ECLI:CZ:US:2014:3.US.1189.14.1
sp. zn. III. ÚS 1189/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Miroslava Konečného, zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, PhD., advokátem se sídlem Bašty 8, 602 00 Brno, směřující proti výroku rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 5. 2013 č. j. 2 T 27/2013-102, jímž byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2013 č. j. 5 To 368/2013-139, za účasti 1) Okresního soudu Brno-venkov a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 3. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení výroku rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 5. 2013 č. j. 2 T 27/2013-102, jímž byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, a zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2013 č. j. 5 To 368/2013-139, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti prvoinstančnímu rozsudku. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že napadenými rozhodnutími, jakož i postupem odvolacího soudu, bylo zasaženo do jeho základního práva zaručeného článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. práva na projednání věci bez zbytečných průtahů a do jeho práva na zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jeho jména a do práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle článku 10 Listiny.
K porušení jeho základních práv mělo dojít tím, že v trestním řízení, vedeném u Okresního soudu Brno-venkov (dále též "nalézací soud") pod sp. zn. 2 T 27/2013 proti obžalovanému F. P., v němž stěžovatel měl postavení poškozeného, nebyla respektována jeho práva, jichž požívá podle trestního řádu a podle občanského zákoníku jako poškozený. K tomu mělo konkrétně dojít tím, že ačkoliv jako poškozený požadoval, aby obžalovanému byla uložena povinnost nahradit mu jednak bolestné a úhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, a jednak náhradu nemajetkové újmy, bylo jeho požadavku vyhověno pouze zčásti. Obecné soudy mu přiznaly pouze část požadované náhrady z titulu bolestného a nákladů spojených s léčením v celkové částce 5.020,- Kč, zatímco se zbytkem jeho nároku na přiznání nemajetkové újmy v penězích ve výši 50. 000,- Kč byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatel vyslovuje též názor, že soudy měly jeho požadavku vyhovět v plné výši. Domnívá se, že zásady ekonomie a rychlosti trestního řízení a rovněž zákonodárcův záměr nenutit poškozené podstupovat více náročných a nákladných soudních řízení tam, kde je to nadbytečné, vyžadují, aby v případech v nichž byly všechny skutkové okolnosti pro přiznání nemajetkové újmy prokázány, soudy již v adhezním řízení požadované nároky přiznaly. Pokud se soud prvního stupně domníval, že pro přiznání odškodnění nemajetkové škody není dostatek důkazů, měl stěžovatele vyzvat, aby důkazy doplnil, k čemuž on byl připraven. Provedení potřebných důkazů by prý nebylo nijak komplikované. Soud prvního stupně měl pochybit tím, že stěžovatele k doplnění dokazování nejen nevyzval, ale "jeho nárokem na náhradu nemajetkové újmy se dokonce vůbec nezabýval".
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, opírajícím se o judikát Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010 sp. zn. 1 Co 2/2010, podle nějž nelze uplatňovat právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích a nárok na náhradu škody na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatnění na základě totožných skutkových tvrzení.
Právo na spravedlivý proces bylo dle stěžovatele porušeno také tím, že soud prvního stupně se nezabýval a nijak se v rozsudku nevypořádal s dalšími skutečnostmi tvrzenými poškozeným, když namítal zásah do osobního a rodinného života. Stěžovatel nemajetkovou újmu spatřuje nikoliv přímo v poškození svého zdraví, ale mimo jiné v tom, že v přímé příčinné souvislosti s jednáním obžalovaného mu bylo znemožněno starat se nejen sám o sebe, ale také o svoji těžce nemocnou ženu.
Stěžovatel uzavírá, že soudy obou stupňů se v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti soudního řízení odmítly zabývat jeho nárokem tam, kde se jím zabývat mohly a měly a nutí tak stěžovatele uplatňovat svůj nárok cestou dalšího soudního řízení, což prý je v tomto případě zcela zbytečné, nehledě na časovou náročnost a náklady takového řízení. Soudy podle stěžovatelova názoru pochybily také tím, že nezohlednily skutečnost, že stěžovateli je již 83 let, nemá zkušenost se soudním řízením, jež je pro něj vzhledem k jeho věku psychicky i fyzicky velmi náročné. Tím obecné soudy měly porušit jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, a zasáhly i do práva na zachování jeho důstojnosti a do rodinného a soukromého života.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
U nalézacího soudu bylo vedeno pod sp. zn. 2 T 27/2013 trestní řízení proti obžalovanému F. P., v němž stěžovatel měl postavení poškozeného. Rozsudkem ze dne 13. 5. 2013 č. j. 2 T 27/2013-102 byl obžalovaný uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Skutek trestného činu spočíval (zkráceně řečeno) v tom, že obžalovaný dne 8. 10. 2012 v obci Střelice nezabezpečil svého psa rasy středoasijský pastevecký pes, který utekl z ohrazeného pozemku u rekreační chaty a napadl na polní cestě poškozeného (tj. stěžovatele), pokousal ho na levém předloktí a způsobil mu tržně zhmožděné rány; zranění omezovalo poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu nejméně tří týdnů.
Stěžovatel se připojil k trestnímu řízení s nárokem na bolestné a úhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, a jednak na přiznání nemajetkové újmy v penězích ve výši 50.000,- Kč. Nalézací soud však v odsuzujícím rozsudku přiznal stěžovateli pouze náhradu škody ve výši 5.020,- Kč z titulu bolestného a nákladů spojených s léčením, zatímco se zbytkem jeho nároku na přiznání nemajetkové újmy v penězích ve výši 50.000,- Kč odkázal stěžovatele na řízení ve věcech občanskoprávních. Nalézací soud poukázal v odůvodnění svého rozhodnutí na judikát Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010 sp. zn. 1 Co 2/2010, podle nějž nelze uplatňovat právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích a nárok na náhradu škody na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatnění na základě totožných skutkových tvrzení. Nalézací soud měl za to, že stěžovatelem předložené důkazy a jeho tvrzení se opírají toliko o následky způsobené jemu samotnému újmou na zdraví, přičemž náhrada za tvrzené duševní strádání stěžovatele je obsažena již v bolestném. Nalézací soud konstatoval, že poškozený nedoložil lékařské zprávy ohledně zdravotního stavu jeho manželky a míru jeho péče o ni. Soud měl proto za to, že podle výsledků dokazování není podklad pro vyslovení povinnosti k náhradě nemajetkové újmy, a proto poškozeného odkázal se zbytkem jeho nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto výroku o náhradě škody podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 11. 2013 č. j . 5 To 368/2013-139 tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") představuje ústavní stížnost podle čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti přitom není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice - viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odstavec 1 ve spojení s §72 odstavci 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odstavce 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud však neshledal v projednávané věci, že by nyní taková výjimečná okolnost nastala.
Jinými slovy, ústavní stížnost je procesní nástroj, který je možno použít teprve poté, co navrhovatel vyčerpal všechny ostatní zákonné možnosti. Přípustné opravné prostředky není přitom možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech s veškerými možnostmi soudního řízení, které zaručují kontrolu ústavnosti a s celou řadou konkrétních procesních nástrojů. Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy České republiky, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Vydání rozhodnutí o povinnosti nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu se stěžovatel může domáhat též cestou řádného civilního soudního řízení. Teprve v případě, kdy by taková možnost neexistovala, byl by, v souladu s principem subsidiarity, povolán Ústavní soud k rozhodování o opomenutém nároku stěžovatele. S ohledem na zásadu sebeomezení připadá kasační zásah Ústavního soudu v úvahu jen tam, kde již stěžovatel nemá k dispozici další prostředky k ochraně či prosazení svého práva.
V posuzovaném případě je situace taková, že ústavní stížností napadené výroky nalézacího a odvolací soudu, jimiž byl stěžovatel jako poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, nelze pokládat za konečná v tom smyslu, že by vylučovala použití jiných prostředků k ochraně práva. Stěžovateli se k ochraně jeho majetkových a nemajetkových práv vždy nabízí ještě postup pořadem práva občanského (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2997/07). Z tohoto předpokladu a ze zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci soudů obecných je třeba vycházet i v projednávané věci.
Z tohoto důvodu je třeba ústavní stížnost pokládat za návrh předčasný, a proto nepřípustný.
IV.
Ústavní soud však na tomto místě chce deklarovat, že ve specifických případech je připraven zkoumat, zda postupem orgánů činných v trestním řízení v tzv. adhezním trestním řízení nebyla porušena základní práva poškozených, včetně práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces a zasáhnout v jejich prospěch.
Ústavní soud si je vědom toho, že úroveň ochrany práv poškozených v tzv. adhezním řízení v rámci trestního procesu v dřívější době nebyla dostatečná a byla jak trestněprocesní naukou, tak občanskou veřejností oprávněně kritizována pro malou efektivnost a nedostatečnou citlivost k osobnostním právům občanů. Značnými deficity trpělo také praktické prosazování práv poškozených v činnosti orgánů činných v trestním řízení, na což opakovaně upozorňovaly viktimologické iniciativy (např. Bílý kruh bezpečí).
K podstatnému zdokonalení předchozí právní úpravy postavení poškozených v adhezním trestním řízení došlo přijetím zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), jímž byla mj. též značně doplněna a novelizována příslušná ustanovení trestního řádu. Mimořádné pozornosti zasluhuje zejména kategorie tzv. zvlášť zranitelných obětí (§2 odst. 4 cit. zákona). Ústavní soud se nezříká možnosti zasáhnout v případech, v nichž by došlo k flagrantnímu porušování zákonné úpravy postavení obětí; hrubé nerespektování kogentních ustanovení zákona může být hodnoceno jako protiústavní exces, opravňující eventuální zásah Ústavního soudu.
V posuzovaném případě však Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal. Přihlédl přitom též k tomu, že převážná část procesních ustanovení cit. zákona o obětech trestných činů, majících dosah na projednávanou trestní věc, nabyla účinnosti až od 1. 8. 2013 (viz §62 cit. zákona), tedy v době, kdy již bylo ukončeno nalézací řízení v posuzovaném případě.
Lze konstatovat, že stěžovatelovi se v průběhu trestního řízení dostalo náležitého poučení o jeho právech a byl též poučen podle §43 odst. 3 tr. řádu o povinnosti doložit důvod a výši škody a nemajetkové újmy. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku (str. 8 - č. l. 109 spisu) zcela konkrétně naznačil, jaké podklady by soud ke svému rozhodnutí od poškozeného potřeboval získat, aby bylo možno o uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy v adhezním řízení rozhodnout (... "poškozený... nijak nedoložil lékařské zprávy ohledně zdravotního stavu jeho manželky a míru jeho péče o ni"). Je proto spíše s podivem, že poškozený, který byl v trestním řízení zastupován zmocněncem-advokátem, nevyvinul žádnou aktivitu, aby potřebné podklady předložil alespoň v rámci odvolacího řízení.
Ústavnímu soudu nezbývá, než poukázat na klasickou právní zásadu vigilantibus iura ("nechť každý si střeží svá práva"), kterou stěžovatel zanedbal. Jestliže jeho osobní síly byly oslabeny v důsledku stáří a nemoci, bylo na zmocněnci, aby mu poskytl náležitou pomoc.
Jakkoli zákonodárce novou zákonnou úpravou všestranně posiluje postavení poškozených a ukládá orgánům činným v trestním řízení povinnost poskytovat obětem podporu, nelze požadovat, aby na orgány činné v trestním řízení byla přenášena nadměrná zátěž a aby se tak dělo na úkor jejich hlavní povinnosti, tj. objasňovat trestné činy. Je legitimní požadovat, aby i samotní poškození, za případné pomoci ze strany zmocněnce, náležitě dbali o prokázání svých majetkových a nemajetkových práv.
K soudní ochraně stěžovatelových individuálních majetkových a nemajetkových práv je i nadále, tedy i po skončení trestního řízení, otevřena cesta občanskoprávního řízení.
Podle ustanovení §43 odstavce 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Takový případ v projednávané věci nastal, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podání odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2014
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj