ECLI:CZ:US:2004:3.US.125.04
sp. zn. III. ÚS 125/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelek 1) S. M., a 2) L. V., právně zastoupenými JUDr. R. J., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2004 sp. zn. 6 To 137/03, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2004 sp. zn. 6 To 137/03 a usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 30. října 2003 sp. zn. 2 VZv 2/2003, a to pro porušení jejich základních práv na soudní ochranu a ochranu vlastnictví.
Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 30. října 2003 sp. zn. 2 VZv 2/2003 byly podle §79a odst. 1 alinea první tr. ř. zajištěny peněžní prostředky ve výši 1.188.839,90 Kč na vkladovém účtu č. 649070, účt. znak 13, kontrolní znak 8 dle vkladní knížky na jméno S. M., vedené u České spořitelny, a. s., a dále peněžní prostředky ve výši 794.636,90 Kč na vkladovém účtu č. 615889, účt. znak 13, kontrolní znak 1 dle vkladní knížky na jméno L. V., vedené u České spořitelny, a. s. Zajištění bylo učiněno v trestní věci obviněných Ing. M. N., Mgr. O. M. (otce stěžovatelek) a dalších osob trestně stíhaných pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Stížnosti stěžovatelek proti tomuto usnesení zamítl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. ledna 2004 sp. zn. 6 To 137/03, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodné.
V ústavní stížnosti stěžovatelky rekapitulují průběh řízení, které vedlo k zajištění shora konstatovaných peněžních prostředků na účtu banky, uvádějí, že ve stížnosti proti usnesení státního zástupce namítaly, že tyto prostředky pocházejí z darů od jejich prarodičů E. a M. M., popsaly vývoj vkladů na předmětných účtech a jejich původ. Namítají, že závěr státního zástupce, že peněžní prostředky, vložené na jejich účty takřka deset let od skutku, pro který je jejich otec stíhán, jsou výnosem z trestné činnosti, je čistě spekulativní. Stěžovatelky konstatují, že rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu banky podle §79a odst. 1 tr. ř. musí být dostatečně odůvodněno konkrétními zjištěnými okolnostmi, přičemž nestačí pouhé všeobecné podezření. Přestože otci stěžovatelek není kladeno za vinu, že se trestnou činností pokoušel sám obohatit, vyslovil státní zástupce obecné podezření, že Mgr. O. M převedl výnos trestné činnosti do dispozice svých dcer. Státní zástupce však nezjistil konkrétní okolnosti nasvědčující tomu, že by se obviněný trestnou činností obohatil, rovněž neprovedl žádné šetření ohledně způsobu nabytí zajištěných prostředků. Jeho závěry jsou proto spekulativní a rozhodnutí bylo vydáno bez splnění zákonných předpokladů a postrádá obligatorní náležitosti podle §134 odst. 2 tr. ř. Státní zástupce rovněž postupoval v rozporu se zásadou zdrženlivosti, pokud o tak závažném zásahu do vlastnického práva rozhodl bez konkrétních podkladů. Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí nepřípustně modifikoval podmínky stanovené pro postup podle §79a odst. 1 tr. ř. a nesprávně zhodnotil stěžovatelkami předložené listinné důkazy, které prokazují původ zajištěných prostředků, pokud uvedl, že tyto důkazy pravdivost tvrzení stěžovatelek bezprostředně neprokazují. Za konkrétní skutečnosti odůvodňující závěr o zajištění prostředků naopak považoval toliko poznámky v diáři, které mají obsahovat popis opatření směřující k manipulaci s vkladními knížkami. Toto usnesení stížnostního soudu přitom nesplňuje zákonně stanovené podmínky přezkumu a porušuje právo stěžovatelek na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatelek.
Smyslem i účelem institutu zajištění peněžních prostředků na účtu u banky je omezení dispozičního práva majitele bankovního účtu k těmto prostředkům z důvodů taxativním způsobem uvedených v ustanovení §79a odst. 1 trestního řádu, tj. proto, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že peněžní prostředky na účtu u banky jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti. K závěru, že peněžní prostředky jsou výnosem z trestné činnosti, přitom postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, který ovšem musí být zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn. Tento závěr však není konečný a může být dalším šetřením vyvrácen.
Jak vyplývá z napadeného usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, důvodem zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech stěžovatelek je důvodné podezření, že předmětné peněžní prostředky jsou výnosem z trestné činnosti jejich otce Mgr. O. M.. V tomto usnesení je mj. konstatováno, že obě vkladní knížky byly založeny po zahájení trestního stíhání obviněného M., byly na nich uloženy poměrně vysoké částky a byly ve dnech, kdy byly založeny, rovněž vypovězeny v šestiměsíční výpovědní době (str. 9-10 usnesení státního zástupce). Vrchní soud v Praze ve svém usnesení zdůraznil, že pro postup podle §79a odst. 1 tr. ř. není třeba naprosté jistoty, že zajištěné peněžní prostředky jsou výnosem z trestné činnosti, ale postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti, opírající se o konkrétní zjištěné skutečnosti. Těmito konkrétními skutečnostmi jsou podle názoru stížnostního soudu především poznámky obviněného M. v diářích, které obsahují popis opatření směřující k manipulaci s vkladními knížkami, na kterých se přinejmenším stěžovatelky zjevně podílely. K listinám předloženým stěžovatelkami, které měly prokazovat původ vkladních knížek, soud uvedl, že genezi vkladních knížek podepsala M. M., babička stěžovatelek, kterou rovněž poznámky v diáři v souvislosti s manipulací s peněžními prostředky zmiňují, přičemž ani další listiny pravdivost tvrzení stěžovatelek o původu peněžních prostředků neprokazují (str. 2-3 usnesení stížnostního soudu).
Podle názoru Ústavního soudu napadená usnesení odpovídají zákonným podmínkám pro postup podle §79a odst. 1 tr. ř., přičemž konkrétní skutečnosti odůvodňující zajištění peněžních prostředků jsou patrné zejména z usnesení stížnostního soudu, který se dostatečně vypořádal s námitkami stěžovatelek. Obsahem ústavní stížnosti je zejména polemika se závěry Vrchního soudu v Praze, která ovšem neobsahuje relevantní ústavně právní argumentaci.
Ústavní soud v této souvislosti rovněž připomíná, že ústavní soudnictví spočívá především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost již nelze napravit procesními prostředky. Stěžovatelky přitom mají možnost ve smyslu §79a odst. 4 tr. ř. kdykoliv žádat o zrušení zajištění peněžních prostředků, toto rozhodnutí může učinit orgán činný v trestním řízení za podmínek podle §79a odst. 3 tr. ř. i bez tohoto podnětu. Předmětné trestní řízení je dosud v přípravném stadiu a Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím jeho výsledky předjímat.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu