náhradu škody odkázáni na občanskoprávní řízení.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal P. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný P. K. v důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadenému rozhodnutí vytkl, že správně popsaná skutková zjištění, která vyplývají z provedeného dokazování, a to především závěry stran počínání poškozeného řidiče motocyklu a jeho podílu na vzniku nehodového děje, byly nesprávně právně posouzeny. Dále poznamenal, že předjíždění jeho vozidla poškozeným za daných podmínek bylo jednáním, které ohrožovalo ostatní účastníky silničního provozu, a to jak dovolatele, tak cestující na tramvajovém ostrůvku. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 3 Tdo 593/2007) dále poznamenal, že řidič vozidla může zcela oprávněně předpokládat, že ostatní účastníci silničního provozu dodržují stanovená pravidla, v tomto případě pravidla pro nejvyšší povolenou rychlost v obci a pravidla, za kterých lze bezpečně předjíždět ostatní účastníky silničního provozu, přičemž nemohl předpokládat, že řidič motocyklu chce jeho vozidlo předjet, neboť předjíždění je v místě tramvajového ostrůvku s ohledem na prostorové poměry velmi nebezpečné. Dovolatel následně shrnul, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, neboť žádnou důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení řidiče a uloženou mu podle zákona neporušil a nebyl povinen předpokládat, že jiný účastník silničního provozu svoji důležitou povinnost řidiče poruší tím, že bude motocykl řídit výrazně nedovolenou rychlostí a že bude předjíždět velmi riskantním a nedovoleným způsobem vozidlo obviněného. Měl tedy být zproštěn obžaloby, neboť se nejedná o jednání, které by bylo trestným činem. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 65/2014 a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který uvedl, že dovolatel vesměs uplatňuje stejné námitky, které uplatnil v rámci svého odvolání. Přitom s ohledem na zjištěný skutkový stav nelze závěrům odvolacího soudu, který vyhodnotil prokázaný skutkový děj jako kombinaci (z hlediska dopravních předpisů) nesprávného chování jak poškozeného, tak i obviněného, nic vytknout. K poukazu obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 593/2007 státní zástupce uvedl, že ze závěrů tohoto rozhodnutí skutečně do jisté míry vyplývá, že účastníci silničního provozu jsou oprávněni očekávat, že ostatní účastníci provozu dodržují pravidla. Nicméně nelze vyvodit, že porušení těchto pravidel ze strany jednoho účastníka dopravní nehody automaticky zbavuje odpovědnosti druhého jejího účastníka. Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci P. K. tak není v žádném rozporu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný nikterak nerozporuje skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování, avšak namítá nesprávné právní posouzení s ohledem na počínání poškozeného řidiče motocyklu, resp. jeho podíl na vzniku nehodového děje, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 593/2007. V tomto rozhodnutí sice bylo konstatováno, že obviněná …neměla důvod předpokládat, že další účastník silničního provozu (na silnici označené jako hlavní) pojede nedovolenou a současně i nepřiměřenou rychlostí. Nemusela tak ani předpokládat a vyvozovat, že by vzhledem k tomu mohlo dojít k rozvinutí nehodového děje tak, jak k tomu nakonec i došlo... Nicméně pokud dovolatel s přihlédnutím k uvedenému (zřejmě) poukazuje na zásadu tzv. „omezené důvěry“ v dopravě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 143/2011) a vyvozuje, že řidič vozidla může vždy zcela oprávněně předpokládat, že ostatní účastníci silničního provozu dodržují stanovená pravidla, přičemž nemohl předvídat, že řidič motocyklu chce jeho vozidlo předjet, neboť předjíždění je v místě tramvajového ostrůvku s ohledem na prostorové poměry „velmi nebezpečné“, je nezbytné zdůraznit, že takový názor, s ohledem na konkrétnost každého jednotlivého případu, nelze akceptovat absolutně a bez výjimky. Zároveň nelze akceptovat to, že by snad porušení pravidel silničního provozu ze strany jednoho účastníka dopravní nehody, automaticky zbavilo odpovědnosti druhého jejího účastníka. Ze zásady tzv. omezené důvěry v dopravě totiž existují výjimky, jako třeba případy, kdy ze situace v provozu na pozemních komunikacích vyplývá povinnost dbát zvýšené opatrnosti nebo s předstihem reagovat na situaci tak, aby bylo zabráněno kolizi. Soudy přitom vzaly za prokázané, že obviněný, jakožto řidič automobilu, zapnul ukazatel směru jízdy vlevo a okamžitě zahájil odbočování ve chvíli, kdy již poškozený motocyklista byl na úrovni zadních levých dveří vozidla. Nadto lze poznamenat, že z hlediska subjektivní stránky se pro naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje nedbalost [§16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku], přičemž zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, a to včetně poškozeného. Ostatně, k nesprávnému počínání motocyklisty, které přispělo ke vzniku nehodového děje, přihlédl již odvolací soud, který dovolateli uložil trest v mírnější výměře, než soud prvního stupně. Nelze však opomenout, že způsob jízdy poškozeného je pouze jednou z příčin vzniku dopravní nehody, nikoli tedy příčinou jedinou.
K námitce obviněného, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný neporušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, lze připomenout, že obviněný řídil osobní motorové vozidlo po ulici B. ve směru od ulice V. a na křižovatce s ulicí Š. porušil ustanovení §4 písm. c) a §21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), když při odbočování vlevo v místech, kde jsou protisměrné pruhy odděleny podélnou souvislou čarou (V1a), ohrozil předjíždějícího řidiče motocyklu a střetl se s ním, čímž vznikla hmotná škoda na zúčastněných vozidlech a došlo ke zranění poškozeného. Soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly dovolatele vinným právě výše uvedeným trestným činem. Učiněná skutková zjištění mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, a stejně tak je přiléhavá i použitá právní kvalifikace, neboť nepochybně bylo prokázáno, že obviněný porušil soudy uvedená (citovaná) důležitá ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, a tedy jimi shledanou (označenou) důležitou povinnost uloženou mu (jako řidiči) podle zákona.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. června 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka