ECLI:CZ:US:2008:3.US.1017.08.1
sp. zn. III. ÚS 1017/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2008 sp. zn. 44 To 66/2008 a usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 1. 2008 č. j. 1 KZv 225/2007-225, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež byla vydána v jeho trestní věci. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodního soudu") sp. zn. 0 Nt 4343/2007 se podává, že usnesením obvodního soudu ze dne 11. 10. 2007 sp. zn. 0 Nt 4343/2007 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b), c) tr. řádu a stěžovatelovu stížnost Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 19. 11. 2007 sp. zn. 44 To 591/2007 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl.
Proti oběma uvedeným usnesením, jakož i proti průtahům v řízení vedeném u městského soudu (sp. zn. 44 To 591/2007), stěžovatel brojil ústavní stížností vedenou u Ústavního soudu (po spojení) pod sp. zn. IV. ÚS 350/08, která byla usnesením ze dne 30. 6. 2008 podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Projednávanou ústavní stížností napadeným usnesením státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zástupce") ponechal stěžovatele dle §71 odst. 3 tr. řádu i nadále ve vazbě, neboť vazební důvod dle §67 písm. c) tr. řádu u něj trvá; podle §72 odst. 1 tr. řádu pak byl vypuštěn vazební důvod uvedený v ustanovení §67 písm. b) tr. řádu, neboť již pominul.
Taktéž napadeným usnesením městský soud podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nepřijal nabídku stěžovatelova písemného slibu a podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) odmítl jeho stížnost proti rozhodnutí státního zástupce.
Usnesením obvodního soudu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 0 Nt 6521/2008 bylo v případě stěžovatele rozhodnuto o rozšíření vazebních důvodů i o důvod vazby "útěkové" podle §67 písm. a) tr. řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že usnesení státního zástupce je "neindividualizované" a "bez jakýchkoliv odkazů na konkrétní okolnosti, které by měly založit existenci vazebního důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu"; je proto přesvědčen, že toto rozhodnutí nesplňuje podmínky kladené na obsah rozhodnutí o vazbě (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 470/05 aj.). Dále uvádí, že městský soud o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce rozhodl více než po 40 dnech, čímž založil situaci nepřiměřených průtahů v řízení. K porušení jeho práv (konkrétně práva na obhajobu a kontradiktorně vedené řízení) mělo dojít konečně i tím, že při jednání před městským soudem o jeho opravném prostředku nebyl pořízen protokol a orgány činnými v trestním řízení bylo pomíjeno právo nahlédnout do spisu.
Stěžovatel poukazuje též na to, že ačkoliv sám i prostřednictvím obhájkyně nabídl náhradu vazby opatřeními dle §73 a 73a tr. řádu, městský soud při svém rozhodování "některé nabídky ignoroval"; podle jeho názoru z ustanovení §73 tr. řádu a z "navazující ustálené judikatury" však vyplývá, že dohled probačního úředníka nad obviněným a nabídka záruky důvěryhodné osoby jsou samostatnými instituty náhrady vazby, přičemž o každém jednotlivém návrhu musí soud rozhodnout. Stěžovatel zdůrazňuje, že rozhodování o návrzích podle §73 a §73a trestního řádu je "v podstatě rozhodování o vazbě", pročež v těchto případech nelze odejmout obviněnému právo stížnosti. Městský soud tak tím, že v poučení svého usnesení uvedl, že proti usnesení není žádný opravný prostředek přípustný, porušil zákaz libovůle při rozhodování a odebral stěžovateli právo na dvouinstanční rozhodování o jeho nárocích.
S ohledem na naléhavost věci a z dalších osobních důvodů stěžovatel požádal o přednostní projednání ústavní stížnosti (ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu).
Ve vyjádření k ústavní stížnosti, které si Ústavní soud vyžádal, státní zástupce městského státního zastupitelství uvedl, že konkrétní obava z páchání další trestné činnosti je v případě stěžovatele dána tím, že stěžovatel byl až do svého zadržení členem skupiny pachatelů (ve vyjádření specifikované) trestné činnosti, ve které měl vedle hlavního organizátora A. P. "nejaktivnější roli". Námitka, že stěžovateli nebylo umožněno nahlédnout do spisu, "neodpovídá skutečnosti", neboť v přípisu ze dne 22. 4. 2008 jsou označena data, kdy nahlédnutí do spisu umožněno bylo. Co do stěžovatelovy argumentace závažným onemocněním matky, státní zástupce poznamenal, mu nebránilo v účasti na skutku, pro který je stíhán a který se stal v rozmezí několika dnů.
Předsedkyně senátu městského soudu v svém vyjádření poukázala především na to, že v neveřejném zasedání, konaném dne 25. 2. 2008, rozhodl městský soud o té nabídce, jež jediná stěžovatelem byla předložena (o písemném slibu); nabídky ostatní byly předloženy později a soud o nich rozhodoval ve věci posléze vedené pod sp. zn. 44 To 156/200, což se týká i nabídky dle §73a odst. 1 tr. řádu. K namítaným průtahům ve vyřizování stěžovatelových žádostí a stížností předsedkyně senátu připomněla, že jimi se městský soud opakovaně zabýval v průběhu řízení, "kdy stěžovatel podával stížnosti na průtahy k rukám předsedy soudu", a průtahy zde zjištěny nebyly. V průběhu svého výslechu u městského soudu o nahlédnutí do spisu pak stěžovatel nežádal, a konečně není ani pravdou, že by městský soud o průběhu neveřejného zasedání ze dne 25. 2. 2008 nesepsal protokol (kopie protokolu byla připojena k vyjádření).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde zejména o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle §67 a §68 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 odst. 5 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. c) tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. c) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Z vyžádaného spisu obvodního soudu i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu v téže stěžovatelově věci (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 821/08 a sp. zn. IV. ÚS 350/08) Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, trestného činu zbavení osobní svobody dle §232 odst. 1 tr. zákona, dvou trestných činů porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, 3 tr. zákona a trestného činu vydírání dle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, spáchaných ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona.
Z odůvodnění napadeného usnesení státního zástupce se podává, že stěžovatel, jako člen skupiny pachatelů, se měl dopustit promyšlené a plánované trestné činnosti spočívající v násilném jednání vůči poškozenému, jeho manželce a dceři, že činnost této skupiny byla dovršena "nabídkou" spoluobviněného A. P. na "zajištění ochrany" poškozenému a že stěžovatel se měl uvedeného jednání dopustit se zištným úmyslem. Státní zástupce posléze dospěl k závěru, že od doby vzetí stěžovatele do vazby nedošlo k žádné změně rozhodných okolností, a rozšířením trestního stíhání o další skutek (v rozhodnutí citovaný) důvody předstižné vazby ještě zesílily.
Za uvedené situace soudům nelze vyčítat, že by se v otázce odhadu nebezpečí, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil [§67 písm. c) tr. řádu], dopustily nepřípustné svévole ve smyslu, který byl shora ozřejmen.
I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti ponechání stěžovatele v "předstižné" vazbě byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů postupu rozhodujících orgánů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení (inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 tr. řádu) zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit obavu předvídanou §67 písm. c) tr. řádu], k dispozici není.
Stěžovatelovou kritikou průtahů v řízení o stížnosti proti vzetí do vazby se Ústavní soud zabýval již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 350/08 a na dřívějších závěrech nemá důvod ničeho měnit.
Stěžovatelova námitka, že při projednání opravného prostředku nebyl městským soudem pořízen protokol, je neopodstatněná očividně (z předložené kopie je zřejmý opak). Také tvrzení, že bylo "ignorováno" právo stěžovatele na nahlédnutí do spisu je vyvráceno přípisem městského zastupitelství, který byl přiložen k vyjádření státního zástupce.
Namítá-li stěžovatel, že nebylo rozhodnuto o všech jeho "nabídkách", pak z vyjádření předsedkyně senátu městského soudu, jakož i z obsahu stěžovatelovy následné ústavní stížnosti (vedené pod sp. zn. III. ÚS 1437/08), je patrné, že o dodatečných nabídkách na nahrazení vazby (zárukou otce, dcery a zaměstnavatele) bylo rozhodnuto usnesením městského soudu ze dne 26. 3. 2008 sp. zn. 44 To 156/2008, jelikož soudu došly teprve dne 17. 3. 2008. Poněvadž toto rozhodnutí je předmětem stěžovatelovy ústavní stížnosti následné, není namístě, aby se jím Ústavní soud zabýval již nyní.
S ohledem na výše uvedené ani potud není opory pro úsudek o porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu