ECLI:CZ:US:2018:3.US.1021.18.1
sp. zn. III. ÚS 1021/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky K. S., zastoupené JUDr. Pavlem Kolaciou, advokátem, sídlem nám. Republiky 899/18, Znojmo, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2017 č. j. 5 To 393/2017-305, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a J. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka v předmětném trestním řízení vystupovala v postavení poškozené a že v tomto řízení byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 8. 2016 č. j. 17 T 68/2016-206 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 2. 2017 č. j. 5 To 552/2016-260 odsouzený J. F. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Stěžovatelce a dalším dvěma poškozeným byl přiznán nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy.
3. Usnesením okresního soudu ze dne 18. 9. 2017 č. j. 17 T 68/2016-292 bylo rozhodnuto o tom, že odsouzený J. F. je povinen stěžovatelce nahradit náklady vzniklé přibráním zmocněnce JUDr. Pavla Kolacii, a to ve výši 54 886 Kč.
4. Proti usnesení okresního soudu podal odsouzený J. F. stížnost ke krajskému soudu, který na jejím základě usnesení okresního soudu zrušil a nově rozhodl tak, že odsouzený je povinen stěžovatelce nahradit náklady vzniklé přibráním zmocněnce pouze ve výši 25 047 Kč a že ve zbytku požadovaných nákladů (do výše 54 886 Kč) se návrh stěžovatelky zamítá. Krajský soud přitom vycházel ze skutečnosti, že částka 29 839 Kč již byla stěžovatelce uhrazena obchodní společností Česká pojišťovna, a. s. na náklady jejího právního zastoupení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadeným usnesením krajský soud bez relevantního důvodu snížil částku nákladů vzniklých přibráním zmocněnce, kterou je odsouzený J. F. povinen jí nahradit. Uvádí, že řádně prokázala, že skutečná výše těchto nákladů dosáhla částky 54 886 Kč, přičemž obecné soudy tuto celkovou výši nákladů nerozporovaly.
6. Stěžovatelka je přesvědčena, že krajský soud nebyl oprávněn zrušit usnesení okresního soudu jen proto, že náklady vzniklé přibráním zmocněnce již odsouzený částečně uhradil. Podle jejího názoru byl krajský soud povinen jí přiznat právo na náhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce v celé prokázané výši, s tím, že je pak již výhradně na ní, zda při uplatňování tohoto nároku vůči odsouzenému bude přihlížet k případnému předchozímu plnění ze strany odsouzeného. Vypořádání vzájemných nároků mezi poškozeným a odsouzeným považuje stěžovatelka za soukromou záležitost těchto subjektů, do níž soudu nepřísluší zasahovat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud především připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje zdrženlivost při hodnocení rozhodnutí obecných soudů týkajících se náhrady nákladů řízení. Ústavní soud problematiku nákladů řízení považuje z ústavněprávního hlediska za část soudního řízení, jejíž řešení nedosahuje obvykle ústavněprávní roviny, a to i vzhledem k dostatečně "flexibilní" právní úpravě, dávající v této oblasti rozhodujícímu soudu dostatečný prostor ke zvážení všech relevantních právních i skutkových okolností probíhajícího řízení [obdobně např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1397/14 (N 38/76 SbNU 515) či II. ÚS 580/10 (N 112/57 SbNU 419)]. Tato diskreční pravomoc soudů nicméně nezakládá možnost libovůle soudního rozhodování, ale klade naopak zvýšené nároky na odůvodnění závěru o (ne)přiznání náhrady nákladů řízení [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1526/12 (N 31/68 SbNU 335) nebo IV. ÚS 2673/13 (N 121/73 SbNU 857)].
11. V předmětné věci krajský soud napadeným usnesením snížil částku, kterou byl odsouzený J. F. povinen stěžovatelce uhradit jako náhradu nákladů spojených s přibráním zmocněnce, a to o částku 29 839 Kč. Tato částka již totiž byla stěžovatelce vyplacena coby pojistné plnění dne 14. 1. 2017 obchodní společností Česká pojišťovna, a. s. na náklady jejího právního zastoupení. Je vhodné uvést, že tuto skutečnost sama stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nepopírá.
12. Jestliže stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy byly povinny přiznat jí právo na náhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce v plné výši, tj. ve výši 54 886 Kč, a to bez ohledu na skutečnost, zda odsouzený část těchto nákladů již uhradil, Ústavní soud jí v tomto směru nemůže přisvědčit. Rozhodnutím učiněným na základě §154 odst. 1 a §155 odst. 4 trestního řádu je totiž odsouzenému ukládána povinnost nahradit poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích, popř. na vydání bezdůvodného obohacení, a to včetně nákladů spojených s přibráním zmocněnce. Soud tedy tímto rozhodnutím nemá deklarovat, jakou částku poškozený vynaložil pro dané účely, nýbrž jakou částku je odsouzený povinen poškozenému uhradit.
13. Ústavní soud nemůže dát stěžovatelce za pravdu ani v tom, že vypořádání vzájemných nároků mezi poškozeným a odsouzeným (po přiznání nároku na náhradu nákladů ze strany soudu) představuje privátní záležitost těchto subjektů, do níž soudu nepřísluší zasahovat. Rozhodnutí soudu podle §154 odst. 1 a §155 odst. 4 trestního řádu je totiž vynutitelné státní mocí (jakmile se stane vykonatelným) a soud se proto nemůže jen spoléhat na úvahu oprávněné osoby (v tomto případě poškozeného), v jakém rozsahu bude přiznaná částka reálně vymáhána.
14. Ústavní soud tedy uzavírá, že část nákladů, jež stěžovatelce vznikly přibráním zmocněnce, již byla uhrazena, a to provedením plnění obchodní společností Česká pojišťovna, a. s. na náklady právního zastoupení. V této části již tedy došlo k uspokojení jejího nároku na náhradu nákladů tohoto druhu a závěr krajského soudu, že odsouzený je proto povinen stěžovatelce nahradit již jen zbylou část jejích nákladů vzniklých přibráním zmocněnce, tj. částku 25 047 Kč, se tak jeví jako logický a odůvodněný a nelze jej považovat za projev libovůle.
15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu