ECLI:CZ:US:2020:3.US.1011.20.1
sp. zn. III. ÚS 1011/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Davida Termera, Ph.D., advokáta, sídlem Opatovická 156/24, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2019, č.j. 84 Cm 1021/2017-30, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2020, č.j. 7 Cmo 325/2019-40, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §7 odst. 1 a odst. 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Usnesením ze dne 18. 11. 2019, č.j. 84 Cm 1021/2017-30, Městský soud v Praze schválil konečnou zprávu o průběhu likvidace blíže specifikované obchodní společnosti (výrok I.), stěžovateli, coby likvidátorovi této společnosti, přiznal za likvidaci společnosti odměnu ve výši 7 000 Kč (výrok II.) a náhradu hotových výdajů spojených s likvidací společnosti ve výši 10 723, 69 Kč (výrok III.).
2. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2020, č.j. 7 Cmo 325/2019-40, byl následně změněn výrok II. usnesení soudu prvního stupně tak, že stěžovateli, coby likvidátorovi dané společnosti, byla přiznána odměna ve výši 10 000 Kč.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení těchto rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena základní práva vyplývající z čl. 1, čl. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a odst. 3, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, z čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, z čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských sociálních a kulturních právech a z čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv.
4. Zásah do svých základních práv stěžovatel spatřuje primárně ve výši přiznané odměny, která je podle něj v zásadním nepoměru k povinnostem a odpovědnosti likvidátora a sotva postačuje k pokrytí nákladů na provoz kanceláře, nemluvě o přiměřeném zisku. V této souvislosti poukazuje také na uzavřenou pojistku profesní odpovědnosti a roční náklady na toto pojištění. Činnost je podle něj za takových podmínek ztrátová a významným způsobem zasahuje do jeho základních práv.
5. Jádro protiústavnosti přiznané odměny lze dle stěžovatele spatřovat v právní úpravě určování odměny likvidátorů, kterou stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, dle jehož §7 odst. 1 a odst. 2 soudy v daném případě postupovaly. Stěžovatel se domnívá, že nařízení vlády je v rozporu s čl. 4 Listiny, jelikož základní práva a svobody může omezit jen zákon za současného šetření jejich podstaty a smyslu. Dále má stěžovatel za to, že byl porušen princip rovnosti, jelikož současná právní úprava markantním způsobem rozlišuje mezi odměnami za práci stejné hodnoty, složitosti a povahy, když nepřiměřeně zvýhodňuje insolvenční správce tím, že jim přiznává zákonnou minimální odměnu, která je více než dvakrát vyšší než maximální odměna likvidátora. Tento rozdíl v odměňování dle stěžovatele nemá žádné objektivní opodstatnění. Stěžovatel také namítá, že výši přiznané odměny soudy dostatečně neodůvodnily a odvolací soud se nevypořádal s jeho argumenty, ale pouze odkázal na svá dřívější usnesení. Takový postup považuje za formalistický a neslučitelný se zásadou spravedlivého procesu.
II.
6. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
8. Podle §7 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., skončí-li likvidace dříve, než je zjištěna výše likvidačního zůstatku, nebo nedostačuje-li likvidační zůstatek k úhradě odměny likvidátora, náleží likvidátorovi odměna ve výši 1 000 Kč. Podle okolností případu lze odměnu likvidátora přiměřeně zvýšit až do výše 20 000 Kč. Hradí-li stát odměnu likvidátora, uhradí ji v rozsahu, ve kterém ji nelze hradit z likvidačního zůstatku.
9. Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížností napadených rozhodnutí, stěžovateli byla přiznána náhrada hotových výdajů spojených s likvidací společnosti v požadované výši, tzn. 10 723,69 Kč, a odměna za likvidaci dané společnosti ve výši 10 000 Kč. Z vyúčtování přiloženého k ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhal odměny ve výši 21 780 Kč. Částka, která stěžovateli nebyla přiznána, tedy jen nepatrně přesahuje 10 000 Kč a v tomto směru je tak nezbytné učinit závěr, že se jedná o částku, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za jednoznačně bagatelní.
10. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci totiž Ústavní soud konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato tvrzená pochybení mohou zasahovat do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní a s ohledem na svou výši nejsou způsobilé představovat porušení základních práv a svobod (z mnoha rozhodnutí srov. např. následující, týkající se taktéž problematiky odměn likvidátorů: usnesení sp. zn. IV. ÚS 3580/10 ze dne 24. 10. 2011, usnesení sp. zn. I. ÚS 256/19 ze dne 26. 3. 2019, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2098/19 ze dne 20. 11. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 1630/19 ze dne 26. 11. 2019, usnesení sp. zn. II. ÚS 2082/20 ze dne 15. 9. 2020; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Mimořádné okolnosti, které by posuzovaný případ činily z hlediska ústavnosti významným, Ústavní soud nezjistil.
11. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy výši přiznané odměny dostatečně neodůvodnily, z napadených rozhodnutí vyplývá, že likvidovaná společnost byla nekontaktní, výše závazků po splatnosti činila 2 000 Kč, v rámci likvidace nebyl zjištěn žádný majetek a likvidační zůstatek společnosti byl nulový. Stěžovateli se nepodařilo převzít žádnou evidenci, účetní či jiné obchodní doklady likvidované společnosti a rovněž se mu nepodařilo dohledat žádný movitý či nemovitý majetek, který by bylo možno zpeněžit. Soudy zohlednily náročnost provedené likvidace, množství provedených úkonů, jakož i to, že stěžovatel musel sám vyhledávat potřebné dokumenty a podklady pro provedení likvidace bez součinnosti s likvidovanou společností. Vrchní soud v Praze pak poukázal na svá předchozí rozhodnutí, dle kterých jednotlivým okolnostem činnosti likvidátora odpovídá výše odměny v částce 10 000 Kč s tím, že maximální výši odměny 20 000 Kč je možno přiznat jen výjimečně, a to u nejsložitějších likvidací.
12. Obecné soudy tedy stručně, ale způsobem adekvátním povaze věci vysvětlily nutnost diferenciace odměny a vyložily důvody, pro které stěžovateli přiznaly nižší než jím požadovanou odměnu likvidátora, když nadstandardní okolnosti značící složitější likvidaci v daném případě nezjistily. Nepřípustný výklad aplikovaného právního předpisu, ani jiný kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možné spojovat stěžovatelem tvrzené porušení základních práv, Ústavní soud v jejich postupu neshledal.
13. Jelikož důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci stěžovatelem napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud také akcesorický návrh na zrušení části právního předpisu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu