ECLI:CZ:US:2008:3.US.1228.08.1
sp. zn. III. ÚS 1228/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. N., zastoupené Mgr. Milanem Schubertem, advokátem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2008 č. j. 9 Co 386/2007-315, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 15. 5. 2008 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2008 č. j. 9 Co 386/2007-315 s tím, že se v daném řízení obecné soudy neřídily ustanovením čl. 3, čl. 4, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a dále čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, Okresní soud v Litoměřicích rozhodl usnesením ze dne 15. 2. 2007 č. j. Nc 4191/2004-274 v exekuční věci oprávněné L. K., v řízení před Ústavní soudem vedlejší účastnice, k návrhu stěžovatelky jako povinné tak, že její návrh na odklad exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. 5. 2004 sp. zn. Nc 4191/2004 se zamítá (výrok I), že se zamítá její návrh na zastavení téže exekuce (výrok II) a že stěžovatelka je povinna zaplatit oprávněné na náhradě nákladů řízení částku 116 996,85 Kč. Proti tomuto usnesení, a to pouze do výroku II a III, podala stěžovatelka odvolání, načež Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil a ve výroku III zrušil.
V daném exekučním řízení oprávněná vymáhala částku 440 996,30 Kč s příslušenstvím, jež představovala doplatek kupní ceny za nemovitosti, které právní předchůdkyně oprávněné převedla na stěžovatelku, a dále náklady předchozího soudního řízení ve výši 89 802,10 Kč. Návrh na zastavení exekuce stěžovatelka odůvodnila tím, že vymáhaná pohledávka zanikla, neboť vůči ní započetla jednostranným úkonem ze dne 9. 7. 2001 svou pohledávku ve výši 699 355,60 Kč s příslušenstvím. Tuto pohledávku na ni převedla společnost MESAD, s. r. o., smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 9. 7. 2001. Obecné soudy, resp. odvolací soud dospěl ale k závěru, že tato smlouva včetně jejího dodatku je neplatný právní úkon, neboť je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1, §39 občanského zákoníku), v důsledku čehož je neplatný i kompenzační projev stěžovatelky. Důvodem bylo, že smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena poté, co stěžovatelka zjistila, že bylo rozhodnuto odvolacím soudem o její povinnosti zaplatit oprávněné dlužnou částku, pohledávky byly převedeny za cenu 1 Kč od zmíněné společnosti, jejímž byla společníkem a druhým společníkem byl její manžel. Uvedená pohledávka pak měla představovat bezdůvodné obohacení stěžovatelky, jež vzniklo tak, že na pozemcích společnosti MESAD, s. r. o., stály skleníky a objekt kotelny náležející oprávněné (dále jen "předmětné stavby"), ta je však nikdy neužívala ani k nim neměla přístup. Smlouva o postoupení pohledávky tak byla uzavřena účelově, v rozporu se slušným a poctivým jednáním, neboť jejím cílem bylo vyhnout se splnění povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím a zmařit výkon rozhodnutí.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyslovuje nesouhlas se závěry odvolacího soudu ohledně neplatnosti zmíněné smlouvy o postoupení pohledávky pro rozpor s dobrými mravy. Aplikace ustanovení týkajících se dobrých mravů má být přípustná vůči jedné ze stran sporu pouze tehdy, pokud druhá strana svými právními úkony dobré mravy neporušila, což se v daném případě nestalo. Dle stěžovatelky není pochyb o tom, že bezplatné okupování pozemků společnosti MESAD, s. r. o., předmětnými stavbami ve vlastnictví vedlejší účastnice je v rozporu s dobrými mravy, a to zvláště z toho důvodu, že namísto vedlejší účastnice mohla vlastnické právo k uvedeným stavbám nabýt společnost MESAD, s. r. o., čemuž však vedlejší účastnice svým jednáním zabránila a vlastnické práva k nim nabyla s vědomím, že se nacházejí na pozemcích jiného vlastníka. V řízení bylo prokázáno, že mezi stěžovatelkou a právní předchůdkyní vedlejší účastnice byla uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byly kromě pozemků a domu také předmětné stavby. Tato smlouva však byla katastrálním úřadem "odmítnuta", protože vedlejší účastnice v té době nebyla vlastníkem předmětných staveb. Proto byla následně uzavřena kupní smlouva stejného znění, pouze z jejího předmětu byly vypuštěny předmětné stavby s tím, že budou později převedeny za 1 Kč, což se však nikdy nestalo. To stěžovatelka považuje za nedodržení dobrých mravů ze strany vedlejší účastnice, a tudíž nelze v její prospěch dobrými mravy argumentovat. Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení k ústavní stížnosti. Krajský soud odkázal na závěry obsažené v napadeném usnesení s tím, že pokládá ústavní stížnost za nedůvodnou. Vedlejší účastnice popsala podstatné okolnosti dané kauzy a dále uvedla, že ústavní stížnost nemůže obstát. Stěžovatelka se prý snaží mařit uspokojení jejích pohledávek, přičemž vytváří tíseň předstíráním neexistujícího práva, úmyslně zmenšuje svou majetkovou sféru a vyvolává řadu nedůvodných soudních řízení. Závěrem vedlejší účastnice vyslovila přesvědčení, že závěry krajského soudu odpovídají platnému právu a relevantní judikatuře obecných soudů i ústavnímu pořádku, a navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl nebo odmítl. Vzhledem k tomu, že zmíněná vyjádření neobsahují žádné skutečnosti či právní argumentaci, jež by stěžovatelce nebyly známy z předchozího soudního řízení, Ústavní soud jí je k případné replice nezasílal.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti té části výroku, kde krajský soud rozhodl o odvolání stěžovatelky proti výroku III soudu prvního stupně tak, že jej zrušil, ústavní stížnost žádné námitky neobsahuje a ostatně ani Ústavnímu soudu prima facie není zřejmé, jak by se toto rozhodnutí, kterým byla (pouze) zrušena povinnost stěžovatelky nahradit vedlejší účastnici náklady řízení, mohlo negativně dotknout stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
Jde-li o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka brojí proti rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku II, tedy že se návrh stěžovatelky na zastavení exekuce zamítá, její podstatou je námitka, že to byla vedlejší účastnice, kdo postupoval v rozporu s dobrými mravy, když bezplatně nepřevedla na ni, resp. na společnost MESAD, s. r. o., předmětné stavby, ač tak dle ústní dohody měla učinit. Jinak řečeno, stěžovatelka obecným soudům vytýká, že nevzaly v úvahu danou okolnost a že tudíž nesprávně aplikovaly ustanovení §39 občanského zákoníku.
Jak Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uvádí, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), a tak jej není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž jejich vymezení se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti.
Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných, jde-li o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, zpravidla připadá v úvahu za situace, kdy obecné soudy vycházejí ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně je-li v něm obsažen prvek libovůle (či dokonce svévole), a to např. v podobě nerespektování jednoznačného znění kogentní normy či přepjatého formalizmu, interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a v právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, a také ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (viz např. nález ze dne 9. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 a ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98 a svazek 42, nález č. 132).
Ustanovení §39 občanského zákoníku obsahuje relativně neurčitý pojem "dobré mravy", přičemž stanovení jeho obsahu, s ohledem na konkrétní okolnosti toho kterého případu, je úkolem především obecných soudu. Jak uvedl Ústavní soud v usnesení ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usn. č. 14), dobré mravy "jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod." Z uvedeného je patrno, že v dané věci přísluší Ústavnímu soudu pouze zkoumat, zda postup obecných soudů nebyl svévolný v tom ohledu, že jejich závěry nejsou v napadených rozhodnutích řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, zdůvodněny, výjimečně snad rovněž, že jejich formálně správné závěry jsou ve skutečně extrémním rozporu s obecně pojímanými principy spravedlnosti.
Ze spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. Nc 4191/2004, který si Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, vyplynulo, že stěžovatelka jako kupující uzavřela s právní předchůdkyní vedlejší účastnice jako prodávající dne 13. 9. 1995 kupní smlouvu, na jejímž základě se stala vlastnicí ve smlouvě specifikovaných nemovitostí, a to za cenu 1 350 000 Kč, přičemž částka 400 000 Kč byla uhrazena před podpisem této smlouvy, zbytek pak měl být uhrazen do 60 dnů ode dne doručení dané kupní smlouvy s rozhodnutím katastrálního úřadu o povolení vkladu. Ač byla tato podmínka splněna, stěžovatelka zbytek kupní ceny v plné výši nezaplatila, v roce 1996 pak příslušné nemovitosti vložila do společnosti MESAD, s. r. o. Stěžovatelka argumentuje tím, že kupní cenu nezaplatila z toho důvodu, že na ni nebyly převedeny předmětné stavby, ač tak bylo dohodnuto.
Ústavní soud nemíní zpochybňovat tvrzení stěžovatelky, že mezi ní a právní předchůdkyní vedlejší účastnice existovala dohoda o takovém bezplatném převodu, neboť takové ústní dohodě nasvědčují písemnosti obsažné v soudním spise [smlouva o smlouvě budoucí ze dne 13. 2. 1995 (č. l. 238 soudního spisu), kupní smlouva ze dne 4. 7. 1995 (č. l. 232), nájemní smlouva ze dne 13. 2. 1995 (č. l. 172), uzavřené mezi stěžovatelkou, příp. jejím manželem a právní předchůdkyní vedlejší účastnice, dopis Pozemkového fondu České republiky ze dne 26. 1. 1998 (č. l. 75)]. Je-li ovšem stěžovatelčino tvrzení o porušení ústavnosti založeno na takto formulované námitce, má Ústavní soud za to, že bez dalšího obstát nemůže. Vedlejší účastnice získala do svého vlastnictví předmětné stavby, jichž se měla zmíněná ústní dohoda týkat, až rozhodnutím Okresního úřadu Litoměřice ze dne 27. 4. 1998 č. j. 72-584/98-8301, které nabylo právní moci 2. 6. 1998. Do té doby případný ústní závazek právní předchůdkyně stěžovatelky či sama stěžovatelka sotva mohly splnit. Oproti tomu zde existoval zcela evidentní závazek stěžovatelky zaplatit ve sjednané lhůtě zbytek kupní ceny, jenž byl vyjádřen v kupní smlouvě ze dne 13. 9. 1995, jejíž uzavření (s obsahem v ní vyjádřeným) bylo nepochybně součástí stěžovatelkou zmiňované ústní dohody. Pokud tomuto závazku stěžovatelka nedostála, postupovala nejen protiprávně, ale i - posuzováno z obecného hlediska - v rozporu s dobrými mravy. Za takové situace lze sotva vytýkat vedlejší účastnici, že před zaplacením celé kupní ceny odmítla plnit (tvrzenou) ústní dohodu své právní předchůdkyně a převést na stěžovatelku v podstatě bezplatně předmětné stavby. Prvotní příčinou vzniku komplikované právní situace, kdy na straně jedné vedlejší účastnice nemůže užívat předmětné stavby, protože se nacházejí na pozemcích stěžovatelčiny "rodinné" společnosti MESAD, s. r. o. (a toto zřejmě ani nemá v úmyslu), a na straně druhé uvedená společnost nemůže užívat své pozemky, protože na nich stojí předmětné stavby, bylo právě jednání stěžovatelky. Jestliže obecné soudy stěžovatelce a potažmo její "rodinné" společnosti MESAD, s. r. o., odmítly poskytnout právní ochranu s odkazem na princip dobrých mravů, nelze jim za dané situace nic vytknout.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Pokud se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jde návrh akcesorický; je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud; z toho důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu