ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.914.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 914/2018-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 8. 2018 o dovolání podaném P. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2018, sp. zn. 7 To 502/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 139/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 1 T 139/2015, byl P. K. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), a dále zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož spácháním byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 6 T 38/2014, který nabyl právní moci dne 6. 4. 2016. Příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku.
Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 10 měsíců za současného zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 6 T 38/2014, jakož i všech rozhodnutí na zrušovaný výrok o trestu obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let a šesti měsíců za současného vyslovení dohledu.
Dále byla výrokem podle §85 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložena také povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil trestným činem způsobenou škodu ve věci zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož spácháním byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 1 T 139/2015, a dále aby podle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil škodu způsobenou zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož spácháním byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 6 T 38/2014, přičemž veškeré tyto úhrady náhrady škody budou v rámci výslovného dohledu průběžně dokládány probační službě. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla stanovena povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným uvedeným v citovaném rozsudku. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody pak byli poškození KPMG Česká republika, s. r. o., IČ: 00553115, a Z. T. odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 tr. ř.
V předmětné věci podal obviněný i státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 2. 2018, sp. zn. 7 To 502/2017, tak, že podle §256 tr. ř. obě odvolání zamítl.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), h), k), l) tr. ř. Namítl, že výrok prvoinstančního soudu je nezákonný, neboť mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody, ačkoliv mu zkušební doba z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 6 T 38/2014, uběhla dne 5. 4. 2018, přičemž dovoláním napadené usnesení nabylo právní moci dne 16. 4. 2018, tedy až poté, co byl trest uložený rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 vykonán. Tvrdí, že nebyly splněny podmínky pro uložení úhrnného trestu ani pro zrušení výroku o trestu, byl-li trest beze zbytku vykonán. Jedná se o porušení zásady ne bis in idem . Dále se neztotožnil se závěry soudů, když podle jeho názoru nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť nebylo prokázáno zavinění. Obviněný ve svém dovolání rozsáhle rozebírá pochybení v dokazování a vyhodnocení skutkového stavu. Soudy nesprávně hodnotily důkazní prostředky a došlo tak k tzv. deformaci důkazů. Konferenci chtěl uskutečnit, řečníky pozval z řad významných osobností, předjednal konferenční prostor, ve veškerém svém jednání jednal in bona fides . Nesouhlasil ani se závěrem soudů ve věci spotřebování vybraných finančních prostředků na provozní náklady, když společnost obviněného zasílala e-maily, vystavovala faktury, platila nájem za kanceláře, služební automobil a hradila platy zaměstnanců. Další dokazování v této věci prvoinstanční soud vyhodnotil jako nepotřebné. Obviněný dále nesouhlasil se zjištěným skutkovým stavem na základě provedeného dokazování, neboť další konference již nespadaly pod činnost obviněného, jelikož společnost prodal, tudíž se neztotožnil s názorem soudů, že se jednalo o fiktivní převod, neboť předložil smlouvu o převodu, předávací protokol, rozhodnutí o jmenování jednatele. Závěr soudu tak není přezkoumatelný. Fyzicky se dostavil úředně ověřit podpisy na CzechPoint. Změny pouze nebyly zaneseny do obchodního rejstříku. Městský soud v Praze tak nesprávně věc právně posoudil, když smísil civilní a trestní odpovědnost, neboť materiální a formální publicita obchodního rejstříku platí jen v civilní rovině, když k převodu společnosti došlo pozbytím moci původního vlastníka nad společností. Neztotožnil se ani s názorem soudů, že trestní odpovědnost lze dovodit i z toho, že jako osoba dotčená nepodal návrh do obchodního resjtříku. Fiktivitu převodu ani nedokládá nelegálnost pobytu nabyvatele společnosti na území ČR, o čemž nemohl obviněný vědět. Nesprávné skutkové zjištění bylo provedeno i u zasílání e-mailů jménem a s telefonním kontaktem obviněného po předání společnosti, protože předal notebook se všemi e-mailovými účty. Soudy nesprávně hodnotily důkazy také v oblasti dispozičního oprávnění u bankovního účtu, neboť je důležité, kdy měl u Fio banky osobní účet a přihlašoval se do něj, nikoliv že k datu 5. 1. 2012 neměl u této banky vedený žádný osobní účet. Nabyvatel se v bance mohl prokazovat dispozicí s kupní smlouvou, proto obviněný navrhoval provedení dokazování prostřednictvím fotografií z bankomatů. Dále se vyjádřil k podpisu plné moci k převodu na automobil, kdy automobil patřil paní H., ale byl zapsán na společnost jen formálně z důvodu nižšího povinného ručení. Plnou moc podepsal, protože jako jednatel v obchodním rejstříku byl uveden on. Navrhoval výslechy svědků pana He. a paní H. u odvolacího soudu, avšak jeho návrh byl soudem odmítnut s tím, že výslechy svědků byly řádně provedeny již před nalézacím soudem a není důvod je vyslýchat opakovaně. S tímto názorem odvolacího soudu se obviněný neztotožnil a uvedl, že ani jeden svědek nebyl před nalézacím soudem vyslechnut a nikdy nebyl přítomen jejich výslechu a nemohl jim klást otázky. Před odvolacím soudem navrhl důkaz týkající se IP adresy, který mohl mít zcela zásadní vliv a mohl prokázat, zda on rozesílal e-maily, avšak nalézací soud se s tímto důkazem nedokázal vypořádat a odvolací soud pouze potvrdil stanovisko prvoinstančního soudu. Soudům nebylo zřejmé, co předmětným důkazem originálů e-mailů má být dokázáno, a tím nemohl být zjištěn odesílatel e-mailů (pachatel). Nesouhlasí ani s argumentací nepřiléhavosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v otázce elektronického podpisu a e-mailové zprávy, kdy se případ týkal konkrétního správního řízení, neboť každý rozsudek Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu se týká určité konkrétní právní věci a nikdy by tak nebylo možné odkazovat na žádnou judikaturu. Dále namítal, že mu byla uložena povinnost k úhradě škody včetně DPH, ačkoliv poškozeným taková škoda nevznikla, když jim byla daň vrácena nebo si snížili daňovou povinnost. Lze však připustit, že škoda vznikla státu, ale ten se do trestního řízení nepřihlásil. Ohledně náhrady škody se také obviněný ohradil v otázce výroku o náhradě škody, neboť některým poškozeným uhradil náhradu škody v průběhu trestního řízení. Cítil se za škodu morálně odpovědný. Druhoinstanční soud konstatoval, že nebylo prokázáno, že obviněný by některému poškozenému uhradil škodu, aniž by se řídil vyšetřovací zásadou trestného řízení a poškození byli opětovně kontaktováni a dotazováni, zda jim škoda byla nahrazena, a to právě dotázáním, neboť z výpisu z účtu není zřejmé, komu bankovní účet patří. Na základě takto vydaného rozsudku by musel hradit dvakrát, když mu byla opětovně uložena povinnost nahradit škodu poškozeným z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 6 T 38/2014, přičemž úhrada této škody byla prokázána a založena v trestním spise. Obviněný spatřuje vadnost výroku o náhradě škody také v tom, že mezi poškozenými jsou subjekty, které neexistují. Není mu zřejmé, jak byly poškozeny další společnosti, jež neuhradily účastnický poplatek, ale jsou uvedeny ve výroku rozsudku nalézacího soudu, nicméně škoda jim nevznikla, a zároveň nebylo reflektováno, zda se na těchto subjektech dopustil trestného činu ve stadiu pokusu či nikoliv. Z tohoto důvodu je výrok nalézacího soudu vadný a nesrozumitelný. Dále ve svém mimořádném opravném prostředku namítal, že mělo být vedeno společné řízení proti jeho společnosti a společnosti Media, s. r. o., která musela být též pachatelem, když v rámci likvidace společnosti byly zajištěny finanční prostředky, které nebudou užity na náhradu škody. Povinnost k náhradě škody měla být uložena společně a nerozdílně. Odvolací soud alibisticky argumentoval, že je vázán obžalobou a ta byla podána pouze na obviněného. Na závěr svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265 l tr. ř. zrušil v rozsahu, ve kterém bylo zamítnuto odvolání dovolatele, a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu projednal a znovu rozhodl. Nebo aby Nejvyšší soud v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. po zrušení napadeného usnesení v rozsahu zamítnutí odvolání dovolatele sám ve věci rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 8. 8. 2018 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně (zákoníku) na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Toto ustanovení tedy upravuje dvě alternativy. Podle první z nich nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí napadeném dovoláním chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozhodnutí. Podle druhé alternativy sice byl určitý výrok učiněn, ale výrok není úplný.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatňoval již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom částečně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (úmysl neuskutečnit konferenci, účast řečníků, rezervace prostor, užití finančních prostředků z vybraných účastnických poplatků, fiktivnost převodu společnosti, jednání za společnost, osoba nabyvatele, zasílání e-mailů jeho jménem a s telefonním kontaktem i po převodu společnosti, dispoziční oprávnění u bankovního účtu, automobil paní H., IP adresy originálů e-mailů, nepřiléhavost rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) a současně svým způsobem prosazoval vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely (srov. zejména str. 23 až 30 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 8 bod 13 až str. 13 bod 17 usnesení soudu druhého stupně). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Pokud dále obviněný namítá, že nebylo vyhověno návrhům obhajoby na doplnění dokazování, tedy existenci tzv. opomenutých důkazů, a to zejména neprovedení výslechu svědků pana He. a paní H. před odvolacím soudem a zajištění originálů e-mailů, tak k tomuto Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by sice byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy, neboť uvedená (procesní) vada má vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však přisvědčit, že se soudy navrhovanými důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly. Zejména odvolací soud jasně a logicky uvedl, proč shledal další důkazní návrhy nadbytečnými, zejména pak z jakého důvodu nebylo přistoupeno k dalšímu dokazování (viz str. 12, bod 16 usnesení odvolacího soudu). Svědci D. He. i M. H. byli vyslechnuti nalézacím soudem během hlavního líčení (viz str. 18 rozsudku prvoinstančního soudu). Odvolací soud se návrhem na doplnění dokazování opětovným výslechem těchto svědků zabýval, přičemž konstatoval, že tito svědci byli řádně vyslechnuti v rámci řízení před nalézacím soudem, obžalovaný byl jejich výslechu přítomen a měl možnost jim klást otázky, pročež opakování výslechu těchto svědků se jeví jako zcela nadbytečné a neúčelné (viz str. 12, bod 16 usnesení odvolacího soudu) . Námitku ohledně doplnění dokazování v podobě předložení originálů e-mailových zpráv od poškozených uplatnil obviněný i ve svém odvolání, přičemž odvolací soud jeho námitku reflektoval sdělením, že návrhem na doplnění dokazování se již vypořádal nalézací soud, kdy odvolacímu soudu není zřejmé, co konkrétně by pomocí těchto originálů zpráv mělo být dále dokazováno, když ve věci jsou založeny výpisy a sjetiny IP adres, které v daném případě prochází (viz str. 13, bod 16 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem druhoinstančního soudu, a proto tak nelze hovořit o přítomnosti tzv. opomenutých důkazů.
Pokud jde o právní kvalifikaci projednávaného jednání, v tomto ohledu byly námitky obviněného sice uplatněny právně relevantně, zároveň je však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými. Obviněný zejména namítal, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, když nebylo prokázáno zavinění. Nejvyšší soud nadto uvádí, že zločin podvodu podle §209 tr. zákoníku je úmyslný trestný čin. Zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu podvodu. Podle trestního zákoníku rozlišujeme zavinění ve formě úmyslu ve dvou stupních, a to dolus directus (úmysl přímý) a dolus eventualis (úmysl nepřímý). Společné pro oba druhy úmyslu je, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných. U přímého úmyslu pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. Slovem chtěl je vyjádřena jak volní složka , tak i složka vědomostní , neboť v psychice pachatele nutně musela existovat i představa o chráněném zájmu, vůči němuž směřovala vůle pachatele ho poškodit nebo ohrozit. O úmysl přímý jde i v případě, jestliže pachatel předpokládal, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezbytně a nutně dojde. V případě, že pachatel pokládá uvedený následek za nutný, zcela jistě jej také chce, a nejde tudíž o pouhé srozumění s tím, co pachatel svým jednáním působí (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I - komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, s. 202–233). Provedeným dokazováním nalézacího soudu bylo prokázáno, že obviněný jednal v dolus directus podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku . Úmyslem obviněného bylo od počátku získat od poškozených účastnický poplatek za účast na konferenci, byť se konference neměly uskutečnit, a následně tento poplatek poškozeným nebyl vrácen. Ze zjištěného skutkového stavu zcela jasně vyplývá, že obviněný neměl zajištěny prostory pro konání konference, ani přednášející, a přesto nabízel účast na konferencích a seminářích, vědomě i poté oslovoval další subjekty, jimž aktivně e-mailem a na internetových stránkách nabízel konání předmětných akcí dále, byť si musel být vědom toho, že nejsou splněny žádné podmínky pro konání konference. Za účelem jejich zajištění nečinil žádné kroky a věděl, že za takové situace nebudou avizované konference a semináře v uvedených termínech, na uváděných místech a s avizovanými přednášejícími realizované.
Nejvyšší soud v daném kontextu připomíná, že k výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto ohledu pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, což tedy není situace přiléhavá pro nyní projednávanou věc. Nejvyšší soud dále podotýká, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Soud prvního stupně nadto zcela jasně a logicky předestřel, k jakým okolnostem při ukládání trestu obviněnému přihlížel (viz str. 30 rozsudku nalézacího soudu). Ani těmto námitkám obviněného tudíž nebylo možné přisvědčit.
Nejvyšší soud předně podotýká, že samotné posouzení, zda jsou v určitém případě splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení. Jedná se tedy o otázku hmotného práva, přestože jde o jiné hmotněprávní posouzení než právní posouzení skutku. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž byl obviněným uplatněn právně relevantně.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest , když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Cílem souhrnného trestu je přitom dosažení stejného účinku, jako by o všech sbíhajících se trestných činech téhož pachatele bylo rozhodnuto jedním rozsudkem v jednom řízení a pachatel by za ně byl potrestán úhrnným trestem. Souhrnný trest v podstatě nastupuje místo úhrnného trestu, proto také ve výroku rozsudku soud ukládaný trest označí jen jako trest souhrnný. Souhrnný trest se poté ukládá, jestliže soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jeho jiný trestný čin. Pro uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku je tedy rozhodující okamžik vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (popř. doručení trestního příkazu obviněnému) soudem prvního stupně, i když byl tento rozsudek v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku zrušen, pokud toto opravné řízení skončilo pravomocným odsouzením pachatele. Souhrnný trest přitom přichází do úvahy jen v případě dvou a více trestných činů, které jsou projednávány nejméně ve dvou samostatných řízeních, přičemž mezi spácháním těchto trestných činů nebyl vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za kterýkoli z nich, ani nebyl pachateli za kterýkoli z nich doručen trestní příkaz. Souhrnný trest se tedy neuloží např. tam, kde pachatel spáchal další trestný čin po vyhlášení odsuzujícího rozsudku nebo doručení trestního příkazu za dřívější trestný čin (a to ani v případě, že zmíněné odsuzující rozhodnutí bylo v rámci opravných prostředků v mezičase zrušeno, ale nakonec nabylo právní moci). V takovém případě totiž nejde o souběh trestných činů, nýbrž o tzv. nepravou recidivu. Souběh trestných činů je přitom nezbytné odlišit od recidivy a tzv. nepravé recidivy. Recidiva je obecně nahlížena jako případ, kdy pachatel, který již byl pravomocně odsouzen za trestný čin, se znovu dopustí trestné činnosti, přičemž k této okolnosti může být posléze přihlédnuto při ukládání dalšího trestu jako k přitěžující podle §42 písm. p) tr. zákoníku. O nepravou recidivu se bude jednat v případě, kdy pachatel znovu spáchá trestný čin v době, kdy byl za dřívější trestný čin odsouzen nebo mu byl doručen trestní příkaz, ovšem předmětné odsouzení dosud nenabylo právní moci. V takovém případě poté nejde o souběh, ale současně pachatele nelze pokládat za recidivistu, takže pachateli soud uloží další trest, při jehož ukládání nebude k dřívějšímu odsouzení přihlížet jako k přitěžující okolnosti podle §42 písm. p) tr. zákoníku, a to ani v případě, kdyby mezitím nabylo právní moci. Jelikož v případě, kdy pachatel po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně spáchá nový trestný čin, nejde o souběh, nelze mu ukládat úhrnný trest ani tehdy, pokud dojde ke zrušení dřívějšího odsuzujícího rozsudku a obě věci jsou posléze spojeny do společného řízení. V takové procesní situaci by soud pachateli musel uložit dva samostatné tresty vedle sebe, a nikoli trest úhrnný. Jak již bylo nastíněno, souhrnný trest se neukládá ani v případě, kdy pachatel spáchal další trestný čin po vyhlášení odsuzujícího rozsudku nebo doručení trestního příkazu a současně před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku nebo doručením dalšího trestního příkazu, kterým byl důvodně uložen souhrnný trest k prvnímu odsuzujícímu rozhodnutí. V takovém případě je nutné ukládat další trest, jelikož vztah souběhu ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku je dán pouze mezi trestnými činy spáchanými v době před vynesením prvního z těchto dvou odsuzujících rozsudků, respektive před doručením prvního z trestních příkazů.
V projednávané věci byl obviněný odsouzen za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil v době od 14. 7. 2011 do 17. 1. 2012, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 1 T 139/2015, jenž nabyl právní moci dne 16. 2. 2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2018. Právní moc a vykonatelnost rozsudku se řídí §139 odst. 1 písm. b) pod písm. cc) tr. ř., kdy je rozsudek pravomocný i vykonatelný, jestliže zákon proti němu připouští odvolání, avšak podané odvolaní bylo zamítnuto, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2018, sp. zn. 7 To 502/2017. Tímto rozsudkem byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 6 T 38/2014, který mu byl uložen za zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jenž spáchal dne 3. 12. 2013. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 nabyl právní moci dne 5. 4. 2016. Vzhledem k výše uvedenému, zločin podvodu je ve vztahu tzv. souběhu se zločinem násilí proti úřední osobě. Z rejstříku trestů a předloženého spisu sp. zn. 1 T 139/2015 Obvodního soudu pro Prahu 10 zkušební doba v trvání 24 měsíců podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody ze zrušeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 6 T 38/2014, uplynula 5. 4. 2018, tudíž až po právní moci rozhodnutí, jímž souhrnný trest byl uložen.
Dále obviněný namítal, že mu byla uložena povinnost k úhradě škody včetně daně z přidané hodnoty, ač poškozeným taková škoda nevznikla, neboť o ni si snížily svou daňovou povinnost, popř. jim bylo vráceno. Tuto námitku reflektoval již druhostupňový soud v odvolacím řízení. Ztotožnil se s názorem nalézacího soudu, když obviněnému byla stanovena povinnost k náhradě škody jednotlivým subjektům v rozsahu, resp. v částkách, které poškozené subjekty na základě neprávem vystavených faktur obviněnému uhradily, o něž se neprávem zmenšil jejich majetek, kdy byla prokázána příčinná souvislost mezi takto vzniklou škodou a jednáním obviněného. Z tohoto důvodu je na místě, aby byla reparována poškozeným škoda ve stejné výši, v jaké jim tímto způsobem na jejich majetku způsobil. Nejvyšší soud nadto dodává, že DPH byla součástí účastnických poplatků za konferenci, které poškození uhradili, a v takovém rozsahu jim byla způsobena škoda.
Stran tvrzení obviněného, že mu povinnost náhrady škody byla uložena, ačkoliv některým poškozeným dobrovolně škodu uhradil v průběhu trestního řízení, Nejvyšší soud podotýká, že obviněný byl řádně soudem poučen o svých právech na obhajobu a na právo vyjadřovat se ke všem skutečnostem, které mu jsou kladeny za vinu a k důkazům podle §33 tr. ř. (viz č. l. 4549 trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 139/2015, poučení podle §33 odst. 1, 2 tr. ř., §92 tr. ř., §93 odst. 1 tr. ř., §95 odst. 2 tr. ř. a §345 tr. zákoníku), tj. obviněný byl poučen o možnosti uvádět okolnosti a důkazy svědčící v jeho prospěch i v podobě konstatování a doložení úhrad náhrady škody, kterou již údajně některým poškozeným uhradil. Nejvyššímu soudu není zřejmé, z jakého důvodu obviněný během hlavního líčení na tuto skutečnost nepoukázal, neboť bylo-li částečně uhrazeno, tak z logiky věci plyne, že v rámci své obhajoby na stanovení druhu a výše trestu na tuto skutečnost přednostně dotyčný upozorní. Nalézacímu soudu jakožto i soudu odvolacímu nebyla taková skutečnost doložena, pročež tvrzené skutečnosti zůstaly jen v rovině proklamací obviněného a nebylo na místě je promítnout do výroku rozhodnutí, jak žádal obviněný.
Toliko jako obiter dictum k námitce o opětovné povinnosti nahradit škodu poškozeným z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 6 T 38/2014, je namístě uvést, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 1 T 139/2015, byl zrušen výrok o trestu uložený obviněnému Obvodním soudem pro Prahu 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byla obviněnému uložena povinnost k úhradě škody způsobené trestním jednáním spočívající ve zločinu podvodu a pak dále zopakována povinnost o úhradě škody způsobené zločinem násilí proti úřední osobě z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1. Veškeré úhrady náhrady škody, tj. za způsobenou trestnou činnost zločinem podvodu a zločinem násilí proti úřední osobě, mají být v rámci vysloveného dohledu průběžně dokládány probační službě. Poškozenému tak nevznikla povinnost k úhradě škody za zločin násilí proti úřední osobě dvakrát.
Kromě vady ve výroku soudního rozhodnutí ohledně povinnosti zaplatit náhradu škody poškozeným uvedené výše, tak obviněný poukázal na neexistující subjekty ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Byť se s touto námitkou vypořádal již soud odvolací v rámci odvolacího řízení, tak Nejvyšší soud se zabýval pravdivostí tvrzení obviněného. Společnost A.S.A., s. r. o., IČ: 45809712, (podle uvedeného IČ by správně mělo být uvedeno A.S.A., spol. s r. o., nicméně jedná se jen o písařskou chybu) byla k 1. 2. 2016 přejmenována na FCC Česká republika, s. r. o. Tato společnost pak figuruje ve výroku o povinnosti nahradit škodu. Další z obviněným uvedených společností Acision Czech Republic, s. r. o., IČ: 26772825, byla ke dni 13. 3. 2017 přejmenována na Mavenir, s. r. o. I tato společnost je pod novým názvem ve výroku o povinnosti nahradit škodu uvedena. Obdobně tomu je i u společnosti BAEST, a. s., IČ: 26417936, jež byla k 18. 9. 2012 přejmenována na BEMARMARA CONSULTING, a. s., a společnosti Dalkia Česká republika, a. s., IČ: 45193410, jež byla k 1. 1. 2015 přejmenována na Veolia Energie ČR, a. s., a obě tyto změny v názvech společností byly promítnuty do výroku o povinnosti nahradit škodu. Co se týče námitky ohledně existence subjektu Magistrátu města Most, IČ: 00266094, byť tato námitka byla uplatněna opodstatněně, neboť právní subjektivitu má statutární město Most, IČ: 00266094, je tato námitka irelevantní, neboť poškozený byl vymezen podle IČ a Magistrát města Mostu spadá pod statutární město Most. Nalézací soud a posléze i soud odvolací zcela řádně a správně reflektovaly změny v názvech ve výroku o povinnosti nahradit škodu, když škoda byla způsobena poškozeným pod původním názvem.
K námitce společného řízení se Nejvyšší soud ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, kdy tato námitka byla podána již v řízení odvolacím. Orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání obžalovaného, kdy také pouze proti jeho osobě byla podána obžaloba, kterou je soud vázán, a to včetně svého rozhodnutí. Pokud tedy nalézací soud rozhodl o obžalobě v celém rozsahu tak, jak byla podána Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 10, pak postupoval zcela v souladu se zákonem. Nadto Nejvyšší soud podotýká, že v trestním řízení je nutné vycházet ze zásady obžalovací uvedené v §2 odst. 8 tr. ř., kdy je trestní stíhání před soudy možné pouze na základě obžaloby, popř. návrhu na potrestání, kterou podává státní zástupce a jedině on je podle §2 odst. 3 tr. ř. povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví. Základním podkladem soudního řízení je obžaloba , bez které nemůže být soudní řízení zahájeno (§180 odst. 1 tr. ř.). Státní zástupce je tzv. dominius litis , který je v přípravném řízení jako jediný oprávněn podat obžalobu a stíhat pachatele.
V neposlední řadě se Nejvyšší soud musel vypořádat s námitkami obviněného o nesrozumitelnosti výroku rozsudku nalézacího soudu, v němž jsou uvedeny další společnosti jako poškozené, ačkoliv neprovedly úhradu účastnického poplatku. Odvolací soud se k tomuto vyjádřil tak, že není zcela zřejmé, proč tato část skutkové věty zůstala v popisu skutku, avšak dle názoru odvolacího soudu i tato část byla fakticky provedenými důkazy prokázána. … výše způsobené škody, která je obžalovanému kladena za vinu, je počítána pouze u poškozených subjektů, kteří účastnický poplatek fakticky uhradily (viz str. 13 usnesení druhostupňového soudu). Nalézací soud ve skutkové větě uvedl, že nabídkou oslovené společnosti Johnson & Johnson, s.r.o., IČ: 41193075, Midas ČR s.r.o., IČ: 14893436, BONATRANS GROUP a.s., IČ: 27438678, HOPI s.r.o., IČ: 45356700, Koito Czech s.r.o., IČ:26438771, KPMG Česká republika, s.r.o., IČ: 00553115, úhradu účastnického poplatku neprovedly. Nadto Nejvyšší soud uvádí, že v případě pokusu pachatel svým úmyslným jednáním již bezprostředně směřoval ke spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo jen pro nějakou překážku nebo nějakou jinou okolnost, která mu zabránila v dokonání a byla zpravidla nezávislá na jeho vůli. V případě obviněného nedošlo k úhradě účastnických poplatků od některých společností uvedených ve skutkové větě nalézacího soudu. De iure platí, že pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Požadavek zajistit účinnou ochranu zájmů chráněných trestním zákonem vyžaduje, aby i jednání, jehož se dopustil pachatel v úmyslu spáchat trestný čin, bylo trestné, i když nedošlo k následku, neboť pokus vyvolává bezprostřední nebezpečí způsobení tohoto následku. Aby na jednání pachatele mohlo být aplikováno ustanovení o pokusu podle §21 tr. zákoníku, musí být kumulativně splněno, aby jednání pachatele bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, úmyslem bylo spáchat trestný čin a jednání obsahovalo znak nedostatku dokonání , zásadně ve formě nedostatku následku. Pokus, na rozdíl od dokonaného trestného činu, je charakterizován především nedostatkem následku , který je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu, resp. účinku, pokud ho daná skutková podstata vyžaduje. Pokus vyvolává pouze nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde. Vzhledem k tomu, že u pokusu chybí následek, nemohla se rozvinout ani příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem, požadovaným u dokonaného deliktu, neboť pachatel tento následek nezpůsobil. V nyní posuzované věci nedošlo k úhradě účastnických poplatků od všech společností. Jednání obviněného ve stadiu dokonání proto není plně přiléhavé ve vztahu ke všem společnostem uvedeným ve skutkové větě a námitka obviněného je opodstatněná. Jednání vůči společnostem Johnson & Johnson, s. r. o., IČ: 41193075, Midas ČR, s. r. o., IČ: 14893436, BONATRANS GROUP, a. s., IČ: 27438678, HOPI, s. r. o., IČ: 45356700, Koito Czech, s. r. o., IČ: 26438771, KPMG Česká republika, s. r. o., IČ: 00553115, mělo být ve výroku o vině posuzováno buď ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku k zločinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku nebo měl být obviněný pro takové jednání zproštěn obžaloby podle §226 tr. ř. Přes toto pochybení byla ale náhrada škody nalézacím soudem vypočítána správně, a to součtem pouze uhrazených účastnických poplatků. Zproštění obžaloby pro jednání u společností, jež účastnický poplatek neuhradily, nebo učinění právního závěru s kvalifikováním daného jednání jako pokus trestného činu podvodu, by nikterak zásadním způsobem neovlivnilo výši uloženého souhrnného trestu ani povinnost k náhradě škody a výši této škody. Nejvyšší soud tedy v tomto ohledu shledal pochybení soudů obou stupňů, neshledal však důvod zrušit rozhodnutí obou soudů a věc vracet soudu prvního stupně k nápravě, když nelze ani přehlédnout, že dovolání bylo podáno pouze ve prospěch obviněného s případnými důsledky z hlediska ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. Takovýto postup by totiž jen stěží mohl ovlivnit postavení obviněného, jelikož je zřejmé, že nové projednání věci před nalézacím soudem by nemělo vliv na druh a výši uloženého trestu, navíc ani otázka, která by byla předmětem dalšího řešení, není po právní stránce zásadního významu. Z uvedených důvodů se tedy Nejvyšší soud ke zrušení dřívějších rozhodnutí neuchýlil.
Dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), k), l) tr. ř. byly obviněným použity neopodstatněně a po právní stránce je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, přičemž otázka vztahující se ke společnostem, jež neuhradily účastnický poplatek, není po právní stránce zásadního významu.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., jelikož je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu