ECLI:CZ:US:1998:3.US.125.98
sp. zn. III. ÚS 125/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 24. 9. 1998 v ústním jednání ve věci nezletilých stěžovatelů I.P a Z. P., zastoupených opatrovníkem Městem Brno, Úřadem městské části Brno-střed, právně zastoupených JUDr. P. T., advokátem, za účasti vedlejších účastníků ing. A. P., zastoupeného JUDr. J. Ch., advokátem AK v Praze 1, S. Z., zastoupené Mgr. V. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 1997, sp. zn. 26 Co 294/97 a 26 Co 295/97, týkající se úpravy styku otce s nezletilými dětmi, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 al. 1 zák.
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona)
a za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2,
§72 odst. 1 písm. a), 2 a 4 zákona], napadli nezletilí
stěžovatelé pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3.
prosince 1997 (ve věci 26 Co 294/97, 26 Co 295/97) a tvrdili, že
označený obecný soud jako orgán veřejné moci tímto pravomocným
rozhodnutím porušil jejich ústavně zaručené základní právo na
soudní ochranu (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod);
podle odůvodnění ústavní stížnosti mělo se tak stát tím, že tento
soud jako soud odvolací při projednávání odvolání jejich matky do
rozhodnutí soudu nižšího stupně - přes učiněný návrh - je ve věci
nevyslechl a nadto (úpravou styku otce jako rozvedeného manžela
jejich matky s nimi) jim uložil za povinnost něco "co jim zákon
neukládá", neboť jejich otec sice "má právo se s nimi stýkat", to
však jen potud "pokud ony sami chtějí". S odkazem též na Úmluvu
o právech dítěte (čl. 3 odst. 1 a čl. 12) proto navrhli, aby
Ústavní soud již dříve zmíněné rozhodnutí obecného soudu svým
nálezem zrušil.
Ústavní soud, přihlédnuv nejdříve k věku nezletilých
stěžovatelů (12 a 11 let) a zejména k jejich současné rozumové
úrovni tak, jak se podává ze stavu dokazování před obecnými soudy,
dospěl k závěru, že v rozsahu projednávané materie lze mít za to,
že oba nezletilí stěžovatelé mají způsobilost k právním úkonům (§9 o. z.), a proto jim ve stejném rozsahu přiznal procesní
způsobilost (§19 o. s . ř., §63 zákona) i pro řízení před
Ústavním soudem, když jinak jim pro toto řízení ustanovil
opatrovníka (§37 odst. 2 zák. č. 94/1963 Sb., §63 zákona, §192
odst. 1 o. s. ř. per analog.), a to v osobě Úřadu městské části
Brno-střed.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze,
z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, se k výzvě
Ústavního soudu (§42 odst. 2 zákona) za účastníka řízení (§30
al. 3, §76 odst. 1 zákona) k tvrzení ústavní stížnosti vyjádřila
tak, že je odmítla, odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí
a s odkazem na ustanovení §178 odst. 2 al. 2 o. s. ř. zdůraznila,
že ústavní stížností napadené rozhodnutí respektuje zájmy všech na
řízení zúčastněných a jako takové také zcela odpovídá zákonu;
navrhla proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost nezletilých
stěžovatelů zamítl.
Vedlejší účastník, otec nezletilých stěžovatelů, se
k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že jejich zájmy byly v řízení
před obecnými soudy dostatečně hájeny ustanoveným opatrovníkem,
zdůraznil, že návrh na jejich výslech byl vznesen nikoli jimi
(příp. jejich jménem opatrovníkem), ale jejich matkou, jako
samostatnou účastnicí řízení, takže současné tvrzení ústavní
stížnosti nemá ani věcného ani procesního podkladu; proto také on
navrhl, aby Ústavní soud posuzovanou ústavní stížnost zamítl.
Další vedlejší účastník, matka nezletilých stěžovatelů,
ačkoli byla Ústavním soudem k vyjádření s příslušným poučením
vyzvána, na výzvu Ústavního soudu nereagovala, nicméně s odkazem
na odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelů navrhla zrušení jimi
napadeného rozhodnutí.
Ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu odůvodnění ústavní stížnosti a zejména
z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí je patrno, že Krajský soud
v Praze, jako soud odvolací, po projednání odvolání matky do
rozhodnutí soudu prvého stupně změnou napadeného rozhodnutí nově
(úžeji) upravil styk nezletilých stěžovatelů s jejich otcem, když
byl dospěl k závěru, že úprava tohoto styku je vzhledem ke
zjištěným skutečnostem (déle trvající absence tohoto styku,
odmítavý postoj nezletilých k otci jako odraz narušených vztahů
mezi rodiči) nezbytná, a když byl - též na podkladě znaleckého
posudku - zjistil, že - stručně shrnuto - narušené vztahy
v rozpadlé rodině nezletilých se v poslední době před jeho
rozhodnutím uklidnily a že při rozumném přístupu obou rodičů lze
právem očekávat, že toto uklidnění se rovněž promítne do vztahu
nezletilých dětí k jejich otci; na rozdíl od soudu I. stupně
upravil pak odvolací soud styk nezletilých s otcem v užším
rozsahu, který se pro překonání současných obtíží jevil jako
vhodnější a také všem rozhodným okolnostem přiměřenější.
Odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí
jednoznačně svědčí o tom, že odvolací soud věnoval posouzení
rozhodujících okolností dostatek péče a že ve svém rozhodnutí
vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu a že pokud přes
učiněné návrhy ze strany matky nezletilých sám již řízení dalšími
důkazy nedoplňoval - toto své stanovisko zcela vyčerpávajícím
způsobem zdůvodnil a beze zbytku tak učinil zadost svým
povinnostem uloženým mu zákonem (§157 odst. 2 o. s. ř.); nelze
proto ani z ústavněprávních hledisek řízení před obecnými soudy
nic vytknout, tím méně pak shledat takové vady, které by měly
- z procesních důvodů - vést ke zrušení ústavní stížností
napadeného rozhodnutí, zejména jestliže meritum věci již pro svou
povahu a způsob rozhodování založené zcela na soudcovském uvážení
se z přezkumu Ústavním soudem očividně vymyká, a když nelze
dovodit ani věcnou nesprávnost posuzovaného rozhodnutí ani
porušení legality zasahující svou intenzitou již do oblasti
ústavní ochrany.
Pro navržené zrušení rozhodnutí obecného soudu nebyl
proto shledán dostatek oněch zvláštních podmínek umožňujících
ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce soudů obecných tak, jak
již tyto podmínky dříve v rozličných nálezech byly vyloženy
(k tomu např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky:
Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994).
Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že Ústavní soud se
neztotožnil s námitkami rozvedenými v posuzované ústavní
stížnosti; procesní postavení nezletilých účastníků v řízení před
soudem je potud specifické, že je omezeno obligatorními podmínkami
plynoucími z ustanovení zákona (§9 o. z., §19 o. s. ř.), nehledě
již ani k tomu, že další ustanovení zákona (§178 odst. 2 al. 2 o.
s. ř.) podmiňuje výslech nezletilých před soudem podmínkou
vhodnosti, což zejména v řízení před novelou zákona o rodině
přirozeně sluší vztáhnout i na případný jejich výslech jako (svým
způsobem omezených) účastníků řízení. Jestliže tedy obecný soud
v posuzované věci od výslechu nezletilých upustil, zřejmě proto,
že - jak plyne ze smyslu podrobného odůvodnění jeho rozhodnutí
- nebylo lze od tohoto výslechu očekávat další objasnění věci
(odmítavý postoj dětí k otci vzal obecný soud za zjištěný), nelze
ani tomuto procesnímu postupu z hlediska zásad spravedlivého
procesu nic vytknout, zejména nebylo-li možné vyloučit
potencionální nebezpečí, že vystoupením nezletilých dětí před
soudem se zklidňující se narušené vztahy příslušníků rozpadlé
rodiny opětně zhorší. I podle přesvědčení Ústavního soudu proto
v dané věci omezující podmínka vhodnosti takovéhoto vystoupení
(výslechu nezletilých) splněna nebyla. Nadto vývody ústavní
stížnosti, pokud odkazují právo otce na styk s jeho nezletilými
dětmi jako prakticky jedině možný způsob spolupůsobení na jejich
výchovu na okolnosti, zda "ony (se s otcem stýkat) chtějí", jsou
založeny na očividně mylném předpokladu.
Po rozpadu rodiny s nezletilými dětmi nejen etika
příbuzenských vztahů, ale i zákon zavazuje děti k povinnosti své
rodiče ctít a respektovat (§35 zák. č. 94/1963 Sb., ve znění zák.
č. 91/1998 Sb.), zatímco rodičovská odpovědnost (za řádnou výchovu
dětí) je přikázána oběma rodičům (§34 téhož); proto také, pokud
nejsou zjištěny takové skutečnosti, které by vedly k pozastavení
výkonu rodičovské zodpovědnosti (§44 téhož), není - ani při plném
respektu k právům samotných nezletilých - zákonného, tím méně pak
ústavně právního důvodu k tomu, aby rodiči, v jehož přímé péči
nezletilé dítě není, byl styk s ním zakázán, resp. nepřiměřeně
omezen (jak o to v posuzované věci zřejmě před obecnými soudy
usilovala matka nezletilých stěžovatelů). Ostatně takovéto či
obdobné skutečnosti ani tvrzeny nebyly.
Přirozeně, že splnění všech dříve zmíněných povinností
a především řádná výchova nezletilých dětí po rozpadu rodiny
vyžaduje od obou rodičů přiměřený a odpovědný přístup nejen
k sobě navzájem, ale především a zejména též k péči o citový,
rozumový a mravní vývoj dítěte [§31 odst. 1 písm. a) označeného
zákona]; i podle přesvědčení Ústavního soudu proto obecný soud
důvodně v napadeném rozhodnutí připomenul matce nezletilých její
povinnosti spojené s přímou výchovou nezletilých dětí a s jím
upraveným stykem otce s nimi.
Všechny tyto důvody vedly Ústavní soud k závěru, že
v posuzované věci ústavně zaručená základní práva nezletilých,
pokud se týká ani identická práva plynoucí z Úmluvy o ochraně
dítěte v neprospěch stěžovatelů porušena nebyla, a proto shledal
jejich ústavní stížnost nedůvodnou; o takto posuzované ústavní
stížnosti bylo proto rozhodnuto zamítavým výrokem (§82 odst. 1
zákona), jak ve znělce tohoto nálezu se stalo.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 24. září 1998