ECLI:CZ:US:2011:3.US.1432.11.1
sp. zn. III. ÚS 1432/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Ing. R. K., zastoupeného JUDr. Karlem Schellem, ml., LL.M., advokátem se sídlem v Brně, Ambrožova 6, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. července 2010 č. j. 91 T 241/2009-273, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 2010 sp. zn. 7 To 526/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011 č. j. 7 Tdo 342/2011-20, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace návrhu
1. Včas podanou a z hlediska formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. května 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení svých základních práv podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 1. července 2010 č. j. 91 T 241/2009-273 uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Trestného činu se měl dopustit ve výroku rozsudku konkretizovaným opakovaným fyzickým napadáním své manželky S. K. (dále jen "poškozené"), jakož i opakovaným psychickým násilím vůči ní, v období nejméně od léta roku 2006 do 15. března 2009. K odvolání stěžovatele zrušil Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") svým rozsudkem ze dne 18. listopadu 2010 č. j. 7 To 526/2010-622 rozsudek městského soudu ve výroku o trestu, přičemž v tomto rozsahu rozhodl nově tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Jinak zůstal rozsudek městského soudu nezměněn. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 30. března 2011 č. j. 7 Tdo 342/2011-20 odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
3. Ústavní stížností, jež směřuje proti všem třem uvedeným rozhodnutím obecných soudů, namítá stěžovatel především postup městského soudu, který zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování. Stěžovatel požadoval vypracování revizního znaleckého posudku ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, který byl na poškozenou vypracován znalkyní PhDr. B. Š., a konzultačnímu znaleckému posudku vypracovanému znalkyní MUDr. Z. Š. Rovněž navrhoval vyžádání spisového materiálu od svědkyně PhDr. M. R., psycholožky, vztahujícího se k pohovorům, které u ní absolvovali on i poškozená. Vedle výslechu poškozené totiž městský soud opřel své závěry zejména o výše uvedený znalecký posudek.
4. K zamítnutí uvedených návrhů došlo navzdory tomu, že tyto důkazy mohly řádně objasnit skutečný stav věci a mohly zcela znevěrohodnit důkazy, o které nalézací soud opřel své závěry. Ve vztahu k návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku stěžovatel poukazuje na jeho předložení v jiné obdobné trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 113/2009, který jasně deklaroval, že závěry znaleckého zkoumání předmětné problematiky mohou být zcela odlišné, a tedy závisí na subjektivním posouzení konkrétního znalce. Znalecké zkoumání by podle stěžovatele mělo být, na rozdíl od posudků v dané věci, prováděno bez znalosti trestního spisu a závěry znalce by měly být vyvozeny pouze na základě odborných znalostí a použitých znaleckých metod zkoumání. Jinak by znalec mohl být ovlivněn například obsahem protokolů o výslechu osob, se kterými se fakticky nikdy nesetkal a nemá povědomí o tom, zda tyto osoby mluví nebo nemluví pravdu. V dané věci byl přitom znalecký posudek vypracován ještě v přípravném řízení, kdy trestní spis neobsahoval skoro žádné důkazy ve prospěch stěžovatele. Jeho závěry současně zpochybňuje skutečnost, že znalecké zkoumání v případě předchozích trestních oznámení poškozené nikdy nedospělo k obdobným závěrům, k jakým dospěla PhDr. B. Š., jakož i rozpor těchto závěrů s odborným posouzením PhDr. M. R., která v rámci své svědecké výpovědi v hlavním líčení vyhodnotila celkovou konfliktní situaci s jeho manželkou jako klasickou manželskou krizi, což bylo možné dál podpořit zajištěním její dokumentace. Nastolená důkazní situace tak podle stěžovatele neumožňuje závěr o naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu. Nad rámec uvedeného stěžovatel dodává, že v odvolání navrhl provést výslechy svědků M. F. a M. K., které mohly objasnit skutkový stav věci, krajský soud však své dokazování v tomto směru nedoplnil a svůj postup nijak neodůvodnil.
5. Stěžovatel poukazuje na dosavadní judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k otázce opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní. Soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však o vznesených návrzích rozhodnout, a ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. Městský soud důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele zcela bezúčelně bagatelizoval a řádně se s nimi ve svém rozhodnutí nevypořádal. Rovněž nastolená důkazní situace se stěžovateli jeví jako zcela devalvovaná, nelogicky vyhodnocená, přesunuta do roviny znaleckého hodnocení a zejména neúplná. Uvedené vady nebyly napraveny ani odvolacím, ani dovolacím soudem. Z těchto důvodů bylo podle stěžovatele zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, a současně byla v jeho případě porušena i zásada presumpce neviny.
II.
Řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud vyzval k vyjádření účastníky řízení a současně si vyžádal spis vedený u městského soudu pod sp. zn. 91 T 241/2009.
7. Městský soud se vyjádřil prostřednictvím předsedy příslušného senátu, jenž odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Zamítnutím důkazních návrhů stěžovatele, které uplatnil v závěru hlavního líčení, nedošlo ze strany nalézacího soudu k porušení jeho ústavních práv, neboť rozhodnutí podle §216 odst. 1 trestního řádu bylo zdůvodněno v rámci vyhotovení rozsudku. Městský soud neshledal důvody pro vypracování revizního znaleckého posudku, přičemž ve svém rozsudku popsal, z jakých důvodů neměl pochybnosti o závěrech znalkyň MUDr. Z. Š. a PhDr. B. Š. Poukaz na závěry "obdobných trestních kauz", jak to činí stěžovatel v textu stížnosti a předkládá k tomu příslušné posudky, není podle jeho názoru na místě.
8. Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
9. Nejvyšší soud uvádí, že podstata námitek stěžovatele spočívá ve zpochybňování zjištěného skutkového stavu a nesprávného hodnocení důkazů ze strany nižších soudů. Veškeré námitky se tak vztahují toliko k jejich rozsudkům a vzhledem k obsahu dovolání nemají žádný vztah k rozhodnutí Nejvyššího soudu, které stěžovatel napadá pouze formálně.
10. Vyjádření účastníků řízení zaslal Ústavní soud stěžovateli pro případ, že by na ně chtěl replikovat. Stěžovatel ve své replice uvedl, že trvá na důvodnosti podané ústavní stížnosti a argumentaci v ní obsažené. Nad její rámec dodal, že z postoje městského soudu je zřejmé, že celou trestní kauzu přesouvá do roviny pouhého znaleckého zkoumání, bez bližších souvislostí, resp. ignorující ostatní nashromážděné důkazy. Nesouhlasí ani s jeho stanoviskem, že není na místě argumentovat obdobnými znaleckými posudky z jiných trestních kauz. Podle stěžovatele se tím naopak dokládá, že znalecké zkoumání předmětné problematiky nemůže být bráno jako ten "nejstěžejnější" důkaz, protože závěry znalců mohou být ovlivněny řadou vedlejších vlivů a subjektivním náhledem konkrétního znalce.
III.
Vlastní posouzení
11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a příslušného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů, a tedy těmto soudům není ani instančně nadřazen. Do jejich rozhodovací činnosti zasahuje toliko tehdy, představuje-li porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Zásadně mu přitom nepřísluší ani přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládající vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nález ze dne 14. července 2004 sp. zn. I. ÚS 272/01, N 93/34 SbNU 9; nález ze dne 11. listopadu 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165; usnesení ze dne 25. ledna 2010 sp. zn. IV. ÚS 639/09).
13. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými zjištěními obecných soudů, které při svém hodnocení důkazů měly privilegovat provedený důkaz znaleckým posudkem PhDr. B. Š. a naopak zcela bagatelizovat jiné důkazy, svědčící v jeho prospěch. Pochybení přitom spatřuje i v tom, že nebyly provedeny některé jeho důkazní návrhy.
14. Ústavní soud připomíná, že ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu jsou orgány činné v trestním řízení povinny postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle §2 odst. 6 trestního řádu mají tyto orgány hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tímto způsobem vymezená zásada volného hodnocení důkazů přitom neznamená libovůli, resp. svévoli orgánů činných v trestním řízení, nýbrž její uplatnění je neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování, spočívajícím v povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit (srov. např. nález ze dne 13. července 2000 sp. zn. III. ÚS 464/99, N 109/19 SbNU 63; nález ze dne 24. listopadu 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05, N 210/39 SbNU 239; nález ze dne 19. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08, N 65/52 SbNU 635). Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění ve smyslu §125 odst. 1, resp. §134 odst. 2 trestního řádu. Musí z něho vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (srov. např. nález ze dne 8. července 2003 sp. zn. IV. ÚS 564/02, N 108/30 SbNU 489).
15. Z příslušného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel navrhl v průběhu hlavního líčení dne 28. června 2010 vypracování revizního znaleckého posudku a vyžádání si předmětné dokumentace PhDr. M. R. Městský soud rozhodl o těchto návrzích ještě před skončením dokazování tak, že tyto důkazy podle §216 odst. 1 trestního řádu prováděny nebudou, k čemuž v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že na straně zpracovatelek posudků neshledal důvody, pro které by tyto znalkyně měly jakkoli stranit poškozené nebo činit eventuálně závěry v neprospěch obžalovaného. Rovněž měl za to, že obě znalkyně své závěry před soudem v detailních výpovědích přesvědčivě vysvětlily. Za této situace považoval vypracování revizního posudku za nadbytečné a stejný závěr zaujal i ve vztahu k vyžádání si uvedené dokumentace, neboť ta nemohla mít s ohledem na dobu konzultací poškozené u PhDr. M. R. vliv na posouzení, zda u ní nastala posttraumatická stresová porucha. K obdobnému závěru dospěl ve svém rozsudku i krajský soud, který na veřejném zasedání dne 21. října 2010 navíc opětovně provedl výslech obou znalkyň. Odvolací soud se zároveň vypořádal i s návrhem stěžovatele na výslech výše uvedených dvou svědků, když konstatoval, že jejich výslechem by nemohly být zjištěny bližší okolnosti o vztahu obžalovaného a poškozené, neboť žádný z nich neměl být podle obsahu odvolání přítomen jakémukoliv vzájemného jednání stěžovatele a poškozené.
16. Z uvedeného je zřejmé, že obecné soudy se s předmětnými důkazními návrhy stěžovatele zabývaly a jejich zamítnutí dostatečným způsobem odůvodnily. Nebylo přitom jejich povinností vyhovět všem návrhům na doplnění dokazování, jestliže z důkazů již provedených mohly bezpečně zjistit skutkový stav posuzované věci. Pochybení, které by námitky stěžovatele posunulo do ústavněprávní roviny, přitom Ústavní soud neshledal ani ve vztahu k provedenému hodnocení důkazů. V tomto smyslu bylo rozhodující, že městský soud provedl všechny relevantní důkazy, vzájemně je konfrontoval a vyhodnotil, a své závěry dostatečným způsobem vysvětlil a odůvodnil. Jak přitom vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, se kterým se následně ztotožnil i krajský soud, řádným způsobem se vypořádal i s otázkou věrohodnosti jednotlivých svědků.
17. Lze tedy uzavřít, že skutková zjištění mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a nejsou s nimi v extrémním rozporu, přičemž obecné soudy svá rozhodnutí náležitým a dostatečným způsobem (§125 odst. 1 trestního řádu) odůvodnily. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod, jenž by odůvodňoval závěr o porušení základních práv stěžovatele.
18. Ze všech těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2011
Jan Musil
předseda senátu