ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.776.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 776/2018-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 8. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. S. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 4 To 90/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 26/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. 16 T 26/2013, byl obviněný J. S. uznán vinným ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 6 písm. a) trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, pro který byl pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 18 T 13/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 12 To 62/2014, byl obviněný podle §212 odst. 6 trestního zákoníku za užití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb při stanovení denní sazby 5.000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Obviněnému byl dále podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních korporací či družstev na dobu sedmi let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. Tímtéž rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutek popsaný ve výroku II. obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 21. 6. 2013, sp. zn. KZV 11/2011, v němž byl spatřován zločin dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 6 písm. a) trestního zákoníku.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 4 To 90/2016 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 15. 6. 2017 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. S. dovoláním, podaným dvěma obhájci, v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu. V podání učiněném prvním z obhájců obviněný odkázal na své odvolání a namítl extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy. Podle jeho názoru bylo porušeno právo na spravedlivý proces, když soudy nepostupovaly podle §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a došlo k deformaci důkazů. Obviněný nesouhlasí se závěrem soudů, že práce a dodávky na obnově areálu pivovaru nebyly realizovány. Soudy podle něj přehlédly, že škody po povodních byly skutečně odstraněny a areál včetně výroby byl obnoven. V souvislosti s tím muselo být podle obviněného s pravděpodobností hraničící s jistotou vynaloženo dokonce podstatně víc prostředků, než byla předmětná dotace. Obviněný dále namítl nedostatek naplnění zákonných znaků zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 2 trestního zákoníku, kdy je mu bez vazby na důkazní podklady podsouván podvodný úmysl ve fázi podání žádosti o dotaci, i když zároveň není v popisu skutku zpochybněn rozsah vzniklé škody. Ve vztahu k objektivní stránce pak namítl, že vadná deklarace dodávek není důkazem spotřebování prostředků na jiný účel. Soudy podle obviněného rezignovaly na řešení odborných otázek a nedostatečná zjištění vyložily v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Ještě výrazněji soudy pochybily při stanovení rozsahu způsobené škody, kdy jejich závěry považuje za popření toho, co vyplývá z provedených důkazů.
Ve druhém podání obviněný uvedl, že v řízení nebyl jednoznačně doložen závěr, že dodávky technologií a prací na opravu areálu pivovaru nikdy neproběhly. Nijak není důkazně podloženo ani tvrzení, že dotační prostředky použil pro vlastní potřebu, když nebylo vedeno dokazování, k jakému účelu byly prostředky skutečně užity. Soudy se nevypořádaly s logickou otázkou, z jakých prostředků byla prokázaná obnova pivovaru po povodních financována, když ne z prostředků dotace. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, č. j. 5 Tdo 1503/2014-57, obviněný namítl, že soudy se měly zabývat tím, zda dodávky a služby byly skutečně vykonány, neboť samotné fiktivní vykázání výdajů finančních prostředků nemůže být základem pro kvalifikaci jednání jako trestného činu. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu spatřuje obviněný v existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Ve vztahu k právní kvalifikaci obviněný namítl, že ke skutku došlo v letech 2002 až 2003, tedy za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb. (trestní zákon). Skutková podstata podle §250b odst. 2 trestního zákona vyžadovala prokázání absence souhlasu poskytovatele dotace, resp. oprávněné osoby. Aktuální právní úprava takový znak skutkové podstaty nezná. Nyní postačuje použití získaných prostředků na jiný než určený účel. Užitá pozdější právní úprava tak není pro obviněného výhodnější. Předchozí právní úprava je pro obviněného výhodnější i vzhledem k materiálnímu pojetí trestného činu podle §88 trestního zákona, když od spáchání činu uplynulo více jak čtrnáct let a výše způsobené škody není zřejmá. Znění skutkové věty pak podle obviněného neodpovídá zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 2 trestního zákoníku, ale vyjadřuje pouze alternativu jednání uvedeného v odst. 1) §250b trestního zákona, resp. §212 trestního zákoníku.
Obviněný z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl a podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 4 To 90/2016, jakož i předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. 16 T 26/2013, a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že námitky uplatněné dovolatelem jsou opakováním jeho obhajoby z dosavadního průběhu trestního řízení, včetně námitek uplatněných v řízení o odvolání. S nimi se nicméně odvolací soud zcela dostatečně a správně vypořádal. Státní zástupce podotkl, že trestný čin dotačního podvodu je trestným činem úmyslným. K naplnění jeho základní skutkové podstaty podle §212 odst. 2 trestního zákoníku je třeba, aby pachatel použil na jiný než určený účel dotaci, subvenci nebo návratnou finanční výpomoc či příspěvek ve výši nejméně 25.000 Kč. Vznik škody není pojmovým znakem dotačního podvodu podle §212 odst. 2 trestního zákoníku. Proto ani pro závěr o vině nezáleží na tom, zda pachatel dotaci později vrátí a žádná škoda tedy jejímu poskytovateli de facto nezůstane, resp. bude dodatečně zhojena. K trestní odpovědnosti za následek předpokládaný v ustanovení §212 odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, tj. způsobení škody velkého rozsahu již postačí i nedbalostní zavinění ve smyslu §17 písm. a) trestního zákoníku. Závěr o naprosto svévolném naložení s penězi z účelové dotace ze strany obviněného odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, když obviněný bezprostředně po připsání prostředků na bankovní účet společnosti peníze z účelové dotace bez logického opodstatnění v hotovosti a ve velkých objemech vybral a již nebyl schopen ani věrohodně doložit jejich použití. Skutečně nelze důkazně doložit, na co obviněný prostředky vybrané v hotovosti z bankovního účtu použil, to ovšem nemůže vést k vyvinění se obviněného, protože rozhodující je prokázání toho, že prostředky nepoužil na účel, pro něž byly prostředky poskytovatelem dotace vyplaceny. A k tomu již dokazování vedeno obecnými soudy bylo, důkazy byly vyhodnoceny a závěry z nich popsány v odůvodnění odsuzujícího rozsudku a zčásti i v usnesení o zamítnutí odvolání. Za správný považuje státní zástupce i závěr soudů o výši škody, jež byla obviněným způsobena. Podle skutkového zjištění soudů představovaly faktury označené ve výroku o vině práce a materiál, které nebyly v pivovaru provedeny vůbec. Rovněž námitku o výhodnosti předchozí právní úpravy obviněný uplatnil již v odvolacím řízení. Odvolací soud se však i touto problematikou podrobně zabýval a správně se s námitkou vypořádal. Použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější. K takové situaci došlo i v předmětné trestní věci obviněného J. S., v níž v celkovém posouzení příznivosti právních úprav hrálo nejvýznamnější roli porovnání trestních sazeb. Ustanovení §88 odst. 1 trestního zákona je z hlediska výkladu ustanovení §2 odst. 1 trestního zákoníku (§16 odst. 1 trestního zákona) významné jen potud, pokud by soud dospěl v konkrétní věci k závěru o jeho použití (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1367/2011). A k takovému závěru soudy nižších instancí dospět za zjištěného skutkového stavu nemohly. Za bezvýznamnou považuje státní zástupce námitku týkající se okolnosti, že soudy nezjišťovaly existenci či neexistenci souhlasu věřitele s jiným než účelovým použitím prostředků poskytnutých z dotačního titulu. Možnost udělení souhlasu oprávněné osoby (včetně věřitele) s použitím prostředků k jinému účelu se primárně vztahovalo k poskytnutí úvěru, přičemž i v nové úpravě skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 2 trestního zákoníku zůstal tento znak skutkové podstaty zachován. V daném případě nebylo ani obhajobou tvrzeno, že by k nějakému takovému souhlasu došlo, obrana obviněného byla založena naopak na tom, že skutečně použití prostředků z dotace bylo v souladu s účelovým určením poskytnutých dotačních prostředků.
S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný J. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Českých Budějovicích netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena prakticky výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, byť jeho výhrady byly zčásti formulovány jako právní. I v tomto případě totiž obviněný při svých úvahách vycházel z odlišného skutkového podkladu, než který učinily soudy. Jeho námitky tak nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nad její rámec dovolací soud připomíná skutková zjištění soudů, podle kterých byl pivovar povodněmi v srpnu 2002 silně zasažen, včetně poškození budov a narušení technologie pro výrobu piva. Nepodařilo se však jednoznačně stanovit výši povodní způsobené škody. Pro účely dotačního řízení deklarovaná a poskytovatelem dotace akceptovaná škoda na majetku pivovaru přesahující částku 200 mil. korun byla pouze odhadem, který byl bez prokazujících podkladů převzat od obviněného. Účetní doklady, které by kritický přezkum hodnoty majetku pivovaru umožnily, nebyly v důsledku jejich zničení k dispozici. Na základě žádosti bylo dne 5. 12. 2002 vydáno rozhodnutí o poskytnutí dotace ve výši 52.144.250 Kč, přičemž tato částka byla dne 17. 12. 2002 zaslána na bankovní účet pivovaru. Pro účely přezkumu dotačního řízení doložil obviněný vynaložení poskytnutých prostředků na náklady v souvislosti s odstraněním škod způsobených povodněmi fakturami společnosti Spektrum stav, s. r. o., vystavenými v září a říjnu 2003. Podle jednoznačného závěru soudů se ovšem společnost Spektrum stav, s. r. o., na obnově pivovaru po povodních v roce 2002 žádným způsobem nepodílela a předložené faktury jsou zcela fiktivní. Deklarované práce nebyly provedeny ani jiným subjektem. Z celé řady ve věci provedených důkazů, podrobně popsaných a hodnocených v obou napadených rozhodnutích, lze akcentovat zejména skutečnost, že krátce po rozhodnutí o poskytnutí dotace založil dne 12. 12. 2002 obviněný nový bankovní účet, na který peníze převedl, a dne 19. 12. 2002 provedl výběr hotovosti ve výši 25 mil. korun a 6. 1. 2003 výběr ve výši 17 mil. korun. Celá takto vybraná částka měla být podle obviněného použita na opravy pivovaru, které měl zajišťovat F. M. prostřednictvím společnosti První západočeská společnost pro kapitálový trh, a. s., a společnosti Spektrum stav, s. r. o. Taková obhajoba však byla v průběhu dokazování vyvrácena. Podle zajištěných dokladů obviněný společnosti První západočeská společnost pro kapitálový trh, a. s., předal dne 19. 12. 2002 částku 25 mil. korun a společnost ji téhož dne vydala jako zálohu na dodávku technologií. Pokladní společnosti ovšem u hlavního líčení uvedla, že společnost Spektrum stav, s. r. o., nezná a pokladní doklad si nevybavuje. Rovněž jediný člen představenstva této společnosti vypověděl, že zálohu 25 mil. korun rozhodně nepřijal a předmětný doklad nepodepsal. Pokud jde o působení F. M. při opravách, svědci sice dosvědčili, že se v pivovaru po povodních pohyboval, většina svědků nicméně jako hlavní osobu jednající za pivovar označila obviněného. Podle svědka M. Č. zařizoval stavební firmy obviněný, svědek pak tyto formy kontroloval. Vyloučil přitom, že by mezi nimi byla i společnost Spektrum stav, s. r. o. Od této společnosti pak nepřebíral žádné práce ani sládek pivovaru, svědek Z. Stejně tak dlouholetý zaměstnanec pivovaru svědek J. K. vyloučil podíl společnosti Spektrum stav, s. r. o., na rekonstrukci. Na odstraňování povodňových škod se ve skutečnosti podíleli převážně sami zaměstnanci pivovaru, k obnovení provozu došlo na původní technologii do dvou měsíců od povodní. Z dalších důkazů soudy dovodily, že obnova technologické části pivovaru byla minimální, zakoupena byla jen nezbytná technologie od různých dodavatelů, nikoliv však v takovém objemu, jako tomu mělo být u společnosti Spektrum stav, s. r. o. Rovněž jednatelé společnosti Spektrum stav, s. r. o., vypověděli, že žádné zálohy v souvislosti s opravou pivovaru nepřijali a žádné práce neprovedli. Tomu, že společnost nebyla schopna realizovat stavební práce a technologie v řádech několika desítek milionů korun, odpovídá i zjištění ohledně počtu jejích zaměstnanců a faktického ukončení podnikatelských aktivit na jaře 2003. Následného jednatele společnosti Spektrum stav, s. r. o., M. K. pak soudy považovaly za tzv. bílého koně, přičemž i on provedení prací vyloučil. Vzhledem k uvedenému soudy důvodně dovodily, že obviněný použil prostředky získané účelovou dotací na jiný než určený účel a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu. Proto výhradám obviněného proti skutkovým zjištěním nelze v žádném směru přisvědčit.
Deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odpovídají pouze výhrady obviněného směřující k časové působnosti užitého trestního zákoníku, tj. zákona č. 40/2009 Sb. Ani v tomto směru však nelze dát obviněnému za pravdu. Podle §2 odst. 1 trestního zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Trestná činnost byla spáchána za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb. (trestní zákon). Podle §250b odst. 2, 5 trestního zákona bude pachatel takového činu potrestán odnětím svobody na pět až dvanáct let. Podle §212 odst. 2, 6 písm. a) trestního zákoníku hrozí pachateli trest odnětí svobody v rozmezí od pěti do deseti let. Pozdější zákon – zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník – je s ohledem na sazbu, jíž je ohroženo předmětné jednání, pro obviněného příznivější. Poukaz obviněného, že v projednávané věci nedošlo k prokázání absence souhlasu poskytovatele dotace s použitím poskytnutých peněžních prostředků, jak vyžadovala předchozí právní úprava, vůbec nereflektuje okolnosti případu. V daném případě se totiž jednalo o účelovou dotaci, u níž poskytovatel ani souhlas k jinému použití dát nemohl. Obhajobou navíc nebylo tvrzeno, že by k nějakému takovému souhlasu došlo, obrana obviněného byla založena naopak na tom, že skutečné použití prostředků z dotace bylo v souladu s účelovým určením poskytnutých dotačních prostředků.
Ohledně argumentace obviněného právní úpravou tzv. materiálního pojetí trestného činu ve smyslu §88 odst. 1 trestního zákona lze plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož k podstatnému zvýšení nebezpečnosti trestného činu pro společnost v daném případě došlo, když se obviněný dopustil dokonaného, plánovaného a sofistikovaného trestného činu, jehož následkem byla škoda v desítkách milionů korun na úkor státu. Navíc, jak správně podotknul státní zástupce s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 5 Tdo 1367/2011, §88 odst. 1 trestního zákona je z hlediska výkladu §2 odst. 1 trestního zákoníku významný jen potud, pokud by soud dospěl v konkrétní věci k závěru o jeho použití. Tak tomu v projednávané věci však nebylo.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 8. 8. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu