ECLI:CZ:US:2011:4.US.3580.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3580/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti KOPPA, v. o. s., se sídlem v Liberci, Hvězdná 491/21, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Pintou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2010 č. j. 14 Cmo 396/2010-47 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 10. 8. 2010 č. j. 38 Cm 55/2009-39, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 1. 2. 2010 č. j. 38 Cm 55/2009-26 byla zrušena společnost MAMBA, s. r. o., se sídlem v Liberci, Londýnská 51/2 a nařízena její likvidace, přičemž stěžovatelka byla jmenována jejím likvidátorem. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 10. 8. 2010 č. j. 38 Cm 55/2009-39 byla stěžovatelce výrokem I. přiznána odměna za uvedenou likvidaci ve výši 1.000,- Kč a výrokem II. náhrada nákladů likvidace ve výši 2.741,- Kč. Výrok I. uvedeného usnesení stěžovatelka napadla odvoláním, ve kterém zejména poukázala na nepoměr mezi přiznanou odměnou ve výši 1.000,- Kč a jí provedenými úkony a činnostmi. Usnesením ze dne 22. 10. 2010 č. j. 14 Cmo 396/2010-47 Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadené usnesení ve výroku I. Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, změnil tak, že stěžovatelce přiznal odměnu za provedenou likvidaci ve výši 5.000,- Kč.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká nepřiznání předmětné odměny za provedenou likvidaci v jí navrhované výši 10.000,- Kč, zvýšené dále o DPH. Výkon činnosti likvidátora jí byl uložen usnesením soudu, byla tak k této činnosti donucena a za svou práci měla dostat spravedlivou odměnu. Ve striktním postupu obecných soudů podle vyhlášky č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem (dále jen "vyhláška o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora"), stěžovatelka spatřuje porušení čl. 9 odst. 1 Listiny a proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, sp. zn. 38 Cm 55/2009.
5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě pouze opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňovala již v podaném odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy, a zejména odvolací soud, ve svých rozhodnutích vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti.
6. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Vzhledem k takto nastaveným mantinelům ústavně právního přezkumu, může být v daném případě z hlediska přiznávání odměny za provedenou likvidaci posouzena pouze otázka, zda podaný výklad práva a právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní.
7. Meritum ústavní stížnosti spočívá pouze v polemice stěžovatelky s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, jimiž jí nebyla přiznána odměna za provedenou likvidaci ve výši, kterou požadovala. Argumenty, které stěžovatelka v tomto směru v ústavní stížnosti uplatňuje (striktní postupu obecných soudů podle vyhlášky o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora), však nedosahují ústavní roviny a nevedou k závěru, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jejích základních práv, jichž se dovolává.
8. K tomu lze jen dodat, že se nadto jedná o tzv. bagatelní věc, která zpravidla pro svou výši není schopna dosáhnout úrovně porušení základních práv a svobod. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05, sp. zn. III. ÚS 748/07, sp. zn. I. ÚS 931/08, sp. zn. IV. ÚS 697/09 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz) dal v této souvislosti opakovaně najevo, že v takových případech (s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí) je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
9. Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu (nebo jeho části) má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. To ve svých důsledcích rovněž znamená, že návrh na zrušení právního předpisu sdílí osud ústavní stížnosti, a jestliže Ústavní soud ústavní stížnost odmítne z důvodu zjevné neopodstatněnosti, je současně odmítnut také připojený návrh na zrušení právního předpisu. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) přenášela i na ty, kteří takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 4, usnesení č. 22, str. 351). Nelze tak požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatelky, aniž by zasáhla do jejích ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud tedy návrh na zrušení §4 vyhlášky č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem, rovněž odmítl.
10. S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv, a proto nezbylo než ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu