ECLI:CZ:US:2003:3.US.145.03
sp. zn. III. ÚS 145/03
Usnesení
III. ÚS 145/03
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. (Slovensko), a. s., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 13. 1. 2003, sp. zn. Rsp 107/02, mimo ústní jednání dne 12. září 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Muchou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 3. 2003, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "Rozhodčí soud") ze dne 13. 1. 2003, sp. zn. Rsp 107/02, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky proti společnosti ČEZ, a. s., se sídlem Praha 4, D. 2/1444, na zaplacení částky
200,000.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % počínaje dnem 5. 3. 2002; dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vychází z toho, že Rozhodčí soud je orgánem nadaným veřejnou mocí, protože může autoritativním způsobem rozhodovat o právech a povinnostech účastníků rozhodčího řízení, jeho rozhodnutí je vymahatelné obecnými soudy a v rozsahu zákonem stanovených důvodů přezkoumatelné obecným soudem. V souvislosti s tím poukazuje stěžovatelka na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne
22. 7. 1999 (pozn.: č. 33745/96) ve věci Scarth v. The United Kingdom a na rozhodnutí z roku 1986 ve věci Lightgow W., United Kingdom (pozn.: dle všeho se jedná o rozhodnutí ze dne
8. 7. 1986 ve věci Lithgow and others v. The United Kingdom, publ. A102). V další části ústavní stížnosti pak stěžovatelka obsáhle polemizuje se závěry Rozhodčího soudu, pokud jde o výklad Smlouvy o prodeji a převodu obchodního podílu, uzavřené mezi stěžovatelkou (tehdy vystupující pod jménem Hirocem, a. s.) a společností ČEZ, a. s., a na to navazující interpretaci a aplikaci hmotného práva. Přístup Rozhodčího soudu pak pokládá za "formální a od věci jdoucí" a zakládající rozpor s principem materiálního právního státu, jak lze rovněž dovodit z jejího tvrzení, že čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zaručuje, že v rozhodnutí soudu by se měl promítnout princip materiálního nazírání na právo. Daná věc byla dle stěžovatelky rozhodnuta způsobem, který je vzdálen principu spravedlnosti a který zakládá pochybnosti o nestrannosti Rozhodčího soudu. V důsledku toho měl údajně být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy. Současně má stěžovatelka za to, že došlo k porušení spravedlivého zacházení při ochraně investic, kterou je Česká republika povinna poskytnout nejen na základě Úmluvy, ale i Dohody mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Švýcarskou konfederací
o podpoře a vzájemné ochraně investic.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (§43 odst. 1 písm. d) zákona).
Ústavní soud se otázkou, zda rozhodčí nález (Rozhodčího soudu) je pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, resp. podle §72
odst. 1 písm. a) zákona zabýval již ve svém usnesení ze dne 15. 7. 2002, sp. zn.
IV. ÚS 174/02, (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 27,
usn. č. 20, Praha 2003) a dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť Rozhodčí soud nelze považovat za orgán veřejné moci. Ústavní soud vycházel z toho, že charakter rozhodčí činnosti je založen smlouvou delegující vůli stran, její výsledek je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný, přičemž rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran a jeho moc není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud. V uvedeném rozhodnutí Ústavní soud poukázal rovněž na své usnesení ze dne
1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 460/01 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 24, usn. č. 41, Praha 2002) s tím, že i kdyby dospěl k jinému závěru o povaze rozhodčího nálezu, tedy že rozhodčí nález je pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci, byl by nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustnou pro nevyčerpání prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona odmítnout, protože stěžovatel na základě vlastního svobodného rozhodnutí nahradil pořad práva dohodou o respektování rozhodčího nálezu.
Od výše uvedených závěrů nemá Ústavní soud důvod se odchylovat ani
v posuzovaném případě. Je si sice vědom toho, že na povahu fakultativní (mezinárodní) arbitráže v právní teorii existují rozdílné názory (srov. např. Rozehnalová, N.: Transnacionální právo mezinárodního obchodu, Masarykova univerzita, Brno, 1994, str. 142). Pokud by se však na danou otázku pohlíželo z hlediska mezinárodního práva (veřejného), přičemž toto hledisko je s ohledem na fungování arbitráže v praxi rozhodující, je třeba vycházet z názoru Z. K., že rozhodci a stálé institucionální rozhodčí soudy nepůsobí jako orgány státu a na rozhodčí řízení a úkony při něm prováděné se nehledí jako na projevy výkonu státní moci (publ. in: Mezinárodní právo soukromé, Doplněk, Brno, 1994, str. 394). Z této skutečnosti plyne, že až na výjimky (viz níže) nelze úkony rozhodce či rozhodčího soudu přičítat konkrétnímu státu. Jinak řečeno, strany si mohou pro řešení svých sporů zvolit, jsou-li pro to splněny zákonem stanovené podmínky, cestu soudní nebo cestu arbitráže, ve druhém případě si však jsou, resp. musí být vědomy toho, že role státu se omezuje pouze na vytvoření právního rámce, v jakém má arbitráž fungovat, a především, že ingerence státu v konkrétní věci připadá v úvahu až ex post v podobě zrušení rozhodčího nálezu či zastavení výkonu rozhodnutí soudem, a to jen v některých případech (srov. §31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů); v nich je ovšem třeba se domáhat svých práv (nejprve) u příslušného obecného soudu, a eventuálně teprve poté, resp. po vyčerpání všech prostředků ochrany práv, u soudu Ústavního.
Poukazuje-li stěžovatelka na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jedná se, dle názoru Ústavního soudu, o argumentaci nepřiléhavou. V prvním případě šlo o arbitráž nikoliv fakultativní, ale obligatorní, u které z hlediska ochrany základních práv a svobod je třeba vycházet z toho, že nuceným "přesunem" určitých sporů na arbitráž se stát nemůže samozřejmě zprostit plnění svých závazků vyplývajících z čl. 6 Úmluvy, a tak za ni odpovídá tak, jako by se jednalo o "jeho" orgán. Obdobně tomu bylo i ve druhém případě, kdy věc stěžovatelů projednával zákonem (1977 Act) zřízený orgán (Arbitration Tribunal), v jehož kompetenci bylo v eventuálním sporu stanovit výši náhrady za zestátněný majetek stěžovatelů, a tak i zde je bezpochyby možno přičítat jednání zmíněné "arbitráže" (jednalo se spíše o zvláštní orgán soudního typu) přímo státu, s důsledky z toho plynoucími.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 12. září 2003