ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.78.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 78/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. února 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2009, č. j. 6 To 182/2009-126, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 219/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 1. 2009, č. j. 20 T 219/2008-111, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 14. 7. 2008 kolem 17:00 hodin v P. na ulici F., v okrese N. J. řídil ve směru od obce L. osobní motorové vozidlo značky Fiat Punto 60 SX, a v důsledku řádného nesledování situace v silničním provozu přehlédl na přechodu pro chodce přecházející chodkyni V. V., která přecházela přechod pro chodce z jeho pohledu z pravé strany po vyznačeném přechodu pro chodce, a i přes intenzivní brzdění došlo ke sražení chodkyně přední částí vozidla, při kterém chodkyně utrpěla zhmoždění měkkých tkání levého ramene, levé strany hrudníku a levé kyčle, zhmoždění levého bérce, při prvotním vyšetření a při hospitalizaci nebyla diagnostikována neúplná příčná zlomenina lopaty kosti kyčelní vlevo, tato byla diagnostikována pak při následné hospitalizaci, která byla z důvodu přetrvávající bolesti v oblasti levého kyčelního kloubu, k níž došlo 24. 7. 2008, byla u ní zahájena farmakologická prevence trombembolické nemoci, protibolestivá léčba a postupná rehabilitace, přičemž dne 2. 8. 2008 v ranních hodinách poškozená upadla do bezvědomí se známkami selhávání základních životních funkcí s následnou smrtí, přičemž při provedené pitvě na Ústavu soudního lékařství fakultní nemocnice Ostrava bylo zjištěno, že smrt je v příčinné souvislosti s úrazem ze dne 14. 7. 2008, kdy bezprostřední příčinou smrti sice bylo selhání srdce při povšechné ateroskleróze a vleklém zánětu průdušek, úrazové změny vzniklé při dopravní nehodě dne 14. 7. 2008 však byly zátěžovým faktorem pro dlouhodobě selhávající srdce, které již organismus nebyl schopen kompenzovat“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let a šesti měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené VZP ČR, Krajské pobočce pro Moravskoslezský kraj, územnímu pracovišti v Novém Jičíně, náhradu škody ve výši 21.098,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 4. 2009, č. j. 6 To 182/2009-126, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 15. 4. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým současně (především) napadl výroky o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel soudům obou stupňů vytkl nesprávné právní posouzení skutku, pokud v jeho jednání bylo spatřováno naplnění znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Z výsledků provedeného dokazování podle jeho přesvědčení jednoznačně nevyplynulo, že porucha zdraví poškozené a především její následná smrt byly v příčinné souvislosti s inkriminovanou dopravní nehodou. V uvedené souvislosti dovolatel vyslovil názor, že utrpěná zranění mohla působit pouze jako jeden z faktorů následného úmrtí poškozené v důsledku jejího věku a celkově velmi špatného, nehodou nezaviněného zdravotního stavu. Znalecké posudky a lékařské zprávy podle něj zároveň nepotvrdily ani to, že by poškozené způsobil zranění vykazující znaky těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák. Vadný je podle dovolatele rovněž výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, který mu měl být uložen v rozporu s účelem trestu, jak je upraven v ustanoveních §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák.
V důsledku shora uvedených pochybení nebylo jeho jednání posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., ačkoliv tak soudy správně učinit měly. V návaznosti na výše uvedenou mírnější právní kvalifikaci skutku by zároveň nebylo nezbytné ukládat dovolateli trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, který se u trestných činů podle §223 tr. zák. ukládá jen zcela výjimečně. Jeho neuložení by podle dovolatele odůvodňovalo mj. i výrazné spoluzavinění poškozené na dopravní nehodě, která se při přecházení vozovky po vyznačeném přechodu pro chodce zachovala „nevhodně“ a sama se tak vystavila v nebezpečí střetu s projíždějícími vozidly.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům proto v závěru dovolání navrhl zrušení napadených rozhodnutí, zejména rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 1. 2009, č. j. 20 T 219/2008-111, a přikázání věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně toliko argumentací, že smrt poškozené je sice ze soudně lékařského hlediska v příčinné souvislosti s úrazem, který utrpěla při dopraví nehodě, nikoli však v přímé a výlučné příčinné souvislosti s nehodovým dějem. Předmětnou námitku však státní zástupkyně v daném případě neshledala opodstatněnou.
Především je třeba vzít v úvahu, že podle skutkových zjištění soudů bylo zhoršení stavu arterosklerózy a selhávání srdce u poškozené vyvoláno a usnadněno právě inkriminovaným úrazem. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného (jím zaviněnou dopravní nehodou) a smrtí poškozené je podle státní zástupkyně v posuzovaném případě dána, jak správně uzavřely soudy obou stupňů, z toho důvodu, že poranění způsobená při dopravní nehodě byla jednou z příčin vedoucí k následné smrti poškozené. Smrtelný následek i příčinný průběh, který k němu vedl, jsou zároveň kryty nedbalostním zaviněním dovolatele. Závěry soudů o tom, že se obviněný (dovolatel) dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť zaviněním dopravní nehody způsobil poškozené smrt a nehodu zavinil porušením důležité povinnosti řidiče, jsou tedy správné.
Námitky směřující proti výroku o trestu podle státní zástupkyně nelze obsahově podřadit pod dovolatelem zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud totiž nejde o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát, protože je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod však obviněný neuplatnil. Jestliže mu byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze samotný výrok o trestu napadat s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v té variantě, v níž je dovolacím důvodem jiné nesprávné hmotně právní posouzení, přestože jinak je otázka trestu otázkou aplikace ustanovení hmotného práva (§23 odst. 1 tr. zák., o účelu trestu, §31 odst. 1 tr. zák. o hlediscích rozhodných pro stanovení druhu trestu a jeho výměry). Ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž upravuje obecný hmotně právní dovolací důvod a ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. upravuje hmotně právní dovolací důvod vztahující se speciálně jen k výroku o uložení trestu. Z tohoto poměru mezi oběma uvedenými dovolacími důvody současně vyplývá, že samotný výrok o trestu lze z hmotně právních pozic napadat jen prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu uvedeného v §265h odst. 1 písm. h) tr. ř., nikoliv však na základě obecného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Své písemné vyjádření uzavřela státní zástupkyně návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný J. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka dovolatele, že dopravní nehodu svým počínáním spoluzavinila poškozená V. V., která si při přecházení vozovky na přechodu pro chodce počínala neopatrně a tím se sama vystavila v nebezpečí srážky s vozidlem. Tato námitka totiž zcela odhlíží od skutkových zjištění, z nichž mimo jiných soudy obou stupňů při hmotně právním posouzení jednání dovolatele vycházely. Podle nich z počínání poškozené nebylo možno dovodit, že by dovolatelem zdůrazňovanou měrou dopravní nehodu spoluzavinila. Soudy vycházely ze zjištění, že na přechod pro chodce nevstoupila neočekávaně, naopak se před vstupem několikrát rozhlédla, když předtím nechala projet dvě vozidla jedoucí ze směru jízdy dovolatele, která jí nedala přednost. Zdržovala se tedy delší dobu na chodníku před přechodem a po vstupu do vozovky se po přechodu pohybovala po určitou dobu, neboť došla přibližně do čtvrtiny délky přechodu, než byla sražena automobilem řízeným dovolatelem (viz rozsudek soudu prvního stupně str. 4 a usnesení odvolacího soudu str. 2 až 4). To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení (revize) soudy učiněných skutkových zjištění a v návaznosti na tom i jejich právních závěrů.
Nejvyšší soud na tomto místě jako obiter dictum připomíná, že poškozená by porušila povinnost chodce vyplývající z ustanovení §54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., jedině za předpokladu, že by na přechod pro chodce vstoupila bezprostředně před blížícím se vozidlem. To se však v posuzovaném případě nestalo. Poškozená, která na přechod podle zjištění soudů vstoupila (vzhledem ke vzdálenosti, kterou před střetem ušla) včas a nikoliv bezprostředně před přijíždějícím automobilem a plynule po něm přecházela na druhou stranu ve skutečnosti ke vzniku inkriminované dopravní nehody ničím nepřispěla. Povinností obviněného (dovolatele) jako řidiče přitom bylo, aby se plně věnoval řízení vozidla, sledoval situaci v silničním provozu, dbal zvýšené opatrnosti a umožnil chodci, který je na přechodu pro chodce nebo jej hodlá použít, nerušené a bezpečné přejití vozovky (srov. ustanovení §5 odst. 1 písm. b/, d/, h/ zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích). Žádnou z těchto - ve svém souhrnu nepochybně důležitých - povinností však dovolatel nesplnil. S těmito otázkami se odvolací soud ve svém rozhodnutí důsledně vypořádal (viz str. 4).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., přestože poškozené V. V. v příčinné souvislosti s dopravní nehodou nezpůsobil smrt a dokonce ani těžkou újmu na zdraví v některé z forem uvedených v §89 odst. 7 tr. zák., když podle něj ani samotná skutková zjištění soudů neumožňovala přijmout spolehlivý závěr o těžkém následku vyvolaném inkriminovanou nehodou, zejména pak následku smrtelném.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
K posuzované otázce je zapotřebí především uvést, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (k srov. např. rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 20/1981 SbRt. nebo R 21/1981 SbRt.). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 SbRt.). Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Na zavinění alespoň z nevědomé nedbalosti (§5 písm. b/ tr. zák.) lze usuzovat tehdy, prokáže-li se, že obviněný si měl a mohl alespoň přibližně představit, že příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem se může rozvinout do vzniku poruchy - účinku, který nakonec nastal. Přitom je obecně známo, že následky dopravních nehod spočívajících ve sražení chodce na přechodu v důsledku nepozorné jízdy řidiče mohou vést a často vedou k těžkým zraněním i ke smrti poškozených.
Se zřetelem k povaze projednávané věci lze na podkladě soudy zjištěného skutkového stavu věci dovodit, že dovolatel jednal se znalostí všech rozhodných skutečností. Především věděl, že se blíží k přechodu pro chodce, po kterém se pohybovala stará žena. Z nezjištěných důvodů na ni reagoval opožděně, takže již nestačil automobil zastavit a chodkyni srazil. Zároveň si musel být vědom i toho, že náraz vozidla do staré osoby - byť v nevelké rychlosti - může vzhledem k jejímu věku a tělesné konstituci vyvolat i podstatně závažnější následek než u člověka mladého. To se stalo i nyní v posuzovaném případě. Podle zjištění soudů se v souvislosti s úrazem, který poškozená utrpěla při střetu s automobilem řízeným dovolatelem, v důsledku tohoto zátěžového faktoru nepříznivě rozvinul její celkově špatný zdravotní stav, který nakonec vyústil v selhání srdce a její následnou smrt. Jednání dovolatele tedy zjevně bylo významnou příčinou způsobeného následku (resp. účinku spočívajícího ve smrti), přestože k němu přistoupily i některé další příčiny (věk a zdraví poškozené). Jejich existence, byť se také spolupodílely na vzniku konečného následku, však neznamená, že dovolatelovo jednání přestává být důležitou počáteční skutečností (příčinou), jež ve spojení s dalšími vedla k úmrtí poškozené. Námitkám dovolatele tak nebylo možno přisvědčit.
O přerušení tzv. kauzální souvislosti mezi jednáním a následkem by v daném případě mohlo být uvažováno jedině za předpokladu, že ke komplikacím při léčení poškozené, které vedly ke zhoršení jejího zdravotního stavu nebo k její smrti, by došlo neodbornou zdravotnickou péčí nebo jinými okolnostmi, které měly základ v porušení povinností jinou osobou. Takový příčinný průběh by dovolatel ovšem předvídat nemohl. To znamená, že by ani nemohl být zahrnut jeho zaviněním. Okolnosti umožňující tento právní závěr však ze skutkových zjištění soudů nevyplývají, byť ani tato otázka nebyla ponechána bez povšimnutí (viz str. 4 rozsudku soudu prvního stupně).
Dovolatelovým námitkám ohledně právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. proto nebylo možno přiznat opodstatnění a k této části jeho dovolání je možno uzavřít, že rozhodnutí soudů obou stupňů lze ve vytýkaném směru považovat za rozhodnutí věcně správná.
Pokud jde o námitky dovolatele směřující vůči druhu a výměře uloženého trestu, je třeba vycházet z toho, že s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, je v dovolání možno takové námitky úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Taková situace však v nyní projednávaném případě nenastala, neboť dovolateli byl uložen trest v rámci zákonné sazby pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 2 tr. zák., za který bylo možno uložit trest odnětí svobody ve výměře od šesti měsíců do pěti let. V souladu se zákonem mu byl uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, neboť se trestné činnosti dopustil v souvislosti s touto činností (srov. §49 odst. 1 tr. zák.).
Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je pak možno - pokud jde o výrok o trestu - považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Námitky dovolatele proti uloženým trestům (odvíjející se navíc od prosazování mírnější právní kvalifikace skutku jako trestného činu podle §223 tr. zák.), tedy pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Vzhledem k důvodům jednotlivě rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného J. H. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než které jsou uvedeny v §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným.
Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler