ECLI:CZ:US:2004:3.US.136.04
sp. zn. III. ÚS 136/04
Usnesení
III. ÚS 136/04
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele K. B., , zastoupeného JUDr. L. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1589/2003, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 19 Co 453/2002, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 9. 2002, sp. zn. 10 C 84/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 v návaznosti na čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 27. 11. 1957, sp. zn. T 356/57, odsouzen pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně. Rozsudkem téhož soudu ze dne 8. 1. 1958, sp. zn. T 400/57, byl stěžovatel odsouzen pro stejný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně. Ve vězení strávil celkem dva roky, šest měsíců a jedenáct dní. Pokud jde o první odsouzení, rozsudkem stejného soudu ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 2 Rtv 5/92, byl stěžovatel znovu uznán vinným týmž trestným činem, ale podle §227 trestního řádu mu nebyl uložen trest, v případě druhého odsouzení byl rozsudkem ze dne 25. 3. 1993, sp. zn. 2 Rtv 6/92, zproštěn obžaloby. Následně byl odškodněn za ušlou mzdu, náklady vazby a náklady výkonu trestu. Ve věci prvního odsouzení podal ministr spravedlnosti ve prospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona, načež Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 7 Tz 125/99, napadené rozhodnutí včetně navazujících rozhodnutí zrušil a podle §226 písm. b) trestního řádu jej zprostil obžaloby. Poté stěžovatel žádal Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany ČR o odškodnění za morální a citovou újmu ve výši 900.000,- Kč, bylo mu však přiznáno jen 200,- Kč za náklady původního trestního řízení. Proto podal žalobu, ta však byla v záhlaví uvedeným rozsudkem obvodního soudu zamítnuta s tím, že stěžovatel byl řádně odškodněn podle zákona č. 119/1990 Sb. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, které městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl s tím, že je třeba postupovat podle zákona č. 58/1969 Sb., na jeho základě však nelze dovodit nárok na odškodnění za morální a citovou újmu, a tedy se jej nelze domáhat ani podle Úmluvy. Následně podané dovolání Nejvyšší soud ČR jako nepřípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl, a to usnesením také napadeným touto ústavní stížností.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že pokud mu byla přiznána pouze náhrada ušlého výdělku a náklady vazby, trestního řízení, obhajoby a výkonu trestu, nedošlo tím k odškodnění za způsobené utrpení, ale jednalo se pouze o vrácení částek jemu neoprávněně odňatých. Poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve věci Pincová a Pinc proti České republice ze dne 5. listopadu 2002, ve kterém jde sice o jiný typ nároku, neboť Pincovi nebyli vězněni, ale utrpěli majetkovou újmu, nicméně problematika nemateriální újmy je stejná - Česká republika vyplatila odškodnění podle platných předpisů, ale jeho výše byla nepřiměřeně nízká. V této souvislosti uvádí, že Evropský soud v řadě dalších rozsudků proti České republice odškodnění za nemateriální újmu přiznal. Stěžovatel dále odkazuje na rozsudek Evropského soudu ve věci Tsirlis a Kouloumpas (pozn. Ústavního soudu - ve stížnosti nesprávně uvedeno Koulumpas) proti Řecku ze dne 29. května 1997, neboť se dle jeho názoru jedná o srovnatelný případ; Tsirlis a Kouloumpas totiž odepřeli z náboženských důvodů vykonávat vojenskou službu, za což byli uvězněni a v pozdějším řízení prokázali, že jejich uvěznění bylo nezákonné. Ačkoliv jde o srovnatelný případ, žádá stěžovatel podstatně menší částku, než která byla Evropským soudem těmto stěžovatelům přiznána. Tsirlis a Kouloumpas byli přitom odškodněni podle čl. 41 Úmluvy, která má jakožto mezinárodní smlouva přednost před místními zákony. Toto ustanovení Úmluvy přiznává právo na spravedlivé zadostiučinění nejen pokud není přiznáno žádné zadostiučinění, ale i v případě, kdy vnitrostátní právo umožňuje jen částečnou náhradu, což je případ stěžovatele, neboť mu byly přiznány pouze některé drobné položky, ovšem nikoliv jeho nejvýznamnější část - odškodnění za ztrátu osobní svobody a s tím spojenou morální a citovou újmu.
Ústavní soud se shodnou právní problematikou již zabýval, když svým usnesením ze dne 5. 9. 2004, sp. zn. III ÚS 140/04, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu obsahově totožnou ústavní stížnost K. N., jež směřovala, mimo jiné, proti témuž rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, s tím, že neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. V tomto usnesení uvedl Ústavní soud následující:
"Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Obecné soudy se ve svých rozhodnutích s námitkami stěžovatele řádně, zákonem odpovídajícím způsobem vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.). Nalézací soud konstatoval, že stěžovatel byl odškodněn v souladu s ustanovením §23 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, přičemž tento zákon je právním předpisem, na nějž odkazuje čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě, stěžovateli se tedy dostalo odškodnění v souladu s Úmluvou. Další požadované odškodnění nemá oporu v zákoně, neboť další nároky podle §23 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci konstruovat nelze. Aplikace občanského zákoníku přitom není možná, jelikož zákon o soudní rehabilitaci je vzhledem k tomuto předpisu normou speciální. V souvislosti se stěžovatelovým odkazem na rozsudek Evropského soudu ve věci Tsirlis a Kouloumpas proti Řecku nalézací soud zdůraznil, že podle Protokolu č. 7 k Úmluvě je nutno odškodňovat podle zákona a praxe země, kde byl zákon porušen, odškodnění se přitom stěžovateli dostalo. Odvolací soud zdůraznil, že náhrada morální a citové ujmy není v právních normách upravujících náhradu škody zakotvena a podklad pro uplatnění stěžovatelova nároku přitom neposkytuje ani Úmluva."
Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů odkázal a dále uvedl následující:
"Poukaz stěžovatele na čl. 41 Úmluvy není správný, neboť toto ustanovení upravuje výlučně postup Evropského soudu, a proto podle něj obecné soudy České republiky (a ani Ústavní soud) nemohou postupovat. Čl. 36 odst. 3 Listiny, jehož porušení je rovněž namítáno, se vztahuje na škodu jakožto majetkovou újmu, kterou lze objektivně vyjádřit obecným ekvivalentem, tj. penězi a na posuzovaný případ se tedy nevztahuje.
Otázku obecného a zvláštního předpisu s ohledem na vztah občanského zákoníku a zákona č. 58/1969 Sb. (resp. zákona č. 82/1998 Sb.) na straně jedné a zákona o soudních rehabilitacích na straně druhé řešil Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 25 Cdo 14/2003, v němž mj. konstatoval: "Vzhledem k tomu, že zákon o soudní rehabilitaci má ve vztahu k občanskému zákoníku i k zákonu č. 58/1969 Sb. povahu normy speciální k normě obecné, má tento zákon - pokud jde o vztahy jím upravené - přednost před obecnými normami. Znamená to, že pro osoby, které podle uvedených zákonů jsou osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava, a to bez ohledu na to, který předpis je pro ně příznivější. V případech, na které dopadá restituční zákon, se tedy nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které tyto speciální zákony upravují, a to za podmínek a způsoby stanovenými těmito zvláštními předpisy." Ústavní soud se s tímto závěrem Nejvyššího soudu ČR plně ztotožňuje.
Odkaz stěžovatele na rozsudky Evropského soudu ve věci Pincová a Pinc proti České republice a Tsirlis a Kouloumpas proti Řecku není podle názoru Ústavního soudu přiléhavý. Prvně citovaný rozsudek se týká posouzení majetkové újmy, což je zásadní rozdíl od případu stěžovatele, který se domáhá náhrady nemajetkové újmy v penězích (materiální satisfakce). Stěžovatelé Tsirlis a Kouloumpas byli řeckým vojenským soudem odsouzeni pro trestný čin neuposlechnutí rozkazu, neboť z důvodu svého náboženského přesvědčení odmítli nosit uniformu a byli uvězněni po dobu dvanácti, resp. třinácti měsíců. Evropský soud dospěl k závěru, že jejich uvěznění nebylo v souladu s Úmluvu, ani s tuzemským řeckým právem, a proto jim přiznal spravedlivé zadostiučinění, přičemž tuzemskými orgány nebyli vůbec odškodněni. Stěžovatel naopak za své protizákonné uvěznění odškodněn byl, ovšem podle jeho názoru v nedostatečné výši."
Závěrem Ústavní soud uvedl, "že snaha státu rehabilitovat zákonem o soudní rehabilitaci vyjmenované osoby a tyto přiměřeně odškodnit je primárním účelem tohoto zákona. Nelze ovšem přehlédnout, že přiměřené hmotné odškodnění je aktem, byť majícím svou nezanedbatelnou materiální stránku, spíše symbolickým, který navazuje na základní zadostiučinění morální, přičemž tímto odškodněním není možno následky jednání minulého režimu v plném rozsahu jakkoliv odčinit, výše odškodnění přitom rovněž závisí na ekonomické situaci státu. Stěžovatelem uplatňované odškodnění nemateriální újmy zákon o soudní rehabilitaci nijak nezohledňuje. Jelikož se jedná o lex specialis, je nutno předpokládat, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu odškodnit rehabilitované osoby i za utrpěnou nemateriální újmu, bylo by na možnost použití obecné úpravy v tomto zvláštním zákoně výslovným odkazem pamatováno. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že v důsledku svého protiprávního uvěznění utrpěl jím tvrzenou citovou a morální újmu, jíž může zcela právem pociťovat jako neoprávněný zásah do práva na ochranu své osobnosti, pokud však zákonodárce při stanovení obsahu odškodnění ve vztahu k soudním rehabilitacím na tuto nemateriální újmu nepamatoval, není tato skutečnost v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy."
Jelikož Ústavní soud nemá důvod se od svých závěrů jakkoliv odchylovat, nezbylo mu než ze stejných důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. října 2004