ECLI:CZ:US:2013:3.US.1464.13.1
sp. zn. III. ÚS 1464/13
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 22. srpna 2013 sp. zn. III. ÚS 1464/13 ve věci ústavní stížnosti Ing. Kateřiny Vránové, zastoupené JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem Velkomoravská 378/1, 695 01 Hodonín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2013 č. j. 38 Co 399/2011-61, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. června 2011 č. j. 16 C 162/2010-42, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových částku 13 800 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které stěžovatelce vzniklo užíváním ideální 1/5 nemovitostí ve vlastnictví státu bez právního důvodu a bez poskytnutí odpovídající finanční náhrady, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně jako účastníků řízení a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Příkop 11, 604 47 Brno, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2013 č. j. 38 Co 399/2011-61 a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. června 2011 č. j. 16 C 162/2010-42 ve výrocích I, III a IV se zrušují.´
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas a ve shodě s podmínkami a předpoklady stanovenými zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s odvoláním na údajné porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví nálezu označených rozsudků obecných soudů.
Stěžovatelka uvádí, že Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se jako žalobkyně v občanskoprávním sporu před obecnými soudy po stěžovatelce jako žalované domáhala zaplacení 16 800 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které stěžovatelce vzniklo užíváním ideální 1/5 domu v obci R. č. p. X a pozemků parcela č. stavební Y1 a parcel č. Y2 a Y3 (dále jen "předmětné nemovitosti") ve vlastnictví státu bez právního důvodu a bez poskytnutí odpovídající finanční náhrady.
Česká republika nabyla vlastnické právo v rozsahu ideální 1/5 předmětných nemovitostí v důsledku výroku trestního rozsudku z roku 1951, jímž byl (mimo jiné) konfiskován veškerý majetek původního vlastníka - Jana Helíska. Zbývající ideální 4/5 předmětných nemovitostí stěžovatelka nabyla do svého vlastnictví na základě schválené dědické dohody po Heleně Krajčové, rozené Helískové, a na základě kupní smlouvy uzavřené s Marií Gerlichovou a Janou Kovaříkovou. V roce 1990 byl Jan Helísek rehabilitován a odsuzující trestní rozsudek včetně výroku o trestu propadnutí majetku výše jmenovaného byl zrušen.
Stěžovatelka v souvislosti s povinností uplatnit restituční nárok oprávněnými osobami jako předpoklad obnovení vlastnického práva konfiskovaného majetku namítá, že její právní předchůdkyně - Helena Krajčová neměla důvod povinnou osobu - Českou republiku vyzvat k vydání věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť stát nikdy fakticky právo držby k předmětným nemovitostem nevykonával, tedy ani nepožadoval za užívání ideální 1/5 předmětných nemovitostí v jeho vlastnictví placení finanční náhrady. Skutečnost, že takový požadavek byl poprvé realizován vedlejší účastnicí řízení až mnoho let poté, co byl výrok o propadnutí předmětných nemovitostí v důsledku odsouzení původního spoluvlastníka zrušen, považuje stěžovatelka za nepřípustný zásah do ústavním pořádkem garantovaného práva vlastnit majetek.
Závěrem stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že je vlastnicí ideální 1/5 předmětných nemovitostí.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený Okresním soudem v Hodoníně pod sp. zn. 16 C 162/2010, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Žalobkyně podala dne 20. 5. 2010 k místně příslušnému Okresnímu soudu v Hodoníně návrh na vydání platebního rozkazu o zaplacení 16 800 Kč s příslušenstvím proti žalované Ing. Kateřině Vránové z důvodu jejího užívání ideální 1/5 předmětných nemovitostí ve vlastnictví státu bez právního důvodu. Žaloba tvrdila, že výkonem užívacího práva ideální části předmětných nemovitostí bez adekvátní náhrady vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení za období od 1. 12. 2007 do 31. 3. 2010, které je povinna vydat. Požadovaná částka představuje náhradu za užívání předmětných nemovitostí a odpovídá nájemnému obvyklému v daném místě a čase; byla stanovena na základě znaleckého posudku. Žalobkyně dále uvedla, že i když byl Jan Helísek, jehož majetek byl konfiskován, rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nikdo z jeho rodiny nepožádal o vydání propadlého majetku podle restitučních předpisů. S předmětným majetkem ve vlastnictví České republiky je příslušná hospodařit v současné době žalobkyně, podle §14 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. I když žalobkyně vyzvala žalovanou k jednání o úhradě bezesmluvního užívání státního podílu na nemovitostech, k dohodě nedošlo.
Okresní soud v Hodoníně návrhu žalobkyně vyhověl a dne 8. 9. 2010 vydal platební rozkaz č. j. 16 C 162/2010-19. Proti platebnímu rozkazu podala žalovaná odpor, v němž uvedla, že neuznává nárok žalobkyně, a tvrdí, že je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 1990 sp. zn. Rt 720/90 byl zrušen rozsudek Státního soudu v Praze ze dne 2. 2. 1951 sp. z. Ts I/IV 6/51, jakož i veškerá další rozhodnutí na tuto věc obsahově navazující k datu jejich vydání a trestní stíhání Jana Helíska pro trestné činy velezrady a vyzvědačství bylo zastaveno.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 28. 6. 2011 č. j. 16 C 162/2010-42 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 800 Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I) a ve zbytku žalobu zamítl (výrok II), žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a žalované uložil nahradit České republice - Okresnímu soudu v Hodoníně soudní poplatek ze žaloby ve výši 557,60 Kč (výrok IV).
V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že z provedeného dokazování vzal za prokázané, že v roce 1937 bylo do pozemkové knihy vloženo vlastnické právo k předmětným nemovitostem pro tehdy nezletilé sourozence Františka, Emila, Šimona, Jana a Marii Helískovi, každému k ideální 1/5. V roce 1951 byl Jan Helísek odsouzen mimo jiné ke konfiskaci celého jmění, přičemž na základě odsuzujícího rozsudku bylo vlastnictví ideální 1/5 předmětných nemovitostí zapsáno v pozemkové knize na Československý stát. Rozsudek byl v rehabilitačním řízení zrušen a trestní stíhání Jana Helíska bylo v roce 1990 zastaveno.
K procesní obraně žalované, zpochybňující aktivní legitimaci žalobkyně, okresní soud poukázal na závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 415/98 a zdůraznil, že i v případě zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí či zabrání věci nedochází k obnovení vlastnického práva k věcem, které přešly na stát realizací těchto trestů, pokud oprávněná osoba při uplatnění svých nároků nepostupovala podle zákona č. 87/1991 Sb. Jestliže výše citovaný zákon stanoví určité podmínky a postup pro uplatnění restitučního nároku, nemohou být tyto podmínky ignorovány a bez jejich splnění, ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., nelze již zaniklé vlastnické právo obnovit.
Žalovaná v průběhu řízení ani netvrdila, že by právní nástupci původního vlastníka podle zákona č. 87/1991 Sb. postupovali a uplatnili restituční nárok. Nedošlo tak k obnovení vlastnického práva původního vlastníka, a to ani vydržením.
Důvodem zamítnutí žalobního návrhu ohledně zbývající části žalované částky bylo promlčení uplatněného nároku.
Proti rozsudku okresního soudu podala žalovaná odvolání, v němž namítala mimo jiné to, že stát "nevykonával faktickou moc nad věcí", neboť od listopadu 1951 do roku 2009 neprojevil úmysl s věcí nakládat jako s věcí vlastní a nežádal rovněž o uzavření nájemní smlouvy na užívání ideální části předmětných nemovitostí žalovanou, resp. jejími právními předchůdci.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 1. 2013 č. j. 38 Co 399/2011-61 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I, III a IV a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i s jeho závěrem právním a doplnil, že námitka žalované, že stát si v mezidobí nepočínal jako vlastník, neboť fakticky nevykonával spoluvlastnické právo k předmětným nemovitostem, není v projednávané věci relevantní.
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření k předmětné ústavní stížnosti od účastníků řízení i od vedlejší účastnice řízení.
Okresní soud v Hodoníně ve svém vyjádření uvedl, že i když z lidského hlediska postoj stěžovatelky chápe, nelze pominout skutečnost, že v právním státě je třeba vždy respektovat požadavek právní jistoty. Požadavek na formální uplatnění restitučního nároku na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. nelze považovat za nepřiměřený. Jestliže z důvodu neuplatnění nároku na vydání věci právními předchůdci stěžovatelky nedošlo ke změně vlastnictví, nelze státu upřít právo, aby se jako vlastník choval.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 2. 8. 2013, odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že v předmětné věci nebyla porušena žádná základní práva a svobody stěžovatelky, a proto navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
Vedlejší účastnice řízení se vyjádřila v tom smyslu, že právní názory stěžovatelky vyjádřené opětovně v ústavní stížnosti byly vyvráceny v předmětném řízení. Protože její základní práva nebo svobody nebyly v pravomocně skončeném řízení nijak dotčeny, navrhuje zamítnutí její ústavní stížnosti.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů ani nahrazovat jejich dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však oprávněn posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena ústavně zaručená základní práva či svobody, mezi nimi především základní právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces. Opakovaně je tím zdůrazňována povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení právních předpisů v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.
Z obecného hlediska je úvodem namístě připomenout, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy.
Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutné stanovit podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].
Ústavní soud také považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Soudy rozhodující v dané věci se však podle přesvědčení Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ nevypořádaly. Porušením práva na spravedlivý proces bývá totiž také situace, kdy v hodnocení skutkových okolností absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo a byla účastníkem řízení namítána, leč obecné soudy ji právně nezhodnotily v celém souhrnu posuzovaných skutečností, aniž by přesvědčivě vyložily jejich irelevantnost.
Ústavní soud nezpochybňuje skutečnost, že Česká republika je vlastnicí ideální 1/5 předmětných nemovitostí. Úvaha stěžovatelky, že pouhým zrušením trestního rozsudku ukládajícího konfiskaci majetku se obnovilo vlastnické právo ex tunc, aniž k restituci oprávněné osoby učinily právní úkony předpokládané zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je lichá.
Je třeba se však blíže zabývat dalšími relevantními námitkami stěžovatelky, které uplatnila již v řízení před obecnými soudy a na něž podle názoru Ústavního soudu nebylo ze strany zejména odvolacího soudu náležitým způsobem reagováno.
Obecným soudům lze vytknout, že se s ohledem na námitky stěžovatelky dostatečným způsobem nezabývaly a ústavně konformním způsobem nevypořádaly s tím, jestli stěžovatelce nesvědčí v dané věci dobrá víra v otázce držby, eventuálně vydržení předmětných nemovitostí. Je třeba náležitě zhodnotit tu specifickou okolnost, že stěžovatelka jako vnučka jedné z původních spoluvlastnic předmětných nemovitostí věděla, že ani v období bezprostředně po odsouzení Jana Helíska, kdy byla ideální část předmětných nemovitostí konfiskována ve prospěch Československé republiky, nebyli ostatní spoluvlastníci předmětných nemovitostí v jejich úplném užívání ze strany státu jakkoli omezováni, nikdy s nimi nebylo jednáno o jakékoli finanční náhradě za užívání předmětných nemovitostí v celém rozsahu.
Současně, a nad rámec námitek stěžovatelky, je možné připomenout, že ani stát jako spoluvlastník předmětných nemovitostí nejevil a ani v současné době neprojevuje žádný zájem o náklady ostatních spoluvlastníků spojené s údržbou, správou, případně i investicemi s tím spojenými.
Z principu práva na spravedlivý proces vyplývá rovněž povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přitom se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Jestliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a tím (zpravidla) i jejich protiústavnost.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích zastává názor, že princip dobré víry je stěžejním momentem soukromoprávních vztahů, který lze považovat za jeden z klíčových projevů principu právní jistoty, odvoditelný z ústavního principu právního státu.
Obecné soudy porušily právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), jestliže se v souvislosti s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, uplatněným vedlejším účastníkem řízení, nezabývaly i otázkami výše vyloženými. Se zřetelem na způsob nabytí majetku státem a na všechny okolnosti a podstatu sporu nelze přehlédnout základ sporu, jehož kořeny spočívají v odsouzeníhodných praktikách minulého nedemokratického režimu. Právě tato okolnost posunuje případ do poněkud jiné sféry, než ve které by se nacházel v klasickém sporu soukromoprávním.
Za daných skutkových okolností, s přihlédnutím k flagrantnímu porušení základních principů právního státu, k němuž došlo nezákonným trestním odsouzením a konfiskací majetku, je třeba, aby obecné soudy náležitě posoudily, zda žalobkyní uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku).
Stěžovatelka ústavní stížností napadla oba rozsudky v celém jejich rozsahu, aniž vzala v úvahu, že výrokem II rozsudku soudu prvního stupně byla žaloba vedlejší účastnice řízení v částce 3 000 Kč se stanoveným úrokem z prodlení zamítnuta. Protože se jedná o výrok pro stěžovatelku příznivý, který již nelze napadnout ústavní stížností, Ústavní soud v této části ústavní stížnost odmítl.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl a ve zbývající části ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh nepřípustný.