ECLI:CZ:US:2008:3.US.1437.08.1
sp. zn. III. ÚS 1437/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Milanem Romanovským, advokátem se sídlem Praha 4, Zelený pruh 95/97, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2008 ve věci sp. zn. 44 To 156/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané v jeho trestní věci. Domnívá se, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 5 odst. 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluvy").
Stěžovatel podal dne 21. 1. 2008 žádost o propuštění z vazby. Obvodní soud pro Prahu 4 o ní rozhodl usnesením ze dne 15. 2. 2008 sp. zn. 0 Nt 5202/2008 tak, že: I. přijal písemný slib stěžovatele, II. přijal záruku za jeho další chování nabídnutou otcem stěžovatele Ing. P. V. a III. propustil stěžovatele z vazby na svobodu.
Proti tomuto rozhodnutí podala dne 26. 2. 2008 státní zástupkyně stížnost, o které Městský soud v Praze rozhodl rubrikovaným usnesením, napadené rozhodnutí obvodního soudu v celém rozsahu zrušil a sám ve věci rozhodl; ve výroku I. nepřijal stěžovatelův písemný slib, II. nepřijal záruku za jeho další chování nabídnutou jeho otcem Ing. P. V., III. nepřijal záruku nabídnutou jeho sestrou Ing. L. V., IV. nepřijal záruku nabídnutou zaměstnavatelem stěžovatele Ing. P. Ř. a výrokem V. zamítl stěžovatelovu žádost jako nedůvodnou.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že v řízení o jeho žádosti o propuštění z vazby nebyly dodržovány zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí ve vazebních věcech, a to zejména pětidenní lhůta dle §72 odst. 3 tr. řádu a dále i lhůta stanovená §129 odst. 2 písm. a) ve spojení s §138 tr. řádu. Celková délka řízení o žádosti o propuštění z vazby tak dosáhla 80 dní a průtahy v řízení, k nimž nezavdal žádný důvod, bylo porušeno i jeho právo na obhajobu a spravedlivý proces, neboť jimi bylo mařeno právo vyplývající z §72 odst. 3 tr. řádu. Stěžovatel připomíná, že osoba, která byla zbavena osobní svobody, má ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy právo, aby soud o jejím návrhu na přezkoumání zákonnosti vazby (tedy i o žádosti o propuštění z vazby) rozhodl urychleně; zdůrazňuje, že podle Evropského soudu pro lidská práva již řízení trvající 23 dní není v souladu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Právo na spravedlivý proces bylo porušeno podle stěžovatele dále tím, že mu nebyla doručena stížnost státní zástupkyně ze dne 26. 2. 2008, resp. její doplnění o odůvodnění ze dne 6. 3. 2008, čímž byla zasažena zásada kontradiktornosti řízení a byl zkrácen ve svém právu na obhajobu, neboť se k tomuto podání nemohl vyjádřit ani uvést důkazy a tvrzení na svou obranu. Stížnost státní zástupkyně podaná v zákonné třídenní lhůtě přitom nebyla odůvodněna, a proto měla být dle názoru stěžovatele městským soudem jako nedůvodná zamítnuta.
Stěžovatel též namítá, že městský soud rozhodoval o zárukách nabídnutých jeho sestrou Ing. L. V. a jeho zaměstnavatelem Ing. P. Ř., ačkoliv byly nabídnuty v řízení o jiné jeho žádosti o propuštění z vazby. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí tedy nepravdivě uvedl, že "obviněný ... v souvislosti se stížností podanou státní zástupkyní zaslal soudu nově další záruky k nahrazení důvodu vazby, a to novou záruku otce obviněného Ing. P. V. ze dne 16. 3. 2008, záruku sestry obviněného Ing. L. V. ze dne 12. 2. 2008 a záruku zaměstnavatele obviněného Ing. P. Ř. ze dne 16. 2. 2008". Proto městský soud nebyl oprávněn o těchto zárukách rozhodovat, a tím, že o nich rozhodl jako soud druhého stupně, zbavil ho práva na opravný prostředek a práva "disponovat s nabídkou těchto záruk dle svého uvážení". Stěžovatel zdůrazňuje, že oproti tomu opakovaně navrhoval, aby soud rozhodl o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka; o něm nebylo rozhodnuto ani státním zástupcem ani obvodním soudem, a posléze ani soudem městským, ačkoliv státní zástupce svým sdělením ze dne 30. 1. 2008 k tomu obvodní soud vyzval.
Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud měl v souladu s §147 tr. řádu přezkoumat celé řízení předcházející napadenému rozhodnutí a vypořádat se tak i s námitkami, které uvedl před obvodním soudem dne 15. 2. 2008 a v žádosti o propuštění z vazby, a přiměřeně se pak vyjádřit i k jeho návrhu na výslech důvěryhodné osoby, jež nabídla záruku za jeho další chování. Stěžovatel má za to, že městský soud napadené rozhodnutí řádně neodůvodnil, čímž jej zatížil vadou nepřezkoumatelnosti; v rozhodnutí nejsou uvedeny žádné konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly nutnost dalšího trvání vazby. Nadále trvá na tom, že důvody předstižné vazby dány nejsou, jelikož z jeho jednání po zahájení trestního stíhání ani z dosud provedeného dokazování nelze usuzovat na to, že je zde důvodná obava z pokračování v trestné činnosti. Ohledně tvrzení, že dosud nebyli ztotožněni všichni spolupachatelé, jde podle stěžovatele ze strany orgánů činných v trestním řízení o tvrzení jen "účelové". Stěžovatel se konečně odvolává i na judikaturu Ústavního soudu, například na rozhodnutí vydané ve věci sp. zn. III. ÚS 612/06.
Další pochybení městského soudu tkví prý v mínění, že o důvodnosti dalšího trvání vazby svědčí i to, že dne 21. 3. 2008 bylo vydáno usnesení, jímž bylo trestní stíhání rozšířeno o další skutek. To mu však bylo doručeno až dne 31. 3. 2008, a tudíž v době rozhodování městského soudu nebylo pravomocné; soud proto nebyl oprávněn k němu při svém rozhodování přihlížet. Existenci důvodů pro předstižnou vazbu nelze podle stěžovatele odůvodňovat ani tvrzením, že probíhá prověřování skutečností, které by mohly odůvodnit zahájení jeho trestního stíhání pro další skutek stejné právní kvalifikace, neboť by takový postup byl porušením zásady presumpce neviny. Poukaz na to, že mu hrozí vysoký trest, přitom nemá oporu v provedeném dokazování a okolnost, že trestní stíhání bylo rozšířeno o další skutek, nelze podle jeho názoru považovat za relevantní důvod pro další trvání vazby. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zaznamenal, že "dosud provedené důkazy nadále svědčí o důvodnosti trestního stíhání", nicméně neuvedl, které konkrétní provedené důkazy a které konkrétní skutečnosti odůvodňují obavu, že by v trestné činnosti pokračoval. Stěžovatel připomíná, že je bezúhonný, před vzetím do vazby byl zaměstnán a dlouhodobě pečoval o svou těžce nemocnou matku, a je přesvědčen, že nabídnuté záruky za jeho chování jsou dostačující, a že vazba trvající déle než sedm měsíců je dostatečně odrazující od páchání jakékoliv další trestné činnosti.
S ohledem na naléhavost věci a vzhledem k vážnému zdravotnímu stavu své matky stěžovatel požádal, aby jeho ústavní stížnost byla projednána přednostně (dle §39 zákona o Ústavním soudu).
Předsedkyně senátu městského soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti, odkazujíc především na odůvodnění napadeného rozhodnutí, k namítaným průtahům uvedla, že věc napadla dne 13. 3. 2008, a vzhledem k tomu, že ve spise byly poznatky o rozšíření trestního stíhání pro další skutek stejné právní kvalifikace, bylo dne 18. 3. 2008 vyžádáno usnesení o rozšíření trestního stíhání, neboť tato nová skutečnost mohla mít význam pro rozhodnutí. Usnesení o rozšíření trestního stíhání bylo městskému soudu faxováno dne 21. 3. 2008 a soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 3. 2008, tedy v nejbližším následujícím jednacím dni; rozhodnutí bylo vypracováno téhož dne a spis vypraven v zákonné pětidenní lhůtě dne 28. 3. 2008. Předsedkyně senátu je přesvědčena, že městský soud se se stěžovatelovými námitkami řádně vypořádal; co do rozšíření trestního stíháni proti stěžovateli měl příslušné usnesení k dispozici a mohl z něho vycházet. Stěžovatel se mýlí, uvedla dále předsedkyně senátu, má-li za to, že stížnost není podána v zákonné lhůtě, byla-li podána jakožto stížnost toliko blanketní.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, se jedná zejména o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle §67 a §68 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), respektive je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo výše řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 odst. 5 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. c) tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, respektive objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. c) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předestřeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu obecně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. diskrece, jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze i z předchozího rozhodování Ústavního soudu v téže stěžovatelově trestní věci (viz usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 821/08, IV. ÚS 350/08 a III. ÚS 1017/08) Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu loupeže dle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, trestného činu zbavení osobní svobody dle §232 odst. 1 tr. zákona, dvou trestných činů porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, 3 tr. zákona a trestného činu vydírání dle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona spáchaných ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona.
Stěžovatel se měl dopustit promyšlené a plánované trestné činnosti spáchané skupinou pachatelů zejména ukrajinské národnosti; je zde důvodné podezření, že pachatelé surově nakládali s poškozeným, s jeho manželkou i dcerou. Z podrobného popisu stíhaného jednání je zjevné, že stěžovatel se měl dopustil brutálního jednání a to se zištným úmyslem. Státní zástupce městského státního zastupitelství při rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě došel k závěru, že od doby vzetí stěžovatele do vazby nedošlo k žádné změně rozhodných okolností (a proto sám žádosti stěžovatele nevyhověl); z odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu se pak podává, že rozšíření trestního stíhání o další skutek (v rozhodnutí citovaný) důvody předstižné vazby ještě zesílily.
Za uvedené situace soudům nelze vytýkat, že by se v otázce odhadu nebezpečí, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil [§67 písm. c) tr. řádu], dopustily nepřípustné svévole, jak je uvedeno výše.
I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti uvalení předstižné vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů postupu rozhodujících orgánů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení (inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 tr. řádu) zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu předvídanou §67 písm. c) tr. řádu), k dispozici není.
Co do stěžovatelovy kritiky průtahů v řízení o vazbě platí, že se jí Ústavní soud zabýval již v usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 350/08, a na dřívějších závěrech není důvod ničeho měnit. Lze jen připomenout, že lhůta zakotvená v §72 odst. 3 tr. řádu je lhůtou pořádkovou, jejíž případné nedodržení nezpůsobuje, že obviněný musí být z vazby propuštěn.
Z okolnosti, že stěžovateli nebylo doručeno odůvodnění stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze dovozovat existenci procesní vady, neboť trestní řád takovou povinnost pro soud nestanoví. O porušení ústavněprávně relevantní zásady kontradiktornosti řízení by mohlo být uvažováno - v obecné rovině - tehdy, byla-li by stížností předestřena soudu nová skutkově významná okolnost; v dané věci však odůvodnění stížnosti obsahuje primárně (jen) jiný názor na váhu soudem prvního stupně zohledněných nabídek záruk, tudíž názor právní, který byl (nadto) nepochybně obhájcem stěžovatele odhadnutelný. Městskému soudu není možno dále vytýkat, že v daném řízení posuzoval záruky poskytnuté otcem, sestrou a stěžovatelovým zaměstnavatelem; dne 16. 3. 2008 totiž zaslal Ing. P. V., otec stěžovatele, obvodnímu soudu přípis, jehož přílohu tvořily záruky stěžovatelova otce, sestry a zaměstnavatele, v němž výslovně uvedl, že tak činí "v souvislosti s odvoláním se státního zástupce proti rozhodnutí soudu".
Stěžovateli nelze přisvědčit ani v námitce, že by v dané věci nebylo rozhodováno o jeho návrhu na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. K explicitnímu výroku sice přistoupeno nebylo, z odůvodnění napadeného rozhodnutí je nicméně zřejmé, že se stížnostní soud touto eventualitou nahrazení vazby (§73 odst. 1 písm. c) tr. řádu) věcně zabýval.
Též výtka, týkající se návrhu na výslech důvěryhodné osoby, není významná, jelikož takový návrh by mohl mít opodstatnění pouze za situace, že by soud nedospěl k názoru, že možnosti podle §73 odst. 1 tr. řádu jsou zde (vůbec) neaplikovatelné. Jestliže naopak shledal, že zde podmínky pro přijetí záruky důvěryhodnou osobou nejsou, neměl logicky ani věcně důvod důvěryhodnost takové osoby zkoumat.
S ohledem na výše uvedené není opory pro úsudek o existenci porušení stěžovatelem uváděných ustanovení Listiny a Úmluvy. Právní závěry městského soudu nevybočují z mezí zákona, jsou z ústavního hlediska akceptovatelné, a i jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2008
Jiří Mucha
předseda senátu