ECLI:CZ:US:2015:3.US.1417.15.1
sp. zn. III. ÚS 1417/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele "Společenství HEYROVSKÉHO čp. 1549-1551 SOKOLOV", IČ 26346206, se sídlem Heyrovského 1551, Sokolov, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem Jiráskova 2, Karlovy Vary, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. dubna 2015 č. j. 28 EXE 511/2015-25 a příkazu k úhradě nákladů exekuce JUDr. Ivo Luhana, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 1, se sídlem Karlovo nám. 17, Praha 2, ze dne 18. února 2015 č. j. 099 EX 640/15-18, spojené s návrhem na zrušení §14b odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 11. 5. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 5. 2015, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených rozhodnutí, přičemž tvrdil, že došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce byla podle §88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád)
a o změně dalších zákonů a (mj.) §14b odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif") v exekuci vedené proti povinné Marii Himlové pro částku 7 128 Kč (správně zřejmě 17 853,27 Kč) s příslušenstvím stěžovateli jako oprávněnému určena výše nákladů částkou 968 Kč a povinné byla uložena povinnost k jejich zaplacení.
3. Stěžovatel podal proti tomuto příkazu námitky, které však Okresní soud v Sokolově (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl s tím, že celkové náklady měly být určeny ve výši 484 Kč, avšak protože námitky podal pouze stěžovatel, příkaz v jeho neprospěch měnit nelze.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že pokud soudní exekutor a okresní soud aplikovali ustanovení §14b odst. 2 advokátního tarifu, postupovali v rozporu s principem rovnosti účastníků řízení. Tuto skutečnost stěžovatel vyvozuje z toho, že kdyby náklady povinné byly určeny "obecným způsobem" zejména podle §7 advokátního tarifu, činila by odměna povinné za první dva úkony právní služby osminásobek jeho odměny, aniž by pro to byl jakýkoliv rozumný důvod. Současně vyjádřil nesouhlas s argumentací okresního soudu, který k této námitce uvedl, že jde o jednoduché a typově shodné úkony, a to z toho důvodu, že takto by bylo možné hodnotit i jiná podání, která však tímto způsobem "sankcionována" nejsou.
5. Stěžovatel nesouhlasil ani s argumentem okresního soudu, že na straně povinné nemohou tyto úkony vzniknout, neboť přehlíží tyto úkony právní služby - "převzetí a příprava věci" či "písemné podání", přičemž v případě úspěchu povinné by byly hrazeny náklady v mnohonásobně vyšší částce. Nesystémovost je dle stěžovatele dána i tím, že zmíněné "sankcionování" nastává jen u řízení, jejichž předmětem je částka nepřevyšující 50 000 Kč, ovšem u částek vyšších již toto omezení neplatí, byť logikou názoru o jednoduchých a typově shodných úkonech není rozdíl mezi řízením s částkou nepřevyšující 50 000 Kč a částkou vyšší.
6. Přes vědomí toho, že Ústavní soud může řešit pouze ústavní rozměr případu, stěžovatel dále uvedl, že částka 968 Kč neodpovídá ani zákonnému principu o náhradě všech účelně vynaložených nákladů, přičemž okresní soud měl posuzovat účelnost vynaložených nákladů na základě své vlastní úvahy, a nikoliv direktivně stanoveným podzákonným právním předpisem, který není v daném ohledu ústavně konformní.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Následně Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z obsahového hlediska a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu (zvláště pak vydaných ve formě nálezu), která řeší shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě brojí proti tomu, že mu byla přiznána v rámci náhrady nákladů exekučního řízení odměna za čtyři úkony právní služby podle §14b odst. 2 advokátního tarifu, a to pouze ve výši 400 Kč, ač mu měla být, pokud by bylo postupováno v souladu se zásadou rovnosti účastníků, přiznána odměna podle §7 advokátního tarifu, tj. v několikanásobné výši. Vyjde-li Ústavní soud z tarifní hodnoty 17 853,27 Kč (neboť - jak správně uvedl okresní soud - stěžovatel na základě dvou platebních rozkazů mohl účelně podat pouze jeden exekuční návrh), pak v případě, že by bylo postupováno podle posledně uvedeného ustanovení, činila by odměna advokáta za dva úkony právní služby celkem 1 820 Kč [§11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu]. Z toho plyne, že stěžovatel měl být postupem výše uvedených orgánů veřejné moci zkrácen na částce nepřesahující ani 2 000 Kč, a to i v případě zohlednění rozdílu u paušální náhrady hotových výdajů [§13 odst. 3, §14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu]. Toto zjištění nemůže vést k jinému závěru, než že se zjevně jedná o tzv. bagatelní věc.
10. Jak Ústavní soud judikoval v obdobných věcech (tedy ve kterých šlo o bagatelní částku a kde bylo rovněž aplikováno ustanovení §14b advokátního tarifu), opodstatněnost ústavní stížnosti zde přichází v úvahu (zpravidla) jen za situace zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální; tam, kde soud své rozhodnutí řádně (tj. racionálně a srozumitelně) zdůvodní a kde v ústavní stížnosti jsou fakticky pouze opakovány argumenty vznesené v opravném prostředku, nejeví se tento konkrétní případ být způsobilým "nosičem", na kterém by bylo možné založit případný přezkum ústavní konformity předmětného ustanovení advokátního tarifu, i když spolu s ní byl podán návrh na jeho zrušení [srov. usnesení ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 251/15 a ze dne 17. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 672/15 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
11. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, neboť okresní soud vysvětlil, z jakého důvodu nepovažuje svůj postup podle předmětného ustanovení za porušení zásady rovnosti (kdy vycházel z rozdílné povahy příslušných úkonů oprávněného a případných úkonů povinné). K argumentu stěžovatele, že u jednoduchých a typově shodných úkonů by nemělo být významné, zda je předmětem exekučního řízení částka přesahující 50 000 Kč, možno uvést, že i kdyby se Ústavní soud s ním ztotožnil, na danou věc, kde šlo o částku nižší než 50 000 Kč, by to žádný dopad nemělo. V případě námitky, že částka 968 Kč neodpovídá skutečně (a účelně) vynaloženým nákladům, ústavní stížnost žádné konkrétní údaje a z nich vycházející argumentaci neobsahuje.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Návrh na zrušení shora citovaného ustanovení pak - coby návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu