ECLI:CZ:US:2014:3.US.1430.14.1
sp. zn. III. ÚS 1430/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Y. B., zastoupeného doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, Dukelských hrdinů 343/3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2014 sp. zn. 14 To 10/2014, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2013 sp. zn. Nt 406/2013 a rozhodnutí ministryně spravedlnosti České republiky ze dne 26. března 2014 č. j. MSP-585/2013-MOT-T/19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 18. dubna 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů a ministryně spravedlnosti, jimiž mělo dle jeho tvrzení dojít k porušení jeho ústavního práva na respektování rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozhodl o přípustnosti vydání stěžovatele, jako státního občana Švédska, k trestnímu stíhání do Knížectví Lichtenštejnsko, kde se měl dopustit jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu vydírání ve smyslu ustanovení §235 odst. 1 a 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. prosince 2009. Městský soud dospěl k závěru, že Česká republika je zavázána stěžovatele vydat, přičemž ze skutkových okolností nevyplývá žádná skutečnost, která by vydání bránila. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl. Ztotožnil se přitom se závěry soudu prvního stupně a odmítl přitom námitky týkající se zásahu do rodinného života stěžovatele, který se po smrti své manželky musí starat o dvě nezletilé děti. Mezinárodní smlouvy totiž dle vrchního soudu připouštějí výkon vazby nebo trestu odnětí svobody za legitimní možnost (za splnění podmínky proporcionality) odloučení dítěte od jeho rodičů. Proto je ve stěžovatelově případě, s ohledem na státní občanství stěžovatele i dětí, závažnost obvinění, krátkodobost pobytu stěžovatele na území České republiky a s ohledem k příbuzenským poměrům stěžovatele i dětí k osobám žijícím mimo území České republiky, jeho vydání v souladu s mezinárodními závazky. Zároveň vrchní soud připustil možnost, že v případě stěžovatelova nevydání by k jeho stíhání došlo i v České republice a v jeho rámci by s největší pravděpodobností došlo rovněž k jeho odloučení od nezletilých dětí. Je proto stěžovatelovou rodičovskou povinností, aby před případným vydáním zajistil pro nezletilé děti dostatečnou péči způsobem, který sám uzná za nejvhodnější.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že neprovedly řádným způsobem test proporcionality tak, jak to vyžadují mezinárodní závazky, zejména čl. 8 Úmluvy. Stěžovatel je toho názoru, že v jeho případě nesplňuje zásah, v podobě jeho vydání, podmínky kritéria potřebnosti, neboť sledovaného cíle, jímž je řádný a spravedlivý průběh trestního řízení, lze dosáhnout i jiným způsobem, a sice buď trestním řízením na území České republiky, anebo zajištěním tzv. volného průchodu stěžovatele do Knížectví Lichtenštejnsko a zpět. Za chybný pak stěžovatel považuje závěr vrchního soudu, že by k odloučení stěžovatele od jeho dětí došlo i v případě trestního stíhání na území České republiky. Stěžovatel nebyl totiž vzat do vazby ani pro řízení o vydání, v němž se soud spokojil s jinými zajišťovacími prostředky, a proto nelze nutnost vazebního stíhání předpokládat ani v případě stěžovatelova obvinění v České republice. Případné uložení trestu odnětí svobody je pak s ohledem na zásadu presumpce neviny čistá spekulace. Z rozhodnutí soudů pak není dle stěžovatele zřejmé, že by se tyto výše popsanými úvahami vůbec zabývaly, nehledě na to, že soudy nevyčkaly na pravomocné skončení řízení o volném průchodu. Z výše uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že obecné soudy neprovedly řádným způsobem test proporcionality, od jehož výsledku může teprve být odvozena oprávněnost zásahu do stěžovatelova ústavního práva na respektování rodinného života. Předně je třeba pro upřesnění uvést, že stěžovatelem popsaný "tříkrokový" test proporcionality se použije toliko při hodnocení ústavní konformity zásahu do rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny. Pro určení konformity zásahu do rodinného života ve smyslu Úmluvy se aplikuje test dovozený v praxi Evropského soudu pro lidská práva ze znění čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Dle tohoto ustanovení musí být hodnocený zásah v souladu se zákonem, musí ochraňovat jeden z v ustanovení taxativně vyjmenovaných zájmů a musí být nezbytným v demokratické společnosti. Výsledky obou testů jsou však v praxi v zásadě shodné.
7. Z odůvodnění ústavní stížnosti není zcela zjevné, zda stěžovatel chápe neprovedení testu proporcionality jako pochybení procesní, spočívající v odepření soudní ochrany stěžovatelovým ústavním právům, či spíše přímé (bezprostředně hrozící) porušení stěžovatelova práva na respektování rodinného života v hmotněprávním smyslu. Ústavní soud tedy nejprve, v souladu v ustálenou judikaturou založenou na principu tzv. minimalizace zásahu, zakotvující subsidiaritu hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 205/97 ze dne 11. 12. 1997 (N 159/9 SbNU 375)], posoudil vznesenou námitku z hlediska dodržení stěžovatelových procesních práv, přičemž shledal, že obecné soudy dodržely všechny ústavní zásady spravedlivého soudního řízení. Ústavní soud je na rozdíl od stěžovatele toho názoru, že přinejmenším vrchní soud test proporcionality v odůvodnění napadeného rozhodnutí fakticky provedl, byť jej tak explicitně nenazval. Jasně ve zmíněném odůvodnění vymezil podmínky, při jejichž splnění považuje zásah do stěžovatelova ústavního práva na respektování rodinného života za přípustný a tyto podmínky následně ve svých úvahách zohlednil při snaze o nalezení spravedlivého vyvážení všech dotčených ústavních hodnot (srov. str. 5 a 6 napadeného usnesení). Jakkoliv tedy odůvodnění napadených rozhodnutí neobsahuje provedení testu proporcionality v jeho běžné formální "tříkrokové" podobě [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 16/98 ze dne 17. 2. 1999 (N 25/13 SbNU 177; 68/1999 Sb.)], lze z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu seznat, že naplnění všech aspektů testu proporcionality fakticky posoudil, zejména se pak důsledně zabýval poměřováním všech dotčených ústavních hodnot. Ústavní zásady řádného soudního řízení tak postupem obecných soudů porušeny nebyly.
8. Ústavní soud tedy dále přistoupil k posouzení toho, zda hmotněprávní závěry obecných soudů stran oprávněnosti zásahu do stěžovatelova ústavního práva nejsou v rozporu s ustanoveními a principy českého ústavního pořádku, přičemž shledal, že tomu tak není. Stěžovatelem uplatněná argumentace totiž nereflektuje některé důležité aspekty ústavního pořádku České republiky. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že považujeme-li za legitimní cíl stěžovatelova vydání do zahraničí zajištění spravedlivého průběhu trestního řízení, nejsou v takové situaci splněny podmínky kritéria potřebnosti "klasického" testu proporcionality. Předně je třeba uvést, že legitimním cílem předmětného zásahu není jen řádné a spravedlivé řízení vedoucí k objasnění a případnému potrestání trestné činnosti, nýbrž (a to je pro věc významné) splnění povinnosti, kterou je Česká republika mezinárodními dokumenty vázána. Tato povinnost představuje dle čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") důležitou ústavní hodnotu, a proto je třeba ji při testu proporcionality v předmětném případě rovněž zohlednit. Co se kritéria potřebnosti týče, nelze pak obecně tohoto legitimního cíle dosáhnout jinak, než splněním dobrovolně přijaté povinnosti, vyjma možností explicitně v mezinárodních dokumentech stanovených (srov. např. čl. 6 Evropské úmluvy o vydávání).
9. Ústavní soud by však stěžovateli v otázce (ne)splnění podmínky potřebnosti předmětného zásahu nemohl přisvědčit, ani kdyby jediným legitimním cílem byl spravedlivý průběh trestního řízení. Uvedenou podmínku testu proporcionality je totiž nutno interpretovat tak, že potřebným je jedině takový zásah, který nelze nahradit prostředkem chránícím se stejnou účinností zvolený legitimní cíl, a zároveň šetrnějším k dotčenému základnímu právu. Legitimní cíl tak musí být oběma srovnávanými prostředky chráněn ve stejné míře a se srovnatelnou mírou pravděpodobnosti. Opačný výklad by totiž například učinil nelegitimním každé vazební stíhání, jež je teoreticky nahraditelné písemným slibem obviněného. Ústavní soud má přitom důvodné pochybnosti, že by trestní řízení vedené v České republice proti státnímu příslušníkovi Švédska, za údajnou trestnou činnost spáchanou v Knížectví Lichtenštejnsko, mohlo sledovaného cíle, s ohledem na důkazní situaci a zásady trestního řízení (procesní ekonomie), dosáhnout ve stejné míře, popř. se srovnatelnou mírou pravděpodobnosti, jako řízení vedené v jednom z uvedených států. Možnost vedení trestního řízení v České republice navíc nepředstavuje obecně přijatelnou alternativu ke splnění povinnosti vydání obviněných osob do zahraničí. Tato skutečnost však může, např. s ohledem na situaci dodržování lidských práv v zemi žádající vydání obviněné osoby, hrát roli v závěrečné fázi prováděného testu proporcionality, tedy poměřování vzájemně dotčených hodnot (viz dále). Podmínku potřebnosti zásahu do stěžovatelova práva na respektování rodinného života tak Ústavní soud považuje za splněnou.
10. Vzhledem k obsahu stěžovatelem uplatněných námitek přistoupil Ústavní soud nakonec k posouzení toho, zda obecné soudy nevykročily z ústavního rámce při vzájemném poměřování dotčených ústavních hodnot. Zachování spravedlivé rovnováhy mezi všemi ústavními hodnotami je především záležitostí obecných soudů (srov. čl. 4 Ústavy) a zásah Ústavního soudu do této jejich činnosti je ospravedlněn zásadně jen tehdy, lze-li v jejich rozhodování shledat prvky svévole, libovůle či zjevně nespravedlivého postupu (např. přepjatý formalismus). Žádné takové pochybení však Ústavní soud neshledal. Závěry obsažené zejména v rozhodnutí vrchního soudu jsou logické, a lze na ně proto plně odkázat. Nad jejich rámec považuje Ústavní soud za vhodné zdůraznit, že na základě napadených rozhodnutí bude stěžovatel (s největší pravděpodobností) vydán k trestnímu řízení do jednoho ze státu Evropy, v jehož případě
nevznikají pochybnosti o tom, že bude např. skrze mezinárodní dokumenty Rady Evropy respektovat nejvyšší standardy lidských práv a základních svobod, přičemž z žádné skutečnosti projednávaného případu nelze dovozovat, že by tyto standardy neměly být ve stěžovatelově případě dodrženy přinejmenším na takové úrovni jako v České republice.
11. Při hodnocení poměřování všech dotčených ústavních hodnot vzal Ústavní soud rovněž v potaz tu skutečnost, že stěžovatel dostal možnost zajistit svým nezletilým dětem dočasnou přiměřenou péči, jakou by byl povinen zajistit jim i v případě jakéhokoliv jiného trestního stíhání v jakémkoliv státě. Jelikož je stěžovatel vydáván do státu garantujícího vysoký standard lidských práv a základních svobod obviněným osobám, a ani on ani jeho děti nejsou státními příslušníky České republiky (srov. str. 6 usnesení vrchního soudu), a vzhledem k jejich krátkodobému pobytu (bez registrace podle předpisů cizineckého práva) nelze usuzovat na existenci silnějšího pouta k této zemi, lze stěžovatelovo vydání považovat za přiměřené sledovaným účelům. Vrchní soud přitom náležitě přihlédl i k té okolnosti, že ani z Úmluvy o právech dítěte (Sdělení č. 104/1991 Sb.) neplyne závazek neoddělovat děti od jejich rodiče v případě vydávání tohoto rodiče k trestnímu stíhání jinému státu (čl. 9 odst. 4 a contr.), přičemž ani z jeho úzké vazby (srov. Detrick, S.: A Commentary on the United Nations Convention on the Rights of the Child, Kluwer Law International, Dodrecht 1999, s. 170, 178-179) na čl. 10 Úmluvy o právech dítěte nelze v těchto situacích vyvodit jiný závěr. Totéž platí pro případnou aplikaci čl. 8 Úmluvy (Sdělení č. 209/1992 Sb.). V této souvislosti též Vrchní soud přiléhavě připomenul důsledky, které by jinak v případě nevydání pro právní pozici dětí plynuly z postupu České republiky podle §20 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění rozhodném pro danou věc. S ohledem na zásadu mezinárodního práva formulovanou již H. Grotiem o vztahu vydávání a trestání (aut dedere, aut punire), které se stěžovatel dovolává, by se jejich pozice podstatně nezměnila. Případné vyhovění stěžovatelovu návrhu v řízení o tzv. volném průchodu je pak třeba považovat za dobrodiní ze strany orgánů Knížectví Lichtenštejnsko a nemá tak vzhledem k výše uvedenému žádný vliv na opodstatněnost napadených rozhodnutí, ani na nemožnost takové rozhodnutí orgánů cizího státu předjímat či dokonce hodnotit.
12. Co se týče rozhodnutí ministryně spravedlnosti České republiky ze dne 26. března 2014 č. j. MSP-585/2013-MOT-T/19, je vydáno s přihlédnutím k napadenému rozhodnutí vrchního soudu, takže výše uvedené závěry dopadají i na posouzení jeho ústavní konformity.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu