ECLI:CZ:US:2023:3.US.1449.23.1
sp. zn. III. ÚS 1449/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného Mgr. Pavlem Rajznauerem, advokátem se sídlem Nivy II 348, Pozlovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023, č. j. 7 Tdo 777/2022-784, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2022, č. j. 61 To 122/2022-425, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2022, č. j. 9 T 77/2021-194, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv na soudní ochranu zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále namítá porušení čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. c) Úmluvy.
2. V řízení, předcházejícím nyní posuzované ústavní stížnosti, byl stěžovatel napadeným rozsudkem obvodního soudu uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za toto jednání (blíže popsané ve skutkové větě napadeného rozhodnutí) byl stěžovatel podle §175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 4 let. Dále byl stěžovateli podle §67 odst. 1 a §68 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výměře 500 000 Kč, podle §71 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finanční částky ve výši 17 400 Kč, a podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. ř.") mu byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s již pravomocně odsouzeným J. J. na náhradě škody poškozenému částku ve výši 95 000 Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením městského soudu zamítnuto. Rovněž dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení několika svých ústavně garantovaných práv. K porušení práva na nezávislého a nestranného soudce podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy namítá, že soudce nalézacího soudu rozhodně nebyl nezávislý a nestranný, což stěžovatel dovozuje ze slovních projevů předsedy senátu adresovaných stěžovateli, z opakovaných ironických poznámek adresovaných stěžovateli a jeho obhájci, ale také z chování soudce, který např. stěžovatele bez opory v jakémkoliv právním předpise nutil stát v ohrádce pro svědky, což stěžovatel vnímal jako trest za využití svých práv, když žádal číst veškeré listinné důkazy. Stejně tak stěžovatel zpochybňuje postup, jakým se předseda senátu nalézacího soudu vypořádával se vznesenými stížnostmi na své chování, které s výjimkou jediného případu v rozporu s ustanovením §166 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, ve znění pozdějších předpisů, nepostoupil předsedovi obvodního soudu. Celé jednání předsedy senátu stěžovatel označuje za excesivní a neprofesionální. V reakci na tyto zjevné nezákonnosti a excesy stěžovatel podal námitku podjatosti, ovšem bezúspěšně.
4. V souvislosti s podjatostí předsedy senátu nalézacího soudu stěžovatel namítá i porušení zásady presumpce neviny, která musí být respektována i mimo trestní řízení v konkrétní trestní věci. V této souvislosti uvádí, že v rozhodování v jiné trestní věci vedené proti jinému obžalovanému u obvodního soudu pod sp. zn. 9 T 130/2019, byl stěžovatel v odůvodnění meritorního rozhodnutí několikrát jmenován, když ve skutkové větě výroku o vině se uvádí, že obviněný spáchal trestný čin nejméně se dvěma dalšími osobami, přičemž z odůvodnění tohoto rozhodnutí je patrné, že jednou z těchto osob měl být právě stěžovatel. Toto rozhodnutí tedy de facto vyjadřuje přesvědčení soudce obvodního soudu, že stěžovatel spáchal trestný čin, aniž by ve věci stěžovatele bylo trestní řízení pravomocně ukončeno. Tento postup a tato skutková tvrzení soudce tak svědčí o zaujatosti předsedy senátu obvodního soudu a brání nestrannému projednání stěžovatelova případu. Lapidárně řečeno, soud pohlížel na stěžovatele již jako na vinného, aniž by slyšel stěžovatelovu obhajobu a bylo skončeno dokazování.
5. Dále namítá, že v řízení došlo k popření práva na právní pomoc, a to opakovaným neumožněním porady stěžovatele s jeho obhájcem v rozporu s §33 odst. 1 tr. ř. Nalézací soud právo na právní pomoc zcela proti smyslu tohoto práva reprodukoval jako možnost, o které soud musí nejprve rozhodnout, což dokládá skutečnost, že v hlavním líčení předseda senátu několikrát zamítl poradu stěžovatele s obhájcem. Přitom obecně platí, že obviněný má právo na právní pomoc a poradu s obhájcem vždy, pokud tomu nebrání fyzická nemožnost nebo pokud se nejedná o jinou hraniční situaci. Rozhodně však nelze obviněnému odepřít právo na poradu s obhájcem vždy tehdy, když je soud přesvědčen o tom, že porada není nutná.
6. Nalézací soud v řízení vedeném proti stěžovateli rovněž opakovaně porušoval právo stěžovatele vznést námitku podle §180 odst. 4 a podle §165 odst. 2 tr. ř. Ze strany soudu prý totiž často docházelo k ignorování námitky, kdy soud o námitce nijak nerozhodl, případně soud opakovaně stěžovateli a jeho obhájci neumožnil vznesenou námitku odůvodnit. Tento ofenzivní způsob vedení řízení vůči stěžovateli měl za následek další porušování práv stěžovatele.
7. Stěžovatel tvrdí, že postup soudu ve vedení řízení, vynucování stání stěžovatele při provádění úkonů bez důvodu spočívajícího v povaze úkonů, zesměšňování obhájce stěžovatele, nedůvodné pokutování stěžovatele, nedůvodné předání obhájců stěžovatele ke kárnému potrestání, nedodržení procesního postupu při podání stížnosti na nevhodné chování soudu, ignorování žádosti o přezkoumání opatření předsedy senátu senátem, nedávání možnosti domluvit či odůvodnit důkazní návrh či námitku podjatosti, jsou všechno skutečnosti, které vyvolávají pochybnost o nestrannosti předsedy senátu obvodního soudu. Uvedené postupy nelze omluvit ani uplatňováním §203 odst. 1, 2 tr. ř., jak činí odvolací a dovolací soud, a proto tyto námitky vznáší stěžovatel i v právě posuzované ústavní stížnosti.
8. Další okruh v ústavní stížnosti vznesených námitek se váže k důkaznímu řízení. Stěžovatel namítá, že soudy vycházely v rozhodnutí z důkazů, které nebyly před soudem provedeny, čímž došlo k porušení trestněprávní zásady bezprostřednosti. Stěžovatel namítá, že ač některé listiny ve spise založené nebyly provedeny jako důkazy, následně jimi nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku argumentoval a odkazoval na ně. Stejně tak nebylo stěžovateli opakovaně umožněno odůvodnit své důkazní návrhy, o jiných důkazních návrzích obhajoby pak nebylo vůbec rozhodnuto. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti vymezil důkazní návrhy, které sice nebyly zamítnuty, ale nebyly ani provedeny, přičemž se ve vztahu k těmto důkazům jedná o důkazy opomenuté. Celé důkazní řízení tak bylo zatíženo vadami, které nebyly odstraněny ani v odvolacím a následném dovolacím řízení.
9. Stěžovatel shrnuje, že řízení jako celek nebylo vedeno s respektem k dodržování zásad spravedlivého procesu. V průběhu řízení docházelo k četnému porušování práv stěžovatele dosahující ústavněprávní intenzity, a pokud by nalézací soud nepoužíval postupy, které porušovaly práva stěžovatele, byly by závěry soudů velmi pravděpodobně odlišné. S ohledem na výše uvedené proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
10. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat.
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Toto ustanovení je založeno na logice, že Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Role Ústavního soudu, vycházející zejména z čl. 83 Ústavy České republiky, je odlišná. Jeho úkolem je totiž "pouze" chránit ústavnost, což nelze zaměňovat s dohledem nad průběhem řízení před obecnými soudy v tom ohledu, zda precizně dodržují procesní pravidla a jakým způsobem vykládají podústavní právo. Proto také platí, že nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí tedy vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí (obdobně např. usnesení ze dne 30. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 1639/14).
13. Doktrína i judikatura zde zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou totiž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad.
14. Toto specifické ústavní právo je proto porušeno tehdy, nezjistí-li obecné soudy porušení ústavněprávních záruk, tzn. nerespektuje-li soud ústavněprávní záruku, protože vycházel z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení. K porušení specifického ústavního práva dochází také tehdy, dopustí-li se soud hrubě nepřiměřeného způsobu vyvažování mezi vícero ústavněprávními zárukami (princip proporcionality). Specifické ústavní právo však není porušeno, je-li rozhodnutí, poměřováno výhradně podle podústavního práva, objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) či usnesení ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2288/19].
15. Stěžovatelovy námitky lze shrnout jako nesouhlas se způsobem vedení řízení předsedou senátu nalézacího soudu, které jednak u stěžovatele vedlo k pochybnostem o jeho podjatosti, ale současně se stěžovatel domnívá, že předseda senátu svým jednáním v průběhu řízení zasahoval do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces v celé jeho šíři. Ve vztahu k této problematice ovšem platí, že s těmito námitkami se měly vypořádat obecné soudy, které tak v rámci odvolacího a dovolacího řízení ostatně i učinily. Úlohou Ústavního soudu není, aby vlastním uvážením stanovil, jak přesně měly obecné soudy na tyto námitky reagovat. Z pohledu ústavního přezkumu je totiž především podstatné, zda způsob, jakým tak soudy učinily, nevykazuje znaky libovůle, a zda nejsou dány pochybnosti, že rozhodnutí o stěžovatelově vině a uloženém trestu nemohlo být ovlivněno v jeho neprospěch právě způsobem vedení řízení ze strany předsedy senátu nalézacího soudu, případně nemožností dostatečně uplatnit některá práva obhajoby, jak stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje.
16. Uvedená pochybení však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal a tyto námitky proto nepovažuje za opodstatněné. V těchto souvislostech lze přitom odkázat jak na odůvodnění rozhodnutí městského soudu, tak i na následné rozhodnutí Nejvyššího soudu. Městský soud v napadeném usnesení zdůraznil, že důvodem ke zrušení prvostupňového rozsudku odvolacím soudem nejsou veškeré vady procesu, ale pouze jeho podstatné vady, a to pouze pokud by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Takové vady v posuzované věci přitom odvolací soud neshledal (viz str. 164 - 165 napadeného usnesení). Rovněž ani Nejvyšší soud v postupu nalézacího soudu neshledal taková pochybení, která by dosahovala ústavněprávní roviny (viz odst. 58 - 66 napadeného usnesení). Přestože proto obecné soudy daly částečně stěžovateli za pravdu a v některých momentech označily počínání předsedy senátu nalézacího soudu za nestandardní (jednalo se pravděpodobně o reakci na obstruující jednání obhajoby), toto počínání předsedy senátu nemělo a nemohlo mít vliv na samotný průběh řízení a už vůbec ne na výsledek řízení. S veškerými údajnými pochybeními předsedy senátu nalézacího soudu se tak podrobně vypořádal zejména městský soud a Ústavní soud nepovažuje za nutné zde jednotlivé stěžovatelovy námitky opětovně vyvracet.
17. Stěžovatel následně namítá i porušení ústavního principu presumpce neviny, ze kterého pro obecné soudy plyne povinnost při rozhodování o vině obžalovaného s obžalovaným jednat až do momentu odsuzujícího rozhodnutí jako s nevinným. Stěžovatel přitom namítá, že nalézací soud již dopředu, aniž by znal a provedl všechny důkazní návrhy obhajoby, se stěžovatelem jednal jako s vinným. Tuto stěžovatelovu argumentaci se však podařilo vyvrátit. Trestní soudy závěr o vině stěžovatele založily na dokazování, které bylo provedeno v dostatečném rozsahu. Důvody neprovedení dalších navržených důkazů byly obecnými soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně vysvětleny a obecné soudy ohledně stěžovatelovy viny dospěly k takové míře jistoty, že mohly spolehlivě rozhodnout o jeho vině, aniž by byla porušena zásada presumpce neviny.
18. Není přitom ani rozhodné, že byl stěžovatel v jiné trestní věci projednávané před soudem údajně opakovaně jmenován a dáván do souvislosti s trestnou činností (navíc za situace, kdy se jednalo o trestní řízení, které bylo až následně vyloučeno ze společného řízení), neboť nalézací soud si ve věci stěžovatele udělal o jeho vině vlastní závěry, které opřel o provedené důkazy.
19. S výše uvedeným souvisí i námitky stěžovatele stran vedení důkazního řízení. Se všemi těmito námitkami se podrobně vypořádal odvolací (viz str. 170 a násl. napadeného usnesení městského soudu) i dovolací soud. Nejvyšší soud navíc velmi přiléhavě vyvrátil v této trestní věci existenci opomenutých důkazů, byť lze v počínání nalézacího soudu v rámci důkazního řízení jistá pochybení spatřovat (srov. odst. 25 napadeného usnesení). V kontextu jinak komplexně vedeného dokazování ze strany nalézacího soudu jsou dílčí pochybení, vyvolaná zřejmě obsáhlostí a četností důkazních návrhů ze strany obhajoby, nazírána optikou základních práv zcela marginální. Přestože v postupu soudu prvního stupně byly shledány jisté vady týkající se nedostatečného vypořádání se s důkazními návrhy, tyto vady nelze s poukazem na učiněná skutková zjištění opírající se o celý důkazní řetězec shledat natolik podstatnými a významnými, že by mohly jakkoliv zasáhnout do základních práv stěžovatele a ospravedlnit tak kasační zásah Ústavního soudu (srov. odst. 28 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
20. Závěrem je možné shrnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti představil pouze repetitivní argumentaci, se kterou se již přesvědčivým způsobem vypořádaly obecné soudy. Ústavní soud proto nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry z hlediska svojí ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. Stěžovatelem namítané porušení ústavně garantovaných práv ovšem nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě posuzované věci.
21. Ústavní soud v posuzované věci neshledal, že by průběh vedení řízení, průběh dokazování, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení či vypořádání se s důkazními návrhy obhajoby, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu a uzavírá, že práva obhajoby nebyla porušena do té míry, že by to mohlo mít sebemenší vliv na výsledek řízení jako celku.
22. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu