ECLI:CZ:US:2014:3.US.1196.14.1
sp. zn. III. ÚS 1196/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Zapletala, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. května 2013 č. j. 18 Co 409/2012-228 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2014 č. j. 28 Cdo 3874/2013-256, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 28. března 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdější předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť v jejich vydání spatřoval neoprávněný zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek zakotveném v čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatel, jako jeden ze dvou žalobců, podal u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") žalobu, kterou se domáhal určení toho, že je vlastníkem ideální jedné třetiny pozemků konkretizovaných v petitu žaloby. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") i Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodovaly ve věci celkem třikrát, přičemž v prvních dvou případech krajský soud rozsudek městského soudu zrušil. Ve svém třetím rozsudku ze dne 17. července 2012 č. j.
53 C 318/2004-205 dospěl městský soud k názoru, že vydání pozemků postupem podle zákona č. 229/1991, o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") brání skutečnost, že pozemky jsou zastavěny ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel spolu s druhým žalobcem odvolání. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel spolu s druhým žalobcem dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí zejména proti posouzení naplnění podmínek §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, přičemž nesouhlasí s názorem obecných soudů, že jde o pozemky zastavěné, když tyto se nacházejí zcela na okraji komplexu obytných budov a netvoří tak dle stěžovatele součást komplexu sídliště nazývaného Líšeň IV. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy hodnotily rozsah a hranice areálu sídliště zcela volně, bez jakýchkoliv konkrétních podkladů, důkazů či tvrzení zúčastněné osoby, kterou v předmětném řízení bylo Statutární město Brno. Dle stěžovatele je třeba důsledně posuzovat umístění konkrétních staveb na konkrétních pozemcích, neboť areál není nijak evidenčně ani fakticky vymezen. Stěžovatel dále namítá, že se obecné soudy nezabývaly vůbec důležitými otázkami, např. v jakém rozsahu byla stavba sídliště vůbec povolena a zda stavby existující v době rozhodování soudů byly součástí stavby sídliště. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud ve svém posledním rozhodnutí vyslovil právní názor zcela odlišný od právního názoru, který zaujal v předchozím rozhodnutí. Způsob, kterým krajský soud svůj názor během řízení měnil, je pro stěžovatele nepřijatelný. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Podstatu stěžovatelových námitek tvoří tvrzení, že byla nesprávně posouzena existence překážek pro vydání sporných pozemků ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Předmětné ustanovení stanoví, že pozemek, který by jinak podléhal restituci, nelze vydat v případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo její právnické osoby zastavěn. Pozemek lze vydat, pokud stavba nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, dočasnou, jednoduchou, drobnou nebo umístěnou pod povrchem země.
7. Ústavní soud se již dříve musel vypořádat s obdobnými případy, kde bylo řešeno, zda existuje překážka bránící vydání pozemku. Ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 68/94 ze dne 15. 12. 1994 (N 63/2 SbNU 189) zdůraznil, že pokud je zásadní spornou otázkou to, zda existuje či neexistuje překážka bránící vydání pozemku ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, je povinností soudu hodnověrným způsobem zhodnotit, zda předmětné pozemky jsou skutečně takového charakteru, že je vydat nelze. Ústavní soud také konstatoval, že i když má každý pozemek samostatné parcelní číslo, a je tedy v právním slova smyslu samostatnou nemovitou věcí, je nutno předpoklady pro vydání každého pozemku posuzovat sice samostatně, ale s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní posuzované věci. V projednávaném případě bylo nutno přihlédnout právě k tomu, že předmětný pozemek je součástí jednoho funkčního celku [obdobně např. nález sp. zn. II. ÚS 42/97 ze dne 4. 10. 2000 (N 141/20 SbNU 173)].
8. Ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 159/03 ze dne 17. 2. 2005 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) pak Ústavní soud konstatoval, že se mu jeví jako přesvědčivý názor Městského soudu v Praze, že sídliště je třeba chápat jako celek zahrnující nejen obytné objekty, objekty občanské a technické vybavenosti, ale i plochy nacházející se mezi těmito objekty, pokud v rámci sídliště plní nějakou konkrétní funkci. K tomu dále uvedl, že město je živoucí, dynamicky se vyvíjející útvar, přičemž není nijak překvapivé, že jednotlivé funkce pozemků, funkčně navazujících na bytové komplexy, se v průběhu času proměňují. Restriktivní interpretace pojmu stavba, ve smyslu §11 zákona č. 229/1991 Sb., zahrnující toliko sídlištní pozemky zastavěné obytnými budovami, nikoliv však i pozemky s nimi bezprostředně související, jako např. parkovací plochy, místa s klepadly, popelnicová stání, pískoviště pro děti atd., by byla v rozporu s účelem tohoto ustanovení.
9. Ústavní soud také již dříve uvedl, že právě obecné soudy jsou povolány sporné ustanovení aplikovat a s přihlédnutím ke znalosti místních poměrů vyhodnotit, zda existují překážky pro vydání pozemků. Pokud svůj závěr řádně odůvodní, pak Ústavní soud není se zřetelem k jeho postavení povolán jejich závěry přehodnocovat. Úkolem Ústavního soudu není nahrazovat obecné soudy při výkladu a aplikaci právních předpisů, nýbrž se ujistit, že rozhodnutí těchto soudů nejsou poznamenána libovůlí nebo jinak zřetelně nerozumná (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2484/08 ze dne 10. 12. 2009 nebo sp. zn. II. ÚS 619/06 ze dne 22. 2. 2007, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodnutí, kterými obecné soudy shledaly, že existuje překážka pro vydání předmětných pozemků, se nejeví být zřetelně nerozumná či poznamenaná libovůlí. Jsou řádně a logicky odůvodněná a podložená provedenými důkazy (srov. např. str. 6 napadeného rozhodnutí krajského soudu). Napadená rozhodnutí obecných soudů se jeví být v souladu s judikaturou Ústavního soudu a posouzení sporných pozemků jako funkční součásti sídliště Líšeň IV se tak Ústavnímu soudu jeví jako dostatečně přesvědčivé.
10. Přisvědčit nelze ani námitce stěžovatele, že krajský soud během řízení změnil dříve vyslovený právní názor. Z usnesení krajského soudu ze dne 8. dubna 2011 č. j. 18 Co 27/2011-169, se kterým má být dle stěžovatele pozdější rozsudek krajského soudu v rozporu, pouze vyplývá, že prvostupňový soud pochybil, pokud se spokojil s tvrzením, že se pozemky nacházejí v prostoru obytného souboru sídliště jako celku a nezabýval se tím, kde jsou konkrétní stavby umístěny a co se nachází na sporných pozemcích. Skutečnost, že se pozemky nacházejí v areálech sídlišť či jiných souborů staveb bez dalšího nemohla být dle krajského soudu důvodem pro jejich nevydání. Je tedy třeba posuzovat, zda jsou na nich umístěny jednotlivé stavby či zda jde o pozemky bezprostředně související či nutné k provozu těchto staveb. Tyto nedostatky však městský soud napravil, když provedl další dokazování, na jehož základě bylo určeno, k jakému účelu slouží konkrétní sporné pozemky a co se na nich nachází. Z těchto zjištění následně městský soud vycházel, když sporné pozemky posoudil jako funkčně spjaté s okolními stavbami a tedy s těmito stavbami bezprostředně související a nutné k jejich provozu. Nelze tedy přisvědčit názoru stěžovatele, že krajský soud změnil dříve vyslovený právní názor, když potvrdil rozsudek městského soudu, kterým byly napraveny dříve vytýkaná pochybení.
11. Pokud stěžovatel dále namítá, že se obecné soudy nezabývaly konkrétně otázkami, v jakém rozsahu byla stavba sídliště vůbec povolena a zda stavby existující v době rozhodování soudů byly součástí stavby sídliště, pak ani této jeho námitce nelze přisvědčit. Z provedených důkazů, stejně jako z rozsudku městského soudu vyplývá, že se těmito okolnostmi městský soud zabýval a ve svém rozsudku se s nimi vypořádal.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu