ECLI:CZ:US:2018:3.US.1000.18.1
sp. zn. III. ÚS 1000/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Michaelem Sonntagem, advokátem, sídlem Za Můstkem 175/6, Praha 9 - Čakovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2017 sp. zn. 6 Tdo 1434/2017, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2017 sp. zn. 6 To 295/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. května 2017 sp. zn. 3 T 128/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 a čl. 90 Ústavy a čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil ho podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Obvodní soud dále stěžovateli podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložil povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil škodu způsobenou trestným činem a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu vedoucích funkcí spojených s řízením obchodních společností a družstev na dobu pěti roků. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), poškozenou obchodní společnost HARBOR s. r. o., odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rubrikovaným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znovu stěžovatele uznal vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a odsoudil ho podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu) odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ho soudy uznaly vinným výše specifikovaným trestným činem na podkladě skutkových zjištění postrádajících náležitou oporu v provedených důkazech. Soudy při hodnocení důkazů, dovozuje dále stěžovatel, porušily jeho ústavně garantované právo na soudní ochranu. Zjevné rozpory mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými skutkovými závěry pak měly přímý dopad na hmotněprávní posouzení inkriminovaného jednání.
6. Stěžovatel uvádí, že svým jednáním obchodní společnost HARBOR s. r. o., nepoškodil, neboť si z ní pouze vracel peněžní prostředky, které do ní dříve vložil, proto představovaly jeho pohledávku. Správnost právního posouzení jeho jednání souvisí s otázkou platnosti dodatku č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávky. Kdyby předmětný dodatek byl soudem označen za platný, nešlo by o trestný čin zpronevěry, nýbrž o úhradu zápůjčky z obchodní společnosti HARBOR s. r. o.; podle stěžovatele závěr soudů o antedatování tohoto dodatku z provedeného dokazování neplyne.
7. Dále stěžovatel polemizuje s úvahami soudů stran okolností nabytí vlastnického práva k obchodnímu podílu, který měl převést na D. M. Obvodní soud podle něj pominul, že svědkyně V. popřela, že by předložená smlouva o převodu obchodního podílu byla tou písemností, kterou ověřovala. Tvrzení soudu, že svědkyně popsala toliko obecnou praxi při ověřování listin, nemá oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel namítá, že smlouva o převodu obchodního podílu je padělaná a číslo ověření podpisu na této smlouvě odpovídá číslům z ověřovací knihy ke kupní smlouvě na byt, kterou s D. M. uzavíral v dřívější době. Skutečnost, že smírnou cestou vyřešili své spory, nemůže vést k závěru, že přiznal oprávněnost převodu obchodního podílu obchodní společnosti HARBOR s. r. o., na D. M.
8. Posléze se stěžovatel vymezuje vůči závěrům soudů ohledně dohody o narovnání námitkou, že soudy její ustanovení považovaly za potvrzení stavu nastalého před několika lety, ačkoli právní úprava ji spojuje se zrušením všech minulých vztahů a sjednáním vztahů nových. Soudy přitom dovodily, že dohoda o postoupení pohledávky byla zfalšována, pouze z důkazů nepřímých.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ohledně ústavní stížností napadeného rozsudku obvodního soudu Ústavní soud shledal, že toto rozhodnutí již městský soud v celém rozsahu zrušil, a tedy k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně ho zrušit podruhé). Proto Ústavní soud v části, ve které stěžovatel navrhoval, aby Ústavní soud zrušil i toto rozhodnutí, ústavní stížnost odmítl [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
10. Dále Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost - v části směřující vůči ostatním rubrikovaným rozhodnutím - byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud následně posoudil ústavní stížnost v těchto jejích shora specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Přes odkazovaná ustanovení Ústavy a Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
14. V daném případě, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavním pořádkem, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
17. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
18. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkové povahy, Ústavní soud odkazuje na argumentaci obsaženou na str. 7 až 8 rozsudku obvodního soudu a str. 5 až 7 rozsudku městského soudu. Obecné soudy v rámci svých hodnotících úvah odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků ústavněprávně akceptovatelným způsobem přijaly závěr o vině stěžovatele.
19. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel nenamítá, že tento problém v předmětném trestním řízení vyvstal.
20. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
21. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
22. Stěžovatel usiluje přiblížit se definicím druhého a třetího okruhu ústavněprávně relevantních vad důkazního řízení námitkou, že soudy dovodily neexistenci jeho pohledávky vůči společnosti HARBOR s. r. o., tak, že svévolně diskvalifikovaly dodatek č. 1 smlouvy o postoupení pohledávky jeho označením za antedatovaný. O procesní situaci opomenutého důkazu či případ tzv. extrémního nesouladu však nejde. Soudy se dodatkem datovaným dnem 16. 7. 2010 a zahrnujícím pouze podpis stěžovatele zabývaly, přičemž položily důraz na zjištění, že tento údajný dodatek byl sice zahrnut v účetnictví předloženém samotným stěžovatelem v trestním řízení, avšak v jiných daňových a účetních dokumentech závazek obchodní společnosti HARBOR s. r. o., vůči stěžovateli ve výši 6 535 000 Kč nebyl zaznamenán, a to ani kupř. v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2013 (což blíže objasnila svědkyně I. R., pracující pro tuto společnost jako účetní) a stěžovatel v insolvenčním návrhu ze dne 20. 1. 2015 (coby dlužník) uvedl, že nemá žádné pohledávky (řízení bylo vedeno Krajským soudem v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS 1536/2015).
23. Stěžovatel ve stejných intencích namítá, že soudy pochybily v hodnocení otázky existence jeho vlastnického práva k obchodnímu podílu v obchodní společnosti HARBOR s. r. o. Soudy výsledek řízení založily rovněž na zjištění, že stěžovatel v období od 9. 4. 2013 do 10. 2. 2015 působil v uvedené obchodní společnosti coby jednatel, přičemž z toho vyplývající zákonné povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře nedostál (nevložil předmětné peněžní prostředky ani do pokladny či na bankovní účet společnosti, ani jinak nepoužil na její provoz). V dohodě o narovnání ze dne 9. 5. 2017 se uvádí, že prodej obchodního podílu ve společnosti HARBOR s. r. o. "je nesporný"; soudy však ze samotného obsahu dohody o narovnání stěžovateli nepříznivé důsledky nedovodily (vycházely zejména z výpovědi D. M. a účetnictví obchodní společnosti HARBOR s. r. o.), byť Nejvyšší soud zmínil, že stěžovatel nemohl mít důvod souhlasit s touto formulací, neodpovídala-li by skutečnosti.
24. Nad rámec argumentace podané obecnými soudy dlužno připomenout, že způsobil-li obviněný, který je zároveň jednatelem a jediným společníkem poškozené společnosti s ručením omezeným [srov. §132 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v rozhodném znění, resp. §191 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)], trestným činem škodu této obchodní společnosti, nelze s ohledem na oddělení majetku společnosti s ručením omezeným od majetku jejích společníků, resp. i jediného společníka, vyplývající ze zákonné úpravy dovozovat, že by nemohl ve funkci jednatele při porušení povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře způsobit škodu této společnosti (srov. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 15 Tdo 294/2009, publikované pod č. 41/2010 Sb. rozh. tr., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005 sp. zn. 8 Tdo 124/2005, publikované pod č. 18/2006 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. 8 Tdo 222/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. 5 Tdo 54/2015). Souvislostmi mezi trestným činem zpronevěry, důkazním břemenem jednatele či člena představenstva, že jednal s péčí řádného hospodáře, a tzv. souhlasem poškozeného podle §30 tr. zákoníku se zabývá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. 5 Tdo 985/2013. Závěry uvedené judikatury Nejvyššího soudu dále omezují relevanci stěžovatelových námitek ohledně vlastnictví obchodního podílu v obchodní společnosti HARBOR s. r. o.
25. Exces v oblasti důkazního řízení dosahující ústavněprávní roviny v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.
26. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.
27. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.
28. Na základě výše uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
29. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (stran rozsudku obvodního soudu ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. 3 T 128/2016) jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a zčásti (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senát