ECLI:CZ:US:2012:3.US.4497.12.1
sp. zn. III. ÚS 4497/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. prosince 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného Mgr. Martinem Jančou, advokátem AK se sídlem Mikulášské nám. 11, 326 00 Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. září 2012 č. j. 38 EC 12/2012-58, za účasti Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. listopadu 2012, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. září č. j. 38 EC 12/2012-58, a to pro porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále čl. 4 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. září 2012 č. j. 38 EC 12/2012-58 byla žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") uložena povinnost zaplatit žalobkyni České kanceláři pojistitelů částku 1.814,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 1.430,- Kč od 1. října 2011 do zaplacení a z částky 384,- Kč od 26. ledna 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I). Dále byla uvedeným rozsudkem žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 11.146,- Kč na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jako osoba odlišná od vlastníka či provozovatele motorového vozidla, k němuž je povinností mít sjednáno pojištění odpovědnosti, není a ani nemůže být odpovědný za to, že třetí osoba, na niž kupní smlouvou vlastnictví k předmětnému vozu převedl, povinné pojištění odpovědnosti nesjednala. Stěžovatel poukazuje na to, že se zánikem vlastnického vztahu či vztahu provozovatele k vozidlu zaniká také odpovědnost původního vlastníka za splnění povinnosti sjednání pojištění odpovědnosti vozu. Stěžovatel uvádí, že v předcházejícím řízení prokázal, že v období od 1. února 2009 do 18. února 2009 nebyl vlastníkem ani provozovatelem a nebyl ani neměl být zapsán v registru silničních vozidel u vozidla Peugeot 607, RZ XXXXXXX, ke kterému dle tvrzení žalobkyně, nemělo být v inkriminované době sjednáno pojištění odpovědnosti. Povinnost k úhradě žalované částky, jakožto příspěvku dle §24c zákona č. 168/1999 Sb., na stěžovatele tak nelze v žádném případě vztahovat.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podle ust. §202 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném od 1. července 2009 není odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000,- Kč přípustné, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny 1 814,- Kč.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či v usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz/). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, posoudil Ústavní soud podané ústavní stížnosti v daných věcech jako zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09).
Stěžovatel namítá porušení procesního základního práva (čl. 37 odst. 3 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové, jehož porušení ostatně stěžovatel ani netvrdí), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu