ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.903.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 903/2014 -32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. října 2014 o dovolání podaném obviněným J. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 26/2014 ze dne 4. února 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 187/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 187/2012 ze dne 19. prosince 2013 byl dovolatel uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedené trestné činy a za sbíhající se trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2012, sp. zn. 9 T 130/2011, který nabyl právní moci 15. 1. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to jednoho kusu krejčovských nůžek.
O odvolání obviněného P. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 8 To 26/2014 ze dne 4. února 2014 tak, že podané odvolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. P. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že má za to, že jednání popsané ve skutkové větě není trestným činem, neboť je zřejmé, že se jednalo o trvající útok, který byl odsouzeným toliko odvracen, a šlo tedy o nutnou obranu (okolnost vylučující protiprávnost). Sám přiznal, že poškozeného bodl, k tomu však došlo až poté, co tento na něj se svými kamarády opakovaně útočil. Měl obavu o zdraví a život svůj i svých tří pejsků a v neposlední řadě o svůj majetek. Poškození byli v přesile, byli tři a měli bojového psa bez obojku a náhubku, byli navíc v podnapilém stavu. Zdůraznil, že předtím než poškozeného bodl, žádal okolo přítomné osoby o přivolání policie. Poukázal též na skutečnost, že sám poškozený byl v minulosti odsouzen za trestný čin loupeže. Vyjádřil přesvědčení, že riziko vyvolané útokem by měl nést útočník a nikoli obránce, a nelze-li otázku, zda byl útok ukončen, zjistit zcela bezpečně, je nutné vycházet z toho, že útok v době činu dovolatele trval. V další části dovolání dovolatel pečlivě rozebral jednotlivé svědecké výpovědi svědků S., B., K., K. a O., které podle jeho přesvědčení potvrzují jeho obhajobu. Vyjádřil též přesvědčení, že soud nalézací pečlivě nezhodnotil, zda „obžalovaný věděl, že útok obžalovaného na zájem chráněný trestním zákonem již netrvá, ani přímo nehrozí.“ V této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu s tím, že pouhou přestávku v boji, po níž lze očekávat pokračování, nelze považovat za přerušení či ukončení útoku. Uvedl též, že závěr o tom, že by jen tak k poškozenému přistoupil a tohoto bodl, je absolutně nepodložený, což podle něj vyplývá i z charakteru zranění poškozeného. Dále dovolatel polemizoval s námitkami obsaženými v dovolání nejvyššího státního zástupce, když je namístě uvést, že tyto již nejsou předmětem dovolacího přezkumu, když o nich dovolací soud rozhodoval předchozím (ve věci přijatým) rozhodnutím. Poukázal též na závěry znalkyně MUDr. Holanové, která u hlavního líčení uvedla, že jednal v silném rozrušení. Z důvodů jeho přesvědčení o jednání v nutné obraně pak vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno i jako trestný čin výtržnictví. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud „podle §265k odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2013, číslo jednací 11 T 187/2012- ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2014, č. j. 8 To 26/2014 v celém rozsahu zrušil a podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil i rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení.“ Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Toto dovolání bylo dne 26. 6. 2014 doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství, to však přípisem ze dne 15. 7. 2014 sdělilo prostřednictvím příslušné státní zástupkyně, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Předně je třeba uvést, že s námitkami, které uplatnil dovolatel v tomto svém podání, se již zabývaly soudy dosud činné ve věci, ale především se jimi zabýval i Nejvyšší soud ve svém předchozím usnesení sp. zn. 3 Tdo 643/2013 ze dne 16. 10. 2013, kterým mimo jiné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jím podané dovolání. Je přitom namístě uvést, že dovolací soud i nadále setrvává na názorech, která v tomto usnesení vyslovil, a to i stran hodnocení skutkového děje týkajícího se předmětného jednání dovolatele, jak byl popsán v tzv. skutkové větě předmětného rozsudku, o jehož způsobu nevznikly pochybnosti.
Pro stručnost lze na toto jeho rozhodnutí odkázat a pouze ve zkratce uvést, že dovolací soud s názory soudů spočívajících v tom, že obviněný v poslední fázi konfliktu reagoval zcela nepřiměřeně, pokud proti útoku na jeho majetek, který mu byl vysypáván z tašek (případně odhozen do křoví) reagoval tak, že přišel rychlým krokem k poškozenému a tohoto bodl nůžkami do boku. Takovýto útok byl podle označeného znalce vzhledem k charakteru způsobených zranění a tvaru a ostrosti předmětných nůžek (útočné zbraně) veden silou značné intenzity. Dovolací soud tak znovu opakuje, že byť jednání poškozeného a jeho kamarádů nebylo korektní a vybočovalo z mezí slušného chování, když tito se prokazatelně chovali k obviněnému společensky nepřijatelným způsobem, přesto toto jejich nevhodné jednání vůči obviněnému nebylo takové intenzity, která by opravňovala jednání obviněného P. kvalifikovat jako jednání v nutné obraně. To i proto, že je zřejmé, že zájem na ochraně zdraví převažuje nad zájmem na ochraně majetku, když je zřejmé, že po celou dobu útoku poškozeného a jeho kamarádů nebyl obviněný vystaven takovému jednání, které by mu umožňovalo domnívat se, že je ohrožen jeho život nebo zdraví, když do probíhající potyčky se zapojoval aktivně i sám dovolatel (odhodil buben poškozeného), poškozený nebyl nijak ozbrojen a nic nenasvědčovalo tomu, že by mohlo dojít k nějakému závažnějšímu zásahu do tělesné integrity obviněného. Také věci obviněného, proti kterým útok poškozeného a jeho kamarádů směřoval, nebyly věcmi takové hodnoty, které by ospravedlňovaly fyzické napadení takového rozsahu, jakým obviněný na poškozeného zaútočil. Nelze souhlasit s postoji obviněného, že v momentě, kdy mu poškozený rozkopával věci objektivně zanedbatelné hodnoty (byť tyto mohly mít pro dovolatele subjektivní hodnotu větší), bylo přiměřeným jednáním k tomuto v této fázi konfliktu přistoupit a bodnout jej výše popsaným způsobem. Takovéto jednání mělo skutečně již charakter odplaty za poškozování věcí dovolatele a následné, dovolatelem způsobené zranění poškozeného popsaným způsobem, bylo v porovnání s intenzitou útoku, kterému byl dovolatel vystaven, nepochybně nepřiměřené. Lze takto uzavřít, že byť byla námitka dovolatele stran jeho jednání v nutné obraně uplatněna právně relevantně, je současně zjevně neopodstatněnou.
Soud nalézací v intencích pokynů dovolacího soudu doplnil dokazování směrem k psychickému stavu a rozpoložení dovolatele v době útoku, když ze znaleckého posudku vyplynulo, že v době páchání trestné činnosti mohl rozpoznat nebezpečnost svého jednání a mohl své jednání ovládat, přičemž netrpěl duševní poruchou, která měla vliv na jeho odlišné vnímání reality, jednal však ve stavu středně těžkého simplexního afektu zlosti.
Nelze též přehlédnout, že okolnosti spáchání činu (tedy i jednání poškozeného) soud zohlednil při ukládání trestu a uložil dovolateli trest při spodní hranici zákonné sazby pro uvedený trestný čin.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka