ECLI:CZ:US:2014:4.US.2673.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2673/13
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 12. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 2673/13 ve věci ústavní stížnosti Hany Šedivcové, zastoupené Mgr. Janou Zilvarovou, advokátkou, se sídlem Hradešínská 2362/29, Praha 10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2013 č. j. 3 Co 58/2012-173, kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení o žalobě na ochranu osobnosti nemá právo na náhradu nákladů řízení, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Ing. Rajko Mećavy jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2013 č. j. 3 Co 58/2012-173 bylo porušeno právo na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2013 č. j. 3 Co 58/2012-173 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení vrchního soudu, kterým byl v odstavci IV změněn výrok rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2012 č. j. 36 C 213/2010-152 tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
II.
2. Předmětem řízení u civilních soudů byla žaloba vedlejšího účastníka na ochranu osobnosti. Krajský soud žalobu vedlejšího účastníka zamítl v celém rozsahu a stěžovatelce, která měla plný úspěch ve věci, přisoudil podle §142 odst. 1 o. s. ř náhradu nákladů řízení ve výši 26 800 Kč. K odvolání vedlejšího účastníka proti výroku soudu o nákladech řízení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení s odkazem na ustanovení §150 o. s. ř. změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka Vrchnímu soudu v Praze vytýká pochybení v rozhodnutí o nákladech řízení, neboť má za to, že v daném případě nebyly dány důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Především namítá, že o jeho použití Vrchní soud v Praze rozhodl, aniž by se zabýval veškerými okolnostmi případu a aniž by postup podle tohoto ustanovení přesvědčivě odůvodnil. Neuvedl žádné konkrétní skutečnosti nebo konkrétní zjištění, v nichž spatřuje důvody hodné zvláštního zřetele, ze kterých při svém rozhodování vycházel a na jejichž základě by bylo možné ustanovení §150 o. s. ř. aplikovat. Postup podle §150 o. s. ř. odvolací soud odůvodnil pouze jedinou větou, ve které jen vyjmenoval obecné důvody, pro které nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se náležitostí odůvodnění rozhodnutí a aplikace ustanovení §150 o. s. ř.
4. Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovatelce, účastníkům řízení i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
III.
5. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
6. Vedlejší účastník se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě řádně nevyjádřil ani nedoložil plnou moc k zastupování před Ústavním soudem, proto s ním Ústavní soud jako s vedlejším účastníkem dále nejednal. Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že v e-mailovém podání, patrně zpracovaném JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., doručeném Ústavnímu soudu dne 30. 5. 2014, které nebylo opatřeno platným podpisem, bylo poukázáno na správnost aplikace §150 o. s. ř.
7. Protože vyjádření soudu neobsahovalo žádné nové pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud stěžovatelce k replice.
IV.
8. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
9. Ústavní soud v souladu s ustanovením §44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.
10. Ústavní soud předesílá, jak ustáleně judikuje, že je oprávněn přezkoumat správnost aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti civilních soudů za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Ve svých předchozích rozhodnutích definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy nesprávného výběru právní normy při konkurenci norem podústavního práva, případy nesprávného výběru interpretační alternativy při konkurenci možných alternativ interpretace normy a případy svévolné aplikace podústavního práva. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.
11. V předmětné věci napadá stěžovatelka rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
12. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), III. ÚS 255/05 - dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz].
13. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je přitom zásadně doménou soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení. To by mohlo nastat za situace, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalismu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně.
14. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí i pro rozhodování podle ustanovení §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je tedy zásadně věcí civilního soudu, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoliv [sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)]. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (sp. zn. I. ÚS 389/05).
15. Ústavní soud však ve své judikatuře pravidelně zdůrazňuje, že úvaha soudu o tom, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. např. sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), I. ÚS 633/05, IV. ÚS 1391/07 (N 102/49 SbNU 515), I. ÚS 1030/08 (N 4/56 SbNU 33), II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29), III. ÚS 1840/10 (N 202/58 SbNU 795), I. ÚS 3607/12 (N 15/68 SbNU 219), IV. ÚS 2259/13 (N 15/72 SbNU 197)].
16. V souzené věci Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že výrok pod bodem IV rozsudku soudu prvního stupně změnil, neboť v dané věci shledal existenci důvodů zvláštního zřetele hodných. Důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž v řízení úspěšné žalované podle ustanovení §150 o. s. ř. odpírá právo na náhradu nákladů řízení, nijak nespecifikoval, pouze obecně formuloval atributy, kterými by se právě měl při náležitém rozhodování zabývat a jejichž konkretizovanou podobu by měl řádně odůvodnit. K výroku o nákladech odvolacího řízení Vrchní soud v Praze uvedl, že o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl podle ustanovení §224 odst. 1 o. s. ř., přičemž ustanovení §150 o. s. ř. aplikoval ze stejných důvodů.
17. Ústavní soud dodává, že ani vedlejší účastník ve svém odvolání žádné konkrétní důvody ve prospěch postupu podle §150 o. s. ř. neuvedl, a proto ani stěžovatelka ve vyjádření k jeho odvolání na ně nemohla adekvátně reagovat (srov. též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva č. 9815/10 Čepek proti České republice).
18. Ačkoli tedy Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo svou zdrženlivost v poměru k rozhodování civilních soudů v otázkách nákladů řízení, v daném případě shledal důvod pro svůj zásah. Zdůvodnění aplikace uvedené normy - umožňující jen výjimečně prolomení zásady úspěchu ve věci - v napadeném rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud ve smyslu vlastní judikatury za dostatečné. Pouhý, ve své podstatě formální, odkaz na principy podřazené příslušnému ustanovení zákona není ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř., a tedy ani ve smyslu práva na spravedlivý (řádný) proces, dostačující.
19. Jak zdůrazňuje citovaná judikatura Ústavního soudu, ustanovení §150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly posuzovány, jde o postup obsahující libovůli, zasahující do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
20. Ústavní soud má za to, že v daném případě Vrchní soud v Praze pochybil, neboť v napadeném rozsudku použití moderačního oprávnění podle ustanovení §150 o. s. ř. nezdůvodnil dostatečným a přesvědčivým způsobem. Postup vrchního soudu proto Ústavní soud shledává svévolným, svou intenzitou porušujícím ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud nicméně dodává, že svým rozhodnutím nikterak nepředjímá vlastní rozhodnutí soudu o nákladech řízení.
21. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.