ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.777.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 777/2022-784
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 8. 3. 2023 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. B. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 61 To 122/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 77/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2022, č. j. 9 T 77/2021-194, byl obviněný uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Dále byl obviněnému uložen podle §67 odst. 1, §68 (správně §68 odst. 1) tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výměře 500 000 Kč, podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty a podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s již pravomocně odsouzeným J. J., na náhradě majetkové škody 95 000 Kč poškozenému J. P.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného zločinu dopustil tím, že v blíže nezjištěné době v listopadu roku 2017 na blíže nezjištěném místě informoval poškozeného J. P., zaměstnaného na pozici vedoucího Oddělení hygieny výživy oblast XY, Odboru hygieny a výživy a předmětů běžného užívání, Hygienické stanice hl. m. Prahy (dále jen „HSHMP“), kam byl přijat po předchozích opakovaných jednáních se samostatně trestně stíhanými a pravomocně odsouzenými Z. V., a J. J., který působil na pozici ředitele HSHMP, o tlaku ze strany J. J., jakožto nejvyššího nadřízeného poškozeného, s doporučením, že mu má dát nějaké peníze,
následně v polovině prosince 2017 obviněný na jedné z pravidelných schůzek uskutečňovaných v daném období nejméně jednou týdně v restauračních zařízeních v centru Prahy prvotní informaci konkretizoval a vyzval poškozeného k vydání částky alespoň 20 000 Kč k rukám J. J., jako odměny za přijetí na pracovní pozici s tím, že pokud mu peníze nedá, ředitel jej vyhodí, současně poškozenému sdělil, že vlastně o nic nepřijde, protože od ředitele dostává vysoké odměny, které by v případě nevyhovění mít nemusel,
mezitím došlo i ke schůzce poškozeného s J. J., na níž tento poškozenému mimo jiné řekl, že mu bylo z ministerstva doporučeno prostřednictvím ředitelky Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje, aby se jej zbavil, ale že pokud bude vše fungovat podle jeho představ a bude se řídit pokyny obviněného, nemá důvod jej vyhodit, načež poškozený v obavě o ztrátu zaměstnání později v polovině prosince roku 2017 v Praze 1, XY, v obchodním domě XY, předal obviněnému ze svých prostředků finanční hotovost v požadované výši 20 000 Kč pro J. J.,
poté v blíže nezjištěné době v březnu 2018 přišel obviněný za poškozeným přímo na pracoviště HSHMP na adrese Praha 1, XY, a vyzval jej k vydání dalších nejméně 20 000 Kč, následně dne 13. 3. 2018 sdělil poškozenému v kanceláři Z. V., v té době již ředitel odboru ekonomicko-provozních činností HSHMP, že má do pátku odevzdat další částku, a to celkem 40 000 Kč, jinak jej J. J., vyhodí, načež byl poškozený dne 15. 3. 2018 telefonicky vyzván Z. V., aby přišel do kavárny XY na adrese Praha 1, XY, kde v době oběda za přítomnosti Z. V., a P. V., předal v obálce obviněnému požadovanou finanční hotovost s tím, že na pracovní pozici nenastupoval, aby bral úplatky, načež mu obviněný a Z. V., sdělili, že pokud peníze dává ze své výplaty, je blázen a má odejít, peníze má získávat od podnikatelů, téhož dne z vlastní iniciativy J. J., navrhl poškozenému navýšení osobního příplatku, s čímž byl poškozený seznámen a obviněný jej ubezpečil, že toto inicioval J. J., po převzetí finančních prostředků,
dne 11. 4. 2018 v kanceláři poškozeného sdělil Z. V., poškozenému, že do pátku musí odevzdat peníze pro J. J., poté Z. V., telefonicky upřesnil částku na 35 000 Kč, což dne 18. 4. 2018 po poradě potvrdil gestem naznačeným prsty sám J. J., načež téhož dne na pracovišti předal poškozený v kanceláři Z. V. obálku s finanční hotovostí ve výši 35 000 Kč, kterou Z. V., vložil do časopisu, zalepil mezi stránky a bezprostředně poté odnesl do kanceláře J. J., kde mu ji předal,
dne 11. 5. 2018 v době kolem 09:30 hod. vyzval J. J., poškozeného prostřednictvím telefonátu Z. S., aby šel ihned do své kanceláře, před níž na něho čekal Z. V., jenž mu v kanceláři sdělil, že peníze od něho předal s tím, že nemá zapotřebí jej „stáhnout o čtyři pětky“ a s tím, že J. J., očekává peníze za další měsíc, což doložil textovou zprávou a sdělením, že kdyby to tenhle měsíc s J. J., nevyřešil, tak by jej vyhodil, ale další si s ním již bude řešit sám, a pokud to řešit nebude, tak jej asi „vysype“,
dne 21. 5. 2018 vyhledal poškozeného osobně v kanceláři obviněný, jenž jej vyzval k procházce venku, na níž mu mimo jiné tlumočil rozčilení J. J., s tím, že měl udělat těch 300 až 500 kontrol, a že z toho musí míst spoustu peněz, současně jej opakovaně ubezpečil, že on ani Z. V., z toho nic nemají a vše si bere J. J.,
přibližně v polovině června 2018 opětovně obviněný osobně kontaktoval na pracovišti poškozeného s tím, že si zjistili, že žádné peníze nevzal a J. J., mu dává novou šanci s tím, že za měsíc květen bude postačovat částka 15 000 Kč, ale za červen již částka 35 000 Kč, když však poškozený nadále nic neuhradil, byl opětovně kontaktován obviněným, jenž mu sdělil, že měsíční částku mu snižují na 30 000 Kč, načež obviněný po poškozeném dne 8. 8. 2018 požadoval finanční prostředky za „předchozí měsíce“ v celkové výši 85 000 Kč, na jejichž vydání mu stanovil termín do 10. 8. 2018, kdy od něho obviněný ve své kanceláři č. 107 převzal v hotovosti částku 20 000 Kč s tím, že její převzetí verbálně nepotvrdil, ale poškozenému na papírový blok napsal „NAHRÁVÁŠ“ a následně odešel ke kanceláři J. J., s nímž chtěl okamžitě mluvit, avšak v tomto mu zabránila sekretářka B. O., s odkazem na již sjednanou odpolední schůzku v pozdějším termínu toho dne.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 4. 2022, č. j. 61 To 122/2022-425, podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), b), g), h) a m) tr. ř. Pod dovolacím důvodem podle písmene a) namítl, že senát soudu prvního stupně byl v rozporu s rozvrhem práce obsazen přísedícími, kteří podle pořadí neměli v senátu být. K tomu připustil, že je sice namístě rozlišovat rozsah konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími s ohledem na rozdíly v povaze jejich funkcí, avšak zdůraznil, že nesmí jít o libovolné či účelové obsazování rozhodujícího senátu v rozporu s rozvrhem práce. Postup při obsazování senátu přísedícími se ve světle těchto pravidel jeví být pochybný. Zvláště pokládá za problematické rozhodnutí soudu prvního stupně vůbec nevolat přísedící Helenu Vojtěchovou, aniž by o tomto postupu byl ve spisu založen doklad. Má za to, že jeho věc měla být podle rozvrhu práce rozhodována v senátě složeném z předsedy senátu a přísedících Mgr. Bohumily Turzó a Heleny Vojtěchové, a pokud senát takto obsazen nebyl a ze spisu k tomu ani nevyplýval důvod, považuje to za porušení svého práva na zákonného soudce. Konstatoval, že takto široká diskrece soudního funkcionáře stanovit složení senátu bez jakéhokoli záznamu či procesního rozhodnutí mu neposkytuje dostatečné záruky zajišťující objektivitu a transparentnost rozdělování případů. Rovněž namítl, že přísedící Mgr. Bohumila Turzó je zaměstnankyní soudu a s ohledem na její loajalitu k zaměstnavateli, tedy soudu, lze pochybovat o její nestrannosti.
5. K dovolacímu důvodu podle písmene b) orgánům činným v trestním řízení vytkl, že vycházely až příliš vstříc poškozenému a naopak argumentaci obhajoby nepřikládaly dostatečnou váhu. Podjatost soudu pak spatřuje i v různých procesních pochybeních v průběhu řízení. Připomněl, že opakovaně namítal podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně a žádal o jeho vyloučení z projednávání věci, avšak rozhodnutí o jeho námitkách postrádá nezbytné odůvodnění a Městský soud v Praze, který o námitkách rozhodoval, dostatečně nehodnotil zákonné důvody pro rozhodnutí o podjatosti, ani samotné chování předsedy senátu a způsob vedení řízení. K tomu dále poukázal na chování předsedy senátu k jeho osobě, kdy musel při čtení listin stát v řečništi, byl draze pokutován za neuposlechnutí příkazu a rovněž jeho obhájce nesměl vznášet námitky a stížnosti, ani mu nebylo umožněno žádat, aby o jeho námitkách rozhodl senát. Taktéž soudu prvního stupně vytkl, že byly zamítnuty mnohé z jím požadovaných porad s obhájcem, a to bez dostatečného odůvodnění. Je toho názoru, že chování soudce vzbuzuje důvodné pochybnosti o jeho nestrannosti a v jeho věci byla postupem soudu porušena zásada presumpce neviny. Dále brojí i proti postupu odvolacího soudu, který se ve svém rozhodnutí s uvedenými skutečnostmi nedostatečně vypořádal.
6. Pod dovolacím důvodem podle písmene g) namítl, že výrok o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně je zmatečný a nepřezkoumatelný, neboť škoda ve výši 95 000 Kč již byla uhrazena odsouzeným J. J. Navíc má za to, že v rozsudku soudu prvního stupně není odůvodnění, které by vysvětlilo přiznání náhrady škody poškozenému, resp. proč je škoda navázána na poškozeného, když nárok na náhradu škody mohla úspěšně uplatňovat jen Česká republika – Ministerstvo zdravotnictví, a to z důvodu nadstandardně vysokých odměn poškozeného. Je proto přesvědčen, že soud měl rozhodnout tak, že poškozeného odkáže na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále namítl porušení svých práv tím, že v rámci hlavního líčení byl jeho obhájce žádán o stručnost své závěrečné řeči, během jejího přednesu byl soudem bezdůvodně přerušován a následně mu bylo upřeno právo závěrečnou řeč doříct, ačkoli závěrečná řeč podle jeho názoru nevybočovala z rámce projednávané věci. Porušení svých práv spatřuje i v tom, že přestože dne 6. 1. 2022 uplynula od odročení hlavního líčení doba sedmi měsíců, nebyl dán, ani vyžádán, souhlas státního zástupce a obviněného s přečtením podstatného obsahu protokolu o hlavním líčení, přičemž tím byl porušen §219 odst. 3 tr. ř., stejně jako zásada bezprostřednosti a ústnosti. K tomu doplnil, že postup podle §219 odst. 3 tr. ř. nebyl ani uveden v protokolu o hlavním líčení a pokud nebyl dán souhlas, mělo být hlavní líčení provedeno znovu. Soudům dále vytkl, že nereagovaly na jeho stěžejní důkazní návrhy, případně mu neumožnily je dostatečně odůvodnit, resp. odůvodnění pozměnily. V tomto směru odkázal na případ návrhu ohledně zjištění kontaktů poškozeného s policejním orgánem, kdy mu nalézací soud neumožnil plně tento návrh odůvodnit a byl vyzván ke stručnosti. Proti tomuto postupu soudu vznesla obhajoba námitku, na kterou soud nereagoval a řádně se s touto situací nevypořádal ani odvolací soud.
7. V další části dovolání obviněný brojí proti opomenutí jím navržených důkazů soudem prvního stupně, které nebylo napraveno ani soudem odvolacím. Namítl, že soud prvního stupně o některých důkazech vůbec nerozhodl, jiné řádně neprovedl, případně jejich neprovedení řádně nezdůvodnil, v čemž spatřuje porušení svého práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces. Konkrétně uvedl, že se soud nevypořádal s důkazními návrhy na zpracování znaleckého posudku v oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie a kybernetika, kybernetická odvětví různá; provedení důkazu obsahem telefonu poškozeného a vnitřních předpisů Policie České republiky vztahujících se k zajišťování stop, zejména informační a telekomunikační techniky. Zdůvodnil, proč tyto důkazy považoval za relevantní a zdůraznil, že se s touto otázkou dostatečně nevypořádal ani odvolací soud. Dále navrhoval provést důkaz přečtením pasáží z úředních záznamů o podání vysvětlení poškozeným a I. F., kterými chtěl poukázat na rozporná vyjádření poškozeného, avšak soud prvního stupně ani o tomto návrhu řádně nerozhodl. Soudu vytkl, že další důkazní návrh na provedení znaleckého posudku z oboru kriminalistika paušálně odmítl jednou větou a nedostatečným způsobem zamítl návrh na zajištění záběrů z kamerového systému Obvodního soudu pro Prahu 1. Za další opomenuté důkazy považuje datové nosiče; nepřehrané nahrávky a jejich části a videa z datového nosiče na č. l. 425 (pokud nebude dále konstatováno jinak, níže uvedené odkazy na čísla listu se týkají obsahu původního trestního spisu vedeného pod sp. zn. 9 T 130/2019 před vyloučením věci obviněného k samostatnému projednání a rozhodnutí) a nepřehrané části nahrávky z datového nosiče na č. l. 572, které soud neprovedl ani nezamítl. K tomu rozvedl důvody, proč tyto důkazy považuje za důležité a doplnil, že soud jako důkaz neprovedl nahrávky, na nichž měl být zachycen odsouzený J. J., a dále, že z nosičů dat na č. l. 422 a 572 soud provedl pouze úřední záznamy, které z těchto nosičů vycházejí, avšak nikoli samotný obsah nosičů a z nosiče č. 836 pak soudy neprovedly nic. Je přesvědčen, že datové nosiče, jejichž obsah nebyl proveden k důkazu, obsahovaly původní důkazy důležité pro rozhodnutí a soud pochybil, když namísto jejich obsahu provedl toliko odvozené důkazy ve formě analýz, výtahů, či jednotlivých informací z komunikačního provozu, a to zpravidla pouze jejich částečným přečtením. Po neprovedení uvedených nosičů měl několik důkazních návrhů týkajících se jejich obsahu, avšak soud je bez řádného odůvodnění zamítl. Přestože soud prvního stupně stranám nejdříve předložil k nahlédnutí některé listinné důkazy, přes požadavek stran je neprovedl řádně k důkazu, respektive nepřečetl, či přečetl jen částečně. Přitom soudy obou stupňů poté z některých z těchto listinných důkazů ve svých rozhodnutích vycházely.
8. Soudu prvního stupně vytkl, že se nedostatečně vypořádal s jeho obhajobou, neboť v rozsudku řádně nevysvětlil, proč celou řadu navržených důkazů neprovedl, když není dostačující pouhé konstatování soudu, že má již pro své rozhodnutí dostatek informací. Mnoho z důkazů zamítnutých pro nadbytečnost mohlo prokázat nevěrohodnost poškozeného a tudíž být důležitými pro posouzení viny. Poukázal i na to, že soud prvního stupně neprovedl všechny pořízené nahrávky, ale na druhou stranu v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že se s veškerým obsahem nahrávek náležitě seznámil, což není přípustné. Za porušení práva na spravedlivý proces pak označil i to, že předseda senátu znemožňoval obhajobě věcně identifikovat a odůvodnit důkazní návrhy a neoprávněně požadoval stručnost odůvodnění těchto návrhů.
9. Dále namítl, že rozhodná skutková zjištění určující naplnění znaků předmětného trestného činu, na kterých je rozsudek nalézacího soudu postaven, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Za takovéto důkazy považuje výsledek předstíraného převodu a důkazy získané sledováním osob a věcí, neboť v řízení nebylo provedeno k důkazu jejich povolení. Předstíraný převod přitom ani povolen nebyl, neboť k povolení došlo podle nesprávného ustanovení zákona, při porušení procesních předpisů a navíc na základě lživé informace. Je proto přesvědčen, že všechny důkazy, které byly získány na základě povolení k předstíranému převodu, nemohly být v řízení použity. Proti těmto důkazům brojí též z toho důvodu, že poškozený měl být tím, kdo mu peníze nabízel. Zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by byl daný čin spáchal i bez iniciativy policejních orgánů, resp. poškozeného, když navíc peníze převzal z jiného důvodu než vydírání poškozeného. Sledování osob a věcí bylo povoleno na základě nepravdivé informace a navíc podle jeho názoru došlo i k nepovolenému monitoringu mobilních telefonů obviněných, o kterém není záznam ve spise. Za další procesně nepoužitelný důkaz považuje soukromé nahrávky pořízené poškozeným, neboť byly provedeny z nosiče na č. l. 425, který nebyl zajištěn v souladu se zákonem a vnitřními předpisy policie. Zdůraznil, že nahrávky byly pořizovány za účasti policie bez splnění zákonných požadavků, když v řízení vyplynula komunikace poškozeného s nespecifikovanou policejní složkou. Rovněž namítl, že bylo s nahrávkami manipulováno a samotnému pořizování nahrávek vytkl, že k němu docházelo dlouhodobě po dobu několika měsíců a tedy nepřiměřeným způsobem, protože poškozený po tak dlouhou dobu mohl postupovat i šetrnějším způsobem.
10. Výsledek odborného vyjádření stran mobilního telefonu a nahrávacích hodinek poškozeného je vadný a nelze jej akceptovat jako důkaz v trestním řízení. Není totiž pravdivé, jelikož předmět zkoumání neměl zkoumající k dispozici. Dalším procesně nepoužitelným důkazem je odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví technické zkoumání dokladů a písemností, týkající se zkoumání bloku a roztrhaného listu papíru zajištěných při prohlídce v jeho kanceláři. Tato prohlídka byla nesprávně provedena jako neodkladný úkon, aniž by k tomu byly dány podmínky, přičemž nelegální je i dodatečný souhlas s provedením prohlídky jiných prostor. Proto by neměly být důkazy, které z těchto dvou odborných vyjádření vycházejí, procesně použitelné v trestním řízení. Stejně tak je namístě nahlížet na důkazy, které soud neprováděl ze zdroje nejbližšího zjišťované skutečnosti. S odkazem na zásadu bezprostřednosti zdůraznil, že soud v rozporu s touto zásadou vycházel z odvozených důkazů, nikoli z pramene co možná nejbližšího zjišťované skutečnosti, a to např. u úředních záznamů o obsahu datových nosičů, místo aby k důkazu provedl samotný obsah nosičů. Soudům dále vytkl, že vycházely i z důkazů, které nebyly vůbec provedeny. Nalézací soud neprovedl znalecké posudky z oboru zdravotnictví, avšak s jejich obsahem pracuje jako s důkazem v odůvodnění rozsudku. Dále soud neprovedl ani finanční šetření k osobě obviněného, přestože mu uložil peněžitý trest a odvolací soud navíc i obsahem tohoto finančního šetření argumentoval. Porušení práva na spravedlivý proces v kontextu extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy spatřuje i v tom, že soud prvního stupně bezvýhradně uvěřil poškozenému, aniž by byla jedinou nahrávkou zachycena komunikace svědčící o vydírání poškozeného obviněným, když bylo prokázáno toliko předávání finančních prostředků. Je proto přesvědčen, že z žádného důkazu neplyne pohrůžka těžké újmy. Rozpory shledává i v tom, že soud hodnotil hotovostní vklady odsouzeného J. J., v jeho neprospěch, že podle soudu nebylo do nahrávek zasahováno a též ve finančním hodnocení a posouzení důvěryhodnosti poškozeného.
11. K hmotněprávní stránce věci namítl, že skutek popsaný ve výroku rozsudku, nenaplňuje znaky trestného činu vydírání. Popis jeho konání ve skutkové větě neobsahuje konkrétní jednání, kterým by on sám nutil poškozeného něco konat pod pohrůžkou těžké újmy a ze skutkové věty tak podle jeho názoru nevyplývá naplnění subjektivní ani objektivní stránky uvedeného trestného činu. Nebyl naplněn ani znak spáchání činu se dvěma osobami, když ze skutkové věty nevyplývá, že by o jednání dalších pachatelů věděl. Navíc nemohlo dojít k naplnění tohoto znaku, protože věc Z. V., byla vyloučena k samostatnému projednání a o jeho vině ještě nebylo rozhodnuto. Ani samotná pohrůžka ztrátou zaměstnání nemohla být pohrůžkou těžkou újmou, jelikož poškozený měl v rozhodném období další příjem. Soudy se dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Buď byly jeho námitky zcela ignorovány, anebo se jim soudy nevěnovaly dostatečným způsobem, případně z jeho argumentace vybraly pouze části, kterým se sice věnovaly, avšak následně obsah jeho námitek deformovaly. Porušena byla i zásada kontradiktornosti řízení, neboť soud mu nedovolil při výslechu svědků v hlavním líčení použít obsah spisu, případně předestřít listiny či přehrát nahrávky při pokládání otázek. Kromě toho mu soud prvního stupně neumožnil v mnoha případech poradu s obhájcem, k čemuž obviněný uvedl několik příkladů této situace. Tím došlo k výraznému zásahu do jeho práva na obhajobu, když mu soud protizákonně stanovil striktní podmínky, za kterých mu byla porada s obhájcem umožněna, a ve všech ostatních případech mu toto právo bylo odepřeno. Předseda senátu soudu prvního stupně mu neumožnil dostatečným způsobem odůvodnit námitku podjatosti, ale i další v řízení vznesené námitky, ani žádost o přezkum podle §203 odst. 3 tr. ř., na další jeho námitky nereagoval a nevypořádal se s jeho tvrzeními v závěrečné řeči. Soud prvního stupně překročil své pravomoci, když ho nutil stát tři dny v tzv. ohrádce, když požádal soud o přečtení listin. V této situaci navíc neměl možnost si sebou vzít spis a mohl mít pouze obžalobu, ve které si přečtené důkazy odškrtával. S ohledem na uvedené námitky dosahuje popření jeho práv intenzity porušení práva na spravedlivý proces a postup soudu tak měl vliv na správnost a zákonnost rozsudku.
12. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil a uvedl, že obviněný v zásadě opakuje námitky, které uplatnil již v rámci odvolacího řízení. K námitkám uplatněným pod dovolacím důvodem podle písmene a) stran vad v obsazení soudu nejprve připomněl, že se sice na příslušnost přísedícího vztahují obdobná pravidla jako na soudce, avšak podle judikatury Ústavního soudu i v případě, že dojde k formálním pochybením v systému přidělování přísedících k jednotlivým kauzám, nemůže mít taková skutečnost bez dalšího prokazatelně materiální důsledky zakládající důvodné pochybnosti o spravedlivém posouzení věci. V tomto případě přitom nespatřuje žádné poznatky o tom, že by přísedící byli pro tuto kauzu vybráni libovolně či účelově. K námitce, že přísedící Mgr. Bohumila Turzó měla být vyloučena pro svůj pracovní poměr k soudu, pak doplnil, že zaměstnání u soudu není překážkou výkonu funkce přísedící, přičemž obviněný navíc tuto námitku před soudem prvního stupně ani neuplatnil. K námitkám uplatněným pod dovolacím důvodem podle písmene b) zdůraznil, že se s jeho obsahovým zaměřením věcně rozchází, neboť důvodem k vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř. nejsou výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti. Tímto důvodem nemůže být ani způsob, jakým předseda senátu provádí dokazování. Z průběhu hlavního líčení je zjevné, že právo obviněného na obhajobu nebylo nijak potlačováno či kráceno, naopak se obhajobě dostalo až nadstandardního prostoru pro její uplatnění a v projevu předsedy senátu nelze shledat neobjektivnost. Je proto přesvědčen, že předseda senátu toliko v mezích zákona zajišťoval důstojný a plynulý průběh hlavního líčení. K tvrzenému extrémnímu rozporu, který obviněný namítl pod dovolacím důvodem podle písmene g) uvedl, že dovolací námitky byly již dostatečně vypořádány odvolacím soudem. K námitce ohledně tvrzení odvolacího soudu, že nebylo zasahováno do nahrávek, které byly provedeny jako důkaz, zdůraznil, že odvolací soud to konstatoval na základě logického vyhodnocení celé řady důkazů, a tudíž se nemůže jednat o případ tzv. extrémního rozporu. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí, který soudy obou stupňů naplnily. K argumentaci obviněného týkající se výroku o náhradě škody pak poznamenal, že tato by mohla být částečně podřaditelná pod dovolací důvod podle písmene h), avšak námitku, že o nároku na náhradu škody nemělo být vůbec rozhodováno, ani pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Nad rámec uvedeného však doplnil, že obviněný ani ničím nedoložil, kdy měla být škoda poškozenému uhrazena a v jaké výši. K dovolacím námitkám směřujícím proti právnímu posouzení skutku konstatoval, že tyto nelze podřadit pod dovolací důvod podle písmene g), ale pod dovolací důvod podle písmene h). I tak jsou ale nedůvodné, neboť ani nepoukazují na nesprávné hmotněprávní posouzení skutkového děje, ale na odlišné hodnocení důkazů soudy oproti představě obviněného. Skutková zjištění soudu prvního stupně i jejich posouzení odvolacím soudem mají odpovídající obsahové zakotvení v řadě důkazů, když soud při svých závěrech vycházel především z věrohodné výpovědi poškozeného, s níž korespondovaly i další provedené důkazy, jež ve svém souhrnu utvořily logický celek. Soudy své závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a také je zcela přezkoumatelným způsobem rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí. S ohledem na nedůvodnost námitek uplatněných pod dovolacími důvody pod písmeny a), b), g) a h) pak doplnil, že nepřichází v úvahu ani naplnění dovolacího důvodu podle písmene m).
14. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
15. K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podal obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku. Stručně zareagoval na argumentaci uvedenou v předmětném vyjádření a zdůraznil, že státní zástupce nepřesně interpretoval část jeho námitek, případně že jako příklady uvedl méně závažné skutečnosti, zatímco k zásadní námitce stran znaleckých posudků z oboru psychologie se nevyjádřil. Dále konstatoval, že státní zástupce nesprávně vyložil některé skutečnosti týkající se zasahování do nahrávek, příp. z čeho měla autentičnost nahrávek vyplývat. Závěrem pak vzal zpět námitku, kterou brojil proti tomu, že přísedící Bohumila Turzó měla být zaměstnankyní soudu.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného sice částečně naplňuje uplatněné dovolací důvody, avšak namítané vady nedosahují takové úrovně, aby Nejvyšší soud přikročil ke kasaci napadeného rozhodnutí.
IV. Důvodnost dovolání
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Obviněný pod tímto dovolacím důvodem namítl, že v jeho věci rozhodoval nesprávně obsazený senát soudu prvního stupně. Konkrétně podle jeho názoru měla v řízení rozhodovat s předsedou senátu a přísedící Mgr. Bohumilou Turzó přísedící Helena Vojtěchová, a nikoli přísedící Mgr. Bc. Petra Dostálek. Obviněný tuto skutečnost dovozuje z rozvrhu práce, kdy má za to, že soud prvního stupně při složení senátu postupoval svévolně, když přísedící Helenu Vojtěchovou vůbec nekontaktoval, v pořadí ji přeskočil a rovnou k řízení povolal přísedící Mgr. Bc. Petru Dostálek (dříve příjmením Zlámalíková). Tuto argumentaci je pod uplatněný dovolací důvod možné podřadit, avšak nelze ji shledat důvodnou.
18. Jak připustil sám obviněný v rámci své dovolací argumentace, při posuzování postavení soudce a přísedícího je namístě zohledňovat především významné rozdíly v povaze jejich funkcí. Ty počínají již tím, že zatímco je soudce jmenován natrvalo, přísedící je volen, a to na určité období. Dále je soudce v pracovním vztahu, zatímco přísedící nikoliv. Především je to v senátu soudce, komu procesní předpisy ukládají povinnost vést řízení, zatímco kompetence přísedícího jsou omezeny toliko na rozhodování ať už procesní či meritorní. Proto jsou i zákonné požadavky na rozvrh práce soudu, pokud jde u určení konkrétního přísedícího, méně specifikované než na určení soudce, což není v rozporu s ústavním pořádkem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1168/13). Jak konstatoval Ústavní soud, „ není bez dalšího porušením práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud se prvotní přidělování přísedících uskutečňuje z veřejně přístupného seznamu a způsobem, který je racionální, přiměřeně zohledňuje právní i faktické rozdíly v postavení přísedících oproti profesionálním soudcům, zejména jejich časové možnosti účastnit se jednání, a nezakládá tak důvod k domněnce o libovůli či účelové manipulaci při výběru přísedících“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15). Podle rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci obviněného měl senát původně rozhodovat ve složení předseda senátu a přísedící Mgr. Bohumila Turzó a Helena Vojtěchová. Jak ovšem vyplývá i z úředního záznamu ze dne 14. 4. 2022 (na č. l. 407 trestního spisu vedeného pod sp. zn. 9 T 77/2021, po vyloučení věci obviněného k samostatnému projednání a rozhodnutí), soudu se nepodařilo zajistit přítomnost přísedící Heleny Vojtěchové, která se k hlavnímu líčení nemohla dostavit. Proto byla v souladu s rozvrhem práce povolána další přísedící v řadě, tedy Mgr. Bc. Petra Dostálek. Je sice pravdou, že ve spisovém materiálu absentoval konkrétní doklad o komunikaci s přísedící Helenou Vojtěchovou, avšak následné potvrzení od trestní kanceláře Obvodního soudu pro Prahu 1 ve výše uvedeném úředním záznamu Nejvyšší soud považuje za dostačující. Je proto namístě uzavřít, že Obvodní soud pro Prahu 1 měl v rozhodné době pevný vnitřní systém přidělování přísedících do jednotlivých soudních oddělení, a nikoliv systém účelový a nahodilý, a ani obě přísedící ve věci obviněného nebyly vybrány libovolně, ale podle předem daných pravidel určených účinným rozvrhem práce a jeho přílohami. Nejvyšší soud tak v postupu soudu prvního stupně neshledal, že by šlo o akt libovůle či účelového obsazení senátu přísedícími ad hoc a nelze proto dospět k závěru, že by ve věci rozhodl nezákonně obsazený senát, tudíž tato námitka je zcela neopodstatněná.
19. Obviněný rovněž k tomuto dovolacímu důvodu namítl, že přísedící Mgr. Bohumila Turzó je zaměstnankyní soudu a kvůli loajalitě k zaměstnavateli věc nemohla objektivně rozhodovat. Tato konstrukce obviněného je však zcela mimo uplatněný dovolací důvod a je ji nutno odmítnout i z věcného hlediska. Především je namístě akcentovat, že zákon nestanovuje neslučitelnost funkce přísedících se zaměstnáním u soudu (srov. §74 odst. 2 zákona č. 6/2022 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů). Navíc, jak Nejvyšší soud ověřil u personálního oddělení Obvodního soudu pro Prahu 1, tvrzení obviněného je nepravdivé, neboť uvedená přísedící u tohoto soudu nikdy zaměstnaná nebyla. Přestože obhájce obviněného v replice k vyjádření Nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného vzal zpět tuto svou námitku, Nejvyšší soud se zabýval i touto námitkou pro komplexnost vypořádání se se všemi dovolacími námitkami beze zbytku. Zpětvzetí této námitky obviněný totiž odůvodnil sdělením zdroje, ze kterého zjistil, že měla být přísedící zaměstnána u soudu, což naopak posiluje uvedené tvrzení a není tedy zcela jasné, jaký důvod jej vedl k opačnému závěru a zpětvzetí námitky.
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Pod tímto dovolacím důvodem obviněný namítl podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně, kterou dovozuje z jeho chování a postoje k obviněnému i z jeho nekritického přístupu k poškozenému. Tuto podjatost spatřuje i v dalších procesních pochybeních, kterých se měl předseda senátu soudu prvního stupně podle jeho názoru dopustit. Dále pak vytkl soudu druhého stupně, že se jeho námitkami stran uvedené podjatosti dostatečně nezabýval. K uvedené argumentaci obviněného pod tímto dovolacím důvodem je však namístě zdůraznit, že se míjí s jeho věcným naplněním.
21. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Podle odstavce druhého uvedeného ustanovení je soudce nebo přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Podle odstavce třetího je z rozhodování u soudu vyššího stupně kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn. Podle odstavce čtvrtého je z rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení vyloučen soudce nebo přísedící, který ve věci rozhodoval v původním řízení. A konečně podle odstavce pátého daného ustanovení je z řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v předchozím řízení. Soudce, který se účastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je v dalším řízení vyloučen z rozhodování. Z uvedeného výčtu je zjevné, že výhrady obviněného proti chování předsedy senátu a proti způsobu, jakým vedl řízení, stejně jako tvrzená procesní pochybení, nejsou důvodem podjatosti podle §30 tr. ř., neboť poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajícím objektivně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Nelze pak ani akceptovat tvrzení obviněného, že by se soud druhého stupně nedostatečně zabýval jeho námitkami podjatosti vznesenými vůči předsedovi senátu soudu prvního stupně, když soud druhého stupně řádně z podnětu stížnosti přezkoumal možné naplnění důvodů podle §30 tr. ř., které však v dané věci neshledal (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 67 To 271/2021, založené na č. l. 2400 a násl. tr. spisu). S ohledem na uvedené je namístě uzavřít, že námitky obviněného dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nenaplňují, přičemž je navíc nelze shledat důvodnými ani v ústavněprávní rovině.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového děje, aniž by označily evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
23. Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že se s jím navrženými důkazy na vypracování znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie a kybernetika, kybernetická odvětví různá; provedení obsahu telefonu poškozeného; vnitřních předpisů Policie a úředních záznamů o podání vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř. poškozeného a svědkyně I. F., soud prvního stupně řádně nevypořádal, a tudíž se jedná o opomenuté důkazy. Tyto námitky lze se značnou mírou benevolence pod uplatněný dovolací důvod formálně podřadit, byť se i s ohledem na §89 odst. 1 tr. ř. nejedná o důkazy, které by byly pro posouzení věci svým významem natolik zásadní, tedy podstatné důkazy ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento závěr lze učinit především s ohledem na celková skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, neboť všechny uvedené důkazy měly sloužit toliko ke znevěrohodnění autentičnosti nahrávek pořízených poškozeným, o nichž si však soud udělal dostatečně podložený závěr.
24. Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že existenci tzv. opomenutých důkazů není možné odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného opomenutí soudu; vždy je nutné – v souladu s principem materiálního nahlížení na právo - zvažovat, zda by např. doplnění dokazování v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 826/10, rovněž srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14). Ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. je přitom dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených závažných procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli ke kompletní revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k detailnímu přezkumu provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat prakticky jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (srov. §259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.), kdy Nejvyššímu soudu přísluší toliko náprava flagrantních vad zasahujících do práva obviněného na spravedlivý proces.
25. V nyní projednávaném případě Nejvyšší soud shledal, že skutečně došlo k pochybení soudu prvního stupně v tom, že se s výše uvedenými důkazními návrhy obviněného na vypracování znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie a kybernetika, kybernetická odvětví různá; provedení obsahu telefonu poškozeného; vnitřních předpisů Policie a úředních záznamů o podání vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř. poškozeného a svědkyně I. F. v rámci hlavního líčení řádným způsobem nevypořádal. Obviněný tyto důkazy uvedl v obsahu textu svého podání soudu prvního stupně ze dne 17. 5. 2021, založeném na č. l. 2210 a násl., označeném jako „Vyjádření k nepřípustnosti důkazu – soukromých nahrávek pořízených J. P. zřejmě v období březen-srpen 2018“, a dále v návrhu na doplnění dokazování ze dne 5. 6. 2021 na č. l. 2248, přičemž soud prvního stupně v rámci hlavního líčení dne 8. 6. 2021 na tyto výslovně nereagoval tím, že by jejich provedení zamítl.
26. K uvedenému je však dále namístě konstatovat, že co se týče znaleckých posudků z oblasti kybernetiky k předmětným nahrávkám, soud prvního stupně k důkazu provedl znalecký posudek Ing. Jaroslava Kothánka, Ph.D., který byl dále doplněn výslechem jmenovaného znalce v rámci hlavního líčení dne 11. 5. 2021. Další obhajobou navržené důkazy na vypracování ještě dalších znaleckých posudků z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika a z oboru kriminalistika, zkoumání ručního písma, pak byly v rámci hlavního líčení dne 8. 6. 2021 soudem řádně zamítnuty pro nadbytečnost. K důkazu obsahem telefonu poškozeného lze pak taktéž doplnit, že tento byl v rámci řízení fakticky proveden jako důkaz ve formě jednotlivých nahrávek, příp. úředních záznamů a dalších důkazů o obsahu telefonu. K důkaznímu návrhu na provedení úředních záznamů o podání vysvětlení soud prvního stupně v rámci hlavního líčení sdělil, že daní svědci již byli před soudem vyslechnuti, přičemž následně nesprávně zamítl provedení jejich opětovného výslechu místo zamítnutí přečtení navržených úředních záznamů (srov. str. 16 protokolu z hlavního líčení ze dne 8. 6. 2021). K tomuto přitom mohlo dojít i v důsledku určitého zmatku v průběhu hlavního líčení dne 8. 6. 2021, který byl vyvolán obhajobou, přičemž z následných návrhů obhajoby již tyto důkazní návrhy dále nevyplývaly, když obhajoba dále navrhovala provedení jiných důkazů, které soud již řádně zamítl.
27. Soud prvního stupně se navíc s argumentací uvedenou v předmětném podání ze dne 17. 5. 2021 vypořádal v rámci svého rozhodnutí, když řádně a dostatečným způsobem zdůvodnil použitelnost nahrávek jako důkazu v trestním řízení, jak bude ještě dále rozvedeno. Taktéž korektně odůvodnil svůj závěr, že mu již provedené důkazy poskytovaly dostatečný skutkový podklad pro rozhodnutí o vině a trestu, a tudíž považoval další provedení důkazů navržených obhajobou za nadbytečné, když by podle jeho názoru do věci nevnesly dalších zásadních relevantních skutečností (viz odst. 82 rozsudku soudu prvního stupně). V tomto ohledu lze dané odůvodnění soudu prvního stupně shledat sice značně stručným, avšak dostatečným, a to především v kontextu jinak komplexního odůvodnění skutkových zjištění soudu v rámci rozsudku.
28. Nejvyšší soud akcentuje, že dokazování je primárně doménou soudu prvního stupně, který má nejlepší a bezprostřední možnost provedené důkazy hodnotit. Nejvyššímu soudu tak přísluší toliko hodnotit výše uvedené závěry optikou základních práv, tedy případy, kdy by napadený postup soudu zjevně nedostačoval k odsouzení obviněného, příp. pokud by soud nedokázal uspokojivě odůvodnit, jaké důkazy ke svému rozhodnutí považoval za potřebné a jaké naopak za nadbytečné. Jestliže však ze závěrů soudu prvního stupně jasně vyplývá nadbytečnost, a tudíž nedůležitost předmětného dokazování k přípustnosti nahrávek jako relevantního důkazu, pak nelze navržené důkazy shledat podstatnými pro jinak uzavřený a správně odůvodněný důkazní řetězec, a tudíž je ani nelze shledat opomenutými důkazy ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. ve světle zmíněných ústavněprávních východisek. S ohledem na uvedené proto lze uzavřít, že přestože v postupu soudu prvního stupně v rámci hlavního líčení byly shledány vady týkající se nedostatečného vypořádání se s navrhovanými důkazními návrhy, předmětné důkazy nelze i s poukazem na učiněná skutková zjištění, stejně jako na celkové odůvodnění nadbytečnosti dalšího dokazování v rozsudku soudu prvního stupně, shledat natolik podstatnými a významnými ve smyslu uvedených východisek i s ohledem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aby případný kasační zásah Nejvyššího soudu mohl jakkoli ovlivnit postavení obviněného, přičemž takový případný zásah Nejvyššího soudu by pak byl přehnaně formalistický.
29. Dále pak obviněný ve značném rozsahu brojí proti postupu soudu prvního stupně, který při hlavním líčení přehrál pouze část ve věci pořízených zvukových záznamů na datových nosičích, příp. v rámci dokazování provedl pouze dokumenty o obsahu těchto datových nosičů. S poukazem na datové nosiče na č. l. 422, 425, 505, 572, 648, 836, 837 a 858 obviněný v postupu soudu prvního stupně shledává případ opomenutých důkazů a závažné porušení svého práva na spravedlivý proces, stejně jako porušení zásady bezprostřednosti. Tato dovolací argumentace je taktéž s určitou mírou tolerance formálně podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž Nejvyšší soud k ní uvádí následující.
30. K datovému nosiči na č. l. 422 lze konstatovat, že tento byl v rámci hlavního líčení dne 20. 4. 2021 předložen stranám k nahlédnutí, když stejného dne bylo k důkazu provedeno i odborné vyjádření policie (OKTE) na č. l. 419 a násl. k tomuto nosiči. Dále pak v rámci hlavního líčení dne 6. 1. 2022 obhajoba navrhla doplnění dokazování z předmětného nosiče, což bylo soudem prvního stupně řádně zamítnuto. Co se týče datového nosiče na č. l. 425, tento byl rovněž dne 20. 4. 2021 v hlavním líčení předložen stranám k nahlédnutí, následně téhož dne soud k důkazu provedl úřední záznamy vycházející z tohoto nosiče a poté při hlavním líčení dne 8. 6. 2021 došlo i k přehrání podstatných částí záznamů z předmětného nosiče. Datový nosič na č. l. 505 byl taktéž dne 20. 4. 2021 v rámci hlavního líčení předložen stranám k nahlédnutí a následně i téhož dne soud přečetl odborné vyjádření a úřední záznamy týkající se tohoto nosiče. Pokud jde o nosič na č. l. 572, týkající se nahrávky SAVO, dne 20. 4. 2021 jej soud při hlavním líčení předložil stranám k nahlédnutí a téhož dne přečetl i protokol s přepsaným rozhovorem z předmětného nosiče. Při hlavním líčení dne 8. 6. 2021 následně soud přehrál i podstatné části záznamu z tohoto nosiče a návrh na další doplnění přehráním záznamu řádně zamítl. K nosiči na č. l. 648 lze dále uvést, že tento byl nejdříve dne 20. 4. 2021 předložen stranám k nahlédnutí spolu s protokoly na č. l. 644-697, kdy ještě téhož dne byly tyto dokumenty soudem i přečteny. K nosičům na č. l. 836 a 837 pak lze konstatovat, že první návrh na jejich přehrání vzneslo státní zastupitelství v rámci hlavního řízení dne 8. 6. 2021 a obviněný se k tomuto návrhu tentýž den připojil. Obviněný následně tento důkazní návrh zopakoval při hlavním líčení dne 6. 1. 2022, přičemž soud prvního stupně jej v tomto hlavním líčení i řádně zamítl. A konečně k nosiči na č. l. 858 Nejvyšší soud uvádí, že byl stranám dne 20. 4. 2021 při hlavním líčení předložen k nahlédnutí a následně dne 11. 5. 2021 při hlavním líčení soud i přečetl dokumenty poskytnuté Komerční bankou, a. s., týkající se jeho obsahu.
31. Jak je z uvedeného zřejmé, soud prvního stupně v rámci hlavního líčení provedl podstatný obsah předmětných datových nosičů přímo jejich přehráním a v případech, kdy to nepovažoval za nutné k posouzení věci, pouze prostřednictvím odvozených důkazů ve formě úředních záznamů, analýz apod., případně návrh na jejich provedení zamítl. K tomu lze zdůraznit, že pokud soud posoudil jako dostatečné provedení odvozených důkazů např. ve formě úředních záznamů zachycujících obsah datových nosičů, jednalo se toliko o výkon jeho práva určit si v souladu s §203 odst. 2 tr. ř., zda je k hladkému a efektivnímu vedení řízení a objasnění věci potřeba provést rozsáhlejší dokazování originárními důkazy, či zda v případě důkazů méně významných může vycházet toliko ze stručněji provedených důkazů odvozených. Je přitom vhodné připomenout, že podstatou dělení důkazů na původní a odvozené je především nutnost zachovat informační hodnotu daného důkazu. Obviněný v rámci své dovolací argumentace sice obecně poukazuje na to, že mělo dojít k oslabení obsažených informací, avšak krom formálních nepřesností, které se netýkaly informací samotných, ve svém dovolání řádně nerozvedl, v čem měly být informace provedením odvozených důkazů zkresleny. K možnosti založení dovolacího přezkumu je přitom nutné, aby obviněný ve své argumentaci konkrétně uvedl, v čem došlo k oslabení informační hodnoty provedených úředních záznamů, resp. v čem se má lišit informace získaná z odvozeného důkazu od informace obsažené v originárním důkazu, tudíž čím konkrétně došlo k porušení zásady bezprostřednosti. S ohledem na vše uvedené proto nelze datové nosiče bez dalšího označit za opomenuté důkazy. Soud prvního stupně navíc ve svém rozsudku zdůvodnil nepřehrání částí poškozeným pořízených audionahrávek, když přistoupil k přehrání pouze takových nahrávek, které obsahovaly skutečnosti relevantní pro projednávanou trestní věc (viz odst. 82 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud pak obviněný k tomuto namítá, že soud prvního stupně posuzoval důkazní hodnotu obsahu jednotlivých nahrávek, aniž by tyto v celém jejich rozsahu provedl jako důkaz v rámci hlavního líčení, pak je namístě poukázat, že si soud dané kvalifikované závěry o potřebě jejich provedení jako důkazů mohl učinit i z provedených úředních záznamů a dalších dokumentů vycházejících z jejich obsahu.
32. Nejvyšší soud k tomu opětovně připomíná, že pokud soud prvního stupně ve svém rozsudku řádně (byť stručně) odůvodnil, že měl ke svému rozhodnutí dostatečný skutkový podklad ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a z jeho skutkových zjištění nevyplývají zjevné rozpory, pak Nejvyššímu soudu nepřísluší provádět detailní přezkum veškerých skutkových zjištění, příp. jejich kompletnosti pro rozhodnutí o vině a trestu. Je v pravomoci soudů prvního a druhého stupně, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence a je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 11 Tdo 971/2014). Pokud tedy soud považoval další dokazování v určitém směru za nadbytečné, a tuto nadbytečnost ve svém rozhodnutí zdůvodnil, pak i s ohledem na §203 odst. 2 tr. ř. a zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení lze jeho postup akceptovat. Zároveň je však namístě konstatovat, že se soud prvního stupně mohl v rámci hlavního líčení s nepřehráním předmětných částí záznamů vypořádat lépe, v čemž Nejvyšší soud spatřuje určité formální pochybení. To však nelze považovat za zásadní, když jej navíc soud prvního stupně částečně napravil v rámci odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud proto ani v tomto směru neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí.
33. Dále obviněný opomenuté důkazy spatřuje i v tom, že soud nepřečetl kompletní obsah veškerých listinných důkazů, ačkoli obviněný v rámci hlavního líčení ze dne 20. 4. 2021 žádal přečíst vše. K této námitce je namístě nejprve konstatovat, že podle §213 odst. 1 tr. ř. posudky, zprávy státních a jiných orgánů a další listiny a jiné věcné důkazy se při hlavním líčení předloží stranám k nahlédnutí, a pokud je to třeba, předloží se k nahlédnutí i svědkům a znalcům. Podle druhého odstavce pokud kterákoli ze stran navrhne přečtení listiny uvedené v odstavci 1, je soud povinen při hlavním líčení takovou listinu přečíst. Z uvedeného ustanovení sice vyplývá povinnost soudu předložené listinné důkazy přečíst v případě, že některá ze stran jejich přečtení navrhne, avšak předmětné pravidlo nelze považovat za absolutní. Výjimky se týkají případů, kdy soud zhodnotí nadbytečnost přečtení takové listiny, případně její části, přičemž by však takovou nadbytečnost měl zdůvodnit (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 2684). Je přitom nutné akcentovat, že pokud by se bezpodmínečně trvalo na povinnosti soudu přečíst kompletně celý rozsah všech ve spisu založených listinných důkazů, vedlo by to ke zcela neúměrnému prodlužování celého soudního řízení, které by již kolidovalo se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Rovněž by se tím předseda senátu dostal do zjevného rozporu s povinnostmi plynoucími z ustanovení §203 odst. 2 tr. ř. Zůstává tedy v diskreci předsedy senátu nalézacího soudu, v jakém rozsahu tyto listiny přečte podle toho, jaké části jejich obsahu jsou potřeba pro posouzení viny a trestu, avšak zároveň soud nesmí tohoto zneužívat k omezování práv obviněného. Obdobně lze pak poukázat i na judikaturu Ústavního soudu, podle které postup, kdy soudy nevyhoví návrhu na čtení všech listinných důkazů, nýbrž provedou důkaz demonstrací ve formě předložení listinného důkazu stranám k nahlédnutí, automaticky nezakládá zásah do práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS 3707/19). V postupu nalézacího soudu lze skutečně shledat jistá pochybení v tom, jakým způsobem se v rámci hlavního líčení s nepřečtením částí listinných důkazů vypořádal. S ohledem na uvedené se však ani v tomto případě nejednalo o opomenuté důkazy či jinou závažnou vadu, která by se mohla odrazit v posouzení viny a trestu obviněného, když soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku neprovedení dalšího dokazování alespoň rámcově zdůvodnil (srov. odst. 82 rozsudku soudu prvního stupně). Proto ani tyto procesní vady Nejvyšší soud neshledal natolik závažnými, aby opodstatnily kasační zásah.
34. Jestliže obviněný v souvislosti s opomenutými důkazy mj. namítl, že nalézací soud v odůvodnění rozsudku stran odměn poškozeného (odst. 48 a 88 rozsudku soudu prvního stupně) vycházel z neprovedených důkazů, pak je namístě konstatovat, že soud v rámci hlavního líčení ze dne 20. 4. 2021 řádně provedl důkaz přečtením dokumentů na č. l. 259 a násl. (informace od HSHMP), které se těchto odměn týkaly. Soud tedy nevycházel z neprovedeného důkazu, jak tvrdí obviněný. Rovněž pak nelze shledat opodstatněnou ani námitku, že soud vycházel z neprovedeného důkazu k peněžním vkladům odsouzeného J. J., (odst. 91 rozsudku soudu prvního stupně), neboť soud přečetl v rámci hlavního líčení dne 11. 5. 2021 důkaz na č. l. 860, který tyto vklady rovněž prokazoval.
35. Pokud pak obviněný za opomenutý důkaz označil i neprovedení důkazu přehráním kamerového systému snímajícího Obvodní soud pro Prahu 1, pak ani toto tvrzení nelze shledat důvodným. Obhajoba dne 13. 7. 2020 navrhla provést k důkazu záznam z kamerového systému slovy: „Navrhujeme doplnit spis o záznam z městského kamerového systému hlavního města Prahy […]. V případě existence kamerového systému OS Praha 1, který snímá obdobný prostor, navrhujeme zajistit záběry z tohoto kamerového systému ve shodné datumy a časy, jak uvedeno výše.“ Soud prvního stupně následně při hlavním líčení ze dne 8. 6. 2021 podle §216 odst. 1 tr. ř. zamítl návrh na dokazování, který souhrnně označil za důkaz „vyžádáním záznamu z městského kamerového systému“. S ohledem na způsob, jakým byl důkazní návrh formulován, lze akceptovat takovéto shrnující vymezení v rámci postupu podle §216 odst. 1 tr. ř., a to zvláště v případech, kdy obhajoba důkazní návrhy v nyní projednávané věci podávala mnohdy značně obšírným způsobem. Ostatně shrnutí důkazních návrhů nebo jiných podnětů vlastními slovy v rámci probíhajícího hlavního líčení je zaběhlou praxí, kterou nalézací soud kontinuálně aplikoval. Pokud přitom obviněný, či jeho právní zástupce interpretovali vyjádření soudu jako neúplné, mohli bezprostředně požádat o vysvětlení s ohledem na ústní formu hlavního líčení. Nejvyššímu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda si dovolatel a soud prvního stupně navzájem plně porozuměli, nýbrž může toliko zhodnotit, jestli nedošlo k evidentní vadě v postupu soudu zasahující do základních práv obviněného. To však vzhledem k uvedenému kontextu dovodit nelze.
36. K námitce, že soud prvního stupně neprovedl k důkazu znalecké posudky týkající se osobnosti a věrohodnosti poškozeného, ačkoli z nich podle obviněného ve svém rozsudku vycházel, lze uvést, že soud prvního stupně se v odst. 86 a 87 rozsudku sice opravdu věnoval dvěma znaleckým posudkům zaměřeným na osobu poškozeného, avšak uvedená argumentace soudu se vztahuje toliko k odůvodnění, proč dané posudky nebyly provedeny k důkazu. Soud tak z předmětných posudků jako z důkazů v rámci svého rozhodnutí nevycházel, jejich neprovedení řádně a zevrubným způsobem odůvodnil, a tudíž se ani v tomto případě nejednalo o opomenuté důkazy.
37. Rovněž pak k výtce obviněného, že odvolací soud při rozhodování vycházel z finančního šetření, které však nebylo provedeno k důkazu, lze uvést, že soud druhého stupně sice toto finanční šetření ve své argumentaci zmínil bez jeho provedení jako důkazu v rámci veřejného zasedání, zároveň však dané šetření bylo toliko souhrnem několika důkazů o finanční situaci obviněného ohledně jeho bankovních účtů a dalšího majetku, které byly k důkazu v rámci hlavního líčení před soudem prvního stupně samostatně provedeny zcela v souladu s procesními předpisy. Tudíž ani v tomto nelze shledat vážnějších vad ze strany soudů obou stupňů, které by jakkoli opodstatnily zásah Nejvyššího soudu, když v rámci řízení před soudem prvního stupně byla finanční situace obviněného provedeným dokazováním dostatečně prokázána a soud výrok o uložení peněžitého trestu řádně, byť stručně, odůvodnil (viz odst. 106 rozsudku soudu prvního stupně).
38. Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný taktéž namítl procesní nepoužitelnost několika níže uvedených důkazů, ze kterých měl soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vycházet. Tyto námitky jsou taktéž pod uplatněný dovolací důvod s jistou mírou tolerance podřaditelné.
39. Stran námitek obviněného týkajících se povolení k předstíranému převodu, prohlídce jiných prostor a povolení ke sledování, kterými obviněný vytýká soudu prvního stupně, že tato neprovedl k důkazu, dále že měla být nezákonná a vypracována na základě lživých informací, Nejvyšší soud konstatuje, že ani tyto námitky nelze shledat důvodnými. Předně je namístě poznamenat, že návrhy obviněného na provedení těchto povolení k důkazu byly soudem prvního stupně řádně zamítnuty v souladu s §216 odst. 1 tr. ř. při hlavním líčení dne 6. 1. 2022. Skutečnost, že povolení nebyla provedena k důkazu, přitom ani neznamená automatickou nepřípustnost všech důkazů získaných na základě těchto povolení. Co se pak týče tvrzení, že byly uvedené úkony povoleny na základě lživých informací od poškozeného, pak jde o námitky, kterými se obviněný toliko snaží rozporovat ustálená skutková zjištění, což jsou námitky zcela mimo dovolací přezkum, jak bude ještě dále rozvedeno. K vadám v povolení k předstíranému převodu lze dále doplnit, že sice v nadpisu povolení je v důsledku zjevné chyby v psaní nesprávně uvedené zákonné ustanovení, samotné povolení však následně bylo správně učiněno podle §158c odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. (viz povolení ze dne 25. 7. 2018, č. l. 535), tudíž v žádném případě nedošlo k porušení procesních práv obviněného. Pokud pak obviněný tvrdí, že prohlídka v jeho kanceláři byla nesprávně provedena jako neodkladný úkon, a navíc příkaz k ní neobsahoval řádné odůvodnění, čímž mělo dojít ke znehodnocení všech důkazů takto opatřených, pak je namístě konstatovat, že příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků, založený na č. l. 610, stejně jako dodatečný souhlas na č. l. 617, obsahují zcela dostatečné odůvodnění, včetně potřeby neodkladnosti prohlídky. Nejvyšší soud k tomu dále doplňuje, že v obdobných případech je konání prohlídek jako neodkladných úkonů zcela standardní, neboť u trestné činnosti konané v rámci spolupráce více osob vždy hrozí závažné riziko znehodnocení či ztráty důkazního materiálu. Prohlídka tedy byla vykonána zcela v souladu se zákonem a Nejvyšší soud neshledal v příkazu k jejímu provedení namítaných vad.
40. Rovněž nelze důvodnými shledat ani námitky obviněného, kterými brojí proti použití soukromých nahrávek zajištěných od poškozeného jako důkaz v trestním řízení. Obviněný tyto nahrávky považuje za nepřípustný důkaz především proto, že byly zajištěny na neformálním nosiči nekvalifikovanou osobou, a vyslovil podezření, že s nimi mělo být manipulováno. Jejich nepřípustnost taktéž spatřuje v tom, že byly nahrávány po delší dobu a rovněž i v tom, že při zpracování odborného vyjádření (OKTE) týkajícího se těchto nahrávek neměla k dispozici policie mobilní telefon poškozeného, ani jeho nahrávací hodinky. K namítnuté nepřípustnosti použití soukromých nahrávek poškozeného soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku správně konstatoval, že podle §89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout, přičemž skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je přitom dostatečně rozvedena jak samotná přípustnost použití nahrávek jako důkazu, tak i ústavněprávní rozměr pořizování předmětných nahrávek. Nejvyšší soud se se závěry nalézacího soudu ztotožňuje a ve stručnosti na dané odůvodnění dále odkazuje (odst. 97 rozsudku soudu prvního stupně), když předmětné nahrávky neshledal nepřípustnými k použití jako důkaz v trestním řízení.
41. Dále pak k námitce, že nahrávky jsou nepoužitelným důkazem, protože byly nahrávány po delší dobu, je namístě konstatovat, že delší doba pořizování nahrávek v žádném případě nezpůsobuje jejich nepoužitelnost jako důkaz v trestním řízení. Nelze souhlasit ani s tvrzením, že se telefon a hodinky nenacházely v době zpracování odborného vyjádření v držení policie, když toto je vyvráceno dokumenty na č. l. 407-419 a 500 a násl., ze kterých vyplývá, že mobilní telefon i nahrávací hodinky měly policejní složky v době vypracování odborného vyjádření k dispozici. Ani tvrzení obviněného, že předmětné zařízení nebylo zkoumáno, pak neodpovídá skutečnosti, k čemuž lze odkázat mj. na úřední záznamy a odborná vyjádření např. na č. l. 419 a násl., č. l. 503 a násl., č. l. 506 a násl., č. l. 510 a násl. a další. S ohledem na uvedené tedy nelze nahrávky pořízené poškozeným považovat za nepřípustný důkaz, jehož použití by ve věci založilo závažné vady v procesu dokazování opodstatňující zásah Nejvyššího soudu.
42. Relevantními pak nelze shledat ani různé připomínky obviněného, kterými naznačuje manipulaci s důkazy ze strany policejních složek. Vyřešení takovýchto podezření není otázkou projednatelnou v rámci dovolacího řízení, a pokud má obviněný o tomto podložené poznatky, pak by se s nimi měl obrátit na příslušný orgán (srov. §174 tr. ř., či §2 zákona č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů).
43. K námitkám, kterými obviněný polemizuje s ustálenými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a brojí proti způsobu, jakým soud interpretoval provedené důkazy je třeba uvést, že tyto materiálně nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., a to přestože jimi obviněný formálně poukázal mj. i na existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Nejvyšší soud opětovně připomíná, že ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli ke generální revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. V řízení o dovolání není Nejvyšší soud jakousi třetí instancí detailně přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v trestním řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem. Nejvyšší soud pak může v rámci dovolacího přezkumu zasáhnout pouze v případech flagrantního porušení pravidel dokazování, což se, pokud jde o hodnocení důkazů, týká toliko závažných rozporů mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, která z nich soudy učinily. V hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně přitom Nejvyšší soud neshledal rozpory, natož rozpory extrémní, když v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. byly provedeny důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. soud hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům provedeného dokazování. Tyto závěry následně i relevantním způsobem odůvodnil v souladu s §125 tr. ř. (srov. odst. 84-97 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud je potvrdil.
44. Co se týče námitek, kterými se obviněný snaží z různých směrů znevěrohodnit výpověď poškozeného a jeho verzi skutkového děje, je namístě je rovněž označit toliko za polemiku s hodnocením provedeného dokazování, která není s to dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. naplnit. Obviněnému sice lze dát za pravdu v tom, že výpověď poškozeného byla v řízení podstatným důkazem, jak ostatně v případech vydírání bývá obvyklé, avšak soud prvního stupně dostatečně zdůvodnil, na základě čeho dospěl k závěru o jeho důvěryhodnosti (srov. především odst. 85 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Navíc výpověď poškozeného není zdaleka jediným důkazem o vině obviněného, když ta vyplývá i z dalších důkazů korespondujících s verzí poškozeného, a to mj. z obsahu poškozeným pořízených nahrávek, výsledků sledování, zkoumání kroužkového bloku zajištěného v kanceláři obviněného i z výsledků předstíraného převodu, při kterém obviněný prokazatelně částku 20 000 Kč od poškozeného převzal. Pokud pak obviněný poukazuje na lži resp. „mlžení“ poškozeného v rámci komunikace s obviněným, příp. s v mezidobí již odsouzeným Z. V., a odsouzeným J. J., pak tyto byly v řízení vysvětleny tím, že se poškozený jejich prostřednictvím snažil vyhnout předmětným platbám, případně tyto odložit či zredukovat. K tomu Nejvyšší soud dále připomíná, že mu ani nepřísluší konat zpětné hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí, když tyto jsou s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti doménou soudu prvního stupně, před kterým výslech svědků probíhá. Nejvyšší soud tak může toliko ověřit zákonnost postupu soudu a případnou existenci zjevného nesouladu obsahu provedené výpovědi a skutkových zjištění, která z ní soud prvního stupně učinil, přičemž v tomto případě Nejvyšší soud existenci takového nesouladu neshledal.
45. K poukazu obviněného, že částky vkladů odsouzeného J. J., na bankovní účet nejsou zcela shodné s hotovostí předanou poškozeným, je namístě konstatovat, že v případě těchto vkladů jde především o časovou souvislost s prostředky získanými od poškozeného, kdy odsouzený dané vklady nijak nevysvětlil. Pokud pak nejsou částky zcela shodné, může to být například dáno tím, že odsouzený tyto peníze užil z části v rámci hotovostních plateb, avšak tato skutečnost již není pro posouzení zmíněných časových souvislostí klíčová.
46. Co se pak týče námitek obviněného, kterými brojí proti postupu soudu prvního stupně, který v rámci dokazování neměl obviněnému umožnit konfrontovat svědky s některými součástmi spisového materiálu, pak je i k tomuto namístě zdůraznit, že je vedení hlavního líčení v dispozici předsedy senátu, který v souladu s §203 tr. ř. má právo i povinnost vyhodnotit, zda je takový postup k objasnění věci potřebný. Pokud pak obviněný pro konfrontaci s danými částmi spisového materiálu žádal o opětovný výslech poškozeného, pak tento návrh soud řádně pro nadbytečnost zamítl v hlavním líčení dne 8. 6. 2021 a opět dne 6. 1. 2022, kdy zamítl i návrh na opětovný výslech svědkyně I. F.
47. S ohledem na vše uvedené lze k námitkám obviněného pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uzavřít, že se soud prvního stupně v rámci odůvodnění svého rozhodnutí stručným, avšak dostatečným způsobem vypořádal s tím, z jakých důkazů vycházel, kterým důkazům neuvěřil, které považoval za nadbytečné a jaké skutkové závěry z provedených důkazů následně vyvodil. V jeho postupu tudíž Nejvyšší soud neshledal existenci zjevného rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, která z něj soud učinil, ani případ opomenutých důkazů týkajících se významných skutkových zjištění ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž skutková zjištění soudu nebyla založena na procesně nepoužitelných důkazech. Formální pochybení však Nejvyšší soud spatřuje v postupu nalézacího soudu při odůvodňování neprovedených důkazů, příp. nepřečtených částí listin v rámci hlavního líčení. Jak ale s poukazem na judikaturu Ústavního soudu správně konstatoval i odvolací soud (viz str. 185 usnesení odvolacího soudu), aby vady, byť podstatné, opodstatnily zrušení rozsudku, muselo by jít pouze o takové vady, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku nalézacího soudu, což se v daném případě nestalo. Nejvyšší soud v tomto případě dospěl k závěru, že uvedené vady ani v souhrnu nedosahují takové závažnosti, aby mohly vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, potažmo ani rozhodnutí soudu prvního stupně. Nelze totiž očekávat, že by ani v případě vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí soudy nižších stupňů mohlo dojít k nějakým změnám v postavení obviněného, a to především s ohledem na uzavřený řetězec řádně provedených důkazů a z nich vyplývajících přiléhavých skutkových zjištění.
48. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
49. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
50. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
51. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
52. Nejprve je namístě zmínit, že obviněný níže uvedené dovolací námitky podřaditelné pod tento dovolací důvod ve svém dovolání nesprávně uvedl pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř. Avšak s ohledem na to, že obviněný v dalším uplatnil i dovolací důvod podle písmene h), Nejvyšší soud tyto námitky podle tohoto dovolacího důvodu i posoudil.
53. Námitky obviněného, že nebyl naplněn znak spáchání činu nejméně se dvěma osobami, jsou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelné. Obviněný především namítl, že věc nyní již odsouzeného Z. V., byla vyloučena k samostatnému řízení a o jeho vině ještě nebylo rozhodnuto, tudíž obviněný sám ani nemohl být shledán vinným tím, že by předmětný čin spáchal spolu s tímto pachatelem. Rovněž pak namítl, že ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně dostatečně nevyplývá jeho vědomost o jednání dalších spoluobviněných.
54. Trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a takový čin spáchá nejméně se dvěma osobami. Soud prvního stupně shledal obviněného vinným tím, že předmětný zločin spáchal spolu s v mezidobí již odsouzeným Z. V., a odsouzeným J. J., fakticky tím, že poškozeného nutil pod hrozbou ztráty zaměstnání k opakovanému odevzdávání finančních prostředků pro odsouzeného J. J. Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně přitom zapojení obviněného do dané činnosti jasně vyplývá, přičemž je v ní obsažena jak spolupráce obviněného s nyní již odsouzeným Z. V., tak i právě jednání v koordinaci a ve prospěch odsouzeného J. J. Skutková věta z rozsudku soudu prvního stupně tak neobsahuje obviněným namítané vady. Navíc se soud prvního stupně danou otázkou naplnění znaku spáchání činu se dvěma osobami dostatečným způsobem zabýval a soud odvolací pak jeho závěry potvrdil (viz odst. 98 a 99 rozsudku soudu prvního stupně a str. 181 usnesení soudu druhého stupně). Důvodnou pak nelze shledat ani námitku, že o trestní věci tehdy ještě neodsouzeného Z. V., nebylo v době rozhodnutí soudu prvního stupně ještě pravomocně rozhodnuto a tudíž ho ani nešlo shledat vinným tím, že by čin spáchal spolu s odsouzenými J. J., a Z. V. Jak Nejvyšší soud konstatoval již v související věci odsouzeného J. J., (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 7 Tdo 337/2022), soud prvního stupně si správně otázku o tom, zda obviněný spáchal předmětný trestný čin s dalšími obviněnými, byť o jejich vině ještě nemuselo být pravomocně rozhodnuto, vyhodnotil jako předběžnou otázku (viz odst. 98 rozsudku soudu prvního stupně). Analogicky lze přitom poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1199/2014 (na které správně odkázaly i soudy obou stupňů), podle nějž „není žádnou vadou, jestliže o vině a trestu je rozhodnuto ohledně pachatele a ohledně účastníka odděleně různými rozsudky a jestliže rozsudek ohledně účastníka případně předchází rozsudku ohledně pachatele (v takovém případě soud posuzuje otázku spáchání tzv. hlavního trestného činu jako předběžnou otázku podle §9 odst. l tr. ř.).” K dalším námitkám obviněného, kterými pak různým způsobem poukazuje na to, že se ani podle skutkových zjištění soudu neměl sám účastnit veškerých částí předmětného jednání, je namístě připomenout, že jako spolupachatel nemusí sám naplnit všechny znaky předmětného trestného činu, neboť o společné jednání jde i tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. např. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Je tedy namístě uzavřít, že soud prvního stupně postupoval správně, když závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty předmětného zločinu vyřešil v rámci předběžné otázky a jeho postup byl zcela v souladu se zákonem i rozhodovací praxí. Nad rámec uvedeného je pak vhodné doplnit, že ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu byla trestní věc odsouzeného Z. V., již pravomocně rozhodnuta (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 9 T 76/2021 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. 44 To 174/2022) s tím, že byl odsouzený Z. V., shledán vinným předmětným jednáním ve spolupachatelství s dovolatelem a již dříve pravomocně odsouzeným J. J. Nejvyšší soud shledal tyto námitky zjevně neopodstatněnými.
55. Dále lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit i námitku obviněného, že v projednávaném případě nebyl naplněn znak skutkové podstaty, a to pohrůžka těžkou újmou, když ztráta zaměstnání by neměla být posuzovaná jako těžká újma ve smyslu ustanovení §175 tr. zákoníku. Zdůraznil totiž, že poškozený měl mít i jiný vedlejší příjem, a tudíž by ani nemusel ztrátu zaměstnání jako těžkou újmu pociťovat. K argumentaci obviněného je však namístě konstatovat, že pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat i v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy, přičemž může jít i o zhoršení výdělečných možností poškozeného, tedy i o pohrůžku ztrátou zaměstnání (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1752-1753). Soud prvního stupně se přitom v rámci odůvodnění svého rozsudku s uvedenou otázkou zevrubně vypořádal (viz odst. 100 rozsudku soudu prvního stupně). S poukazem na judikaturu i komentářovou literaturu soud nejen správně zdůvodnil, proč je pohrůžku ztrátou zaměstnání namístě považovat za těžkou újmu ve smyslu ustanovení §175 tr. zákoníku, ale rovněž i s poukazem na situaci poškozeného zdůvodnil, jak tuto v daném případě poškozený pociťoval, přičemž Nejvyšší soud se s tímto odůvodněním plně ztotožnil a pro stručnost na něj odkazuje. Tvrzení obviněného, že poškozený měl mít další vedlejší příjem je pak toliko polemikou se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, kterou pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 tr. ř. nelze s ohledem na výše uvedené podřadit. Pro úplnost však lze doplnit, že ani skutečnost, pokud by poškozený měl vedlejší příjem, by na daném závěru o naplnění znaku těžké újmy nemohla nic změnit, když by se jednalo toliko o příjem vedlejší a nikoli příjem hlavní, a tudíž by se s ohledem na uvedené i v takovém případě stále jednalo o pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu §175 tr. zákoníku. Taktéž tuto námitku Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
56. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit i námitky obviněného týkající se výroku o náhradě škody, neboť se v daném případě jedná o otázku tzv. „jiného hmotněprávního posouzení“ ve smyslu tohoto dovolacího důvodu. Podle názoru obviněného soudy nezohlednily, že škoda již byla zaplacena odsouzeným J. J. Rovněž namítl, že v předmětné věci mělo být poškozeným Ministerstvo zdravotnictví, a nikoli J. P., a to s poukazem na neoprávněně vyplacené odměny poškozenému J. P. K námitce, že výrok o náhradě škody neměl být učiněn v případě, kdy byla škoda již zaplacena odsouzeným J. J., je namístě uvést, že zaplacením náhrady škody vznikl dříve odsouzenému J. J., nárok na regresní úhradu podle občanského práva vůči dalším původně spoluobviněným, tedy i vůči obviněnému R. B. Právě proto bylo namístě, aby soud touto povinností ve výroku o náhradě škody zavázal i obviněného R. B. po vyloučení jeho trestní věci k samostatnému projednání a rozhodnutí, čímž právě regresní nárok odsouzeného J. J., v dané věci založil. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud zavázal obviněného k náhradě škody společně a nerozdílně právě s uvedeným odsouzeným. Pro úplnost lze pak doplnit, že pro obviněného daný výrok neznamená, že by po něm mohla být duplicitně vymáhána škoda ze strany poškozeného J. P., ale pouze odsouzený J. J. může případně uplatnit v přiměřené části regresní nárok. Za zcela nedůvodné je pak namístě označit tvrzení obviněného, že by mělo být poškozeným Ministerstvo zdravotnictví a nikoli J. P. Obviněný to dovozuje z nadstandardně vysokých odměn, které měl dříve odsouzený J. J., poškozenému nechat neoprávněně vyplácet. Finanční částky, které poškozený obviněnému, resp. odsouzeným v rámci projednávané trestné činnosti předával (kromě poskytnutých prostředků v rámci předstíraného převodu), však pocházely od poškozeného J. P., nikoli přímo od jeho zaměstnavatele a soud prvního stupně tedy správně za poškozeného označil právě J. P. Pokud by pak zaměstnavatel poškozeného měl za to, že došlo k neoprávněnému vyplacení odměn v nadměrné výši, pak by měl možnost tuto situaci řešit v civilním řízení. Tato otázka však zcela vybočuje z rámce nyní projednávané věci a nemůže mít žádný vliv na pozici poškozeného a výrok o náhradě škody v tomto řízení. I tyto námitky proto Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými.
57. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze pak s jistou mírou benevolence podřadit i námitky obviněného týkající se posouzení subjektivní stránky jeho jednání, byť tyto již hraničí s polemikou s provedeným dokazováním. Obviněný soudu prvního stupně především vytkl, že do skutkové věty dostatečně konkrétně nevyjádřil popis znaků subjektivní stránky, kterou podle jeho názoru nelze ze skutkové věty toliko dovozovat, ale musí tam být konkrétně uvedena. Rovněž pak zpochybnil i samotné naplnění subjektivní stránky s tím, že tato v řízení nebyla dostatečně prokázána. Pokud obviněný skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně vytýká, že neobsahuje přímé vyjádření subjektivní stránky (tedy úmyslu), ale pouze se z ní dovozuje, pak je namístě akcentovat, že skutková věta nemusí obsahovat konkrétní vyjádření úmyslu, protože stačí, jsou-li zde uvedeny takové okolnosti, ze kterých existence úmyslu obviněného nepochybně vyplývá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1307/2013). V nyní projednávané věci lze ze skutkové věty dovodit, že obviněný měl v koordinaci s dalšími dvěma odsouzenými činit na poškozeného nátlak prostřednictvím pohrůžky ztráty zaměstnání, a to proto, aby od poškozeného neoprávněně získali peníze pro odsouzeného J. J. Samotný motiv obviněného proč se podílel na získávání finančních prostředků od poškozeného pro odsouzeného J. J., se soudu prvního stupně sice nepodařilo v průběhu řízení zjistit, avšak tato skutečnost neznamená překážku pro posouzení jeho zavinění, když znaky skutkové podstaty svým jednáním naplnil. Soud prvního stupně přitom v odůvodnění svého rozhodnutí správně posoudil jednání obviněného jako spáchané v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a tento svůj závěr, byť stručněji, řádně odůvodnil (viz odst. 101 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud tak neshledal v rozhodnutí soudu prvního stupně tvrzených pochybení a dané námitky proto shledal rovněž zjevně neopodstatněnými.
58. Další námitky obviněného, kterými brojí proti různým procesním pochybením soudů obou stupňů i dalších orgánů činných v trestním řízení, nejsou podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť se jedná o námitky ryze procesního charakteru. S ohledem na možnou ústavněprávní rovinu této dovolací argumentace však Nejvyšší soud považuje za vhodné se k některým z nich vyjádřit.
59. Obviněný spatřuje porušení svého práva na řádný výkon obhajoby a spravedlivý proces především v tom, že mu soud prvního stupně bránil v poradách s obhájcem, dále mu soud neumožnil plně a rozsáhle odůvodnit některé důkazní návrhy a rovněž v tom, že o některých jeho námitkách nebylo v průběhu hlavního líčení řádně rozhodnuto. K těmto námitkám je namístě nejprve konstatovat, že v rámci trestního řízení je klíčové zachování rovnováhy mezi možností obhajoby uplatnit svá práva na jedné straně a na druhé straně právem státu, spoluobviněných i poškozených na spravedlivý proces (pro srov. lze poukázat např. na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. března 2005 ve věci č. 35476/03 – Čermochová proti České republice). V souladu se zásadou rychlosti a spravedlnosti řízení je přitom nutné zdůraznit, že pouze dostatečně rychlá spravedlnost je spravedlností skutečnou, přičemž pro zachování spravedlnosti řízení je nutné, aby se konečné pravomocné rozhodnutí dostalo účastníkům řízení v přiměřené době, což však samozřejmě nesmí být na úkor řádného výkonu práv obhajoby (rámcově lze v této souvislosti poukázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 1782/19). Rovněž je pak namístě připomenout, že i podle Ústavního soudu je „k obecnému zájmu na řádném a ústavně souladném výkonu spravedlnosti dlužno přiřadit i právo samotného státu na spravedlivý proces, zejména když v trestním řízení stát sám, v limitech, které si stanovil, je zúčastněnou (procesní) stranou. Ke zmíněným limitům zcela nesporně náleží i povinnost státu, aby spravedlnost (ve spravedlivém procesu) byla vykonána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) a v přiměřené lhůtě (čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jímž je Česká republika ve smyslu čl. 10 Ústavy vázána)“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96). Ostatně i trestní řád v rámci §203 odst. 2 tr. ř. výslovně stanovuje pro předsedu senátu povinnost dbát o to, aby byla zachována důstojnost a vážnost soudního jednání, aby hlavní líčení nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci, a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci. Je tedy zjevné, že i využívání práv obhajoby má své určité, byť široké limity, jejichž hranici stanovují výše uvedené zásady zajišťující efektivní provedení řízení v adekvátní lhůtě. V nyní projednávaném případě Nejvyšší soud shledal, že jednání obhajoby v rámci hlavních líčení již mnohdy hraničilo s obstrukčním jednáním a těchto limitů dosahovalo (k tomu srov. např. celkové chování obhajoby vůči soudu prvního stupně, četnost opakovaných námitek, či přístup obhajoby při hlavním líčení dne 8. 6. 2021). Na dále uvedené nedostatky v postupu soudu prvního stupně v rámci hlavního líčení je tedy nutné nahlížet i s ohledem na výše uvedená východiska.
60. Podle §33 odst. 1 tr. ř. má obviněný právo radit se s obhájcem i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení, avšak v průběhu svého výslechu se nemůže s obhájcem radit o tom, jak odpovědět na již položenou otázku. Jak vyplývá z jednotlivých protokolů o hlavním líčení, v rámci řízení před soudem prvního stupně všichni obvinění a jejich obhájci žádali o porady se značně nadstandardní četností. Nejvyšší soud z protokolů o hlavním líčení ověřil, že soud prvního stupně vyhověl většině těchto žádostí o poradu, avšak zároveň jich i menší část nepovolil, byť ne vždy s řádným odůvodněním. V této souvislosti lze poukázat i na chybnou argumentaci předsedy senátu při hlavním líčení ze dne 20. 4. 2021, kdy žádost o poradu s obhájcem nesprávně zamítl s poukazem na pravidla v ustanovení §33 odst. 1 tr. ř. V dané situaci však nešlo o výslech obviněného, nýbrž o položení dotazu, zda se chce vyjádřit k důkazu ve smyslu §214 tr. ř., tudíž se nejednalo o případ spadající pod ustanovení §33 odst. 1 tr. ř. Předseda senátu rovněž v ojedinělých případech žádost o poradu vzhledem k občasné nepřehlednosti hlavního líčení vyvolané obhajobou dostatečně nezaznamenal, a tudíž na ně ani náležitě nemohl reagovat (lze zmínit hlavní líčení ze dne 21. 5. 2020 a 8. 6. 2021). K tomu Nejvyšší soud uvádí, že většinu zamítnutých žádostí o poradu lze shledat nadbytečnými, až obstrukčními, zvláště pokud se jednalo o opakované žádosti, či žádosti o poradu k odůvodnění opakovaných námitek, mj. námitek podjatosti předsedy senátu (viz např. hlavní líčení ze dne 6. 1. 2022). Rovněž lze poukázat i na to, že k poradě se svým obhájcem o některých úkonech měl obviněný dostatek příležitostí i v průběhu četných přestávek v hlavních líčení a mezi jednotlivými jednacími dny. S poukazem na povinnost předsedy senátu uvedenou v §203 odst. 2 tr. ř. tak lze konstatovat, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud některé z porad při jejich značném množství z důvodu nadbytečnosti nepovolil. Jisté formální pochybení však Nejvyšší soud shledal v tom, že nepovolení porad v rámci hlavního líčení ve výjimečných případech nedostatečně či nesprávně odůvodnil.
61. Obdobné formální nedostatky v procesním postupu předsedy senátu lze pak občas shledat i při vypořádávání námitek, kterých obhajoba všech tří obviněných v průběhu řízení rovněž vznášela vysoce nestandardní množství, přičemž jimi brojila proti různým úkonům soudu prvního stupně, stejně jako proti samotnému předsedovi senátu a jeho údajné podjatosti. Mnoho z těchto námitek přitom bylo obhajobou vznášeno opakovaně a předseda senátu se s naprostou většinou z nich řádně vypořádal, byť stručnějším způsobem, příp. k jejich zamítnutí přikročil souhrnným usnesením (viz např. hlavní líčení ze dne 20. 4. 2021). Postupu soudu však lze vytknout, že se rovněž s menším množstvím námitek řádně a dostatečně nevypořádal. K tomu však v některých případech evidentně došlo i mj. v důsledku neurčitosti vznesených námitek, které přímo nesměřovaly proti způsobu provádění úkonů ve smyslu §180 odst. 4 tr. ř. Nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že v době jednání soudu prvního stupně byla v souvislosti s pandemickou situací přijata různá opatření např. ve formě povinných respirátorů. Není vyloučeno, že si předseda senátu ve výjimečných případech s obhajobou plně neporozuměl stran obsahu některých připomínek obhajoby, přičemž pokud pak obhajoba na opakovanou otázku předsedy senátu změnila svoji argumentaci, pak již předseda senátu na původní námitku řádně nezareagoval. Ke značnému množství námitek stran podjatosti předsedy senátu lze pak taktéž poukázat na to, že o nich v rámci projednávání stížností obhajoby rozhodoval i Městský soud v Praze jako soud druhého stupně, který, jak bylo uvedeno výše, podjatost předsedy senátu neshledal. Dále k výtkám obviněného proti občasnému emotivnějšímu chování předsedy senátu, stejně jako k tomu, že obviněný musel při čtení listin stát v řečništi, je namístě konstatovat, že šlo o určité výkyvy v chování předsedy senátu, částečně vyvolané obstrukční taktikou obhajoby, ale ty na samotný průběh řízení neměly žádný vliv, přičemž lze doplnit, že se tímto rovněž opakovaně zabýval i soud druhého stupně v rámci projednávání stížností obhajoby. Navíc je namístě akcentovat, že tato problematika ani nespadá pod přezkum v dovolacím řízení a obviněný se s danými výtkami mohl obrátit prostřednictvím stížnosti v souladu s ustanovením §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, na předsedu Obvodního soudu pro Prahu 1. K rozsáhlému odůvodňování důkazních návrhů obhajobou lze pak v návaznosti na uvedené doplnit, že pokud předseda senátu proti odůvodňování důkazních návrhů v rozsahu několika stran v určitých případech zasáhl tím, že žádal o stručnější odůvodnění těchto návrhů, pak se taktéž jednalo o uplatnění jeho povinností vyplývajících z §203 odst. 2 tr. ř., avšak i v takovýchto případech si lze představit pregnantnější odůvodnění takovýchto zásahů ze strany předsedy senátu.
62. K námitkám obviněného, že předseda senátu zasahoval do závěrečné řeči přednášené jeho obhájcem a tuto přerušil, je namístě uvést, že podle §216 odst. 4 tr. ř. závěrečné řeči může předseda senátu přerušit jen tehdy, vybočují-li zřejmě z rámce projednávané věci. V rámci průběhu hlavního líčení dne 18. 1. 2022 a 27. 1. 2022 přitom předseda senátu opakovaně upozorňoval obhájce obviněného na to, že jeho závěrečná řeč vybočuje z rámce projednávané věci a obhájce několikrát opakoval již řečené. Pokud předseda senátu v takové situaci nakonec přistoupil k přerušení závěrečné řeči v souladu s §216 odst. 4 tr. ř., pak tím toliko realizoval své povinnosti vyplývající z §203 odst. 2 tr. ř., tedy dbal na to, aby jednání soudu nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci, a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci (pro srovnání např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2918/15, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 430/19). Ani v tomto postupu soudu prvního stupně tak Nejvyšší soud neshledal tvrzených pochybení zasahujících do práva obviněného na spravedlivý proces.
63. Dále je namístě se vyjádřit i k námitce obviněného, kterou brojí proti porušení §219 odst. 3 tr. ř. tím, že soud prvního stupně nezopakoval hlavní líčení, přestože podle jeho názoru bylo odročeno na delší dobu. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že v projednávaném případě sice došlo k odročení hlavního líčení na dobu necelých sedmi měsíců, a to mezi daty 8. 6. 2021 a 6. 1. 2022, avšak obviněnému nelze dát za pravdu, že by daná prodleva dosahovala delší doby ve smyslu §219 odst. 3 tr. ř. Delší doba, která uplynula od odročení hlavního líčení, ve smyslu zmiňovaného ustanovení, je mimo jiné důvodem pro to, aby předseda senátu přečetl se souhlasem státního zástupce a obviněného podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. K posouzení, zda již odročení hlavního líčení naplňuje uvedený znak delší doby, je však nutné vyhodnotit především okolnosti konkrétního případu, a to jak komplexnost věci, tak i chování procesních stran. Byť k určení toho, co je již považováno za delší dobu ve smyslu uvedeného ustanovení neexistuje objektivní hranice, Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že prodleva menší než jeden rok není natolik dlouhá, aby bylo nezbytné znovu provést celé hlavní líčení ve smyslu §219 odst. 3 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 577/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1216/2020). S ohledem na to, že nyní projednávaná věc svojí složitostí nepatří ani mezi jednoduché, ale ani příliš složité a rozsáhlé případy, není namístě dobu necelých sedmi měsíců považovat za dobu delší ve smyslu §219 odst. 3 tr. ř., a tudíž ani nelze shledat námitku obviněného důvodnou.
64. Co se týče dalších námitek, kterými obviněný vytýká soudům obou stupňů, že se v rámci odůvodnění napadených rozhodnutí nedostatečným způsobem vypořádaly se všemi jeho vznesenými námitkami a tvrzeními, lze pak rovněž připomenout, že i podle konstantní judikatury Ústavního soudu není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). V nyní projednávaném případě Nejvyšší soud shledal, že soudy postupovaly řádně, když svá rozhodnutí odůvodnily v souladu s §125 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. K tomu lze sice konstatovat, že se odvolací soud mohl s odvolacími námitkami obviněného vypořádat pregnantněji, avšak přes značnou stručnost odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud ani v jeho postupu neshledal natolik závažná pochybení, aby opodstatnila kasační zásah.
65. K uvedeným námitkám obviněného lze tedy uzavřít, že je odpovědností předsedy senátu podle §203 odst. 2 tr. ř., aby našel určitý rovnovážný stav mezi rychlostí, hospodárností, efektivitou a důstojností řízení na jedné straně a možností obhajoby plně vykonávat svá práva na straně druhé. V nyní projednávaném řízení soud prvního stupně postupoval v souladu s uvedeným pravidlem, když obhajobě umožnil výkon jejich práv, avšak zároveň správně limitoval její kroky, které již hraničily s obstrukčním jednáním. Předseda senátu soudu prvního stupně se však mohl s celkovou situací v průběhu řízení vyrovnat o něco lépe a Nejvyšší soud v jeho postupu shledal výše uvedené nedostatky. Tyto však nedosahují, ani spolu s dalšími již konstatovanými vadami takové úrovně, aby to opodstatnilo zásah Nejvyššího soudu ve formě zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů. K tomu je nutné uvážit i komplexní dopad zmíněných procesních pochybení předsedy senátu nalézacího soudu na celý průběh hlavního líčení, kdy jimi nebyla významně narušena celková možnost obviněného v jeho průběhu uplatňovat svá práva a realizovat je ať sám či prostřednictvím obhájce, neboť se nejednalo o podstatné chyby ve vedení procesu dokazování, nýbrž o nepodstatné vady toliko procesního a formálního rázu, které se nikterak neodrazily ve vlastním posouzení viny a trestu.
66. Nakonec lze zmínit, že obviněný v rámci své dovolací argumentace odkazoval i na nedostatečně konkretizované a neoznačené důkazy, příp. i na obsah své předchozí obhajoby a podaného odvolání. K tomu nezbývá než zdůraznit, že se Nejvyšší soud může v dovolacím řízení zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů obviněný nemůže své námitky opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Ke zmíněným odkazům obviněného se proto Nejvyšší soud nemohl blíže vyjádřit a zabývat se jimi.
67. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného částečně důvodným z pohledu námitek pod dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. námitek okrajově zasahujících do ústavněprávní roviny, jak bylo podrobně rozvedeno výše, pak je namístě konstatovat, že došlo i k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení
68. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že menší část dovolacích námitek obviněného podřaditelných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dovolacích námitek mimo zákonné dovolací důvody, u nichž byl potenciál ústavněprávního přesahu, shledal částečně důvodnými i v návaznosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Jak již bylo rozvedeno výše, soud prvního stupně skutečně pochybil v rámci hlavního líčení tím, že ne zcela řádně odůvodnil zamítnutí některých obhajobou navržených důkazů, stejně jako nepřečtení části listinných důkazů. Rovněž pak pochybil při odůvodňování zamítnutí některých žádostí o porady obviněného s obhájcem a námitek obhajoby vznesených v průběhu hlavního líčení. Nejvyšší soud však zároveň zjištěné vady, zejména pak s ohledem na celkový průběh řízení, neshledal natolik podstatnými a závažnými, že by porušovaly právo obviněného na spravedlivý proces, aby na jejich základě přistoupil ke kasaci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, resp. rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud by tak učinil, šlo by o postup čistě formalistický a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí soudu druhého, příp. prvního stupně, by s ohledem na komplexní a správná skutková zjištění, která soud prvního stupně ve věci z provedeného dokazování učinil, stejně jako řádně provedené a odůvodněné právní závěry souladné se zákonem i judikaturou, nemohlo žádným způsobem ovlivnit existující postavení obviněného, a to ať už jde o výrok o vině, trestu, či o náhradě škody. V této souvislosti pak nelze zcela odhlédnout ani od toho, že daná pochybení soudu prvního stupně byla z části vyvolána i přístupem obhajoby všech tří spoluobviněných, který v rámci řízení před soudem prvního stupně již hraničil s obstrukčním jednáním.
69. Nejvyšší soud se tedy ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, potvrzeným soudem odvolacím, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle ustanovení §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž závěry o jeho vině byly učiněny na základě řádně a zákonným způsobem provedených důkazů, které jeho vinu jednoznačně prokazují. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá dostatečná logická návaznost mezi důkazy v řízení provedenými, jejich hodnocením soudem prvního stupně, skutkovými zjištěními, která z nich soud následně vyvodil a právním posouzením jednání obviněného. Je tak zcela zřejmé, že projednání dovolání a případný kasační postup Nejvyššího soudu by v této věci již nemohl zásadně ovlivnit postavení obviněného, přičemž otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 3. 2023
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.
předseda senátu