ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.808.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 808/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2003 o dovolání, které podal obviněný Ing. K. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 6 To 8/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 10/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2001, sp. zn. 48 T 10/2000, byl obviněný Ing. K. H. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., který podle bodu I/ rozsudku spáchal tím, že „jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti Y. B. M. CZ, spol. s.r.o. se sídlem Z., (Y.), na základě smlouvy o zprostředkování prodeje tiketů sázkové hry TV B. N. uzavřené ve dnech 25.4.1995 a 16.11.1995 mezi obchodní společností Y. jakožto zprostředkovatelem a obchodní společností TV B. s.r.o. se sídlem P., jakožto zájemcem a na základě další smlouvy o zprostředkování prodeje tiketů sázkové hry TV B. uzavřené dne 28.12.1995 mezi Y. jakožto zprostředkovatelem a TV B. CZ a.s. se sídlem P., a dále na základě smlouvy o zajišťování distribuce herních tiketů mezi společností C. I. a.s. se sídlem Z., (C.) a TV B. CZ a.s. ze dne 2.1.1996 odebíral v období od dubna 1995 do března 1996 od obou uvedených poškozených obchodních společností TV B. tikety sázkové hry TV B. N., odebrané tikety v celkové hodnotě nejméně 208. 364.097,93 Kč následně prodal prostřednictvím dalších distributorů a finanční prostředky získané od jednotlivých distributorů z prodeje odebraných tiketů však v rozporu se shora citovanými smlouvami neodvedl v plné výši na účty poškozených obchodních společností, kterým neodvedl takto po vzájemném zápočtu poskytnutých záloh a neuhrazených faktur za výhry proplacené distributory na účty celkem 65.237.318, 86 Kč, přičemž z této neodvedené sumy částku 11.603.886,- Kč na účet společnosti Y. vůbec neodvedli jednotliví distributoři a ze zbývající dlužné částky použila částku 3.803.680,- Kč firma C., jejímž byl obžalovaný jednatelem, na základě smlouvy mezi TV B. a C. ze dne 2.1.1996 na úhradu výher v televizním studiu při hře B., částku 1.104.000,- Kč použila firma C. na úhradu věcných výher popsaných v bodě II. rozsudku a částku 4.789.108,- Kč (tj. 5.842.712,- Kč včetně 22 % DPH) firma C. v roce 1996 vyfakturovala společnosti TV B. jako svoji provizi na základě smlouvy ze dne 2.1.1996, přičemž měla nárok včetně DPH na 12 % hrubých příjmů z prodaných tiketů v roce 1996, tj. na částku 7.183.482,- Kč a tato částka firmě C. v uvedené době společností TV B. proplacena nebyla, přičemž zbývající prostředky získané prodejem tiketů, které nebyly odvedeny na účty poškozených společností TV B. obžalovaný použil v rozporu s v předu citovanými smlouvami, tedy na jiné účely ke škodě poškozených společností použil minimálně částku 41.542.270,86 Kč.“
Dále byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který podle bodu II/ rozsudku spáchal tím, že „jako předseda představenstva obchodní společnosti C. I., a.s. se sídlem Z., poté, kdy dne 4.1.1996 uzavřel smlouvu o spolupráci s Č. n. t. s., s.r.o. se sídlem P., na jejímž základě byla společnost C. povinna obstarat, poskytnout a předat peněžité a věcné ceny pro doplňkové hry pořadu TV B. N., v období od ledna 1996 do března 1996 uzavíral s níže uvedenými poškozenými písemné nebo ústní smlouvy o dodávkách zboží, výrobků a služeb, jakožto věcných výher pro hru TV B. N., přičemž jednotlivým výhercům věcných výher byly vystavovány certifikáty potvrzující hodnotu výher, proti jejichž předložení níže uvedení poškození poskytovali nebo měli poskytnout jednotlivým výhercům zboží nebo služby, faktury za dodané zboží a služby však poškozeným společnostem C. neuhradila s výjimkou případu, kdy si jedna z výherkyň zaplacení a vydání výhry vynutila pod pohrůžkou medializace případu a s výjimkou případu, kdy si zástupkyně poškozené firmy ad II./3 rozsudku vynutila částečnou platbu na základě osobního kontaktu s pracovníky společnosti C., jednáním s poškozenými a výherci se obžalovaný vyhýbal, přičemž již v době uzavírání smluv s poškozenými věděl, že obchodní společnost C. I., a.s. ani společnost TV B. CZ, kterou obžalovaný údajně považoval za věřitele společnosti C. na základě prohlášení ručitele ze dne 4.1.1996, které ale za společnost TV B. CZ podepsala osoba, která k tomu neměla zmocnění, nebudou schopny a ochotny faktury za dodávky věcných výher pro hru TV B. N. uhradit a toto ani neměl obžalovaný od počátku v úmyslu, přičemž tímto způsobem vylákal nebo se pokusil vylákat :
1. od obchodní společnosti R. Č. r. a.s., se sídlem P., celkem 8 ks vozidel zn. Renault Twingo v celkové hodnotě 1.952.000,- Kč, které výhercům byly vydány a další 2 vozidla téže značky v celkové hodnotě 488.000,- Kč, která již výhercům společnost nevydala, neboť faktury za již odebrané zboží nebyly uhrazeny, tedy zboží v celkové hodnotě nejméně 2.440.000,- Kč.
2. od společnosti E. T., spol. s.r.o. se sídlem P., různé spotřební zboží v celkové hodnotě nejméně 1.654.657,10 Kč, které bylo výhercům vydáno, čímž společnosti E. T. způsobil škodu v citované výši,
3. od Č. n. c. k., a.s. se sídlem P., různé zahraniční zájezdy v celkové hodnotě nejméně 1.650.000,- Kč, přičemž za realizované zájezdy v ceně 905.000,- Kč zaplatil pouze částku 860.000,- Kč, zbývající objednané zájezdy v hodnotě nejméně 790.000,- Kč nebyly již realizovány, neboť poškozená společnost v mezidobí zjistila, že faktury za tyto objednané zájezdy nebyly uhrazeny, tedy způsobil škodu ve výši nejméně 45.000,- Kč.“
Za to byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 9 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání obviněného Ing. K. H. proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 6 To 8/02, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem I/, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., a ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. dále rozhodl tak, že uznal obviněného vinným skutkem popsaným v bodě I/ výroku napadeného rozsudku s upřesněním, že firma C. měla nárok (jako provizi) z prodaných tiketů v roce 1996 na částku 8.620.393,68 Kč a obviněný použil v rozporu s citovanými smlouvami, tedy na jiné účely, ke škodě poškozených společností minimálně částku 40.105.359,18 Kč. Tento skutek kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zákona a obviněného odsoudil za tento trestný čin a trestný čin podvodu dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterým byl uznán vinným napadeným rozsudkem pod bodem II/, k úhrnému trestu odnětí svobody na 6 let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obviněný Ing. K. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, jímž tento rozsudek napadl ve všech výrocích a v tomto rozsahu též nedotčenou část výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku především uvedl, že skutková podstata trestného činu zpronevěry nemohla být vůbec naplněna, protože platby do „TVB“ odcházely kontinuálně po celou dobu obchodního vztahu a vzhledem k charakteru činnosti (prodej tiketů sázkové hry) byly faktury i platby vždy zálohové, přičemž celkem bylo na konci uhrazeno více než mělo být. Nelze přitom podle něho tvrdit, že skutková podstata zmíněného trestného činu byla naplněna tím, že do data splatnosti nebylo zaplaceno v plné výši. Dále dovolatel uvedl, že za přisvojení si cizí věci nelze považovat pouhé použití finančních prostředků na jiné účely ke škodě poškozených společností TV B., zvláště když nebylo ničím prokázáno, že by použil peněžní prostředky pro soukromé účely a naopak bylo prokázáno, že část těchto prostředků byla vázána v pohledávkách Y. resp. C. vůči společnostem TV B. Skutečnost, že jednáním dovolatele majetek firem TV B. poškozen nebyl a toto jednání nevykazuje znaky trestného činu zpronevěry, lze podle něho doložit i kupní smlouvou z 26. 3. 1996 o prodeji obchodního podílu uzavřenou mezi C. a TV B. CZ a.s., z níž se mimo jiné v souvislosti s otázkou pohledávek a závazků podává, že odhadovaná výsledná částka před odečtením provize C. činí celkem částku 7.679.948,10 Kč ve prospěch C. Pokud existovaly při vypořádání vzájemné bilance po prodeji obchodního podílu v březnu 1996 nějaké nesrovnalosti v zúčtování, bylo to věcí soukromoprávní a nikoli trestní. Vrchní soud výrok o vině trestným činem zpronevěry opřel zejména o zprostředkovatelské smlouvy z 25. 4. 1995 a 16. 11.1995 s TV B. s.r.o. jakož i zprostředkovatelskou smlouvu s TV B. CZ a.s. z 28.12.1995. Podle názoru dovolatele žádná z těchto smluv neodpovídá zákonným požadavkům, není v souladu se zákonem. V další části dovolání dovolatel vyložil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 tr. zákona a zdůraznil, že z provedeného dokazování v žádném případě nevyplývá, že by poškozené firmy byly uvedeny v omyl. Přitom poznamenal, že právnická osoba jedná navenek v omylu, jestliže byl uveden v omyl statutární orgán či fyzická osoba, která je nebo by byla oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení. Z tohoto hlediska nelze mluvit o jednání právnické osoby v omylu přinejmenším u firmy R. ČR, a.s. V posuzované věci podle jeho názoru chybějí pro naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu majetkové dispozice učiněné oklamanou osobou, tudíž nelze mluvit ani o příčinné souvislosti mezi omylem či neznalostí určité osoby a škodou na majetku poškozeného. Došlo-li přesto k takové škodě, nebyla způsobena jednáním charakterizujícím trestný čin podvodu, nýbrž jednáním jiným. Ničím není podle dovolatele podložen ani závěr soudů, že jednal v podvodném úmyslu od samého počátku. Soudy se při zjišťování a hodnocení objektivní stránky trestného činu podvodu nezabývaly ani případnou motivací trestné činnosti z toho hlediska, zda zjištěná hodnota neuhrazených věcí a zájezdů mohla nějak ovlivnit platební bilanci jeho firem ve vztahu k obchodům, které v rámci činností C., Y. a TV B. CZ a.s. v době uzavírání smluv byly prováděny ve velkých rozměrech. Dovolatel také vyjádřil výhrady vůči části odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Uvedl rovněž, že jeho obhajoba se snad může jevit v rozporu s obsahem spisového materiálu, tak tomu však může být zejména proto, že orgány činné v trestním řízení shromažďovaly iniciativně důkazy, které mu nebyly ku prospěchu, ty důkazy, jež by mu ku prospěchu byly, ponechávaly stranou pozornosti. Ing. S. patrně neposkytla vše potřebné k objasnění materiální pravdy nebo alespoň skutkového stavu věci, o němž by nebylo důvodných pochybností. Poznamenal také, že závěr o jeho protiprávním jednání soudy opřely o to, že údajně neuhrazoval faktury. K tomu dodal, že vyfakturovat lze cokoli, přičemž důvodnost fakturace snad soudy ani nepřezkoumávaly, alespoň v rozsudcích se netvrdí, že by bylo fakturováno důvodně, tedy podle soudů nebylo významné, zda ten, kdo fakturoval, v souladu se smlouvou plnil, nýbrž to, zda písemně vyúčtoval. Vyjádřil pak pochybnosti o „smlouvě o spolupráci“ (ze dne 4.1.1996), o niž podle něho bez jakéhokoli odůvodnění, o co se opírá názor o její platnosti, soudy opřely výrok o vině. V závěru odůvodnění dovolání uvedl, že během „této“ doby již probíhala jednání o prodeji podílu C. na TVB a.s. a je logické, že součástí jednání byla i úhrada věcných výher, která běžným způsobem přešla na nabyvatele podílu a současně také ručitele za úhradu výher tj. T. B. CZ a. s., o čemž byli zástupci všech dodavatelů výher vyrozuměni a také v tomto smyslu s nabyvatelem podílu zahájili jednání.
V petitu dovolání proto navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a rozsudek Městského soudu v Praze jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující a poté podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V rámci podaného dovolání dovolatel současně požádal, aby předseda senátu dovolacího soudu ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. ještě před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
K dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poznamenal, že značný díl výhrad dovolatele vychází nikoli ze skutkového stavu stabilizovaného soudy obou stupňů, nýbrž z jinak vyhodnocených důkazů, tedy odlišné skutkové báze, na níž poté buduje konstrukci jiného právního hodnocení věci. Pokud dovolatel napadá naplnění jednotlivých znaků skutkových podstat výše uvedených trestných činů, nelze se podle státního zástupce s jeho výkladem ztotožnit, neboť se při něm mj. opírá rovněž o odlišný náhled na skutkové okolnosti, než k jakému dospěly soudy. Naopak vývodům nalézacího i odvolacího soudu, jež se týkají právního posouzení jednání obviněného, nelze vytýkat žádné pochybení. Lze tudíž konstatovat, že pokud dovolatel skutečně napadá právní hodnocení skutku, jsou jeho výhrady zjevně neodůvodněné. Pokud brojí proti skutkovým zjištěním, pak se ve své argumentaci míjí s deklarovaným dovolacím důvodem, neboť výhrady skutkové povahy nespadají pod žádný ze zákonných důvodů dovolání. Pokud napadá formulaci některých pasáží rozsudků obou soudů, činí tak v rozporu s ustanovením §265a odst. 4 tr. ř. Vnitřně rozporný je petit dovolání, jestliže se dovolatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí a přikázání věci odvolacímu soudu. Požádal-li dovolatel, aby předseda senátu dovolacího soudu odložil výkon rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, a takový návrh neučinil též předseda senátu soudu prvního stupně, přičemž usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 48 T 10/2000, byla zamítnuta žádost obviněného o odklad výkonu trestu, nelze podle státního zástupce tento požadavek realizovat. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí, případně i jiné rozhodnutí, učinil za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný Ing. K. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Dovolání také splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ust. §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné konkrétní argumenty lze podřadit pod důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné relevantní hmotně právní otázky. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání na podkladě uvedeného (ani jiného) dovolacího důvodu domáhat revize zjištěného skutkového stavu věci, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především skutková zjištění obsažená v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ve věci obviněného Ing. K. H. však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž de facto soudům obou stupňů vytýká, že neprovedly úplné dokazování a patřičně a ve všech souvislostech nevyhodnotily provedené důkazy a z nich plynoucí konkrétní okolnosti, což mělo vést k tomu, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, přičemž prosazuje vlastní skutkové závěry. Teprve v návaznosti na konstatované procesní výtky (porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) pak dovozuje závěr o nesprávném právním posouzení věci. Jeho argumentace je tedy zčásti založena na procesním a nikoliv hmotně právním základě, jak to vyžaduje ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jestliže tedy dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku tvrdí, že skutková podstata trestného činu zpronevěry nemohla být naplněna, protože platby do TV B. odcházely kontinuálně po celou dobu obchodního vztahu a vzhledem k charakteru činnosti byly faktury i platby vždy zálohové, přičemž na konci bylo celkově uhrazeno více než mělo být, a poukázal-li na to, že skutková podstata uvedeného trestného činu nemohla být naplněna tím, že do data splatnosti nebylo zaplaceno v plné výši, jde o námitky týkající se správnosti skutkových zjištění (nikoliv tedy správnosti posouzení hmotně právních otázek). Dovolatel totiž ve skutečnosti odlišným způsobem hodnotí skutkovou stránku věci a dovozuje jiná skutková zjištění (zvláště z hlediska existence škody), než jak jsou vyjádřena ve skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu. Totéž platí pro námitku, že jednáním dovolatele majetek firem TV B. poškozen nebyl a toto jednání nevykazuje znaky trestného činu zpronevěry, opírající se o kupní smlouvu z 26. 3. 1996 o prodeji obchodního podílu uzavřenou mezi C. a TV B. CZ a.s. I v tomto případě totiž jde o námitky brojící ve skutečnosti proti skutkovým závěrům odvolacího soudu.
Namítá-li dovolatel, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by poškozené firmy byly uvedeny v omyl, včetně bližší argumentace týkající se jednání právnické osoby v omylu, s tím, že pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. chybějí majetkové dispozice učiněné oklamanou osobou a nelze tak mluvit o příčinné souvislosti mezi omylem či neznalostí určité osoby a škodou na majetku poškozeného, je třeba tuto argumentaci, stejně jako námitku, podle níž není podložen ani závěr soudů, že jednal v podvodném úmyslu od samého počátku, označit rovněž za (v jádru věci) skutkovou. Dovolatel totiž i touto argumentací zpochybňuje skutková zjištění nalézacího soudu potvrzená soudem odvolacím vyjádřená zejména ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu (podrobněji rozvedená v odůvodnění předmětného rozhodnutí, fakticky tak vytýká nesprávné hodnocení důkazů), přičemž nabízí svoji variantu skutkových závěrů a teprve na takovém základě dovozuje, že znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. naplněny nebyly (ve shodě s názorem státního zástupce lze tedy konstatovat, že pokud dovolatel napadá naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu, opírá se o odlišný náhled na skutkové okolnosti, než k jakému dospěly soudy). V té souvislosti je třeba připomenout zjištění nalézacího soudu, že obviněný uzavíral s poškozenými obchodními společnostmi R. Č. r., a. s., E. T., spol. s. r. o. a Č. n. c. k., a. s. smlouvy o dodávkách zboží, výrobků a služeb, faktury za dodané zboží a služby však poškozeným společnost C. s uvedenými výjimkami neuhradila, přičemž již v době uzavírání smluv věděl, že obchodní společnost C. ani společnost TV B. CZ, a.s. nebudou schopny a ochotny faktury za dodávky věcných výher pro TV B. N. uhradit a toto ani neměl od počátku v úmyslu, přičemž tímto způsobem vylákal nebo se pokusil vylákat automobily, různé spotřební zboží a různé zahraniční zájezdy a způsobil tím jmenovaným poškozeným škodu.
Do oblasti správnosti a úplnosti skutkových zjištění směřuje též další výtka dovolatele, že soudy se při zjišťování a hodnocení objektivní stránky trestného činu podvodu nezabývaly ani případnou motivací trestné činnosti z hlediska, zda zjištěná hodnota neuhrazených věcí a zájezdů mohla nějak ovlivnit platební bilanci jeho firem ve vztahu k obchodům, které v rámci činnosti C., Y. a TV B. CZ a.s. byly v době uzavírání smluv prováděny. I v tomto případě jde totiž o výhrady proti hodnocení (přesněji nehodnocení) určitých skutkových okolností, potažmo výhrady vůči skutkovým zjištěním nalézacího soudu akceptovaným soudem odvolacím. Obdobné platí o námitce, že protiprávní jednání opírají soudy o to, že dovolatel údajně neuhrazoval faktury a důvodnost fakturace snad ani nepřezkoumávaly, a argumentaci jednáním o prodeji podílu C. na TVB. CZ a.s.
Typicky skutkovou (procesní) a nikoli hmotně právní je pak námitka dovolatele, že pokud se jeho obhajoba může jevit v rozporu s obsahem spisového materiálu, je to zejména proto, že orgány činné v trestním řízení shromažďovaly iniciativně důkazy, které mu nebyly ku prospěchu a ty důkazy, jež by mu ku prospěchu byly, ponechávaly stranou pozornosti, a že Ing. S. patrně neposkytla vše potřebné k objasnění materiální pravdy nebo alespoň skutkového stavu věci, o němž by nebylo důvodných pochybností.
To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti převážně spatřován ve vadně či neúplně zjištěném skutkovém stavu věci (tj. v porušení zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.). S tím (jako důsledkem) pak dovolatel spojuje následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku naznačenou argumentací domáhá revize skutkových zjištění soudu nalézacího potvrzených soudem odvolacím, případně učiněných přímo soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02, III. ÚS 282/03).
Pokud by bylo dovolání opřeno pouze o uvedené námitky, musel by je Nejvyšší soud odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Na druhé straně lze argumentaci dovolatele považovat z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní, a to v té části dovolání, kde poukázal na to, že za přisvojení si cizí věci nelze považovat pouhé použití finančních prostředků na jiné účely ke škodě poškozených společností TV B., a v níž namítl neplatnost smluv uzavřených mezi společností Y. a společnostmi TV B. s.r.o. a TV B. CZ a.s. (smluv z 25. 4. 1995, 16. 11.1995 a 28.12.1995) a smlouvy uzavřené mezi C. a ČNTS, a.s.
K této části námitek dovolatele považuje Nejvyšší soud za nezbytné nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci, tedy do držení, s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Za věc svěřenou je nutno pokládat i výtěžek, který byl za svěřenou věc získán pachatelem podle úmluvy mezi ním a subjektem, který mu věc svěřil. Přisvojením věci se obecně rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí. V případě zpronevěry si pachatel přisvojí cizí věc, jež mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice. Podle přiměřeně aplikovatelného rozhodnutí č. 3391/1929 Sb. rozh. NS přivlastnění si věci svěřené záleží v tom, že ten komu věc byla svěřena, osvojuje si k ní a nad ní vykonává práva quasivlastnická. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl.
Názor dovolatele, že za přisvojení si cizí věci nelze považovat pouhé použití finančních prostředků na jiné účely ke škodě poškozených společností TV B. s.r.o. a TV B. CZ a.s., ve světle uvedených obecných hmotně právních východisek nemůže obstát. Naopak, takové jednání (použití finančních prostředků jiným než sjednaným způsobem) v posuzovaném případě (podle zjištění soudů obou stupňů obviněný použil předmětné finanční prostředky zejména k úhradě základního jmění C. a podílu na KNS spol. s r.o.) je typickým příkladem pojmového znaku přisvojení si cizí věci. Obviněný totiž bez souhlasu oprávněného subjektu naložil se svěřenou věcí (kterou je, jak již uvedeno, i věc, jež byla za svěřenou věc získána), v rozporu s účelem svěření, jímž byl převod finančních prostředků získaných prodejem tiketů na účty poškozených obchodních společností.
Stejně tak nemůže obstát tvrzení dovolatele týkající se otázek neplatnosti smluv, které byly mezi společností Y. na straně jedné a společnostmi TV B. s.r.o. a TV B. CZ a.s. na straně druhé uzavřeny. Přitom lze poukázat na to, co zjistil a v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval nalézací soud, tedy, že smlouvu ze dne 25. 4. 1995 za společnost TV B. s.r.o. jako jednatel podepsal O. J., přestože za společnost nemohl v této době vystupovat, z obsahu celého spisového materiálu je však patrno, že jak společnost TV B. tak společnost Y. se cítily zavázány již smlouvou ze dne 25. 4. 1995 a na základě této smlouvy začala společnost TV B. dodávat společnosti Y. tikety k televizní hře B. a společnost Y. tyto tikety prostřednictvím svých dalších distributorů uváděla do prodeje a tržby z nich odváděla na účet společnost TV B., distribuci tiketů prováděla společnost Y. i na základě smlouvy ze dne 16.11.1995 a po zapsání společnosti TV. B. CZ a.s. do obchodního rejstříku prodej tiketů zajišťovala opět firma Y. a to na základě smlouvy ze dne 28. 12. 1995.
Z uvedeného zjištění, jehož podstatu vyjádřil nalézací soud ve skutkové větě výroku svého rozhodnutí a s tímto závěrem se ztotožnil odvolací soud, je zřejmé, že přes výhrady obviněného vůči platnosti předmětných smluv se těmito smlouvami jmenované obchodní společnosti ve skutečnosti zásadně řídily, a to v tom smyslu, že firmy TV B. s.r.o. a TV B. CZ a.s. předávaly firmě Y. tikety k televizní hře B. a tato firma tikety dále distribuovala a zajišťovala jejich prodej, přičemž výtěžek tohoto prodeje odváděla (z významné části) na účty společnosti TV B. s. r.o. a TV B. a.s. Jinak řečeno, právě na základě předmětných smluv byly tikety svěřeny firmě Y. (firmě výlučně ovládané dovolatelem - k tomu viz rozsudek odvolacího soudu) k zajištění jejich prodeje s tím, že utržené peníze odvede poškozeným obchodním společnostem. Za tímto účelem (a s tímto určením) tikety firma Y. od poškozených přebírala. Konečně i sám dovolatel, jenž nyní namítá neplatnost předmětných smluv, je původně považoval za právní základ obchodních vztahů mezi jmenovanými společnostmi (za platné), když se ještě v rámci trestního řízení domáhal, aby z neodvedených tržeb za prodané tikety byly odpočteny vyplacené konstantní výhry a odměna určená provizí ve prospěch firmy Y. Navíc podle zjištění odvolacího soudu popsaného v napadeném rozsudku obsah smluv mj. ze dne 16. 11. 1995 a 28. 12. 1995 rozhodující měrou ovlivnil právě dovolatel.
V daných souvislostech lze nadto ještě zmínit přiměřeně aplikovatelné rozhodnutí publikované pod č. Rt 1926/1925 Sb. rozh. NS, podle něhož „netřeba, aby se svěření stalo zvláštní dohodou nebo přímo, může spočívat i jen v důvěře v pachatele kladené.“
Lze tedy na základě skutkových zjištění popsaných ve výroku napadeného rozhodnutí a výše uvedených skutečností konstatovat, že obviněný si přisvojil věci, jež mu byly svěřeny a na cizím majetku tak způsobil škodu velkého rozsahu. Po subjektivní stránce je přitom zřejmé zavinění obviněného ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. ř. Odvolací soud tudíž nepochybil, dovodil-li, že zjištěný skutek vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák.
Pokud jde o hmotně právní námitky týkající se platnosti „smlouvy o spolupráci“ uzavřené mezi C. a ČNTS, a.s., je třeba uvést, že posouzení těchto hmotně právních otázek nemůže mít na správnost skutku popsaného v bodě 2/ výroku rozsudku soudu prvního stupně žádný vliv. Pro právní posouzení inkriminovaného skutku totiž je určující zjištění nalézacího soudu potvrzené soudem odvolacím, jak a za jakých okolností obviněný jednal vůči poškozeným firmám R. Č. r., a. s., E. T., spol. s. r. o. a Č. n. c. k., a. s. a jaký následek (v konkrétních souvislostech účinek) byl v příčinné souvislosti s tímto jednáním (viz shora). Takto zjištěný skutkový děj totiž sám o sobě zakládá znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Pokud dovolatel uplatnil výhrady vůči některým pasážím odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, je třeba ve shodě s názorem státního zástupce poukázat na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř., podle něhož dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr.ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na důvody podrobně rozvedené v předcházejících odstavcích nemohl Nejvyšší soud přiznat námitkám dovolatele žádné opodstatnění, a proto podané dovolání v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Požádal-li obviněný Ing. K. H. v rámci podaného dovolání, aby mu předseda senátu Nejvyššího soudu ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. ještě před rozhodnutím o dovolání odložil výkon napadeného rozhodnutí, nutno uvést, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro takové rozhodnutí neshledal. Nebylo tudíž zapotřebí o tomto podnětu dovolatele k předmětnému postupu ve smyslu ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2003
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval :
JUDr. Vladimír Veselý