ECLI:CZ:US:2019:3.US.1273.19.1
sp. zn. III. ÚS 1273/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, advokáta, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2019 č. j. 23 Co 344/2018-446 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. července 2018 č. j. 5 C 231/2014-388, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 79 odst. 2 Ústavy České republiky na to, aby jeho právní poměry jako státního zaměstnance upravoval zákon, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na svobodu svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na svobodu projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel rovněž namítá jiný zásah orgánu veřejné moci, který spatřuje v tom, že v době přípravy zrušení systemizovaného tabulkového místa stěžovatele a v době podání výpovědi z pracovního poměru vedlejší účastnicí řízení nebyl plně účinný zákon upravující služební poměr, čímž bylo porušeno jeho právo vyplývající z čl. 79 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. 2. 2019 č. j. 23 Co 344/2018-446 potvrdil mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 9. 7. 2018 č. j. 5 C 231/2014-388, jímž byla zamítnuta žaloba podaná stěžovatelem (žalobcem) na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí danou vedlejší účastnicí řízení (žalovanou) ze dne 21. 2. 2014, doručenou stěžovateli téhož dne, a na náhradu ušlé mzdy.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Za daného stavu podal stěžovatel proti rozsudku městského soudu a obvodního soudu ústavní stížnost, v níž namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. V ústavní stížnosti mimo jiné poukazuje na to, že proti rozsudku městského soudu podal současně s ústavní stížností z důvodu procesní opatrnosti dovolání, v němž však nenapadá právní posouzení věci, nýbrž skutková zjištění obvodního a městského soudu, resp. účelové neprovedení důkazů jím navrhovaných.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzované věci k takovému závěru nedospěl.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
6. V citovaných ustanoveních zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná [srov. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79), dostupný stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu též na http://nalus.usoud.cz]. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž přináleží všem orgánům veřejné moci, zejména pak soudům (srov. čl. 4 Ústavy).
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že proti rozsudku městského soudu podal současně s ústavní stížností dovolání, přičemž zastává názor, že ústavní stížnost je přípustná, neboť v jeho případě neexistuje jiný efektivní mimořádný opravný prostředek. Byť uvádí, že dovolání podal z opatrnosti a neuplatnil v něm způsobilý dovolací důvod, když nebrojí proti právnímu posouzení věci, nýbrž napadá skutková zjištění obvodního soudu a městského soudu, resp. účelové neprovedení jím navrhovaných důkazů, je třeba jeho postup a podání dovolání zohlednit v řízení o ústavní stížnosti. Nelze totiž přehlédnout, že i když je dovolání určeno zásadně pro přezkum právních otázek [srov. §241a odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], není vyloučeno, aby stěžovatel v dovolání argumentoval i skutkovými otázkami. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 729/17, jestliže Nejvyšší soud zjistí, že dovolatel uplatnil jako dovolací důvod otázku skutkovou, tuto skutečnost nelze ztotožňovat s vadou dovolání spočívající v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání podle §241b odst. 2 a 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013. Nesprávné právní posouzení tak může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Pakliže stěžovatel řádně vymezí předpoklady přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), je povinností Nejvyššího soudu vzít i takovou argumentaci v potaz. Ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.) se dále mj. podává, že §237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.
8. Z výše uvedeného je třeba ve vztahu k napadeným rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu učinit závěr o předčasnosti ústavní stížnosti z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli poskytuje (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a tedy nutnosti jejího odmítnutí pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
9. Stěžovatel dále namítal zásah orgánu veřejné moci spočívající v porušení jeho základního práva omisivním jednáním exekutivy a legislativy České republiky, když v době podání výpovědi z pracovního poměru nenabyl zcela účinnosti zákon předpokládaný v čl. 79 odst. 2 Ústavy. Ústavní soud se obdobnou argumentací stěžovatele zabýval v usnesení ze dne 28. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1537/14, jímž byla jeho ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost a na jehož závěry lze odkázat.
10. Stěžovatel v nyní posuzované věci odvíjí přípustnost ústavní stížnosti s ohledem na závěry vyslovené ve shora odkazovaném usnesení zřejmě od toho, že zahájil řízení o určení neplatnosti rozvázání jeho pracovního poměru a dosáhl (v tuto chvíli) pravomocného rozhodnutí ve věci. Pouhé zahájení soudního řízení a třeba i vydání pravomocného rozhodnutí však pro závěr o přípustnosti ústavní stížnosti nepostačuje. Jak vyplývá z výše uvedeného, řízení před obecnými soudy o stěžovatelově žalobě na neplatnost rozvázání pracovního poměru nebylo dosud skončeno, když před Nejvyšším soudem probíhá řízení o stěžovatelově dovolání. S ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, je tak třeba i v této části považovat ústavní stížnost za nepřípustnou.
11. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj