ECLI:CZ:US:2020:3.US.1196.20.1
sp. zn. III. ÚS 1196/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Gustava Červeného, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, sídlem nám. Republiky 2/2, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2020 č. j. 1 As 352/2019-33 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2019 č. j. 11 Ad 7/2017-46, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů z důvodu tvrzeného porušení základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl na základě rozhodnutí náměstka ředitele speciální služby Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen "GIBS") ze dne 15. 9. 2014 č. K14-0058/2014 uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku podle §50 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru"). Rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 10. 2014. Skutkovou podstatu tohoto deliktu měl stěžovatel naplnit tím, že při prověřování jedné z kauz byl nejméně od 17. 4. 2014 do 23. 7. 2014 zcela nečinný a způsobil ve věci neodůvodněné průtahy. Za tento kázeňský delikt byl stěžovateli uložen kázeňský trest v podobě snížení základního tarifu o 20 % na dobu jednoho měsíce. Stěžovatel byl uznán vinným na základě svědecké výpovědi dvou osob z GIBS v Praze, přičemž ze strany jednoho ze svědků, dřívějšího vedoucího stěžovatele M. Růžičky, měl být opakovaně úkolován. Ten ve své svědecké výpovědi uvedl, že se setkal se stěžovatelem osobně přinejmenším ve dnech 3. 6. a 12. 6. 2014.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůraznil, že již v době řízení o kázeňském přestupku věděl o tom, že oba svědkové ve svých výpovědích nemluví pravdu, avšak že neměl tuto skutečnost jak prokázat a byl tudíž v důkazní nouzi. Následně stěžovatel odešel ze služebního poměru a požádal GIBS o kopii knih jízd vozidla, které ve služebním poměru užíval, a to za účelem zpětného proplacení stravného. Z této fotokopie knihy jízd, která byla stěžovateli doručena dne 24. 5. 2016, pak měl zjistit, že v období od 17. 4. 2014 do 23. 7. 2014 nerealizoval vozidlem žádnou služební cestu a nemohl tak být údajně přítomen ani v Praze, kde měl být úkolován svým tehdejším vedoucím a svědkem M. Růžičkou. Z této skutečnosti stěžovatel dovozuje, že svědecké výpovědi, na základě kterých byl uznán vinným, se ukázaly jako nepravdivé. V tom stěžovatel spatřoval důvod pro obnovu pravomocně skončeného řízení o kázeňském přestupku postupem podle §192 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru.
4. Na základě výše uvedených skutečností stěžovatel podal dne 3. 8. 2016 návrh na obnovu pravomocně skončeného řízení o kázeňském přestupku. Tato žádost byla zamítnuta pro uplynutí zákonem stanovené subjektivní lhůty 90 dnů ode dne, kdy se o některém kvalifikovaném důvodu obnovy dozvěděl (§192 odst. 2 zákona o služebním poměru). Proti rozhodnutí o zamítnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém bylo rozhodnuto dne 20. 1. 2017 tak, že odvolání bylo zamítnuto a rozhodnutí náměstka ředitele pro speciální služby GIBS ze dne 3. 10. 2016 potvrzeno. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel správní žalobou u městského soudu.
5. Městský soud se podrobně zabýval otázkou, zda je v daném případě dán důvod pro obnovu řízení. Dospěl k závěru, že nikoliv, jelikož ke dni podání návrhu (žádosti) o obnovu řízení již uplynula subjektivní lhůta podle §192 odst. 2 zákona o služebním poměru. Podle názoru městského osudu měl stěžovatel o existenci knihy jízd povědomost po celou dobu průběhu původního řízení o kázeňském deliktu, když knihu jízd sám vyplňoval. Podle názoru městského soudu "nelze počítat subjektivní 90 denní zákonem stanovenou lhůtu ode dne, kdy žalobci byl doručen výpis z knihy provozu dopravního prostředku, nýbrž je nutné vycházet z toho, že o existenci údajů, které jsou obsaženy v knize provozu, žalobce věděl po celou dobu původního správního řízení a nic mu nebránilo v tom, aby těmito údaji argumentoval již v rámci řízení o kázeňském přestupku. I kdyby soud běh subjektivní lhůty počítal od právní moci rozhodnutí, ... nebo od data, kdy byla pořízena kopie doručovací knihy, jak činí žalovaný..., je zřejmé, že žádost o obnovu řízení, která byla podána dne 3. 8. 2016 byla podána po uplynutí subjektivní zákonem stanovené lhůty...." (bod 28 odůvodnění). Z toho důvodu nemohl být naplněn důvod pro obnovu podle §192 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru. K tvrzenému důvodu obnovy řízení podle §192 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru pak městský soud uvedl, že stěžovatelem nebyl předložen důkaz toho, že se původní rozhodnutí opírá o důkaz, který je nepravdivý. Z výpisu knihy provozu vozidla se totiž dokládají toliko data, kdy stěžovatel řídil předmětné vozidlo, neprokazuje se však v důsledku toho nepravdivost svědeckých výpovědí. Městský soud dále uvedl, že stěžovateli byl uložen kázeňský trest za objektivně existující stav nečinnosti, přičemž námitky stěžovatele nesměřují vůbec k tomu, co tvořilo skutkovou podstatu deliktu. Z výše uvedených důvodů byla správní žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
6. Nejvyšší správní soud dospěl v řízení o kasační stížnosti stěžovatele ke shodnému právnímu hodnocení jako městský soud. V zamítavém rozsudku odkazem na svou dřívější judikaturu upozornil na to, že i v případě obnovy řízení dle §192 zákona o služebním poměru je třeba striktně rozlišovat mezi řízením o povolení obnovy řízení (řízení obnovující) a řízením obnoveným. V řízení o povolení obnovy se pak posuzuje toliko pouze otázka, zda nové skutečnosti dříve neznámé mohou (zpravidla) ve spojení s důkazy již provedenými odůvodnit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci. Z toho důvodu se Nejvyšší správní soud odmítl zabývat samotným hodnocením výpovědi svědků a podkladů předložených v původním řízení. Nejvyšší správní soud konstatoval, že důvod, na kterém stěžovatel založil svůj návrh na obnovu řízení, mu musel být znám již v průběhu původního řízení o kázeňském přestupku, pravomocně skončeném dne 3. 10. 2014. Podal-li stěžovatel žádost o obnovu řízení (čistě z tohoto důvodu "objevení" knihy jízd) až 3. 8. 2016, šlo evidentně o žádost podanou po uplynutí subjektivní lhůty podle §192 odst. 2 zákona o služebním poměru.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Podstata argumentace stěžovatele spočívá v tom, že kniha provozu (jízd) služebního vozidla je novou skutečností, která prokazuje nepravdivost stěžejních svědeckých výpovědí. Námitkami o existenci důvodů pro obnovu řízení uvedených v §192 odst. 1 písm. a) a písm. c) zákona o služebním poměru se podle názoru stěžovatele zabýval městský soud nedostatečně, čímž porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Stěžovatel dále uvádí, že nezpochybňuje skutečnost, že měl o existenci knihy provozu vozidla povědomí. Tvrdí však, že neměl povědomí o tom, že v předmětné době měl s tímto služebním vozidlem cestu do Prahy a nemohl tak obdržet ústní pokyny svého tehdejšího vedoucího M. Růžičky a Z. Rášová tudíž nemohla být svědkem udělení těchto pokynů. To, že stěžovatel neměl v daném období cestu do Prahy, se měl podle svých slov dozvědět až z doručeného výpisu jízd. Argumentaci městského soudu považuje stěžovatel za nelogickou, která navíc nemá oporu ve spise.
8. Stěžovatel se zásadním způsobem neztotožňuje ani s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, který podle něj "nereaguje na otázky, které stěžovatel vymezil nebo reaguje nesprávně". Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel shledává obzvláště v tom, že se Nejvyšší správní soud řádně nezabýval důvodem obnovy podle §192 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru. Rozhodnutí správních soudů jsou podle názoru stěžovatele neodůvodněná a protiústavní s prvky libovůle. V petitu ústavní stížnosti se pak stěžovatel kromě vyslovení porušení práva na spravedlivý proces domáhá i vyslovení zásahu do ochrany vlastnického práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost vyhodnotil Ústavní soud jako přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, včetně kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu, přičemž stěžovatel je rovněž řádně zastoupen advokátem podle §29 až §31 téhož zákona.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, pokud porušily ústavně zaručená práva stěžovatele, zejména pak, jde-li o zásadu spravedlivého procesu (usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 1998 sp. zn. III. ÚS 101/98; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zásadně není další revizní instancí v systému obecného soudnictví (srov. např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96), kterému by příslušel výkon dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.
11. Skutečnost, že obecné soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatel, nevede sama o sobě k porušení ústavně zaručených práv a svobod (usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 1998 sp. zn. III. ÚS 101/98 ), neboť obsahem práva na soudní ochranu není garance úspěchu v řízení (srov. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02). Předmětem sporu před správními soudy byla otázka, zda je dán důvod pro obnovu řízení o kázeňském deliktu postupem podle §192 zákona o služebním poměru, či nikoliv.
12. Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal z hlediska jejich souladu s ústavním pořádkem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Protože stěžovatel v ústavní stížnosti opakoval shodné argumenty jako v řízení před správními soudy, posuzoval Ústavní soud to, zda se s nimi ústavně souladným způsobem vypořádaly, a zda jejich rozhodnutí nevykazují znaky libovůle.
13. Rozsudek městského soudu se v rámci stížnostních bodů vypořádává se všemi relevantními argumenty. Obsahuje náležité odůvodnění s jasnou subsumpcí skutkové podstaty pod §192 odst. 2 zákona o služebním poměru, podle něhož platí, že "účastník může podat žádost o obnovu řízení do 90 dnů ode dne, kdy se o některém důvodu uvedeném v odstavci 1 dozvěděl, nejpozději do 4 let ode dne nabytí právní moci rozhodnutí". Městský soud uvedl, jakým způsobem dospěl k závěru o uplynutí devadesátidenní subjektivní prekluzivní lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení (srov. body 25 a 28 odůvodnění rozsudku) a odpovídajícím způsobem vyvrátil argumentaci stěžovatele.
14. Stejně tak městský soud dostatečně zohlednil namítané důvody pro obnovu řízení podle §192 odst. 1 písm. a) a c) zákona o služebním poměru, když tato ustanovení ústavně souladným způsobem vyložil a vysvětil, proč ani jeden z důvodů pro obnovu řízení není naplněn (srov. zejména body 32 až 35 odůvodnění). Ani sám stěžovatel nezpochybňuje, že měl o důkazu v podobě knihy provozu (jízd) povědomí již v době původního řízení, neboť tuto knihu sám vyplňoval. Následnému argumentu, že však neměl povědomí o tom, že v předmětné době neměl cestu do Prahy a nemohl tak obdržet žádné ústní pokyny, proto nelze přisvědčit.
15. Z ústavního hlediska obstojí rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu. V něm se Nejvyšší správní soud s ohledem na nutnost rozdělení řízení o obnově dle §192 zákona o služebním poměru na řízení obnovující (iudicium rescindens) a řízení obnovené (iudicium rescissorium) ani nemohl zabývat zákonností a odůvodněním původního rozhodnutí, resp. tou částí kasační argumentace, která se týká hodnocení důkazních prostředků předložených v původním řízení. V tomto Nejvyšší správní soud postupoval v souladu se svou dřívější judikaturou (srov. rozsudek ze dne 17. 5. 2012 č. j. 6 Ads 11/2012-36).
16. Zato se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou "novosti" důkazu, resp. uplatněné skutečnosti, jakož i problematikou běhu subjektivní lhůty (§192 odst. 2 zákona o služebním poměru) k podání návrhu na obnovu řízení. Dospěl přitom ke shodnému právnímu závěru jako městský soud, a to za použití v zásadě shodných argumentů. Důvod, na kterém stěžovatel založil svou žádost o obnovu řízení, mu musel být znám již v průběhu původního řízení o kázeňském přestupku, přičemž návrh byl navíc podán opožděně. Nejvyšší správní soud dále správně uvedl, že je vázán rozsahem kasačních námitek, které posuzuje v té míře obecnosti, v jaké byly stěžovatelem uplatněny. Při posuzování obsáhlosti, resp. podrobnosti odůvodnění Nejvyššího správního soudu je dle Ústavního soudu nutné brát na zřetel rovněž to, že stěžovatel namítal nesprávnost, nelogičnost a nepřiléhavost rozhodnutí městského soudu, aniž by však u většiny výtek specifikoval, v čem přesně vady rozsudku spatřuje. Čím obecnější, resp. méně konkrétní námitky stěžovatel v kasační stížnosti vznáší, tím obecněji se s nimi může soud vypořádat.
17. Napadená rozhodnutí správních soudů hodnotí Ústavní soud jako dostatečně odůvodněná, logická a bez znaků libovůle. Správní soudy se v odůvodnění přiměřeným způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatele, přičemž Ústavní soud neshledal, že by právní předpisy použily ústavně nesouladným způsobem. Ústavní soud proto musí konstatovat, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
18. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu