ECLI:CZ:US:2021:3.US.1106.21.1
sp. zn. III. ÚS 1106/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp. zn. 5 T 61/2010, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá vydání nálezu, kterým bude konstatována neústavnost postupu Obvodního soudu pro Prahu 1, spočívajícího v zásahu do jeho práva na použití příznivější úpravy podle §40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v zásahu do jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez průtahů podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 38 odst. 2 Listiny, a Obvodnímu soudu pro Prahu 1 bude zakázáno, aby v těchto zásazích do stěžovatelových práv pokračoval.
2. Stěžovatel poukazuje na to, že u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") je vedeno trestní řízení, v němž je jako jeden ze spoluobviněných stíhán pro trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §260 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"). Skutky se měly odehrát v době od prosince 2008 do června 2009. Ve věci došlo opakovaně ke změně složení senátu, což vedlo k nutnosti opakovat hlavní líčení, přičemž dosud není o podané obžalobě rozhodnuto. Stěžovatel má za to, že není slučitelné s právem na projednání věci v přiměřené lhůtě, aby bylo trestní řízení vedeno - bez jakýchkoliv obstrukcí na straně obviněných - ještě 12 let poté, co bylo trestní stíhání v říjnu 2009 zahájeno, a kdy trestnost skutku uplynutím desetileté promlčecí doby zanikla a stíhání mělo být zastaveno, což obvodní soud odmítl. S jeho odůvodněním stěžovatel polemizuje a tvrdí, že takový výklad protiřečí požadavku v čl. 40 odst. 6 Listiny.
3. Před posouzením samotné opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, jehož neústavnost napadá. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost však není přípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
4. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele.
5. V nyní posuzované věci stěžovatel ústavní stížností brojí proti postupu obvodního soudu v trestním řízení, spočívajícím v zásahu do jeho práva na použití příznivější úpravy podle §40 odst. 6 Listiny a v zásahu do jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez průtahů podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny. Z popsaného principu subsidiarity při využívání ústavní stížnosti plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
6. Ve vztahu k základnímu právu na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je prostředkem k ochraně návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích); [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04 (N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.), usnesení ze dne 10. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 638/05, usnesení ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 95/16, všechna uvedená rozhodnutí jsou dostupná na https: //nalus.usoud.cz]. Stěžovatel neuvádí, zda uvedený prostředek využil a s jakým výsledkem. V případě, že jej nevyužil, nevyčerpal všechny prostředky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pokud pak je využil, je třeba, aby v řízení před Ústavním soudem napadal poslední neúspěšně využitý prostředek.
7. Napadá-li stěžovatel konstatování obvodního soudu, učiněné při hlavním líčení konaném dne 14. 4. 2021, kterým byla "neformálně" odmítnuta jeho námitka o promlčení trestní odpovědnosti, je zřejmé, že uvedeným postupem obvodního soudu soudní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky podle trestního řádu. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu otevřela cesta k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu.
8. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost, podaná ve fázi řízení před obvodním soudem, kdy stěžovatel napadá výhradně postup soudu prvního stupně, není z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti přípustná, přičemž stěžovatel není nijak zbaven možnosti ochrany svých základních práv v dalším průběhu řízení, včetně možného podání ústavní stížnosti proti poslednímu opravnému prostředku po vydání konečného rozhodnutí, pokud podle jeho názoru k nápravě vad řízení ze strany obecných soudů v tomto dalším průběhu nedošlo.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj