ECLI:CZ:US:2015:3.US.1518.15.1
sp. zn. III. ÚS 1518/15
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky - ze dne 15. září 2015 sp. zn. III. ÚS 1518/15 ve věci ústavní stížnosti Vladimíra Mansfelda, zastoupeného Mgr. Jiřím Bozděchem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. dubna 2015 sp. zn. 37 Nt 5825/2015 o zamítnutí stěžovatelovy stížnosti a usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru daní, ze dne 18. března 2015 č. j. OKFK-4596-172/TČ-2013-251202-C, kterým byla stěžovatelovi uložena pořádková pokuta za nedůvodné odepření výpovědi v trestní věci, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 a Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru daní, jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. dubna 2015 sp. zn. 37 Nt 5825/2015 bylo porušeno stěžovatelovo právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. dubna 2015 sp. zn. 37 Nt 5825/2015 se ruší.
III. Ve zbývající části se návrh odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 21. května 2015 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž dle jeho tvrzení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo odepřít výpověď ve smyslu čl. 37 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru daní, (dále jen "policejní orgán") byla stěžovateli podle ustanovení §66 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád") uložena pořádková pokuta 5 000 Kč, neboť stěžovatel odmítl podat svědeckou výpověď v trestní věci vedené mimo jiné proti jednateli obchodní společnosti MERX, spol. s r. o., u níž byl stěžovatel v rozhodném období zaměstnán. Stěžovatel u výslechu odmítl vypovídat s tím, že by výpovědí způsobil trestní stíhání své osobě. Vzhledem k charakteru stíhané trestné činnosti, která má spočívat v daňových podvodech, a vzhledem k tomu, že nebyla zjištěna žádná vazba stěžovatele na stíhané osoby ani jeho účast na obchodní činnosti uvedené společnosti, vyhodnotil policejní orgán odepření výpovědi jako nezákonné a přistoupil k uložení pořádkové pokuty. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí stížnost, kterou Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") zaslalo k vyřízení Obvodnímu soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"), který stížnost napadeným usnesením zamítl. S odkazem na odbornou literaturu a judikaturu Ústavního soudu dospěl obvodní soud k závěru, že k uložení pokuty došlo v souladu s právem, neboť výpovědí o předmětu výslechu si stěžovatel nemohl přivodit trestní stíhání.
II. Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel především namítá, že o jeho stížnosti rozhodoval nepříslušný soud. Podle ustanovení §146a odst. 2 trestního řádu měl o podané stížnosti rozhodovat Městský soud v Praze, neboť dozor v dané trestní věci vykonává městské státní zastupitelství. Obvodní soud tak dle stěžovatele není věcně příslušným soudem. Nadto stěžovatel brojí i proti závěrům obvodního soudu a policejního orgánu. Předmět svědecké výpovědi byl ve stěžovatelově předvolání označen "společnost Merx s. r. o.". Po zahájení výslechu byl stěžovateli uveden výčet obviněných osob, mezi jinými i jednatel uvedené společnosti. Vzhledem k této změně předmětu výslechu se stěžovatel rozhodl odmítnout vypovídat. Policejní orgán přitom stěžovatele nepoučil, že může, v duchu obvodním soudem citované judikatury Ústavního soudu, vypovídat o věci toliko obecně a vynechat konkrétní věci, kterými by mohl přivodit trestní stíhání sobě. Obvodní soud toto zásadní pochybení v poučování stěžovatele protiústavně aproboval. Při svém závěru, že stěžovateli nehrozí podáním výpovědi trestní stíhání, vycházel soud pouze ze známých okolností a opomněl možnost existence skutečností zatím neznámých, pro stěžovatele nebezpečných. Nesprávně tedy interpretoval nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 149/97 ze dne 4. 12. 1997 (N 150/9 SbNU 319), dle kterého musí orgány činné v trestním řízení vzít do úvahy i možnost okolností zatím neznámých. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
4. Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil obvodní soud. Uvedl, že v části zpochybňující věcnou příslušnost obvodního soudu lze stěžovateli nejspíš přisvědčit o příslušnosti Městského soudu v Praze, byť příslušné zákonné ustanovení nezní právě jednoznačně. Předmětná stížnost byla k rozhodnutí zdejšímu soudu předložena městským státním zastupitelstvím a zdejší soud, který průběžně vyřizuje obdobné stížnosti předkládané ve věcech dozorovaných Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 5, také vlivem přetíženosti v agendě přípravného řízení a s ním souvisejícího věčného spěchu, ve snaze ve věci co nejrychleji rozhodnout nařídil neveřejné zasedání a v senátu rozhodl. Je však třeba podotknout, že městské státní zastupitelství mělo v té době sídlo v obvodu Prahy 5, stejně jako zdejší soud. Proto je dle obvodního soudu otázkou, zda formulaci v ustanovení §146a odst. 2 trestního řádu je možné vykládat jediným způsobem, a to ve smyslu obvodu věcné působnosti. Tato formulace zřejmě zmátla i státního zástupce, který předmětnou stížnost předložil soudci zdejšího soudu. Dále obvodní soud upozorňuje, že ve věci již zřejmě byl podán podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Obvodní soud dále podotkl, že v pozdější době již výklad předmětného ustanovení zúžil na pojetí "obvodu" jakožto "obvodu věcné působnosti" a např. ve věci sp. zn. 37 Nt 1003/2015 již postupoval tak, že předloženou stížnost k rozhodnutí postoupil Městskému soudu v Praze.
5. Vyjádření k ústavní stížnosti zaslal Ústavnímu soudu rovněž policejní orgán. Obsáhle v něm uvádí podstatu předmětné trestní věci. Dále nesouhlasí s popisem průběhu výslechu, jak je uveden v ústavní stížnosti. Při výslechu byl přítomen stěžovatelův právní zástupce a stěžovatel další vysvětlení či poučení nežádal.
6. K ústavní stížnosti se poté vyjádřilo i městské státní zastupitelství. Uvedlo, že stěžovatelova stížnost byla nesprávně předložena k rozhodnutí obvodnímu soudu, a napadené usnesení tak bylo vydáno věcně nepříslušným soudem. Obvodní soud je v dané věci příslušný jako tzv. soud přípravného řízení ve smyslu ustanovení §26 trestního řádu. Je nepochybné, že vydání nezákonného rozhodnutí soudu se odvíjí od pochybení státního zástupce, který měl stížnost předložit soudu příslušnému. Obvodní soud byl nicméně bez ohledu na to povinen otázku své příslušnosti zkoumat, což se nestalo. Napadeným usnesením tak bylo dle městského státního zastupitelství porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. S ohledem na shora uvedené městské státní zastupitelství navrhlo, aby Ústavní soud nálezem zčásti vyhověl ústavní stížnosti tím, že zruší usnesení obvodního soudu pro porušení ústavního práva stěžovatele zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny, a ve zbývající části ústavní stížnost zamítne.
7. S ohledem na obsah vyjádření, přisvědčujících v podstatě stěžovatelově argumentaci, nepovažoval Ústavní soud za nutné poskytnout stěžovateli možnost repliky.
III. Formální předpoklady projednání návrhu
8. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud zhodnotil všechny výše uvedené okolnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
10. S ohledem na v ustálené judikatuře Ústavního soudu zakotvenou subsidiaritu hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 205/97 ze dne 11. 12. 1997 (N 159/9 SbNU 375)] posoudil nejdříve námitku porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
11. Ústavní soud zařazuje právo na zákonného soudce mezi nejdůležitější aspekty spravedlivého procesu, jehož smyslem je postavit najisto pravomoc a příslušnost soudního tělesa rozhodovat v každém konkrétním soudním řízení. Tento imperativ pak nachází své praktické promítnutí v zákonné úpravě soudního řízení, jednacích řádech soudních institucí, jakož i v konkrétních rozvrzích práce pro jednotlivé soudy [obdobně např. nález ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03 (N 76/33 SbNU 243)]. Jedná se tak o prvek ústavního pořádku, podporující princip právní jistoty jednotlivců, kteří se za účelem ochrany svých práv obrací s důvěrou na obecné soudy.
12. Věcná příslušnost je v případě stížnosti proti uložení pořádkové pokuty policejním orgánem určena ustanovením §146a odst. 2 trestního řádu, jež zní: "O stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu podle §66 odst. 1, §79a odst. 1 a 3, §79b, §79c odst. 2, 3 a 5, §79d odst. 1 a 7, §79e odst. 1, 2 a 8, §79f odst. 2 nebo §79g rozhoduje ve lhůtě uvedené v odstavci 1 soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který ve věci vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení. Věc předkládá soudu k rozhodnutí státní zástupce." Ústavní soud je spolu s obvodním soudem toho názoru, že uvedené ustanovení trestního řádu není zcela jednoznačné a slovní obrat "v jehož obvodu je činný státní zástupce" dává teoreticky více možností výkladu, resp. možností "výběru" příslušného soudu. Každé procesní ustanovení je však nutné vykládat tak, aby nedávalo orgánům veřejné moci prostor pro libovůli a chránilo předvídatelnost výkonu státní moci jako důležitý prvek výše zmíněného principu právní jistoty. Již z toho důvodu se Ústavnímu soudu jeví namístě takový výklad daného ustanovení, který neumožní dozorujícímu státnímu zástupci vybrat pro rozhodování o stížnosti v zásadě libovolný soud, který se nachází na území obvodu jeho působnosti. Ústavnímu soudu je z jeho vlastní úřední činnosti známo, že kupříkladu v trestních řízeních, dozorovaných některým z vrchních státních zastupitelství, rozhodují vrchní soudy o stížnostech podaných proti rozhodnutím vydaným policejním orgánem dle ustanovení §79a nebo 79d trestního řádu [srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 3769/14 ze dne 19. 5. 2015 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2823/13 ze dne 25. 11. 2014 (N 215/75 SbNU 417)]. Vzhledem ke znění ustanovení §146a odst. 2 trestního řádu je dle Ústavního soudu nanejvýš žádoucí, aby byla příslušnost rozhodujícího soudu dle tohoto ustanovení v praxi určována jednotně, tak jak to plyne z dosud platné obecné úpravy příslušnosti státních zastupitelství, která ke stanovení výjimky vyžaduje zvláštní úpravu zákonem (§7 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů).
13. Vzhledem k obsahu vyjádření obvodního soudu a městského státního zastupitelství není dle Ústavního soudu nutné na tomto místě uvedenou argumentaci podrobněji rozvádět. Oba orgány již nastíněný výklad, šetrnější k právům účastníků řízení, východiskům zakládajícím příslušnost státního zastupitelství v trestním řízení a zejména principu právní jistoty, přijaly do své další praxe a uznaly nevhodnost postupu obvodního soudu při vydání napadeného usnesení. Ústavní soud se s argumenty uvedenými v této části ústavní stížnosti i zmíněných vyjádřeních ztotožňuje. Z uvedeného důvodu tedy shledal, že napadeným rozhodnutím obvodního soudu došlo k porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
14. Veden doktrínou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci nepřezkoumával pak Ústavní soud napadené rozhodnutí policejního orgánu a ústavní stížnost v této části odmítl pro nepřípustnost, neboť ústavněprávní přezkum by byl za situace, kdy se bude stěžovatelovou stížností nově zabývat Městský soud v Praze, předčasný.
15. Vzhledem k výše uvedenému musel Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhovět a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit. Ve zbytku pak ústavní stížnost pro nepřípustnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.