ECLI:CZ:US:2015:3.US.251.15.1
sp. zn. III. ÚS 251/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky TP Holding, a. s., IČ 26694336, se sídlem Ondříčkova 609/27, Praha 3, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2014 č. j. 27 Co 495/2014-13 a výroku III elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 1. října 2014 č. j. EPR 234024/2014-5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 26. 1. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka se svým návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala zaplacení částky 11 535,10 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení ve výši 7 624,40 Kč. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl elektronickým platebním rozkazem, v němž uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni (stěžovatelce) požadovanou částku včetně příslušenství, a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 2 252 Kč. Proti napadenému výroku č. III tohoto platebního rozkazu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala stěžovatelka včasné odvolání. Krajský soud v Praze napadeným usnesením výrok III elektronického platebního rozkazu potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že odvolací soud napadeným rozhodnutím aplikoval jiné ustanovení právního předpisu v její neprospěch, a to přes včasné a odůvodněné námitky. Nesprávnost napadených rozhodnutí podle ní dosáhla takové intenzity, že zásadním způsobem zasáhla do základních práv stěžovatelky. Napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen princip legitimního očekávání (očekávání náhrady nákladů řízení spojených s uplatněním pohledávky stěžovatelky) a princip rovnosti stran v občanském soudním řízení. Do majetkové sféry stěžovatelky bylo zasaženo tím, že jí nebyly přiznány náklady řízení v požadované výši, která by adekvátně reflektovala skutečné výdaje vynaložené na právní pomoc spojenou s uplatněním jejího nároku.
4. Napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je dle stěžovatelky nepřezkoumatelné pro absenci odůvodnění. Odvolací soud pak tento nedostatek nekriticky a nepřípustně akceptoval, když uvedl, že rozhodnutí nemusí být odůvodněno. Stěžovatelka má za to, že i elektronický platební rozkaz jako jedna z forem rozhodnutí v civilním řízení musí být alespoň elementárně odůvodněn v případě, kdy žalobci v požadovaném nároku nebylo plně vyhověno. Absence odůvodnění, byť ve zjednodušené formě rozhodnutí, svědčí dle stěžovatelky o nepřesvědčivosti rozhodnutí a libovůli soudu.
5. Závažným porušením základních práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími je paušální aplikace §14b advokátního tarifu, když z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v podstatě plyne, že veškeré návrhy na zahájení řízení, týkající se typově podobných sporů o zaplacení částky do 50 000 Kč, se automaticky bez dalšího považují za formulářové žaloby, což je postup nesprávný a nepřípustný. Stěžovatelka je toho názoru, že novela advokátního tarifu vnesla do řízení o zaplacení částek do 50 000 Kč možnost nepřiznávat věřitelům vyčíslenou náhradu nákladů řízení, a jak vyplývá z právní věci stěžovatele, tak s velmi malou možností obrany. Stěžovatelka pochybuje o tom, zda jsou takto paušálně aplikovatelné podmínky pro snížení náhrady nákladů řízení obsažené v §14b advokátního tarifu vůbec ústavně konformní.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
9. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemá.
10. Dále je nutno uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 2 252 Kč, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj., vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti nákladovému výroku v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
11. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Krajský soud v Praze jako soud odvolací své rozhodnutí řádně zdůvodnil (§157 občanského soudního řádu), přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné. Tím spíše se pak taková ústavní stížnost, v níž jsou fakticky pouze opakovány argumenty vznesené v odvolání, nejeví být způsobilým "nosičem", na kterém by bylo možné založit případný přezkum ústavní konformity předmětného ustanovení vyhlášky (advokátního tarifu), a to obzvláště za situace, kdy spolu s ústavní stížností stěžovatelka ani nespojila návrh na její zrušení, resp. jejích jednotlivých částí (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3773/14). Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím k výše uvedenému není dán.
12. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu