ECLI:CZ:US:2014:3.US.1115.14.1
sp. zn. III. ÚS 1115/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele DEKTRADE a. s., IČ 48589837, se sídlem v Praze 10, Tiskařská 257/10, zastoupeného JUDr. Tomášem Hübnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 17, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. ledna 2014 č. j. 40 Co 1020/2013-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (doručenou elektronicky dne 24. 3. 2014) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, a to pro tvrzené porušení zejména základního práva na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
2. Soudní exekutor usnesením zamítl exekuční návrh oprávněného (stěžovatele). Krajský soud napadeným usnesením usnesení exekutora potvrdil. V odůvodnění uvedl, že jestliže v rozhodčí doložce bylo dohodnuto, že spory budou rozhodovány jediným rozhodcem ad hoc, který bude vybrán předsedou představenstva Unie pro rozhodčí a mediační řízení ČR a. s., který byl současně oprávněn, aby k výběru rozhodce zmocnil další osobu, neodpovídalo toto ujednání požadavkům kladeným stávající judikaturou na rozhodčí doložky, neboť neumožňovalo transparentní výběr rozhodce. Krajský soud rovněž citoval relevantní judikaturu.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že citovaná judikatura na jeho případ nedopadá. Obsahem rozhodčí doložky bylo dodatečné určení rozhodce účastníky předem dohodnutou osobou, tzv. appointing authority, kterou představoval primárně předseda představenstva společnosti (tedy v doložce nebyl rozhodce konkrétně jmenován). Funkce předsedy představenstva není součástí odborné, pracovní, výkonné struktury společnosti, je třeba jej odlišovat od společnosti samotné. Navíc u předmětné smlouvy šlo o závazek mezi podnikateli při podnikatelské činnosti. Rozhodčí doložka neobsahuje jakýkoli odkaz na rozhodčí řád, na seznam, statut či jiný dokument společnosti. Krajský soud nevysvětluje, v čem konkrétně pokládá rozhodčí doložku za netransparentní.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby účastníkem řízení před obecným soudem, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů tímto soudem je možný tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
6. Takové porušení Ústavní soud neshledal. Krajský soud napadené rozhodnutí řádně odůvodnil, přičemž se vypořádal jak s námitkami stěžovatele, tak s relevantní judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Proto Ústavní soud mohl postupovat podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., které umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. To je možné za předpokladu, že se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci.
7. Stěžovatelem namítané rozdíly posuzovaného případu s rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu jsou formální a pro posouzení platnosti rozhodčí doložky nepodstatné. Není například relevantního rozdílu mezi situací, v níž má být rozhodce určen samotnou obchodní společností a mezi určením rozhodce "jen" členem orgánu této společnosti (v nynější věci šlo o předsedu představenstva, který dokonce byl oprávněn zmocnit k výběru rozhodce jinou osobu). Není-li podle rozhodovací praxe pro naplnění podmínky platného sjednání rozhodčí doložky (spočívající v nezbytné dostatečné míře určitosti, transparentnosti) dostačující určení třetí osoby (vyjma stálého rozhodčího soudu), která podle svých vnitřních pravidel určí rozhodce až v případě sporu, nemůže tomuto požadavku tím spíše vyhovět rozhodčí doložka, jejímž obsahem je toliko určení třetí osoby, která bez jakýchkoliv stanovených pravidel vybere za rozhodce jakoukoliv osobu či dokonce tato třetí osoba teprve zmocní jakoukoliv další osobu k následnému výběru rozhodce (viz podobně i např. usnesení ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2569/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz). O transparentnosti (ve smyslu předvídatelnosti, individualizace osoby rozhodce, který by měl rozhodovat spor mezi účastníky smluvního vztahu) takto koncipované doložky nelze v takové situaci hovořit.
8. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu