ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.746.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 746/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. srpna 2006 o dovoláních podaných obviněnými Ing. P. Š., roz. H., J. H., a A. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 5 To 441/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T 131/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 102 T 131/2002, v trestní věci obviněných Ing. P. Š., L. H., J. H. a A. H., byli obvinění Ing. P. Š., J. H. a A. H. uznáni vinnými trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., kterého se po skutkové stránce dopustili tím, že „dne 19. 9. 2001 v H., okres K., obžalovaný L. a J. H. jako jednatelé, obžalovaný A. H. jako společník společnosti I. G., s. r. o., a obžalovaná Ing. P. Š. jako zmocněnkyně obžalovaného J. H., kteří předtím převzali od společnosti K. D., a. s. částku ve výši 3.417.168,40 Kč za prodej provozovny společnosti I. G., s. r. o. z této částky neoprávněně, bez souhlasu dalších společníků a jednatelů společnosti I. G., s. r. o. R. Š. a P. K., použili ve svůj prospěch částku 2.387.467,- Kč, když předstírali její předání novému společníku J. H. a o tuto částku tedy poškodili společnost I. G., s. r. o.“ Za tento trestný čin byli obvinění Ing. P. Š. a J. H. podle §248 odst. 3 tr. zák. odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Obviněný A. H. byl podle §248 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 27 měsíců. Podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Zároveň byl nad obviněným vysloven dohled „ve smyslu §26a, b)“ tr. zák. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 99/2002, ze dne 23. 4. 2004, který nabyl právní moci dne 18. 11. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo všem obviněným uloženo omezení spočívající v tom, aby v průběhu zkušební doby podle svých možností uhradili způsobenou škodu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. pak byla obviněným uložena povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili poškozené společnosti I. G., s. r. o., škodu ve výši 2.387.467,- Kč.
O odvoláních obviněných Ing. P. Š., J. H., A. H. (a též spoluobviněného L. H.), okresního státního zástupce a poškozené společnosti I. G., s. r. o., proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 5 To 441/2005, jímž z podnětu odvolání státního zástupce zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. u obviněného A. H. výrok o trestu, přičemž za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se tento obviněný odsuzuje podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 27 měsíců. Podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců. Podle §60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému dále stanoveno omezení spočívající v povinnosti, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil způsobenou škodu se spoluobžalovanými Ing. P. Š., L. H. a J. H. Zároveň byl nad obviněným vysloven dohled ve smyslu „§26 písm. a, b) tr. zák.“ Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 12.000,- Kč, a podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 týdnů. Podle §53 odst. 4 tr. zák. bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v pravidelných měsíčních splátkách po 1000,- Kč pod ztrátou výhody splátek. Současně byl u obviněného zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2004, sp. zn. 2 T 99/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 3 To 909/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Týmž rozsudkem byla odvolání obviněných Ing. P. Š., J. H. a A. H. výrokem podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. Podle §253 odst. 1 tr. ř. pak bylo zamítnuto i odvolání poškozené společnosti. Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 22. 12. 2005 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.), přičemž k tomuto datu nabyl právní moci v nezrušené části rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného A. H. (§139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř. per analogiam) a dále ve všech výrocích ohledně dalších obviněných (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku, jímž byla jejich odvolání jako nedůvodná zamítnuta, podali obvinění Ing. P. Š. a J. H. dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl u obou obviněných důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proti odsuzujícímu výroku tohoto rozsudku a zároveň proti nezrušené části rozsudku soudu prvního stupně podal dovolání též obviněný A. H., který rovněž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka Ing. P. Š. především namítla, že popis inkriminovaného skutku v rozsudku soudu prvního stupně nevystihuje všechny okolnosti případu a zcela pomíjí skutečnosti, které vylučují, že by mohla být pachatelkou trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Tyto nepřesnosti podle dovolatelky následně neodstranil ani odvolací soud. Podle jejího názoru z popisu skutku jednoznačně nevyplývá, čím vlastně měla být skutková podstata uvedeného trestného činu naplněna. Lze z něj však dovodit, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. mělo dojít až dne 19. 9. 2001, kdy měli obvinění předstírat předání finanční částky novému společníkovi J. H. bez souhlasu dalších společníků a jednatelů Š. a K.. Dovolatelka namítla, že její srozumění s takovýmto jednáním soud prvního stupně dovodil pouze na základě toho, že měla vybrat z účtu větší část peněz (str. 11 rozsudku), přičemž odvolací soud vycházel naopak z toho, že se měla podílet na převodu peněz na účet (str. 6 rozsudku). Tyto skutečnosti však nejsou zahrnuty do výrokové části rozhodnutí a soudy se podle dovolatelky zároveň blíže nezabývaly, zda její jednání vůbec může naplňovat znaky trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Dovolatelka zdůraznila, že se soudy nezabývaly jejím postavením ve společnosti I. G., s. r. o., v souvislosti s nakládáním s předmětnou finanční částkou, když v této společnosti nebyla jednatelkou ani společnicí. Při disponování s finančními prostředky postupovala vždy přesně podle pokynů toho, jímž byla k takovým úkonům zmocněna a nikdy si žádné z těchto prostředků neponechala pro svoji potřebu. V daném směru poukázala dovolatelka na skutečnost, že ohledně částky 2.387.467,- Kč (která má představovat škodu způsobenou trestným činem), pokud měla tyto finanční prostředky ve svém držení, tak je odevzdala svému strýci L. H., který vykonával funkci jednatele společnosti. To je současně potvrzováno jak jeho výpovědí, tak výpovědí L. H. ml. Soud přitom podle ní neučinil žádná skutková zjištění, jež by byla v rozporu s její obhajobou. Podle dovolatelky je podstatné rovněž to, že se nezúčastnila žádných předběžných jednání se svědkem J. H., a byť byla přítomna jednání u notářky, neuzavírala žádnou smlouvu o převodu obchodního podílu ani o předání peněz. Peněžní prostředky společnosti I. G., s. r. o., v té době již u sebe neměla a na její osobu nebyly ani vykazovány. Poněvadž jí tyto prostředky žádným aktem nebyly svěřeny, nemohla je tudíž zpronevěřit a výše uvedené společnosti tak způsobit škodu. Z těchto důvodů nemohla být proto pachatelkou, popř. spolupachatelkou trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Ze strany obou soudů tak podle dovolatelky došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z těchto důvodů v závěru dovolání navrhla, „aby byl rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 5 To 441/2005, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 4. 4. 2005, č. j. 102 T 131/2002-668 zrušen a aby byla věc vrácena soudu I. st. k novému projednání a rozhodnutí.“
V odůvodnění svého dovolání obviněný J. H. obdobně poukázal na to, že popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně nevystihuje všechny okolnosti případu z hlediska znaků nezbytných pro právní posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Soudům obou stupňů dovolatel vytkl, že v rámci svého závěru, že vybral finanční prostředky z účtu společnosti I. G., s. r. o., se blíže nezabývaly posouzením, zda předmětnými finančními prostředky dále disponoval, popř. jak s nimi naložil. Žádný z obou soudů podle dovolatele neučinil skutkové zjištění, z něhož by bylo zřejmé, že to byl právě dovolatel, kdo s finančními prostředky ve výši 2.387,467,- Kč disponoval. Jestliže měl podle soudu prvního stupně provádět některé další úkony, kdy se mělo jednat o provedení plateb společnosti I. G., s. r. o., různým věřitelům, pak taková dispozice není zjevně naplňováním skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Závěr soudu prvního stupně o tom, že dovolatel ani jeho dcera obviněná Ing. P. Š. sice nebyli podepsáni na převodu obchodního podílu na pana H., avšak byli přítomni tomuto úkonu v notářské kanceláři, což má svědčit (vzhledem k předcházejícím jednáním v bance a vybírání peněz) o existenci jakési předcházející tiché dohody všech obviněných, je podle názoru dovolatele toliko hypotetickou úvahou soudu, jež nemá žádnou oporu ve skutkových zjištěních. Ani samotným předstíráním předání finančních prostředků jiné osobě, nemůže ovšem podle dovolatele dojít k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Tak by tomu bylo jedině v případě faktické dispozice se svěřenými finančními prostředky. Soudy přitom neučinily žádné skutkové zjištění, že dovolatel s částkou 2.387.467,- Kč naposledy disponoval (když tato částka byla naposledy v dispozici obviněného L. H. a jeho syna), popřípadě, že by mu tato částka byla jakýmkoliv aktem svěřena či na jeho osobu v té době vykazována. Za tohoto stavu nebylo podle dovolatele možno dovodit, že se dopustil trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., a to ani ve formě spolupachatelství. V závěru dovolání proto navrhl, „aby byl rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 5 To 441/2005, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 4. 4. 2005, č. j. 102 T 131/2002-668 zrušen a aby byla věc vrácena soudu I. st. k novému projednání a rozhodnutí.“
Obviněný A. H. v dovolání poukázal na dosavadní genezi předmětné trestní věci a ve vztahu k napadeným rozhodnutím namítl, že soudy rozhodly naprosto v rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci, protože vůbec nestabilizovaly svůj pohled na postavení jednotlivých aktérů, zejména samotného dovolatele. Z hlediska trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. je totiž podstatné, aby si pachatel „přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena“. V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil, že podle celého spisového materiálu i podle jeho vlastního přesvědčení nelze učinit jiný závěr než ten, že v posuzovaném případě mu žádná věc (tj. peněžní částka ani cokoliv jiného) svěřena nebyla. Soudy podle něj nevzaly v úvahu obchodně právní aspekt celé věci, tj. že dovolatel (na rozdíl od dalších spoluobviněných) byl toliko společníkem a nikoliv jednatelem společnosti. Společenská smlouva společnosti I. G., s. r. o., přitom výslovně stanovila, že jednatelé „jednají za společnost samostatně ve všech věcech.“ Z toho podle dovolatele jednoznačně plyne, že jeho spoluobvinění – jednatelé – byli oprávněni s převzatými částkami nakládat (stejně jako jejich zmocněnci), aniž by byli povinni žádat o souhlas další společníky či jednatele. K těmto zásadním okolnostem přitom soudy při svém rozhodování nepřihlížely. Podle názoru dovolatele se soudy k tíži dovolatele vypořádaly s převodem obchodního podílu společnosti na J. H., ačkoliv se v podstatě nejednalo o nic jiného, než že dovolatel převedl podíl na základním kapitálu společnosti, který mu patřil jako fyzické osobě, a obviněný L. H. jako jednatel převedl podíl společníka (tj. společnosti M., s. r. o.) na základním kapitálu společnosti, a to řádnou smlouvou u notáře, na společníka nového (J. H.). Podle dovolatele v celém řízení nikdo nepotvrdil, a nevyplývá to ani z písemných dokumentů, že by jako společník převzal od společnosti K. D., a. s., jakékoliv finanční prostředky. Jestliže je tedy ve své dispozici neměl a v inkriminované době byl navíc „pouhým společníkem a nikoliv jednatelem,“ nebylo pak podle jeho názoru v žádném případě možno dovodit, že inkriminovaná částka mu byla nějakým způsobem svěřena. Dovolatel současně vyslovil přesvědčení, že se nejen nedopustil trestného činu, pro který byl odsouzen, ale ani žádného jiného trestného činu v jakémkoliv stadiu. Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodl tak, „že z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově, jak jsou identifikována shora, zrušují v plném rozsahu, a sám podle §265m tr. ř. rozhodl o tom, že se obžaloby okresního státního zástupce v Karviné zprošťuje s ohledem na ust. §226 písm. c) tr. ř.“
K dovoláním obviněných se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). U obviněných Ing. P. Š. a J. H. tak učinil podáním ze dne 13. 4. 2006, u obviněného A. H. podáním ze dne 3. 5. 2006.
Pokud jde o dovolání podané obviněnými Ing. P. Š. a J. H., poukázal státní zástupce na to, že argumentace obou dovolatelů, o kterou opírají dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vychází především z námitek skutkové povahy, jestliže dovolatelé tvrdí, že jejich účast na skutku, jak je popsán ve výroku nalézacího soudu nebyla prokázána, resp. že se na tomto skutku nepodíleli tak, aby svým jednáním mohli naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Podle státního zástupce je podstatné zjištění soudů, že se všichni čtyři obvinění činu dopustili společně a ve vzájemné součinnosti s cílem zmocnit se na úkor společnosti I. G., s. r. o., inkriminované částky a tím poškodit zbývající společníky firmy, kteří nesouhlasili s převodem obchodních podílů na J. H. Povaha samotných fiktivních převodů obchodních podílů na údajného nového společníka firmy (tj. na osobu, která za ně nejenže nezaplatila, ale měla za jejich nabytí ještě získat téměř dva a půl milionu korun) podle státního zástupce zřetelně svědčí o obmyslnosti jednání všech obviněných. Závěry soudu prvního stupně, jenž byly v závěrečné fázi řízení potvrzeny též soudem odvolacím, shledal státní zástupce správnými. Protože napadené rozhodnutí není podle něj zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, státní zástupce navrhl, aby dovolací soud obě podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněná. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem.
K dovolání obviněného A. H. státní zástupce uvedl, že část argumentů uplatněných dovolatelem na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vychází z námitek skutkové povahy, které nejsou způsobilé naplnit nejen deklarovaný, ale ani žádný další ze zákonných dovolacích důvodů. Pokud některé argumenty dovolatele směřují vůči odůvodnění rozhodnutí, státní zástupce s odkazem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. připomněl, že v této části nelze dovolání považovat za přípustné. Ohledně výtky dovolatele, že soudy nevzaly v úvahu, že mu nebyly svěřeny žádné konkrétní peněžní prostředky, které by on sám zpronevěřil, pak tato skutečnost podle státního zástupce neznamená, že by se předmětného trestného činu nedopustil. Ten totiž nespočíval v jednorázovém aktu, nýbrž v poměrně komplikovaném trestním jednání, na kterém kooperovalo více osob, z nichž každá svým dílem přispěla ke konečnému výsledku. Podle zjištění soudů se dovolatel A. H. podílel na fázi trestného jednání, kdy se jednalo o předstírané předání zpronevěřené částky údajnému novému společníkovi firmy J. H., jenž vystupoval v pozici tzv. nastrčené osoby, která za nabytí obchodních podílů nic nezaplatila, ale naopak měla získat téměř dva a půl milionu korun. Podle státního zástupce z provedených důkazů zřetelně vyplývá vědomí dovolatele A. H., odkud inkriminované prostředky pocházely a očividná protiprávnost celé operace, jejímž cílem bylo zmocnit se na úkor společnosti I. G., s. r. o., zjištěné částky a tím poškodit i zbývající společníky firmy, kteří výslovně nesouhlasili s celou transakcí. Své vyjádření státní zástupce shrnul tak, že skutková zjištění soudů je třeba označit za správná, a že jejich rozhodnutí zároveň netrpí vadami, které by bylo třeba odstranit cestou dovolání. Navrhl proto, aby dovolací soud rovněž dovolání obviněného A. H. v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil státní zástupce ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí.
Obvinění Ing. P. Š., J. H. a A. H. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání obviněných Ing. P. Š. a J. H. jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. a dovolání obviněného A. H. je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, když ohledně nezměněné části odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně jde o týž stav, jako by odvolání de facto bylo zamítnuto.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovoláních odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
K výše uvedenému dovolacímu důvodu je zároveň nutno poznamenat, že ve smyslu ustanovení §265a a násl. tr. ř. není dovolání dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených v §265b tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03). Z hlediska Ústavy České republiky a základních práv garantovaných Listinou, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v obou předcházejících odstavcích nelze pod hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit tu část dovolání obviněných, která představuje polemiku se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a se správností (resp. nesprávností) skutkových závěrů vztahujících se k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Dovolatelé se zde totiž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) domáhali revize soudy zjištěného skutkového stavu ve svůj prospěch, když podle nich reálně existující (tj. vyplývající z provedených důkazů) skutkový stav věci závěr o jejich vině shora uvedeným trestným činem neumožňoval.
Z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, z odůvodnění jeho rozhodnutí, jakož i z zdůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je však dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy v předmětné věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatelů učinit. Na těch následně založily právní posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud považoval za právně relevantní námitky dovolatelů, v jejichž rámci poukázali na to, že si nemohli přisvojit cizí svěřenou věc s ohledem na absenci výslovného aktu takového svěření oprávněnou osobou. Dovolatel A. H. v této souvislosti zdůraznil, že podle společenské smlouvy společnosti I. G., s. r. o., byli jednatelé oprávněni jednat za společnost samostatně ve všech věcech, z čehož lze podle něj dovodit, že byli oprávněni nakládat též s převzatými částkami (stejně tak jejich zmocněnci). Vytýkané trestné činnosti se tudíž nemohli dopustit, a tím méně pak sám dovolatel, který v té tobě nebyl jednatelem společnosti, ale „pouhým společníkem“. Rovněž v tomto případě jde o námitku právně relevantní.
Při posuzování opodstatněnosti těchto částí podaných dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Nejprve je zapotřebí v obecné rovině uvést, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu (srov. §89 odst. 11 tr. zák.). Věc je svěřena pachateli, jestliže mu je odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. K přisvojení si cizí svěřené věci pak dojde takovým jednáním, naloží-li pachatel s věcí v rozporu s účelem svěření, a to způsobem, kterým maří základní účel svěření. Svěřenou věcí a předmětem útoku v případě trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. mohou být i peníze. Je-li tento trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, platí zde zásady o spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zák.), kdy není nezbytné, aby každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty. Pro spolupachatelství je ovšem nezbytný společný úmysl pachatelů, jenž musí zahrnovat jednak společné jednání, jednak sledování společného cíle. Za těchto okolností pak postačí, uskuteční-li každý ze spolupachatelů jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem všech těchto jednání (dílčích aktů).
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na posuzovaný případ, lze sice soudu prvního stupně vytknout do jisté míry nepřesný a poněkud příliš stručný popis skutku ve výrokové části jeho rozsudku, na druhé straně však skutková zjištění obou soudů, v jejichž rámci byla náležitě vymezena činnost jednotlivých obviněných (spolupachatelů), závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. dovolují. Soudy především zjistily postavení jednotlivých obviněných (dovolatelů) ve společnosti I. G., s. r. o. (A. H. – jeden ze společníků, J. H. – jeden z jednatelů a Ing. P. Š. jako jeho zmocněnkyně) a ujasnily si rovněž to, že ve vztahu k těmto osobám byl majetek uvedené společnosti majetkem cizím, a to včetně osoby společníka (viz níže). Předmětné peníze tedy měly povahu cizí věci ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. Jejich svěření do faktické dispozice dovolatelů ze strany oprávněné osoby (společnosti I. G., s. r. o.) pak vyplývalo již ze shora konstatovaného vztahu mezi dovolateli a společností (nebylo tedy zapotřebí žádného samostatného „svěřovacího aktu“), když za společnost nejprve provedli schválenou obchodní transakci a po jejím uskutečnění měli zároveň možnost se získanými finančními prostředky disponovat. Tato dispozice měla ovšem být uskutečněna ku prospěchu společnosti jako vlastníka a nikoliv, jak se v posuzovaném případě stalo, k její škodě a na úkor dalších společníků. Jestliže si dovolatelé společně počínali soudy popsaným způsobem, nelze pochybovat o tom, že si cizí svěřenou věc ke škodě společnosti I. G., s. r. o., přisvojili. Tento závěr platí rovněž ohledně dovolatele A. H. jako společníka uvedené obchodní společnosti, který se podle zjištění soudů v součinnosti s ostatními spoluobviněnými podílel na společném jednání ve fázi vyvedení inkriminované části majetku ze společnosti (tj. finančních prostředků v částce 2.387.467,- Kč) jeho předstíraným převodem na nového společníka.
S ohledem na to, že dovolatel A. H. ve svém mimořádném opravném prostředku zdůraznil své postavení jako společníka obchodní společnosti I. G., s. r. o., zabýval se Nejvyšší soud rovněž otázkou, zda její majetek byl i ve vztahu k osobě tohoto dovolatele cizím majetkem, a zda si tudíž vůbec mohl ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. věc z takového majetku přisvojit. Nejvyšší soud zde vychází z názoru, že definičním znakem právnických osob je mimo jiné jejich majetková samostatnost, jejímž výrazem je jednak to, že mají vlastní majetek, a jednak to, že jen ve vztahu k tomuto majetku nesou samostatnou majetkovou odpovědnost v právních vztazích, do nichž vstupují. Společníci jednotlivých obchodních společností tedy nejsou vlastníky či podílovými spoluvlastníky majetku obchodní společnosti, ale jejich vztah k obchodní společnosti a k jejímu majetku je vymezen souborem práv a povinností společníka. Majetková práva společníků spočívají zpravidla v podílu na přímém zisku obchodní společnosti a v možnosti převodu obchodního podílu. Za závazky kapitálových obchodních společností společníci neručí anebo ručí jen omezeně. Vzhledem k tomu, že společníci nemohou být přímo poškozenými osobami v případech, kdy je trestná činnost páchána na úkor majetku obchodní společnosti, mohou se sami dopustit trestné činnosti ve vztahu k majetku obchodní společnosti, jejímiž jsou společníky, protože ten je pro ně majetkem cizím. To platí i přes skutečnost, že se jinak na veřejnosti běžně mluví - zejména jde-li o majoritní společníky obchodních společností - o tzv. vlastnících těchto společností, např. o „vlastnících“ společností s ručením omezeným či akciových společností. Ani takové osoby ovšem nejsou vlastníky majetku obchodní společnosti v právním smyslu (k tomu srov. přiměřeně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005).
Za konstatovaného stavu věci proto Nejvyšší soud neshledal podaná dovolání ani v částech, ve kterých je dovolatelé z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili právně relevantně, jakkoliv opodstatněnými.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona pak byla dovolání obviněných Ing. P. Š., J. H. a A. H. odmítnuta, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler