ECLI:CZ:US:2011:3.US.1346.11.1
sp. zn. III. ÚS 1346/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti MUDr. P. J., právně zastoupeného doc. JUDr. Jiřím Herczegem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Velehradská 18, 130 00 Praha 3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2010 sp. zn. 12 To 36/2010 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. 7 Tdo 1534/2010, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení a za účasti Městského soudu v Praze, Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. dle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění návrhu a z přiložených listin, byl stěžovatel rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2010 sp. zn. 43 T 9/2006, uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že "dne 16. 10. 2000 v Praze jako ředitel strategického rozvoje spol. Panorama group, s úmyslem neoprávněně získat finanční prostředky, odeslal bez vědomí a souhlasu představenstva společnosti Panorama group z účtu této společnosti č. 138114 vedeného u ABN AMRO Bank, který sám dne 21. 9. 2000 za tímto účelem založil a bez vědomí a souhlasu představenstva společnosti Panorama group na něj převedl z účtu této společnosti č. 3074800004/7910 vedeného u Deutsche Bank AG, finanční prostředky ve výši 1.330,000,- CHF ve prospěch účtu společnosti REFLEXION INVESTMENTS Ltd. číslo 39810876 vedeného u H.S.B.C. Londýn a finanční prostředky ve výši 1.670,000,- CHF ve prospěch účtu společnosti CORGAN ASSOCIATES Ltd. číslo 39810841 vedeného u H.S.B.C. Londýn, tímto jednáním způsobil společnosti Panorama group, a. s., Praha, následně GLOBE 21, a. s., na niž přešlo vlastnické právo, celkovou škodu ve výši 70.539,000,- Kč."
Za uvedený trestný čin byl stěžovateli dle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku byl stěžovateli výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená společnost se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením odmítl dle §256 tr. řádu jako nedůvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel ještě dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud však v záhlaví označeným usnesením ze dne 9. 2. 2011 dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel tvrdil, že napadená rozhodnutí obecných soudů spočívají na nesprávné aplikaci trestního zákona, obchodního zákoníku a zákona o bankách. Dle názoru stěžovatele obecné soudy upřednostnily posouzení podle práva trestního bez náležitého vyřešení předběžných otázek plynoucích z jiných odvětví hmotného práva. Stěžovatel s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe zdůraznil, že ochranu majetku je třeba zajišťovat především mimotrestními prostředky.
Stěžovatel je přesvědčen, že v původním řízení nebylo prokázáno, že by založil předmětný účet č. 138114. Stěžovatel namítá, že představenstvo poškozené společnosti vědělo o částkách zasílaných na účty Reflexion Investment Ltd. a Corgan Associates Ltd. Stěžovatel byl z titulu své pracovní pozice v poškozené společnosti oprávněn zakládat a disponovat s novými bankovními účty. I pro případ, že by stěžovatel skutečně převedl uvedené finanční prostředky na účty v Londýně, nemohla společnosti Panorama Group vzniknout škoda, protože tato společnost měla vůči stěžovateli závazky z titulu poskytnuté půjčky. Stěžovatel dále tvrdí, že v trestním řízení nedošlo k náležitému objasnění subjektivní stránky trestného činu, zejména pokud jde o úmysl ve vztahu ke způsobené škodě. Není navíc pravdou, že by předmětné platby byly bez právního důvodu; ve skutečnosti mělo dojít ke strategickému partnerství (fúzi) společností Panorama Group a. s., Reflexion Investment Ltd. a Corgan associates Ltd.
Stěžovatel poukazuje na to, že při hlavním líčení předložil listinné důkazy týkající se právní kanceláře SEDDONS, která v Londýně zastupovala zajištění předmětných finančních částek a působila při podání trestního oznámení Scotland Yardu. Stěžovatel použil pouze kopie a navrhl, aby si soud vyžádal z uvedené právní kanceláře originály těchto listin. Obecný soud se však bez odůvodnění tímto důkazním návrhem nezabýval.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítal, že v původním řízení nebyla věnována pozornost případné trestní odpovědnosti pracovníků banky ABN AMRO. Tito zaměstnanci nebyli dle názoru stěžovatele oprávněni převést dne 16. 10. 2005 předmětné finanční prostředky, neboť v době převodu neměli k dispozici ani podepsanou smlouvu o zřízení účtu ani kartu oprávněných osob (stěžovatel poukazuje na dopis ABN AMRO ze dne 19. 1. 2001). Stěžovatel zdůrazňuje, že dle vyjádření České národní banky ze dne 10. 2. 2005 neměl být předmětný bankovní účet č. 1381114 nikdy otevřen a neměly na něm být prováděny žádné obchodní transakce - k těmto transakcím mohlo dojít pouze hrubým porušením povinností pracovníků ABN AMRO.
Na závěr ústavní stížnosti stěžovatel akcentoval zásadu presumpce neviny, zejména v jejím subprincipu in dubio pro reo a zdůraznil, že zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze rozptýlit provedením dalších dostupných důkazů, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k projednávanému návrhu. Tato vyjádření toliko ve stručnosti rekapitulovala původní řízení v trestní věci stěžovatele a odkazovala na obsah spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že vyjádření obecných soudů neobsahovala novou argumentaci či skutečnosti, které by nebyly uváděny již v původním řízení, Ústavní soud považoval za nadbytečné zasílat je stěžovateli k replice.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 9/2006.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají v procesu dokazování nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky zásahu do jejich rozhodování, pak formuloval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 34), v němž vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy jeho právní závěry v žádné možné interpretaci ze skutkových zjištění nevyplývají (srov. dále rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 166/95 či sp. zn. III. ÚS 376/03 dostupná v databázi NALUS). Taková pochybení však Ústavní soud v trestní věci stěžovatele nezjistil.
Obsahem projednávané ústavní stížnost jsou tytéž námitky převážně skutkového rázu, s nimiž se již v napadených rozhodnutích obsáhle zabývaly obecné soudy. Nalézací soud v projednávané věci postupoval v souladu se zásadou materiální pravdy, presumpce neviny i principem kontradiktornosti řízení. Pečlivě se zabýval jak důkazy svědčícími ve prospěch stěžovatele, tak důkazy usvědčujícími. Podstatná skutková zjištění, která mají význam z hlediska viny stěžovatele, vyzdvihl v napadeném usnesení ze dne 17. srpna 2010 již Vrchní soud v Praze jako soud odvolací. Obecné soudy odkázaly zejména na výpovědi svědků H., M., H. a P. a také na řadu listinných důkazů, na jejichž vyhodnocení založily obecné soudy závěr o tom, že stěžovatel bez vědomí představenstva společnosti Panorama group, bez právního důvodu a s úmyslem způsobit této společnosti škodu převedl z devizových účtů této společnosti finanční prostředky, s nimiž neměl oprávnění disponovat (blíže viz str. 5 až 6 rozsudku odvolacího soudu). Dle nalézacího soudu stěžovatel po odstoupení z funkce předsedy představenstva poškozené společnosti využil toho, že v obchodním rejstříku dosud nebyla učiněna změna v souladu s faktickým stavem a provedl dispozice s finančními prostředky na jejích účtech prostřednictvím účtu založeného u banky ABN AMRO. Ústavní soud považuje dále za dostatečné odkázat na podrobnou skutkovou a právní argumentaci Městského soudu v Praze, který na str. 25 až 28 odsuzujícího rozsudku vyvrací obhajobu stěžovatele. Obecný soud mimo jiné srozumitelně a přesvědčivě s poukazem na konkrétní okolnosti vysvětlil, proč považuje změnu výpovědi svědka dr. M. K. u hlavního líčení za účelovou.
Obecné soudy se rovněž zabývaly důkazními návrhy, jež dle tvrzení stěžovatele měly jeho vinu vyvracet. Soud nalézací i Městský soud v Praze poukázaly na pochybný charakter listin, které stěžovatel předložil a na jejichž základě se provedení dalších důkazů domáhal. Jak uvedl odvolací soud v napadeném rozhodnutí, smlouvy předložené stěžovatelem jsou bez podpisů stran a tedy bez jakékoli důkazní hodnoty, neboť není vůbec zřejmé, kdy byly vyhotoveny. Skutečnost, že obecné soudy hodnotily uvedené listiny v kontextu dalších důkazů jako vyhotovené dodatečně, za účelem zastření skutkového děje, nelze samo o sobě považovat za porušení zásady presumpce neviny ani za opomenutí důkazu ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud se rovněž plně ztotožnil s právním hodnocením skutku, který obecné soudy kvalifikovaly jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. K námitkám stěžovatele lze plně odkázat na přiléhavou právní argumentaci nalézacího soudu (str. 25, srov. str. 5 až 8 usnesení Nejvyššího soudu). Neobstojí tvrzení, že stěžovatel prý nemohl spáchat uvedený trestný čin, neboť je prostřednictvím dalších subjektů vlastníkem akcií poškozené společnosti, která byla samostatným subjektem závazkových vztahů s rozsáhlými (a nikdy nesplněnými) závazky k třetím osobám. Podobně irelevantní je i tvrzení stěžovatele ohledně údajných pochybení zaměstnanců banky ABN, zvláště, byl-li to stěžovatel, který omyl těchto zaměstnanců s podvodným záměrem zneužil.
Pokud jde o námitku subsidiarity trestní represe a trestního práva jako ultima ratio, postačí připomenout, že dle odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů stěžovatel předluženou společnost Panorama group svým podvodným jednáním ve svůj prospěch zbavil prakticky veškeré zbývající hotovosti a majetku a znemožnil plnění stamilionových závazků této společnosti vůči početným věřitelům. Za toto závažné trestné jednání byl stěžovateli s odkazem na jeho osobní poměry uložen toliko mírný trest odnětí svobody s podmíněným odkladem. Přepínání trestní represe tudíž obecným soudům v žádném případě nelze vytknout.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu