ECLI:CZ:US:2016:3.US.1099.15.1
sp. zn. III. ÚS 1099/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Vítem Buršou, advokátem, sídlem Růžová 1254, Uherské Hradiště, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015 č. j. 3 Tdo 61/2015-68, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. června 2014 č. j. 3 To 50/2014-3367 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 10. dubna 2014 č. j. 61 T 15/2013-3252, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovné postavení účastníků soudního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a ústavní zásada presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Z vyžádaného soudního spisu, vedeného Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 61 T 15/2013, se podává, že stěžovatel byl s M. S. (druhý obžalovaný v projednávané trestní věci) dne 23. 7. 2013 obžalován, že někdy ve dnech 22. a 23. 9. 2011 vnikl do domu poškozeného M. S., a to s cílem zmocnit se v domě se nacházejících cenností, přičemž se poté podílel na surovém napadení poškozeného škrcením, bitím a kopanci, čímž mu způsobil zranění neslučitelná se životem, na něž poškozený nejpozději dne 23. 9. 2011 v odpoledních hodinách zemřel. Poté z domu odcizil několik šperků, vyjmenovaných podrobně v rozsudku. Prvním rozsudkem krajského soudu ve věci byli oba obžalovaní zproštěni obžaloby. Toto rozhodnutí zrušil Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 26. 9. 2013 č. j. 3 To 99/2013-2767 poté, co shledal, že důkazní řízení před nalézacím soudem vykazuje závažné vady. Dále bylo krajskému soudu vytknuto, že neprovedl některé důležité důkazy, zejména výslech znalce z odvětví odorologie (zkoumání pachů), za účelem ujasnění některých jeho vyjádření v písemném znaleckém zkoumání, rovněž tak výslech některých svědků a stanovení jednání obžalovaných v kritické době, jakož i stanovení doby úmrtí poškozeného. Dále vrchní soud zdůraznil přehlížené rozpory mezi jednotlivými důkazy. Krajský soud provedl v dalším řízení vyžadované důkazy a následně rozsudkem ze dne 15. 1. 2014 č. j. 61 T 15/2013-3011 uznal obžalované vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle ustanovení §140 odst. 1 a odst. 3 písm. i) a j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník"), jehož se měl stěžovatel dopustit výše popsaným jednáním. Tento rozsudek byl usnesením ze dne 10. 3. 2014 č. j. 3 To 14/2014-3118 zrušen, neboť vrchní soud shledal, že mezi provedenými důkazy stále existují rozpory, relevantní pro rozhodnutí o věci.
3. Poté nalézací soud doplnil dokazování, načež shledal oba obžalované napadeným rozsudkem vinné ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy ve smyslu ustanovení §140 odst. 1 a odst. 3 písm. i) a j) trestního zákoníku, za jehož spáchání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 21 let, druhý obžalovaný k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 25 let a oběma obžalovaným byla společně a nerozdílně stanovena povinnost nahradit újmu způsobenou trestným činem pozůstalým a zdravotní pojišťovně. Závěr o stěžovatelově vině opřel krajský soud zejména o analýzu pachových stop, sejmutých z místa činu, těla poškozeného a automobilu stěžovatele. Dále se opřel o výpovědi svědků M. a L. R., kteří byli spoluvězni druhého obžalovaného. Ten se měl oběma svědkům o spáchaném činu a jeho podrobnostech zmínit při rozhovorech mezi vězni, v nichž mimo jiné označil svého komplice jako tzv. tipaře, který byl na podzim roku 2012 vzat do vazby. To dle soudu poukazuje na stěžovatele, který byl vazebně stíhán ode dne 29. 9. 2012. Tyto a další nepřímé důkazy tvoří dle krajského soudu tzv. uzavřený řetězec důkazů, který umožňuje přijmout toliko závěr o stěžovatelově vině. Na základě odvolání obou obžalovaných zrušil vrchní soud posledně uvedený rozsudek krajského soudu a sám napadeným rozsudkem nově rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinného ze spáchání totožného deliktu, za což stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let a šesti měsíců a trestu propadnutí věci, jíž je stěžovatelův osobní automobil. Povinnost náhrady škody ponechal beze změny. V odůvodnění svého rozhodnutí pak obsáhle zopakoval obsah všech provedených důkazů a jejich hodnocení, přičemž se v zásadě ztotožnil se závěry nalézacího soudu stran prokázání stěžovatelovy viny. Následné stěžovatelovo dovolání bylo napadeným usnesením odmítnuto, neboť v něm uplatněné námitky nebylo dle Nejvyššího soudu možné podřadit pod žádný z dovolacích důvodů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Dle stěžovatele se žádný z rozhodujících soudů neřídil ústavními principy spravedlivého trestního řízení, jak byly popsány v judikatuře Ústavního soudu. Závěr o stěžovatelově vině opřely soudy o tři nepřímé důkazy, které však následně hodnotily předpojatě, pouze v neprospěch stěžovatele, a tedy v rozporu se zásadami trestního řízení, upravenými v ustanoveních §2 odst. 5 a 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád"). Prvním důkazem je srovnání tzv. pachových stop. K těm se v obecné rovině v minulosti opakovaně vyjádřil Ústavní soud, který tento důkaz považuje toliko za podpůrný, prokazující pouze pravděpodobnost výskytu určité osoby na místě činu, nikoliv jeho samotné spáchání touto osobou, a tuto povahu tohoto druhu důkazu nemůže změnit ani větší množství odebraných stop. Navíc je tento důkaz nepřezkoumatelný v soudním řízení a snadno může dojít k narušení při uskladňování nebo k manipulaci se stopami, obzvlášť v delším časovém horizontu. V dané věci se pak při odběru a hodnocení pachových stop vyskytly zásadní pochybnosti, které ve svém zkoumání zmiňuje i soudní znalec. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že pachy byly sejmuty až po důkladném úklidu domu poškozeného. Pochybnosti stran relevance tohoto důkazu dosvědčuje dle stěžovatele zejména široký okruh osob, jejichž pach byl na zajištěných věcech rovněž identifikován. Z uvedeného je dle stěžovatele zřejmé, že soudy použily tento důkaz nepřípustně.
5. Co se týče údajně usvědčujících svědeckých výpovědí, nevypořádaly se soudy s řadou nejasností a rozporů, které se v obsahu těchto důkazů nachází. Jednak jsou oba svědci, jakožto odsouzení za úmyslný trestný čin, obecně nevěrohodné osoby. Pochybnosti jsou však dány rovněž tím, že tyto výpovědi pouze parafrázují údajná vyjádření druhého odsouzeného, který se měl svědkům svěřit ve vězení. Soudy přitom údajného stěžovatelova komplice považují za osobu nevěrohodnou s "vychloubačnou povahou a snahou zaujmout své okolí a vybudovat si v něm dominantní pozici". To dle stěžovatelova názoru samo o sobě snižuje věrohodnost uvedených svědeckých výpovědí. Vedle toho je pak popis události prvním svědkem M. R. v rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi. Odsouzený M. S. měl např. vyjádřit obavy ze zkoumání tzv. detektorem lži, jemuž se však dobrovolně podrobil. Dále měl vyjádřit opakovaně obavy ohledně do pole odhozené kukly, přičemž orgány činné v trestním řízení pracují s verzí, že tato kukla byla odhozena úmyslně, za účelem zmatení vyšetřujících orgánů. Rovněž tak svědkem zmiňovaná pistole, patřící údajnému komplicovi, se nikdy nenašla. I kdyby však výpověď měla být pravdivá, je ve vztahu ke stěžovateli zcela neurčitá. Za klíčovou stěžovatel považuje skutečnost, že uvedený svědek nijak neidentifikoval stěžovatele, když druhý odsouzený mluvil dle svědka o svém komplicovi pouze jako o jakémsi tipaři, který se měl dostat rovněž do vězení, a to zřejmě na podzim roku 2012. Z napadených rozhodnutí pak není vůbec zřejmé, z jakého důvodu by měl být stěžovatel nějakým tipařem, který měl být navíc dle vyjádření samotného svědka obviněn za jinou loupež spolu s odsouzeným, což však stěžovatel nebyl. Přehlédnout pak nelze i naprostou časovou neurčitost stran údajného nástupu tohoto tipaře do vězení, jakož i dobu rozhovorů mezi svědkem a M. S. Hodnocení výpovědi svědka M. R. ze strany soudů pak neodpovídá jeho skutečným vyjádřením při hlavním líčení a soudy obsah jeho výpovědi deformují. Pochybnosti o této výpovědi vzbuzuje i vyjádření svědka, z nějž vyplývá, že se o věci dozvěděl více informací z televize, a to mnohem dříve než uvedl u hlavního líčení. Ve výpovědi druhého svědka L. R., jemuž se měl odsouzený M. S. svěřit, pak není o stěžovatelově účasti na zločinu řečeno vůbec nic, a tudíž tato nemůže být ani nepřímým důkazem o stěžovatelově vině. Pro úplnost však stěžovatel poukazuje na rozpory této výpovědi s objektivně zjištěnými skutečnostmi. Dle stěžovatele je tedy zřejmé, že údajně usvědčující důkazy byly proti němu použity nepřípustným způsobem a navíc jsou značně rozporné, a to jak navzájem, tak i s jinými provedenými důkazy. Tím soudy porušily zásadu presumpce neviny a zásadu nepředpojatého hodnocení důkazů v trestním řízení.
6. Pro úplnost dále stěžovatel poukazuje na další pochybení orgánů činných v trestním řízení, jež mají podtrhovat celkovou nespravedlnost řízení, nepřípustný způsob hodnocení důkazů a vytváření fabulací ze strany soudů. Soudy kupříkladu nijak neprokázaly, jak se pachatelé dostali do domu a z domu poškozeného, a nelze tedy vyloučit jejich dobrovolné vpuštění, což by svědčilo pro známost poškozeného s pachateli. Soudy řádně neobjasnily ani dobu úmrtí poškozeného. Za neobjasněný považuje stěžovatel i motiv odsouzených, když loupežný motiv, s nímž operují rozhodující soudy, není podpořen žádným důkazem o vědomosti odsouzených stran přítomnosti šperků v domě. Navíc příbuzní poškozeného nezjistili okamžitě po činu žádné známky hledání cenností a naopak poměrně značný obnos peněz nebyl z domu odcizen. Soudy rovněž popisují i způsob napadení poškozeného, aniž by tyto své závěry mohly opřít o jakýkoliv důkaz, když zejména znalecké zkoumání hovoří pouze o charakteru zranění a nijak podrobně o způsobu jejich vzniku, vůbec pak nezmiňuje, kolika pachateli a v jakých místnostech měla být zranění způsobena. O odcizení peněz z domu poškozeného, které zmiňují obecné soudy, není ve spise jediný důkaz. O předpojatosti soudů pak dle stěžovatele svědčí i některá jejich vlastní vyjádření, když např. poukazují na to, že žádný z důkazů neprokazuje nevinu odsouzených, což je v rozporu se zásadami trestního řízení. Dále pak soudy velmi negativně hodnotí stěžovatelovy osobnostní rysy, zcela mimo rámec psychologického znaleckého zkoumání. K dokreslení pečlivosti přístupu soudů k věci slouží i zrušení tří rozsudků nalézacího soudu, a to explicitně z důvodu jeho chybného procesního postupu. Proto musely soudy např. opakovaně vyslýchat většinu svědků, čímž byla přesnost jejich výpovědí zkreslena, aniž by tato skutečnost byla brána ve prospěch odsouzených. Často pak soudy klíčové okolnosti svědeckých výpovědí zcela přehlédly, pokud se nehodily do konstrukce děje, prosazovaného obžalobou. Rozpory ve výpovědích pak soudy přešly protokolací ve stylu "svědek uvádí shodně jako na č. l. ...", pročež nelze skutečný obsah výpovědi ani zjistit. Některým svědkům pak byly kladeny nepřípustné otázky, anebo bylo do jejich výpovědi ze strany soudu nepřípustně zasahováno. Jednoho ze znalců se pak odvolací soud ptal na pravděpodobnost svých vlastních konstrukcí skutkového děje. Podjatost soudů pak stěžovatel dovozuje rovněž z hodnocení jeho vlastní výpovědi, když mu dle jeho názoru zcela nepřiměřeně kladou k tíži drobné rozpory v jeho výpovědi o okolnostech starých několik let (např. stěžovatelem od počátku přiznávaným prodejem zlata, u nějž si stěžovatel spletl konkrétní datum). Navíc soudy dovodily rozpory i tam, kde ve skutečnosti žádné nebyly. Tak tomu bylo např. ve stěžovatelově vyjádření ohledně jeho známosti s odsouzeným M. S., když stěžovatel po celou dobu trestního řízení ustáleně vypovídá, že se s touto osobou v době činu neznal.
7. Další pochybení orgánů činných v trestním řízení či jiných osob byly pak fakticky užity k tíži obžalovaných. Za velmi důležitou okolnost považuje stěžovatel zatajení klíčového důkazu ze strany státního zástupce. Tím je ztotožnění DNA z odhozené kukly s osobou jistého slovenského bezdomovce. O tomto důkazu nebyl zpraven ani odvolací soud, ani obhajoba. Toto zásadní pochybení pak ještě zvýraznil přístup soudu, který v řízení o povolení obnovy řízení nepovažoval tento důkaz za skutečnost, která by mohla vést k jinému rozhodnutí o vině či trestu. To dle stěžovatele dosvědčuje předpojatost soudů při hodnocení důkazů, kdy na jedné straně ke stěžovatelovu odsouzení stačí pár nepřímých důkazů, avšak přímý důkaz, svědčící ve prospěch obhajoby, je považován za nedůležitý. Nemluvě o přístupu státního zástupce, který o výslech takto ztotožněné osoby neprojevuje ani zdaleka takový zájem jako o výslech svědků obžaloby. Všechny soudy se pak odmítly zabývat otázkou stěžovatelova alibi, když tento navrhoval jako důkaz provést výpis jeho komunikace prostřednictvím služeb Facebook a Skype, čímž by mimo jiné mohlo být potvrzeno nejen stěžovatelovo alibi, ale rovněž tak i komunikace s odsouzeným M. S., když stěžovatel tvrdí, že v době úmrtí poškozeného se s touto osobou neznal. Toto odmítnutí důkazů považuje stěžovatel, vzhledem k nedostatku přímých důkazů svědčících o jeho vině, za porušení ústavních principů spravedlivého soudního řízení. Předpojatost orgánů činných v trestním řízení pak stěžovatel dovozuje i z pracovního názvu policejního týmu "Majo", což je přezdívka odsouzeného M. S.
8. Závěrem stěžovatel vyjmenovává podezřelé okolnosti, které v daném případě vyvolávají rovněž pochybnosti o verzi skutkového děje, popsané v odsuzujících rozhodnutích. Jde o chování samotného poškozeného, který se měl dle soudů ještě po útoku zbavit pásky, kterou byl svázán, pohybovat se po domě, zamknout dveře a nezavolat nikomu o pomoc, ať už přímo, nebo snadno dostupným telefonem. S tím koresponduje i nezjištěný způsob vniknutí pachatele do domu. Pochybnosti do případu vnáší i jednání příbuzných poškozeného a lékařky, která byla k jeho tělu zavolána. Ta, na základě tvrzení příbuzných, zapsala jako příčinu smrti pád ze schodů, jenž se již v minulosti poškozenému stal, a nezavolala na přání příbuzných Policii České republiky (dále jen "policie"), přestože druh zranění musel vzbuzovat přinejmenším podezření stran cizího zavinění. Stejně tak potřebné kroky neučinila ani pohřební služba. Příbuzní nezavolali policii, ačkoliv dle jejich slov ihned zjistili, že v peněžence poškozeného se nenacházejí peníze, které tam měl mít. Tyto a související okolnosti (např. skutečnosti okolo předchozího pádu ze schodů) soudy nijak podrobně nezkoumaly. Výpovědi svědků, které nezapadají do konstrukce vytvořené obžalobou, pak soudy rovněž podrobně nezkoumají, nýbrž je jako nevěrohodné odmítají kupř. na základě nestandardního vyšetření na tzv. detektoru lži. Konečně pak za zcela rozhodující okolnost považuje stěžovatel absenci důkazů o samotném usmrcení poškozeného stěžovatelem. Ani pachové stopy totiž nenasvědčují nic o způsobení smrtelných zranění. Za velmi závažnou pak považuje stěžovatel rovněž skutečnost, že i po jeho odsouzení stále policie provádí vyšetřovací úkony a zajišťuje další důkazy, což svědčí o reálné existenci důvodných pochybností stran správnosti stěžovatelova odsouzení.
9. Konečně stěžovatel považuje za protiústavní přístup Nejvyššího soudu, který formalisticky odmítl stěžovatelovo dovolání s tím, že uplatněné námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Zároveň se však Nejvyšší soud nezabýval námitkou extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů, což je, i dle jeho vlastní judikatury, dovolací důvod. Dle stěžovatele měl v tomto ohledu vzít Nejvyšší soud v potaz rovněž závažnost celé věci pro pachatele a společnost. V případě takto závažného zločinu, a odsouzení k výjimečným trestům, by měl mít Nejvyšší soud nulovou toleranci k jakýmkoliv pochybením soudů nižších stupňů.
10. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní podmínky projednání návrhu
11. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. V první řadě Ústavní soud konstatuje, že projednávaný případ se svou závažností a obsahem nastolených otázek dotýká nejen ústavně zaručených práv stěžovatele, nýbrž i otázek, které mají význam z hlediska hodnocení ústavnosti postupu orgánů činných v trestním řízení i pro obdobné budoucí případy. Z hlediska posouzení projednávané ústavní stížnosti však třeba uvést, že k zásadním ústavněprávním otázkám tohoto případu se již Ústavní soud obsáhle vyjádřil v nálezu ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1098/15, který byl s ohledem na význam právního názoru v něm obsaženého zpřístupněn bezprostředně po svém vyhlášení na stránkách Ústavního soudu (nález je dostupný na http://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2016/IV._US_1098_15_an.pdf). Tímto nálezem byla zamítnuta ústavní stížnost druhého odsouzeného v přezkoumávané trestní věci. Vzhledem k tomu, že III. senát Ústavního soudu neshledal ve stěžovatelově věci důvod odchýlit se od závěrů uvedených v tomto nálezu (a postupovat tak dle ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu), mohl - vázán těmito závěry v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - na právní názor formulovaný v uvedeném nálezu navázat a na jeho podrobné odůvodnění stěžovatele odkázat. V nastalé situaci, kdy již byly základní otázky dodržení ústavních kautel řádného soudního procesu vyjasněny, lze o takových otázkách rozhodnout formou usnesení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) a na něj navazující usnesení v obdobné věci]. Takto postupoval Ústavní soud i v projednávané věci. Přitom považuje za nezbytné uvést následující.
13. Stěžovatelova ústavní stížnost se opírá zejména o námitku existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů a o námitku předpojatého hodnocení důkazů (v neprospěch stěžovatele). Závěr o předpojatém postupu soudů stěžovatel dovozuje výhradně z jejich právních názorů. Otázku případné podjatosti rozhodujících soudců však s jejich právními názory ztotožňovat nelze (srov. ustanovení §30 trestního řádu). Ústavní soud tedy dále posoudil, zda závěry rozhodujících soudů jsou v souladu s ústavními zásadami a kautelami spravedlivého trestního řízení, přičemž po důkladném zvážení všech výše uvedených okolností a spisového materiálu krajského soudu dospěl k závěru, že tomu tak je a žádné pochybení v podobě tzv. kvalifikovaných vad (k nim viz blíže sub 14 až 16) neshledal.
14. Vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Pochybení tohoto druhu stěžovatel obecným soudům v podstatě nevytkl. V ústavní stížnosti zmiňuje pouze neprovedení důkazů v podobě záznamu jeho elektronické komunikace. Tento návrh se však v ucelené podobě uplatnil v pozdních fázích trestního řízení (vypořádal se s ním odvolací soud na str. 31 napadeného rozsudku) a dle vyžádaného soudního spisu by měl být navíc předmětem jednoho ze stěžovatelových návrhů na povolení obnovy řízení.
15. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Takový problém v napadeném řízení nevyvstal a stěžovatel žádnou obdobnou námitku nevznesl.
16. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a hodnotícími závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či právní oporu v provedeném dokazování. Aby však bylo takové pochybení důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, musí úzce souviset s předmětem napadeného rozhodnutí, v tomto případě zejména s otázkou prokázání viny a vyměření trestu. Ústavní soud se tedy nemůže v řízení o ústavní stížnosti zabývat námitkami, jejichž odůvodněnost by reálně nemohla ovlivnit výroky napadených rozhodnutí, neboť by postrádala jejich kasace jakýkoliv smysl. Žádné ústavně relevantní pochybení, které by se týkalo předmětu napadeného trestního řízení, Ústavní soud neshledal, když se řídil právním názorem, který jím byl zaujat v bezprostředně související věci rozhodnuté výše uvedeným nálezem ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 1098/15.
17. Obecně lze říci, že soudy provedly velmi rozsáhlé důkazní řízení, v němž se zabývaly i vedlejšími aspekty skutkového děje. Všechny důkazy pak v důležitých částech řádně popsaly a logicky a srozumitelně zhodnotily. Přehodnocování rozporů (ať už reálných či pouze stěžovatelem tvrzených) mezi jednotlivými důkazy, zejména v otázce věrohodnosti jednotlivých vypovídajících osob či střetu znaleckých posudků, jichž se stěžovatel dovolává, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Skutečnost, že provedené důkazy je možné hodnotit odlišně, pro stěžovatele příznivěji, ještě není sama o sobě důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Ústavní soud pouze hodnotí, zda soudy důkazy hodnotily logicky, tedy nevyvozovaly z nich iracionální či svévolné závěry, a zda při jejich hodnocení (jednotlivě a zejména ve vzájemných souvislostech) dodržely ústavní zásady hodnocení důkazů v trestním řízení, zejména princip in dubio pro reo. Ten se přitom uplatní pouze v případě, kdy o zjišťovaných skutečnostech mají pochybnosti samotné obecné soudy, kterým jedině z hlediska ústavního pořádku náleží rozhodovat o vině obžalovaného z trestného činu (čl. 40 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy).
18. V projednávané věci pak soudy uvedené principy neporušily, neboť každá soudy tvrzená skutečnost je provedenými důkazy podepřena, a to logicky a srozumitelně, a případné pochybnosti rozhodujících soudů, které nebylo možné již dále objasnit, byly buď ponechány bez povšimnutí pro svou irelevanci k předmětu řízení (otázce viny a trestu obžalovaných), anebo vyhodnoceny ve prospěch odsouzených. Přítomnost stěžovatele na místě činu v době jeho páchání byla potvrzena souborem nepřímých důkazů, mezi nimiž hrají nejdůležitější roli stěžovatelovy pachové stopy, které mohou za určitých okolností každá jednotlivě být dle uvedeného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1098/15 samostatným nepřímým důkazem (viz níže). To je dále doplněné o výpovědi spoluvězňů M. S., o znalecké zkoumání pachových stop, výpovědi svědků (týkajících se především vztahů mezi stěžovatelem a druhým odsouzeným), stěžovatelovy aktivity při prodeji neznámých šperků atd. Mezery ve zjištěném skutkovém stavu (např. přesná doba úmrtí poškozeného, způsob vniknutí pachatelů do jeho domu, či přesný podíl každého z nich na jeho smrti) nebyly v dané věci takové povahy, aby bránily rozhodnout odsuzujícím výrokem o předmětu obžaloby (stěžovatelově podílu na úmyslném usmrcení poškozeného). Pachové stopy na šperkovnici, vlasech poškozeného a zejména na pásce, jíž byl poškozený svázán, jsou přesvědčivým důkazem o tom, že stěžovatel usmrcení poškozeného přinejmenším aktivně napomáhal. V tomto směru je velmi důležité, že u stopy na zmíněné lepicí pásce znalec absolutně vyloučil možnost tzv. přenosu pachové stopy druhým odsouzeným. Takto učiněné závěry rozhodujících soudů nepovažuje Ústavní soud za extrémně rozporné s provedenými důkazy, když každá uvedená skutečnost je na základě dokazování logicky potvrzena. Nelze tedy stěžovateli přisvědčit, že by odsuzující rozsudky ve svém celku odporovaly zásadám spravedlivého trestního řízení.
19. Ke konkrétnějším námitkám stěžovatele Ústavní soud považuje za nutné uvést následující. Zvláštní význam stěžovatel přisuzoval přípustnosti odvození jeho viny z provedení důkazu identifikace osoby srovnáním pachových stop. Právě touto otázkou se velmi podrobně zabýval výše uvedený nález ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1098/15, na jehož závěry lze beze zbytku odkázat. Na tomto místě třeba připomenout, že tzv. srovnání pachových stop je v trestním řízení typicky nepřímým důkazem (podrobněji bod 34 a zejména bod 42 a násl. uvedeného nálezu), který osamoceně jako jediný k prokázání viny zpravidla nepostačuje (srov. bod 47 uvedeného nálezu). Dle názoru Ústavního soudu je však třeba hodnotit každou pachovou stopu jako potenciálně samostatný důkaz, jenž každý osamoceně (popř. v různých kombinacích ve svém souhrnu) prokazuje určitou skutečnost, kterou je (jako v projednávané věci) typicky dotyk osoby s určitým předmětem či její přítomnost na určitém místě. Nelze přitom a priori vyloučit ani situaci tak výjimečnou, v níž odborná analýza kombinace více pachových stop z různých míst, částí těla či předmětů, vyvrátí jakoukoliv jinou alternativu skutkového děje, než je vina obžalované osoby. V takové situaci by dle Ústavního soudu bylo možné hovořit o tzv. uzavřeném řetězci nepřímých důkazů, tvořeném pouze jednotlivými pachovými stopami (resp. i jejich znaleckou analýzou). Může však jít o situaci zcela výjimečnou, přičemž obecný soud musí trvat na tom, aby vyšetřující orgány vyvinuly vždy maximální úsilí k opatření i jiných relevantních důkazů.
20. V projednávané věci bylo opatřeno značné množství relevantních pachových stop, a to z různých míst, z částí těla poškozeného a z předmětů v jeho domě. Co se správnosti jejich opatření a provedení týče, lze zcela odkázat na bod 49 a násl. odůvodnění nálezu ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1098/15. Svým obsahem tyto stopy jednotlivě a zejména ve své kombinaci vytvářejí spolu s jejich znaleckým zkoumáním značně přesvědčivý důkaz, přibližující se výše (sub 18) popsané situaci uzavřeného řetězce nepřímých důkazů. Přesto však analýza pachových stop nebyla samostatným důkazem a jeho věrohodnost ve vztahu k vině stěžovatele byla v řízení před obecnými soudy podepřena dalšími více či méně usvědčujícími nepřímými důkazy. Jejich popis i velmi důkladné hodnocení, které Ústavní soud neshledal jako nelogické či jinak svévolné, jsou obsaženy v obou napadených rozsudcích, zejména pak rozsudku odvolacího soudu. V tomto směru tedy může Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí zcela odkázat z hlediska posouzení otázky důvěryhodnosti a obsahu výpovědí svědků M. a L. R. (výpověď druhého svědka L. R. nepřímo potvrzuje obecnou věrohodnost výpovědi M. R.), otázky nevěrohodnosti samotného stěžovatele stran jeho alibi i dalších tvrzení, při určení motivu odsouzených, podezřelého prodeje stěžovatelova auta, nálezu neúplného autoatlasu či svědeckých výpovědí prokazujících povahu vztahů stěžovatele k druhému odsouzenému. V těchto otázkách stěžovatel nepoukazuje v ústavní stížnosti na žádnou svévoli soudů, nýbrž toliko buď pouze předkládá vlastní verzi hodnocení provedených důkazů (zejména věrohodnost svědků či pachových stop), nebo jen povšechně tvrdí, že verze soudů není provedenými důkazy prokázána. To však k prokázání kvalifikovaných vad z hlediska ústavnosti soudního řízení v projednávané věci nevede.
21. Co se týče údajného zatajení důkazu ztotožněním osoby se vzorky DNA nalezenými na kukle poblíž místa činu, lze rovněž zcela odkázat na závěry výše uvedeného nálezu (srov. bod 54). Neznalost rozhodujících soudů o obsahu tohoto důkazu nečiní jejich rozhodnutí protiústavní, neboť soudy ve svých rozhodnutích zmiňují, že DNA není obžalovaných, a s touto skutkovou situací se vypořádaly. Po zjištění obsahu tohoto důkazu (samotného ztotožnění), i důkazů souvisejících (výslech ztotožněné osoby, její pachová identifikace, atd.), se tyto nové skutečnosti staly předmětem řízení o povolení obnovy řízení. Postup soudů v tomto řízení však Ústavní soud v tomto usnesení předjímat, natož pak hodnotit nemůže. Protiústavnost napadených rozhodnutí pak nelze dovodit ani ze skutečnosti, že policejní orgány nadále prověřují k této trestní věci další skutečnosti. Jednak se tak děje částečně kvůli stěžovateli, a jeho návrhům na povolení obnovy řízení, a především již z logiky věci lze těžko dovodit protiústavnost soudního rozhodnutí z postupů policie po jeho vydání. Navíc by stěžovatel, domáhající se provedení nových důkazů k prokázání vlastní neviny, měl s takovou činností policie souhlasit.
22. Za neopodstatněnou pak Ústavní soud považuje i stěžovatelovu námitku stran odepření přezkumu napadených rozhodnutí v dovolacím řízení. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že tento soud zkoumal, zda napadená rozhodnutí netrpí tzv. extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a úvahami soudů, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není a plně odkázal na velmi podrobné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Takový postup Ústavní soud nepovažuje za odepření spravedlnosti nebo tzv. přepjatý formalismus.
23. Ústavní soud tak na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že obecné soudy v projednávané věci nezasáhly do stěžovatelových ústavních práv způsobem, který by bylo možno označit za tzv. kvalifikovanou vadu (viz blíže sub 14 až 16). Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu