ECLI:CZ:US:2014:3.US.1399.14.1
sp. zn. III. ÚS 1399/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti V. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, právně zastoupeného Mgr. Janem Spáčilem, advokátem se sídlem tř. kpt. Jaroše 35, 602 00 Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2014 č. j. 5 T 216/2013-127 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2014 č. j. 5 To 83/2014-155, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva garantovaná článkem 2 odst. 1, článkem 36 odst. 1 a článkem 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Stěžovatel (v trestním řízení "odsouzený") podal dne 12. 11. 2013 návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 216/2013.
Městský soud v Brně zamítl podle §283 písm. d) tr. řádu v záhlaví označeným usnesením návrh odsouzeného na povolení obnovy řízení, neboť neshledal důvody obnovy řízení dle §278 odst. 1 trestního řádu. Týmž usnesením zamítl městský soud žádost odsouzeného o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
Stěžovatel podal proti usnesení soudu prvého stupně stížnost, kterou Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením zamítl dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou.
III.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2013 sp. zn. 5 T 216/2013 uznán vinným ze spáchání jednak přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců a trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků. Tento rozsudek ihned nabyl právní moci, neboť odsouzený i státní zástupce se po vyhlášení rozsudku výslovně vzdali práva odvolání.
Poté, co odsouzený neuposlechl výzvy k nástupu výkonu trestu a musel být do výkonu trestu dodán Policií ČR, podal odsouzený dne 12. 11. 2013 návrh na povolení obnovy řízení.
IV.
Svůj návrh na povolení obnovy řízení opíral odsouzený o dvě skupiny skutečností:
A) Pokud jde o odsouzení za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, uplatnil stěžovatel jako důvod pro povolení obnovy řízení tu skutečnost, že poté, co byl pro tento trestný čin pravomocně odsouzen, se zásadním způsobem změnila judikatura Nejvyššího soudu ČR.
K tomu mělo dojít vydáním usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013 č. j. 15 Tdo 876/2013-18, jímž má být sjednocena do té doby rozporná rozhodovací praxe soudů. V citovaném usnesení byl vysloven právní názor, že "skutkovou podstatu přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku může naplnit jen obviněný, který jako řidič podle §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. pozbyl řidičské oprávnění na základě rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci a řídí motorové vozidlo v době jednoho roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění podle tohoto zákonného ustanovení. Pokud obviněný řídí motorové vozidlo po uplynutí této lhůty, byť nepožádal o navrácení řidičského oprávnění, nespáchá přečin podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V takovém jednání, které však není v souladu se zákonem, je možné spatřovat přestupek podle §125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona č. 361/2000 Sb."
Odsouzený vyslovil v návrhu na povolení obnovy přesvědčení, že pokud by v jeho trestní věci byl názor Nejvyššího soudu respektován, nebylo by možno jej odsoudit, protože skutkové okolnosti trestného činu, za nějž byl odsouzen, jsou identické s těmi, o něž se opírá citovaný judikát.
B) Pokud jde o odsouzení za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, tvrdil odsouzený v návrhu na povolení obnovy řízení, že jeho doznání k požití návykové látky, učiněné v průběhu trestního řízení, nebylo pravdivé, učinil je prý jenom proto, aby se vyhnul okamžitému nástupu trestu. Dále odsouzený tvrdil, že drogu mu podstrčili policisté; v průběhu trestního řízení mu prý nebyl umožněn kontakt s advokátkou JUDr. Petrovou.
K prokázání těchto skutečností navrhoval odsouzený provést výslech svědků Martiny Vojtěchové, Lenky Mautnerové a Milana Procházky.
V.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (jak stanoví článek 83 Ústavy České republiky) a tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn a povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se zabývaly všemi navrhovatelem předestřenými skutečnostmi a řádně se s nimi vypořádaly.
Pokud jde o stěžovatelův argument, že důvodem pro povolení obnovy měla být změna judikatury, k níž došlo přijetím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013 č. j. 15 Tdo 876/2013-18, ztotožňuje se Ústavní soud s názorem obecných soudů, že změna judikatury není novou skutečností ve smyslu ust. §278 odst. l tr. řádu.
Ústavní soud v projednávané věci připomíná charakter obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku, který znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. V případech ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ust. §277 a násl. tr. řádu Ústavní soud zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle či excesu, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ust. §278 odst. 1 tr. řádu (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 1103/03, sp. zn. III. ÚS 361/07, III. ÚS 3077/07, III. ÚS 789/10; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS). Známkou libovůle však není zamítnutí důkazních návrhů pro řízení zjevně irelevantních nebo tzv. důkazů zdánlivých - návrhů na dokazování, jehož výsledkem vůbec nemůže být změna skutkových zjištění v obnoveném řízení (viz např. věc sp. zn. III. ÚS 2606/11).
V projednávané věci je nutné konstatovat, že se obecné soudy se vznesenými důkazními návrhy dostatečně a racionálně vypořádaly a nejde tudíž o kategorii tzv. opomenutých důkazů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Nalézací soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně, dostatečně a srozumitelně odůvodněny [viz např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 219/03, IV. ÚS 570/03].
V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Ústavní soud připomíná, že účelem obnovy řízení je především odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních obecných soudů, jež vyšly najevo až po nabytí právní moci původního rozhodnutí. V řízení o návrhu na povolení obnovy soud již nepřezkoumává zákonnost či odůvodněnost původního rozhodnutí, nýbrž hodnotí, zda nové skutečnosti či důkazy mohou ve spojení s důkazy původními vést k jinému rozhodnutí v otázce viny a trestu. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou proto schopné vyvolat následky předpokládané v §278 tr. řádu.
Postup obecných soudů byl zcela v souladu s účelem tzv. obnovovacího řízení. V tomto řízení je třeba vyhodnotit nejen to, zda navrhovatelem předkládané důkazy či skutečnosti byly či nebyly soudu v původním řízení známy, ale je rovněž nutné posoudit význam takových důkazů z hlediska potenciálně obnoveného řízení.
Ústavní soud se ztotožňuje s názorem obecných soudů, že nebyly splněny podmínky pro obnovu trestního řízení. Takový názor je zcela obhajitelný a nelze mu z hlediska ústavnosti ničeho vytknout.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu