ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.864.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 864/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 8. 2017 o dovolání obviněného P. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 67 To 47/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 38/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného P. K. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 16 T 38/2016, byl obviněný P. K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 10.10.2015 v době mezi 21.00-21.10 hod. v P., K. u. ..., společně s dalším, doposud nezjištěným spolupachatelem, který rozbil pravé zadní okno zavazadlového prostoru zde zaparkovaného osobního motorového vozidla zn. Citroen Jumpy, r.z. ..., majitele firmy Milovino, s.r.o., IČ: 27254348, se pokoušel z vozidla odcizit zde umístěné dětské kolo v hodnotě 800,- Kč, což se mu nepodařilo, čímž by firmě Milovino, s.r.o. odcizením kola způsobil v této výši škodu a rozbitím skla na vozidle Citroen další škodu ve výši 3.101,- Kč, a tohoto jednání se dopustil i přesto, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 19 T 154/2014, ze dne 14.4.2015, který nabyl právní moci dne 14.5.2015, byl již pro přečin krádeže podle §23 tr. zákoníku k §205 odst. 1, písm. b), odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody nepodmíněně ve výměře jednoho roku, se zařazením do věznice s dozorem,
Za uvedený přečin Obvodní soud pro Prahu 6 uložil obviněnému podle §205 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku obviněného pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 16 T 38/2016, podal obviněný odvolání do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozhodnutím ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 67 To 47/2017 tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 67 To 47/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že u něj došlo k zániku odpovědnosti za přestupek podle §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Vyjadřuje přesvědčení, že upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu, neboť odstranil nebezpečí, které hrozilo zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknutého pokusu trestného činu. Obviněný zdůrazňuje, že nic neodcizil a že se nepokusil do vozidla vzniknout násilím, zmiňuje, že se tohoto činu dopustila další osoba. Od dokonání trestného činu dobrovolně upustil a současně odstranil hrozící nebezpečí tím, že z místa činu na základě vlastního rozhodnutí odešel. Učinil tak pod vlivem okolností, které nebránily jeho svobodnému rozhodování.
K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že výše uloženého trestu je nepřiměřeně vysoká. Nebylo vzato v úvahu, že sám své jednání objasnil a popsal i jeho průběh. Je si sice vědom skutečností, že byl v minulosti soudně trestán, ovšem aktivně se pokouší o nápravu své životní situace. Nebyla vzata v úvahu konkrétní společenská škodlivost jeho jednání, ani skutečnost, že škoda nevznikla. Samotné projednání věci je proto pro něj dostačujícím trestem, když mu případně mohl být uložen alternativní trest.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud změnil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 67 To 47/2017 tak, že zruší rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 16 T 38/2016, a zprostí ho obžaloby. Pokud však Nejvyšší soud dojde k závěru, že ve věci nejsou splněny podmínky pro zproštění, navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil shora citované rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 1 NZO 491/2017 rekapituluje obsah předchozích rozhodnutí soudů nižších stupňů a uplatněné námitky. Podle státní zástupkyně lze námitky týkající se dobrovolného upuštění od pokusu trestného činu podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy se jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Zdůrazňuje, že k zániku trestní odpovědnost za pokus trestného činu se vyžaduje, aby pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu. O dobrovolné upuštění ze strany obviněného se ovšem nejedná tehdy, jestliže pachatel od dokonání trestného činu upustil proto, že narazil na překážku, která mu zabránila v dokonání trestného činu. V posuzované věci pak obviněný upustil od dokonání trestného činu krádeže jen z toho důvodu, že se mu nepodařilo kolo z auta vytáhnout. Pokud by o kolo ztratil zájem, tak ani v tomto případě by se nemohlo jednat o zánik trestní odpovědnosti, když by se jednalo o ukončený pokus trestného činu.
Námitky týkající se nepřiměřeného trestu pak nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit, neboť výrok o trestu lze zpochybnit pouze za situace, kdy je obviněnému uložen takový druh trestu, který mu nelze uložit nebo trest mimo stanovenou trestní sazbu. O takový případ se v dané věci nejednalo.
V závěru podaného vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají určitou sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Uložením trestu mimo trestní sazbu se rozumí uložení trestu mimo stanovenou trestní sazbu.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný spatřuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti, v níž došlo k zániku odpovědnosti pro pokus trestného činu podle §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť u něj došlo k dobrovolnému upuštění od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Takto uplatněnou argumentaci lze považovat za uplatněnou právně relevantním způsobem.
V souvislosti s uplatněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo ovšem nezbytné vyřešit otázku, zda podané dovolání je přípustné. Za nepřípustné dovolání se považuje rovněž dovolání, které směřuje do takového výroku rozhodnutí, které soud druhého stupně nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumávat (srov. R 20/2004). Z předloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že si obviněný podané odvolání odůvodnil sám, prostřednictvím svého tehdejšího obhájce. Odvolání obviněného směřovalo do výroku o vině a trestu, kdežto odvolání odůvodněné obhájcem toliko do výroku o uloženém trestu. V rámci veřejného zasedání, jehož předmětem bylo podané odvolání, pak obviněný po poradě s obhájcem výslovně uvedl, že podané odvolání směřuje toliko do výroku o uloženém trestu. Tedy obviněný rozsah odvolání zúžil. K takovému kroku byl obviněný ze zákona oprávněn, obviněný totiž může upravovat rozsah odvolání v průběhu celého odvolacího řízení do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Z následného vyjádření obhájce obviněného a obviněného u veřejného zasedání pak vyplývá, že odvolací námitky směřovaly skutečně toliko do výroku o uloženém trestu.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. platí, že odvolací soud je povinen přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků, proti nimž bylo podáno odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, pouze v případě, mají-li vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. Za oddělitelný výrok se považuje takový výrok, který lze samostatně přezkoumávat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§258 odst. 2 tr. ř.), jedná se tedy např. o výrok o trestu, o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení či o ochranné opatření (viz Šámal a kol. Trestní řád II, 7. vydání, nakladatelství C. H. Beck, str. 3033). Uvedené ustanovení je modifikováno §254 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení, mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který se v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Výrok o trestu sice obecně vždy navazuje na výrok o vině, to však k naplnění podmínek ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. nestačí, neboť odvolací soud se může a zároveň je povinen zabývat se dalším výrokem, který není odvoláním napaden, jen v případě, že v takto přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vytýkanou vadu, jež má původ v jiném výroku, než který byl napaden odvoláním (např. v odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obžalovaného je napaden výrok o trestu odnětí svobody jako nepřiměřeně mírný a tato vada zjištěná odvolacím soudem má svůj původ v mírnější právní kvalifikaci použité soudem prvního stupně, která by odůvodňovala přísnější trest odnětí svobody). Jestliže je však napadán odvoláním obviněného pouze výrok o uloženém trestu z důvodu jeho přísnosti, takže vytýkaná vada se skutečně týká toliko výroku o trestu a má v něm svůj základ, nejsou splněny podmínky pro použití ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. Jinak řečeno, rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu podle §254 odst. 2 tr. ř. je podmíněn vztahem původu (příčiny) a projevu zjištěné vady nenapadeného výroku rozsudku, jestliže důvodně vytknutá vada napadeného výroku má původ v jiném než napadeném výroku rozsudku. Oba výroky musí na sebe navazovat, z čehož vyplývá, že nestačí zjištění vady v jiném nenapadeném výroku rozsudku bez toho, aniž by zároveň byla dána uvedená návaznost na výrok napadený odvoláním, tedy že by důvodně vytknutá vada jednoho výroku měla původ v jiném nenapadeném výroku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 462/2013).
V dané věci byl tedy soud druhého stupně jako soud odvolací povinen na podkladě podaného odvolání přezkoumat toliko výrok o uloženém trestu, když vytýkané vady neměly svůj původ ve výroku o vině. Proto lze dovoláním napadnout toliko výrok o trestu, nikoliv jiný výrok. Skutečnost, že soud druhého stupně se zcela nadbytečně ve svém rozhodnutí zabýval i výrokem o vině, nemůže vést k závěru, že dovolání směřuje do výroku, do kterého je podání dovolání přípustné, neboť nikdo nemůže mít víc práv, než mu zákon přiznává. Jinak řečeno, okolnost, že soud druhého stupně bez splnění podmínek §254 odst. 2 tr. ř., přezkoumal i výrok o vině, ačkoliv podané odvolání směřovalo toliko do výroku o trestu a vytýkaná vada neměla poklad ve výroku o vině, nemůže opravňovat obviněného k podání dovolání do výroku o vině.
Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ve věci nemohlo dojít k zániku trestní odpovědnosti obviněného podle §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku z důvodu dobrovolného upuštění od dokonání trestného činu krádeže. Z výpovědi obviněného z přípravného řízení vyplývá, že kolo neodcizil z toho důvodu, že se mu ho nepodařilo z auta vytáhnou, stejné skutečnosti vyplývají i z výpovědi svědkyně K., konkrétně z úředního záznamu, který byl u hlavního líčení přečten za splnění podmínek §211 odst. 6 tr. ř. Důvodem nedokonání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku tedy nebylo dobrovolné upuštění od jeho dokonání, když obviněný upustil od dokonání trestného činu pod vlivem překážky, kterou nemohl překonat. Za takové situace se nemůže jednat o dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu (srov. R 5/1991, R 88/1951).
Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uvést, že uplatněnou argumentaci spočívající v nepřiměřenosti uloženého trestu nelze pod uvedený dovolací důvod podřadit, byť k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený důvod je ovšem dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající např. v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto lze námitku obviněného považovat za bezpředmětnou, neboť nenaplňuje žádný dovolací důvod.
Bez ohledu na shora uvedené je nezbytné uvést, že obviněný byl za předmětný přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ohrožen trestem odnětí svobody od 6 měsíců na 3 roků. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, což je trest uložený v rámci zákonné trestní sazby. Trest odnětí svobody byl obviněnému uložen jako nepodmíněný, neboť se obviněný trestné činnosti dopustil i přes to, že byl v minulosti již 10× soudně trestán, včetně odsouzení pro stejnou trestnou činnost. Trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení pro úmyslnou trestnou činnost, tedy v době, kdy jsou kladeny zvýšené nároky na jeho chování. V případě zařazení obviněného do konkrétního typu věznice, pak soud prvního stupně využil moderační oprávnění, a obviněného podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem, když bylo přihlédnuto k tomu, v jakém typu věznice obviněný nyní vykonává jiný trest, přičemž dospěl k závěru, že v tomto typu věznice bude jeho náprava zajištěna lépe.
Vzhledem ke shora uvedenému je třeba mít za to, že ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřovalo podané dovolání do výroku, který soud druhého stupně nebyl povinen přezkoumávat. Samotná tato skutečnost by měla za následek odmítnutí podaného dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Ohledně uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uvést, že obviněný se argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovení §265b tr. ř. upravené dovolacími důvody), ale ani žádný jiný. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 8. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová