infUsTakto, infUsVec2, infUsLengthVec15, infUs6plusVyrok, infUsKratkeRadky-260-001,
ECLI:CZ:US:1997:1.US.157.96
sp. zn. I. ÚS 157/96
Nález
Ústavní soud ČR
rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti
JUDr. B. G., zastoupeného JUDr. V. J., účastníka řízení
- Krajského soudu v Plzni, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. 15 Co 132/96, a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2O. března 1996, sp.
zn. 15 Co 132/96, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. 15 Co 132/96,
kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne
9. 11. 1995, č.j. 12 C 298/94-35, jímž byla zamítnuta žaloba
stěžovatele proti odpůrci Dopravní zdravotní a záchranná služba
P., o zaplacení částky
15 948,- Kč s příslušenstvím.
Podle uvedené žaloby stěžovatel nastoupil dne 2. 5. 1992 na
základě pracovní smlouvy u odpůrce do funkce právníka s tím, že
bude poskytovat na "základě živnostenských listů" právní služby.
Stěžovatel se domáhal doplacení mzdy od 1. 4. 1993 do 31. 12.
1993, případně poskytnutí náhrady mzdy, neboť mu prý odpůrce
z příčin výlučně na jeho straně se nacházejících nepřiděloval
v uvedené době práci a nevyplácel ani mzdu ani její náhradu.
Okresní soud odůvodnil citovaný rozsudek tak, že pracovní
poměr mezi účastníky řízení byl dnem 1. 4. 1993 skončen dohodou.
Dále dovodil, že nárok na výplatu mzdy by stěžovatel neměl ani
v případě, že by jeho pracovní poměr řádně neskončil, neboť nebylo
prokázáno, že by byl v kritickém období konal pro odpůrce práci
nebo že by se byl přidělování práce domáhal.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 3. 1996, sp. zn.
15 Co 132/96, napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Dospěl
k závěru, že pracovní poměr mezi účastníky skončil dohodou, která
sice neměla písemnou formu předepsanou zákoníkem práce, avšak
tento nedostatek formy nemá za následek neplatnost právního úkonu.
Nelze sice s jistotou říci, že dohoda o skončení pracovního poměru
byla uzavřena ústně, neboť navrhovatel to popírá, ale - podle
názoru odvolacího soudu - "tato dohoda byla uzavřena konkludentním
jednáním účastníků, kteří k datu 1. 4. 1993 přestali oboustranně
plnit své základní povinnosti vyplývající z pracovního poměru
a tím jasně dali najevo svoji vůli pracovní poměr ukončit".
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že napadeným rozsudkem
krajského soudu byl porušen článek 95 odst. 1 Ústavy ČR, který mu
ukládá rozhodovat podle zákona, a tím porušil i základní právo
stěžovatele na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle jeho názoru
"zaměstnavatel a pracovník" se mohou písemně dohodnout na ukončení
pracovního poměru a taková dohoda je platná i tehdy, pokud byla
učiněna ústně. Musí však jít o dohodu dvou stran, tedy o úkon
učiněný výslovně konáním dvou subjektů, a nikoli jejich
opomenutím. V žádném případě prý taková dohoda nemůže být sjednána
konkludentně, neboť ukončení pracovního poměru tím, že obě strany
přestanou plnit svoje zákonné povinnosti, zákon nezná. Proto
stěžovatel navrhl, aby byl rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne
20. 3. 1996, sp. zn. 15 Co 132/96, zrušen.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po stránce
formální (§72 odst. 2 a §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání
ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu
v Plzni ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. 15 Co 132/96, nabyl právní
moci dne 25. 4. 1996. Ústavní stížnost je datována dne 29. 5.
1996 a došla Ústavnímu soudu dne 11. 6. 1996, takže lhůta k jejímu
podání podle ust. §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. byla
zachována. Ani jiné formální nedostatky předložené ústavní
stížnosti nebyly zjištěny.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
odkázal na skutkové i právní závěry obsažené v odůvodnění
napadeného rozsudku. Poukázal pouze na to, že stěžovatel
odůvodňuje svoji stížnost odlišným hodnocením skutkových okolností
a nesprávně vykládá pojem konkludentního projevu vůle. Krajský
soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
Okresní soud Plzeň - město ve svém vyjádření k ústavní
stížnosti prohlásil, že nesouhlasí s jejím odůvodněním a odkázal
na odůvodnění svého rozhodnutí. Zároveň vyslovil souhlas
s upuštěním od ústního jednání.
Dopravní zdravotní a záchranná služba P. (nyní Zdravotnická
záchranná služba P.) se postavení vedlejšího účastníka řízení
v předmětné věci vzdala.
Stěžovatel sdělil, že netrvá na ústním projednání věci.
Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání nelze očekávat
další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků
upustil.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku
krajského soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost
je důvodná, byť z jiných příčin než stěžovatel uvádí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě napadá hodnocení
skutkových okolností krajským soudem, pokud jde o základní
povinnosti vyplývající z pracovního poměru a jejich právní
kvalifikaci. Poukazuje na to, že podle odůvodnění napadeného
rozsudku žádný z účastníků neplnil základní povinnosti vyplývající
z pracovního poměru, neboť Dopravní a záchranná služba Plzeň
- sever stěžovateli nepřidělovala práci a nevyplácela mu mzdu
a stěžovatel práci nevykonával, jejího přidělování se nedomáhal
a nedomáhal se ani zaplacení mzdy. Na základě těchto zjištění
krajský soud dovodil, že (údajně) vůle obou účastníků směřovala
k ukončení pracovního poměru a konstatoval, že i když nebyla
sjednána ani písemná ani ústní dohoda o ukončení pracovního
poměru, došlo k jeho ukončení konkludentně tím, že účastníci sporu
přestali navzájem plnit povinnosti vyplývající z pracovního
poměru. Stěžovatel dále napadá přípustnost konkludentního projevu
vůle v souzené věci, neboť podle jeho názoru dohoda o ukončení
pracovního poměru nemůže být sjednána konkludentně, protože takový
způsob ukončení pracovního poměru zákon nezná. Poněvadž podle
názoru stěžovatele soud nerozhodoval podle zákona, porušil tím
článek 95 odst. 1 Ústavy, a tím mu odepřel i právo na soudní
ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil (např. ve
věcech sp. zn. I. ÚS 68/93, I. ÚS 108/93, II. ÚS 45/94), že není
běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není
vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto
soudům soudem nadřízeným (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pravomoc
Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné
moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda
[§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
V daném případě stěžovatel toliko obecně naznačil údajné
nedostatky v hodnocení skutkových okolností, pokud jde o plnění
základních povinností, vyplývajících z pracovního poměru, aniž by
byl blíže uvedl, v čem jejich nesprávné hodnocení krajským soudem
spatřuje. Ústavní soud se v zásadě může zabývat správností
hodnocení důkazů obecnými soudy, leč jen tehdy, pokud zjistí, že
v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi
ně patří i právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Tohoto práva se stěžovatel dovolává zejména s poukazem na to, že
dohoda o ukončení pracovního poměru nemůže být sjednána
konkludentně, jak dovodil krajský soud, neboť zákon prý nezná
skončení pracovního poměru tím, že obě strany své zákonné
povinnosti přestanou plnit.
Uvedené námitce nelze přisvědčit.
Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se
stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění
ústavní stížnosti a nelze z toho důvodu argumentovat porušením
ústavních záruk stěžovatele. Tak rozhodoval Ústavní soud např. ve
věci sp. zn. IV. ÚS 188/94 (viz Ústavní soud České republiky
- Sbírka nálezů a usnesení svazek 3, Vydání 1. Praha C. H. Beck
1995), i když připustil, že v některých případech se může stát, že
interpretace právních předpisů obecnými soudy může být tak
extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného
základního práva a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá
orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv.
K takové situaci však v souzené věci nedošlo. Názor odvolacího
soudu, že uzavření dohody o skončení pracovního poměru
konkludentním jednáním účastníků je přípustné - který sdílí
i Ústavní soud - je založen na ust. §240 odst. 2 zákoníku práce,
podle něhož projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím;
může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím
pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Projev vůle je
třeba podle §240 odst. 3 zákoníku práce vykládat tak, jak to se
zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům
slušnosti a občanského soužití. Právní úkony vyjádřené
konkludentně (per facta concludentia), jsou interpretovatelné
především podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle
znamená. V soudním řízení oba soudy vzaly za prokázáno, že
pracovní poměr stěžovatele trval od 2. 5. 1992 do 31. 3. 1993, kdy
vykonával pro odpůrce práci a za ni mu byla vyplácena mzda. Pokud
jde o období od 1. 4. 1993 do 31. 12. 1993, opřely se soudy
o výpovědi svědků, že žádný z účastníků neplnil základní
povinnosti vyplývající z pracovního poměru, odpůrce nepřiděloval
stěžovateli práci podle pracovní smlouvy, neplatil mu mzdu
a stěžovatel se přidělování práce a placení mzdy nedomáhal.
Z těchto skutečností soudy dovodily, že vůle obou účastníků
směřovala k ukončení pracovního poměru, a to ke dni 1. 4. 1993.
Podle přesvědčení Ústavního soudu není důvodu, aby byl tento závěr
z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele
zpochybňován.
V řízení před obecnými soudy však došlo k závažným pochybením
procesní povahy, která Ústavní soud nemohl přehlédnout.
Ústavní soud ze spisu Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn.
12 C 298/94, zjistil, že okresní soud při ústním jednání dne 21.
3. 1995 odročil jednání na den 2. 5. 1995, což účastníci vzali na
vědomí. Dne 29. 3. 1995 však soud nařídil jednání na den 4. 5.
1995, avšak účastníci řízení o této změně nebyli vyrozuměni.
Stěžovatel ve svém podání ze dne 2. 5. 1995 uvádí, že se dostavil
k okresnímu soudu téhož dne, zjistil, že se (toho dne) žádné ústní
jednání v jeho věci nekoná, a proto současně písemně požádal soud
o sdělení termínu nového ústního jednání. Předseda senátu
okresního soudu v protokolu o jednání ze dne 4. 5. 1995
konstatoval závadu ohledně nevypravení referátu o přeložení
jednání z 2. 5. 1995 na 4. 5. 1995 a vyhlásil usnesení, že jednání
se odročuje na dobu neurčitou za účelem nového obeslání účastníků.
Téhož dne, tj. 4. 5. 1995, byl však sepsán u okresního soudu
protokol, v němž je uvedeno, že "od soudu" je přítomna JUDr. D. M.
a přísedící P. B. a ing. F. K. Mimo jednání - jak je z tohoto
protokolu patrno - byl pak vyslechnut podle §131 občanského
soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") V. G., ředitel Zdravotní
záchranné služby Plzeň - sever, který jako účastník řízení zejména
uvedl, že pracovní poměr se stěžovatelem skončil dohodou k datu,
kdy do organizace nastoupil JUDr. V. V té době byla u organizace
zaměstnána manželka stěžovatele, která měla provést písemnou
dohodu o ukončení pracovního poměru, a V. G. se domnívá, že tak
učinila. Téhož dne, tedy 4. 5. 1995, byly dále mimo ústní jednání
vyslechnuty svědkyně M. N. a N. J. Dne 3. 7. 1995 se konalo
u okresního soudu další ústní jednání, kterého se stěžovatel
zúčastnil. Při jednání byl přečten citovaný protokol ze dne 4. 5.
1995, k němuž stěžovatel v podstatě uvedl, že s ředitelem
organizace dohodu o ukončení pracovního poměru (a zejména
v písemné formě) neuzavřel.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 9. 11. 1995,
č.j. 12 C 298/94-35, byl návrh stěžovatele proti odpůrci Dopravní
zdravotní a záchranné službě Plzeň - sever o zaplacení doplatku
mzdy ve výši 15 948,- Kč s příslušenstvím zamítnut. Stěžovatel
v podaném odvolání proti tomuto rozsudku mimo jiné vytýkal soudu
I. stupně, že nemohl být přítomen výslechu ředitele odpůrčí
organizace a nemohl mu klást otázky, neboť ten byl vyslechnut
soudem I. stupně mimo soudní jednání. Krajský soud v napadeném
rozsudku tuto námitku stěžovatele sice konstatoval, avšak žádné
stanovisko k ní nezaujal.
Za tohoto procesního stavu poukazuje Ústavní soud na prvním
místě na ustanovení §212 odst. 2 o.s.ř., podle něhož k vadám
řízení před soudem prvního stupně přihlíží odvolací soud jen
potud, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Takovou vadou je zásadně i porušení práv účastníka řízení, v jehož
důsledku mu byla odňata možnost jednat před soudem. To je ostatně
i důvodem přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu
[§237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.]. Tato situace nastala i v souzené
věci. Z obsahu spisu - jak je uvedeno na jiném místě - totiž
plyne, že procesní soudy zcela ignorovaly základní ustanovení
o.s.ř. o provádění důkazů. V prvé řadě nebylo dodrženo ustanovení
§122 odst. 1 o.s.ř., podle něhož dokazování provádí soud při
jednání. Dále nebyla respektována ani pravidla normovaná ust. §122 odst. 2 o.s.ř., podle něhož, je-li to účelné, může být
o provedení důkazu dožádán jiný soud nebo předseda senátu může
důkazy z pověření senátu provést mimo jednání. Takové pověření
předsedy senátu však v soudním spisu obsaženo není. Konečně nebyla
dodržena ani procesní zásada obsažená v ust. §122 odst. 2, věta
druhá o.s.ř., které stanoví, že účastníci mají právo být přítomni
u takto (rozuměj: mimo ústní jednání) prováděného dokazování. Je
zřejmé, že kdyby byl zákonný postup při provádění důkazů dodržen,
měl by stěžovatel možnost klást účastníku řízení a svědkům dotazy,
vyjadřovat se k otázce přidělování práce v kritickém období,
k tomu, zda se on sám práce domáhal atd. Je sice pravda, že
manželka stěžovatele, která byla vyslechnuta jako svědkyně v jeho
přítomnosti, nejprve uvedla, že ředitel G. jí dal pokyn, aby
k 31. 3. 1993 "ukončila činnost stěžovatele v počítači"
a neproplácela ho, a že jí stěžovatel doma sdělil, že ředitel
s ním ukončil pracovní poměr; poté však změnila výpověď tak, že si
nepamatuje, zda ji stěžovatel informoval, že ředitel jej odmítá
platit anebo že mu pracovní poměr ukončil. Bylo proto nezbytné
v souladu s procesními předpisy řádně provést i ostatní relevantní
důkazy, což se však nestalo. Za této situace tedy nelze zcela
spolehlivě dovodit, že byl proces v předmětné věci jako celek
spravedlivý.
Ústavní soud je svou činností ve vztahu k obecným soudům
povolán mimo jiné k tomu, aby z ústavněprávního hlediska dbal na
procesní čistotu soudního řízení. Zásadám spravedlivého procesu
vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1) je třeba rozumět tak, že
- v souladu s obecným procesním předpisem - v řízení před obecným
soudem musí být účastníku zaručeno, že jeho věc bude projednána
veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem
prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Tyto požadavky lze
ostatně vyvodit i z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod. Jestliže krajský soud procesní práva
stěžovatele ignoroval a ani ve svém rozhodnutí se jimi nezabýval,
postupoval v rozporu s citovaným čl. 38 odst. 2 Listiny
a v důsledku toho též v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Ostatně takto:
rozhodoval Ústavní soud např. i ve věci sp. zn. III. ÚS
61/94 (viz Ústavní soud České republiky - Sbírka nálezů a usnesení
- svazek 3, vydání 1. Praha, C. H. Beck 1995).
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek
Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. 15 Co 132/96,
zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. března 1997