ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.85.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 85/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2004 dovolání podané nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch Mgr. J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 238/2003 ze dne 15. 7. 2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 156/2002, a rozhodl podle §265k odst. 1, 2 věta druhá trestního řádu a §265l trestního řádu takto:
I.Rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 238/2003 ze dne 15. 7. 2003 se z r u š u j e.
Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II.Krajskému soudu v Praze se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 1 T 156/2002 ze dne 27. 5. 2003, byl dovolatel uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), jehož se dopustil skutkem přesně popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody, který mu byl podmíněně odložen a uložena povinnost, aby podle svých možností a schopností uhradil dluh na výživném a hradil výživné běžné.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal Mgr. J. M. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 13 To 238/2003 ze dne 15. 7. 2003 a to tak, že citovaný rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. a), d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil v celém rozsahu a zároveň podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že Mgr. J. M. podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl, že popis předmětného skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje zákonné znaky trestného činu, kterým byl dovolatel shledán vinným, pro absenci zavinění, když tento soud pouze konstatoval, že dovolatel nerespektoval svou občanskoprávní odpovědnost a nebylo tedy vyjádřeno v čem spočíval úmysl dovolatele výživné neplatit. Jestliže tedy okresní soud takto zjištěné jednání dovolatele posoudil po právní stránce jako úmyslný trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák., učinil tak v rozporu se zákonem, jelikož právě toto jednání není pro absenci „zavinění“ trestným činem.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze napadla včas a za splnění všech zákonem předpokládaných náležitostí nejvyšší státní zástupkyně dovoláním s tím,že tento rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a je tedy dán dovolací důvod označený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech takto uplatněného dovolání uvedla, že určité nepřesnosti v popisu skutku v obžalobě a následně v rozhodnutí soudu prvního stupně pokládal odvolací soud za rozhodující, aniž by se zabýval otázkou, zda byla zachována totožnost skutku, který byl předmětem trestního řízení a zda tento skutek je trestným činem. Nepřihlédl totiž důsledně k tomu,že totožnost skutku je zachována nejen tehdy, je-li naprosto shodný popis všech skutkových okolností, ale i při částečné shodě jednání a následku přecenil skutečnost, že v tzv. skutkové větě obžaloby a následně i rozhodnutí soudu prvníhostupně nebylo výslovně uvedeno, že dovolatel neplnil vyživovací povinnost „úmyslně“ a nevzal v úvahu fakt, že jak tzv. právní věta obžaloby, tak i následného rozhodnutí soudu, stejně jako jejich odůvodnění obsahovaly údaje, na jejichž základě bylo zřejmé, proč obžaloba a následně i soud prvního stupně považovaly za prokázané, že dovolatel neplnil svou vyživovací povinnost úmyslně. Za dané situace tak nelze pouze s poukazem na eventuální porušení procesního ustanovení obsaženého v §120 odst. 3 tr. ř. dospět k závěru, že popsaný skutek není trestným činem. V tomto směru odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. 7 Tdo 686/2002, 7 Tdo 239/2003), spočívající obecně v tom, že není nezbytně nutné, aby přímo v popisu skutku ve výroku rozhodnutí soudu byly konkretizovány všechny příslušné skutkové okolnosti odpovídající danému zákonnému znaku skutkové podstaty trestného činu, pokud tyto skutkové okolnosti jsou uvedeny v odůvodnění příslušného rozhodnutí. Poukázala i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 5 Tdo 647/2003 kdy nebyl za zásadní vadu rozhodnutí považován případ, kdy v popisu skutku ve výroku rozhodnutí chyběly podstatné údaje právě ke znakům subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Má za to, že vynesením dovoláním napadeného rozhodnutí se uvedený soud dopustil pochybení v hmotně právním posouzení skutku právě formálním poukazem na nedodržení procesního předpisu soudem prvního stupně, přičemž toto pochybení odvolacího soudu má zjevně původ zejména v tom, že popis skutku v jeho rozhodnutí byl identický a nekriticky přebrán z rozhodnutí soudu nalézacího proto, že nebyl důsledně aplikován postup spočívající v upřesnění či doplnění skutku při zachování jeho totožnosti. Proto také nejvyšší státní zástupkyně napadla citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze v celém rozsahu, s poukazem na jí uvedené důvody s tím, že takto je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a také navrhla, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil označený rozsudek v celém rozsahu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Praze, předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K takto podanému dovolání se obviněný nevyjádřil.
Dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. a bylo tak zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které je dovolání opíráno,lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bude tak především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, případně i další okolnosti relevantní obecně z hledisek norem hmotného práva. S přihlédnutím k uvedenému lze mít za to, že takto uplatněný dovolací důvod byl dovolatelem namítán právně relevantně. Trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel tím, že neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. V daném případě jde o zákonnou (vyživovací) povinnost rodičů a dětí, která vyplývá ze zákona o rodině. O uvedený trestný čin jde tehdy, jestliže zaviněné neplnění zákonné vyživovací povinnosti nebo vyhýbání se jí trvá delší dobu a je soustavné s tím, že jeho pachatelem může být pouze osoba, která má povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného za předpokladu, že je takto v rozhodné době schopna výživné plnit. Po subjektivní stránce může být tento trestný čin spáchán úmyslně i z nedbalosti a v každém jednotlivém případě trestného činu podle §213 tr. zák. je třeba se zabývat formou zavinění a v rozsudečném výroku (tzv. právní větě) výslovně uvést, zda se pachatel dopustil trestného činu úmyslně nebo z nedbalosti. Tak se stalo i v posuzované věci, kdy uvedenou skutečnost vyjádřil soud prvního stupně ve výrokové části svého rozhodnutí (v tzv. právní větě) a tomuto tvrzení v zásadě koresponduje i tzv. skutková věta, kterou nalézací soud popsal jednání obviněného v citovaném rozhodnutí, v rámci kterého také označil o jaké jednání šlo, v jakém rozsahu a z jakých skutečností také při jeho shledání vycházel. Za daných okolností nelze souhlasit s tvrzením odvolacího soudu,že by při popisu uvedeného skutku takto soud prvního stupně „naprosto ignoroval“ subjektivní stránku uvažovaného trestného činu. Nelze, a to ani z důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí, dospět k závěru, který ve věci učinil odvolací soud, totiž to, že „jestliže okresní soud takto zjištěné jednání obžalovaného posoudil jako úmyslný trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., učinil tak v rozporu se zákonem, jelikož právě toto jednání není pro absenci zavinění trestným činem“. S ohledem na již shora uvedené nelze s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, včetně důvodů v něm obsažených, souhlasit a v těchto souvislostech se naopak relevantními jeví námitky dovolatele. V posuzované věci se jako rozhodující jeví totožnost skutku a je nutno konstatovat, že nalézací soud skutek, o který jde, popsal nepochybně určitě, jeho subjektivní stránku, pak vyjádřil v tzv.právní větě svého rozsudku. V jeho odůvodnění pak uvedl podstatné údaje, ze kterých plyne na základě čeho dospěl k závěru, že posuzované jednání dovolatele bylo jednáním úmyslným. Samotný fakt, že v tzv. skutkové větě nebylo uvedeno, že dovolatel neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost úmyslně, je pochybením, za daných okolností však ryze formálním, které s ohledem na již uvedené nemůže vést k závěrům, ke kterým odvolací soud posléze dospěl a vyjádřil je ve svém rozhodnutí. V tomto směru lze shodně s dovolatelem poukázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (např. sp. zn. 7 Tdo 686/2002, 7 Tdo 239/2003, ale i sp. zn. 5 Tdo 647/2003). Lze uzavřít, že vydáním napadeného rozhodnutí se odvolací soud dopustil pochybení při posuzování skutku z hledisek hmotně právních, a to pouhým odkazem na nedodržení procesního předpisu (procesních pravidel) soudem prvního stupně. To vše za stavu, kde popis skutku v rozhodnutí odvolacího soudu byl identický s popisem skutku v rozhodnutí soudu nalézacího při zachování možnosti tento, z hledisek shora naznačených, upřesnit. Protože napadené rozhodnutí je kasačního typu s tím, že formální vada (nedostatek) mohla být napravena rozhodnutím soudu odvolacího, lze v tomto směru podané dovolání mít za důvodné.
S poukazem na uvedené proto Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání zrušil citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k povaze věci je zřejmé, že shledané vady nelze odstranit ve veřejném zasedání ( §265m odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
V novém řízení se Krajský soud v Praze bude muset předmětnou věcí znovu zabývat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž při svém rozhodování je vázán právním názorem, vysloveným dovolacím soudem k výkladu relevantních hmotně právních a procesních otázek, na kterém je v odůvodnění tohoto rozhodnutí poukazováno (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. února 2004
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych
Vypracoval:
JUDr. Vladimír Jurka