ECLI:CZ:US:2019:3.US.1437.19.1
sp. zn. III. ÚS 1437/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Michala Žemličky, Ph.D., zastoupeného Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem, sídlem Navrátilova 664/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2019 č. j. 29 Co 81/2019-718, spojenou s návrhem na zrušení ustanovení §22, §23, §23a a §24 "a dalších souvisejících ustanovení" vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů, správců pozůstalosti a Notářské komory České republiky (notářský tarif), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Mgr. Víta Beránka, advokáta, sídlem Na Baště sv. Jiří 258/7, Praha 6 - Hradčany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byl zejména porušen princip vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 4 Ústavy a podle čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Svou ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení §22, §23, §23a a §24 "a dalších souvisejících ustanovení" vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů, správců pozůstalosti a Notářské komory České republiky (notářský tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 196/2001 Sb.").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného usnesení, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 4. 1. 2019 č. j. 34 D 2605/2014-652 uložil dědicům RNDr. Michalu Žemličkovi - stěžovateli - a Mgr. Světlaně Studené, aby složili zálohu na odměnu správce (části) pozůstalosti Mgr. Víta Beránka, advokáta jmenovaného soudem jako správce, a to v celkové výši 252 756,90 Kč, tedy každý 126 378,45 Kč. Obvodní soud přitom vyšel ze zjištění, že jako dědicové přicházejí v úvahu bratr zůstavitele (tedy stěžovatel) a Mgr. Světlana Studená, jako osoba žijící se zůstavitelem při splnění zákonných podmínek ve společné domácnosti. Mezi dědici došlo ke sporu o dědické právo a obvodní soud musel v jiném řízení nejprve rozhodnout, že Mgr. Světlana Studená je dědičkou po zůstaviteli. Již při předběžném šetření soud zjistil, že v úvahu připadající dědicové nejsou schopni dosáhnout shody o výkonu práv a povinností souvisejících s majetkem pozůstalosti. Protože za dané situace nastala obava, že (část) pozůstalosti nebude řádně spravována a Mgr. Světlana Studená navrhla jmenování správce, jmenoval soud správcem části pozůstalosti shora jmenovaného advokáta, v řízení o ústavní stížnosti vedlejšího účastníka. Obvodní soud pak dovodil, že správce části pozůstalosti vykonává tzv. prostou správu a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností. Obvodní soud přitom dosud nezjistil, že by došlo k jakémukoliv pochybení či škodě, naopak správce řádně soud informuje o své činnosti, komunikuje s účastníky řízení i příslušnými institucemi a pravidelně o své činnosti podává zprávy. Správce pozůstalosti přitom požádal, aby soud uložil dědicům povinnost uhradit zálohu na jeho odměnu. Stěžovatel se žádostí správce nesouhlasil; Mgr. Studená uvedla, že přiznání odměny správci nerozporuje. S funkcí správce pozůstalosti přitom platná právní úprava spojuje úplatu, přičemž výše odměny se řídí vyhláškou č. 196/2001 Sb. Podle §22 této vyhlášky je namístě vyčíslit zálohu na odměnu správce na základě obvyklé ceny majetku, který byl uložen ke správě, tzn. v daném případě částky 4 900 900 Kč. Správci pozůstalosti tak náleží v souladu s §23 citované vyhlášky odměna ve výši 23 210 Kč za každé 4 měsíce prováděné správy. Správce pozůstalosti žádal zaplacení zálohy za úkony provedené v prvních třech letech správy, tedy celkem částku 252 756,90 Kč, kterou mu soud přiznal.
3. K odvolání stěžovatele pak Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění mimo jiné zdůraznil, že správce byl ustanoven z toho důvodu, že zůstavitel sám nepovolal správce ani vykonavatele pozůstalosti a dědici nebyli schopni se na správě pozůstalosti, respektive její části dohodnout. Do funkce správce byl přitom jmenován advokát, jehož osoba skýtá kvalitní a nestrannou správu předmětné části pozůstalosti. Správce přitom doposud řádně správu vykonával v zájmu obou dědiců. Jde o činnost advokáta za úplatu, kterou vykonává dlouhodobě, a to od srpna 2015 až doposud. Vzhledem k tomu, že správce části pozůstalosti vykonává svoji funkci řádně a dlouhodobě, nelze na něm požadovat, aby náklady na správu části pozůstalosti nesl ze svých finančních prostředků. Jeho požadavek, aby mu byla poskytnuta záloha na odměnu za období prvních tří let výkonu funkce, to je od 16. 8. 2015 do 16. 8. 2018, je tedy podle městského soudu zcela důvodný.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel se v ústavní stížnosti zejména domnívá, že soudy vůbec nebyly kompetentní o odměně správce rozhodovat a rozhodly zcela mimo svou pravomoc. Odměna správce určená podle vyhlášky č. 196/2001 Sb. pak není přiměřená, ani nijak nerozlišuje povahu a náročnost poskytnutých služeb; v daném případě jde přitom jen o jednoduché administrativní úkony uskutečněné správcem. Podle stěžovatele neexistuje garance nestrannosti takového správce a navíc odměna pro správce může celé dědictví zkonzumovat. Soudy se vůbec nevypořádaly s námitkou stěžovatele, že v případě správce by měla být použita právní úprava pro tzv. nepřikázané jednatelství.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost (viz níže) stěžovatelových námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
8. Pravomoc soudů rozhodnout o odměně správce je založena v části druhé, hlavě třetí zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, tj. v rámci úpravy řízení o pozůstalosti, kam je zařazen §127 tohoto zákona. Toto zákonné ustanovení řadí mezi náklady pozůstalostního řízení mimo jiné i odměnu správce. Její konkrétní výše se pak stanoví podle vyhlášky č. 196/2001 Sb. Ne vždy, a to ani v případě odměny stanovené podle stěžovatelem odkazovaného tarifu, odměna notáře, správce či advokáta nutně zohledňuje faktickou náročnost konkrétního úkonu, ale odráží také hodnotu věci, jíž se úkon týká a z toho plynoucí zákonnou odpovědnost notáře, správce či advokáta za škodu.
9. Není rovněž přiléhavé, srovnává-li stěžovatel postavení soudce a správce pozůstalosti a dovozuje-li z toho nutnost stejné garance jejich nezávislosti. Nad nestranností správce a nad správností jeho úkonů bdí totiž soud. Argumentuje-li stěžovatel, že výše odměny správce může hodnotu dědictví "konzumovat" (jak doslova uvádí), pak přehlíží, že správce je vlastně institutem do jisté míry subsidiárním - srov. §1667 odst. 2 občanského zákoníku. Soud tak jmenuje správce mimo jiné tehdy, probíhá-li spor o dědické právo nebo neshodnou-li se budoucí dědicové na způsobu výkonu správy pozůstalosti jako v právě posuzovaném případě. To, že se dědicové nejsou schopni a ochotni se dohodnout, jistě nemůže znamenat, že soudem jmenovaný správce by měl nést sám náklady takové správy. Náklady se správou spojené jsou pak jistě jedním z faktorů, jež ke snaze dohodnout se mohou přispívat. Je přitom věcí konkrétních účastníků pozůstalostního řízení, že k této dohodě nedošlo. V daném řízení pak jistě nelze z povahy věci na odměnu pro správce použít ustanovení o nepřikázaném jednatelství, neboť správce byl ke své činnosti povolán soudem - odůvodnění městského soudu je v tomto ohledu zcela dostačující. Protože správce vykonává správu i ve prospěch stěžovatele, je v dané fázi řízení spravedlivé, aby se poměrně podílel na výši zálohy na odměnu pro správce.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva nebo svobody stěžovateli zaručené ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Akcesorický návrh na zrušení v záhlaví citovaných ustanovení vyhlášky č. 196/2001 Sb. Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť byla-li ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, odpadla tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení ustanovení této vyhlášky [srov. přiměřeně např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu