ECLI:CZ:US:2006:3.US.14.06
sp. zn. III. ÚS 14/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti a/ M. B., b/ J. K., a c/ M. K., zastoupených JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Křižíkova 56, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.10.2005, č. j. 29 Odo 1117/2004-123, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 15.7.2003, č.j. 15 Co 218/2003-94, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V podané ústavní stížnosti, jež směřuje proti rozhodnutím obecných soudů označeným v záhlaví, stěžovatelky namítají, že jim bylo porušeno právo "na spravedlivé soudní řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod", zejména nerespektováním ustálené judikatury Nejvyššího soudu "při výkladu právního úkonu, smlouvy", a "svévolnou aplikací normy jednoduchého práva" (jmenovitě §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů /dále jen "transformačního zákona"/ a §35 odst. 2 obč. zák.) "za situace, kdy právní závěr obecného soudu je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními", jež plynou z ujednání pod bodem II "smlouvy o nájmu zemědělských pozemků a ostatního majetku" ze dne 24. 4. 1995. Stěžovatelky brojí proti závěru obou obecných soudů, pokud posoudily tuto část smlouvy ve smyslu §13 odst. 3 transformačního zákona jako - oproti zákonu jinému - ujednání doby pro vydání transformačního podílu, v důsledku čehož jejich žaloba byla hodnocena jako předčasná.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podaly stěžovatelky dovolání, které dovolací soud odmítl jako nepřípustné. Napadené rozhodnutí nepokládal za zásadně významné po právní stránce jednak proto, že je individualizované ku zcela konkrétní skutkové základně, jednak proto, že neshledal, že by jím byl založen rozpor s hmotným právem (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud přisvědčil výkladu kritického bodu II. "Nájemní smlouvy - o nájmu zemědělských pozemků a ostatního majetku", k němuž dospěl soud odvolací, a na základě výkladových pravidel vyjádřených v §35 odst. 2 obč. zák. ve shodě s ním konstatoval, že "byť byl formulován jako nájemní smlouva, je zcela zjevně shodným projevem smluvních stran ponechat za určitou úplatu majetkový podíl oprávněné osoby v družstvu". Proto zde svým obsahem není smlouvou "nájemní", nýbrž "dohodou o majetkovém podílu", jejíž uzavření předpokládá ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona. Účastníkům smlouvy nelze vyčítat, dodal dovolací soud, že se uchýlili k pojmům, "které jsou v právním řádu běžné", resp. že svoji vůli jejich prostřednictvím vyjádřili "nepříliš obratně"; v téže smlouvě byly pronajímány také pozemky, kde již o "skutečný" nájem šlo.
V ústavní stížnosti stěžovatelky proti tomu namítají, že výklad ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona, "pokud jde o tzv. jinou dohodu", nebyl dosud ustálen (publikován), a ten, který byl v dané věci uplatněn, je s dosavadními výklady právních úkonů prostřednictvím §35 odst. 2 obč. zák. rozporný. Rozhodnutí obecných soudů nevycházejí z jednoznačně projevené vůle účastníků v písemně uzavřené smlouvě a pomíjejí, co je vyjádřeno "výslovně a jednoznačně v jejím názvu a obsahu". Stěžovatelky dovozují, že byl-li ve smlouvě o nájmu zakotven pojem "nájmu", který má v hmotném právu pevný obsah, není možno uvažovat o jiných právních vztazích (ani prostřednictvím §51 obč. zák.); nelze-li však pro rozpor se zákonem institut nájmu užít, jako je tomu v daném případě, je takové ujednání podle §39 obč. zák. neplatné.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nepřísluší mu zásadně posuzovat ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní názory a závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody; Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Interpretace smluv jako projevu autonomní úpravy soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů.
Základní zásadou výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá její neplatnost, před tím, který k tomu naopak směřuje, jsou-li možné výklady oba. Je tím vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Opačný přístup považuje Ústavní soud za protiústavní a v rozporu s principy právního státu, jež vycházejí z čl. 1 Ústavy (srov. věc sp. zn. I.ÚS 625/03).
V souladu s předností skutečné vůle účastníků smlouvy před jejím formálním projevem podle §35 odst. 2 obč. zák. platí, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Ve shodě s dovolacím soudem lze mít důvodně za to, že se kritická "nájemní smlouva" vyznačovala nedostatky z hlediska požadavků na koherentní strukturu, systematické uspořádání, a výstižnou terminologii. Obecné soudy však respektovaly, že jazykový výklad smlouvy představuje "pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě" a "je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu" (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, str. 399 a násl., vyhlášený pod č. 30/1998 Sb.).
Doslovný výklad textu smlouvy tedy nemusí být v souladu s vůlí účastníků. Směřuje-li jejich vůle k jinému významu a podaří-li se ji procesem hodnocení skutkových a právních otázek, ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným obsahem jejího textu. Vůle je vnitřním stavem jednající osoby, který není bezprostředně přístupný a poznatelný interpretovi právního úkonu, ale je nutno na ni usuzovat z různorodých okolností vnějších, spojených s tím, co jeho uzavření předcházelo, jaké vnějšně identifikovatelné zájmy byly jinak projeveny, jaké bylo následné chování účastníků apod. Extrémně formalistní požadavky na výklad právního úkonu jsou z ústavněprávního hlediska nepřijatelné.
Názory, jež při výkladu dotčené smlouvy uplatnily obecné soudy, jsou s těmito názory zjevně souladné.
Stěžovatelky oproti tomu prosazovaly (a v ústavní stížnosti tak činí rovněž) výklad, který zbytněle setrvává na izolované prioritě použitého pojmu "nájem", a jenž je odmítán být dále - kontextuálně - vyložen, zejména z pohledu sociálního a hospodářského zájmu, který byl (mohl být) z pozic účastníků smlouvy sledován. Při jimi předestřené koncepci by zde takový zájem nemohl být žádný, ledaže by za něj mohlo být pokládáno dosažení neplatnosti sporné části smlouvy. Oproti tomu dovolací soud jej - ve vztahu k ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona - ozřejmil očividně výstižně.
Ústavní soud proto neshledal nesprávnými právní závěry obecných soudů, jestliže dospěly k závěru, že vytýkaná část (bod II.) "nájemní smlouvy" ze dne 24.4.1995 je podřaditelná ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona, jako taková je vyložitelná, a že nebyly předloženy důvody, aby byla hodnocena jako smlouva neplatná.
Tím méně může být dovozováno, že tyto závěry nejsou ústavně konformní; právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není právem na požadovaný výsledek sporu. Ústavním pořádkem chráněná práva dotčena nebyla, vlastnímu soudnímu procesu ani stěžovatelky ničeho nevytýkají, podaný výklad hmotného práva není svévolný, a napadená rozhodnutí jsou i srozumitelně a logicky přesvědčivě odůvodněna.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelek jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2006
Jan Musil
předseda senátu